Život darovaný, ztracený, nalezený

Autor: Josef Hřebík - Číslo: 2000/3 (Studie)

Narativní analýza 2 Král 4,8 - 37

1. Úvodní poznámka

Jak napovídá podtitul, po metodické stránce se tato stať zaměřuje na analýzu, která na sebe poutá v poslední době stále větší pozornost, protože tvoří významnou součást komplexní exegetické práce; o narativní analýze hovoří s uznáním i poslední dokument Papežské biblické komise Výklad bible v církvi, který vyzvedá její schopnost „přispět k usnadnění často obtížného přechodu od smyslu textu v jeho historické souvislosti (...) k jeho významu pro dnešního čtenáře (...) Zatímco historicko-kritická metoda vidí biblický text spíše jako „okno“, umožňující věnovat se pozorování dané epochy, „narativní analýza“ zdůrazňuje, že text funguje rovněž jako „zrcadlo“, v tom smyslu, že odráží určitý obraz světa - svět vyprávění -, který ovlivňuje náhledy čtenáře a vede ho k tomu, aby dal určitým hodnotám přednost před jinými.“¹ Můžeme tedy ve shodě se zmíněným dokumentem vyznačit dvě základní fáze narativně analytického postupu: nejprve zjištění, jaké způsoby volí vypravěč, aby vtáhl adresáta svého vyprávění přímo do děje, čili: co dělá jeho vyprávění tak účinným? Za druhé pak pojmenování těch hodnot, které vyprávění „s výhledem na spásu“ spontánně čtenáři vštěpuje, čili zachycení oné existenciální výzvy, s níž se k němu obrací.

Pokud jde o cyklus příběhů o Elíšovi ve 2Král, z něhož jsem vybral jednu typickou ukázku, právě povaze takovýchto textů narativní analýza nejlépe odpovídá. Příběhy o Elíšovi si uchovaly ráz více méně prostých populárních legend, které významný německý exegeta Hermann Gunkel právem nazval malými „veledíly hebrejského vypravěčského uměn퓲. Prostřednictvím těchto krátkých epizod dokážou totiž starověcí vypravěči mistrovsky načrtnout několika slovy jak psychologii postav, tak i dramatický spád děje a zaujmout dnešního čtenáře stejně jako ty, kdo jim naslouchali před mnoha staletími.

Odborník na hebrejskou literaturu, Jakob Licht, v jedné své úvaze o narativní technice biblických příběhů označuje za jeden z jejích nejcharakterističtějších rysů „promyšlené stupňování a uvolňování napět퓳. Právě toto střídání činí vyprávění tak přitažlivým, poněvadž při využití dostupných jazykových prostředků velmi působivě transponuje svět příběhu do horizontu čtenáře, a dává tak čtenáři možnost vnitřně participovat na tom, co čte. Pokusme se tedy sledovat chvíli sugestivní hru narativního umění, jak se rozvíjí v našem textu, abychom zachytili alespoň něco z onoho dramatického kouzla, které v sobě skrývá.

2. Dějová osnova perikopy

2.1. Detailní průběh

První 3 verše (8-10) nejsou sice vyloženě statické, nýbrž obsahují už řadu akcí (Elíšův přechod přes Šúnem, ženino vehementní pozvání, opakované návštěvy a pak zvláště plán postavení a zařízení světnice pro budoucí ubytování); nicméně nejde ještě o děj ve vlastním slova smyslu - tyto akce děj pouze připravují tím, že nám poskytují údaje nutné k jeho pochopení, tj. osoby v jejich základním vzájemném poměru a specifické místo. Typický pro expozici je přitom poklidný, nevzrušený, cyklický ráz uvedené situace, která by takto mohla pokračovat ad infinitum. I místnost připravená pro Elíšu mu mohla pouze zpříjemnit jeho návštěvy v Šúnemu, aniž by se cokoli změnilo ve stereotypním běhu událostí.

Teprve návštěva zmíněná v 11.v., během níž Elíša využije zřejmě poprvé onoho dobrodiní, představuje počátek děje - konkrétní moment, od něhož se začíná odvíjet vlastní vyprávěcí nit příběhu. Věci se komplikují, když chce Elíša Šúnemance projevit vděčnost za její péči (v.13). První pokus (nabízenou přímluvu u krále nebo velitele vojska) žena odmítá svou odpovědí, která je „hrdá i skromná zároveň“⁴. Elíšovi, pravděpodobně trochu zrozpačitělému, přichází kupodivu na pomoc Géchazí poukazem na skutečnost, že žena nemá syna a že její muž je starý⁵(v.14): ve srovnání s tímto neštěstím neznamená eventuální potřeba pomoci ze strany mocných tohoto světa vůbec nic; všimněme si ale, že ani v tomto případě (kdy jde o záležitost pro ženu nesmírně důležitou) ona sama nic nežádá. Ba dokonce na ohlášení, že ve stanovenou dobu bude chovat syna, tedy na výrok, který předpovídá vyřešení této nouze, žena odpovídá dalším, tentokrát ještě ráznějším odmítnutím: „Neklam svou služebnici!“ (v.16). Někteří exegeté nepovažují tuto odpověď za pochybnost ohledně splnění příslibu, nýbrž chápou ji (ve shodě s interpretací, kterou poskytuje v.28) jako obavu ze vzbuzování klamných nadějí, tedy jako úzkost pramenící z možné realizace příslibu. AťŤ je tomu jakkoli, tato zamítavá replika představuje narativní vrchol (climax) prvního dějství; jde o kritický moment, který zůstává bez explicitní odpovědi Elíšovy. Odpověď (a zároveň i řešení) je však přesto dána uskutečněním příslibu, které se konstatuje v 17.v.

Tady by příběh mohl skončit, protože narozením syna je vyplněn nedostatek, rozřešen problém a uvolněno napětí, což se projeví také dočasným odchodem Elíšy ze scény. Nenacházíme tu však tzv. dénouement, čili návrat ke stavu klidu a monotonie, jímž příběhy většinou definitivně končí. Náhlým překlenutím několikaletého období se místo toho ihned v 18.v. otevírá dějství druhé.

Chlapec, který přichází za svým otcem k žencům na pole během žní - to by mohl být přímo idylický obrázek. Tím tvrdší je ale kontrast, který vzápětí následuje; chlapcův dvojí výkřik zdůrazňuje výraz jeho bolesti, na nějž otec, patrně bezradný, reaguje tím, že dává syna odnést k matce (vv. 19-20). Ovšem ani chládek uvnitř domu nepomůže a dítě umírá⁶ - poznámka „na jejích kolenou“ přitom vypovídá o něžnosti, s jakou matka laská svého umírajícího synáčka.

Navzdory tomu nenacházíme v následném matčině chování ani stopy bolesti nebo nářku. Naopak, z jejího chvatného, chladnokrevného, jakoby předem promyšleného jednání by se dalo usuzovat, že je přesvědčena o zvratu této tragédie; fakt, že klade dítě na Elíšovo lůžko, naznačuje, že tato její myšlenka těsně souvisí s mužem Božím a zavření dveří napovídá, že k tomu, co očekává, má dojít velmi brzy (v.21). Ze skutečnosti, že sice žádá svého muže o služebníka a oslici (v.22), ale potom sedlá oslici sama, a také ze způsobu, jakým dává pokyny služebníkovi (v.24), vysvítá, že má situaci plně pod kontrolou⁷. Briskní odbytí jak chabé námitky manželovy ve v.23, tak i konvenčních otázek, které jí klade Géchazí z Elíšova podnětu ve v.26, svědčí o ženině rezolutnosti, která jí umožňuje překonat veškeré zdržování a co nejdříve dosáhnout cíle.

Tímto cílem - zmiňovaným třikrát: ve vv.22.25.27 - je muž Boží, o jehož příbytku na Karmelu musela žena zřejmě vědět. Ještě jedno zabraňující gesto, tentokrát ze strany samotného Géchazího, se ji pokusí odstrčit, ale to už s pochopením zasahuje Elíša, jelikož z ženina chování⁸ tuší její duševní rozpoložení, které mu bylo prozatím skryto (v.27). Dvojí výčitka ve formě trpkých otázek mu zjevuje, byť nepřímo, tvrdou pravdu. Jde tu o kratičké, ale neobyčejně výrazné ventilování dosud potlačované emoce. Smysl by se dal opsat zhruba takto: „Syn, který mně byl dán, je darem tvé prorocké iniciativy, já jsem tě o něj nežádala! Byl by to z tvé strany hrozný klam, kdyby mně teď byl odňat“⁹. Bylo by opravdu pro ni bývalo lepší syna nikdy nemít, než-li okusit radost mateřství a pak ho ztratit. A tak jako odmítnutí v 16. v. tvořilo vrchol prvního dějství, tak i tento výkřik z hloubi srdce ve v.28. (odkazující výslovně právě na onu negativní repliku) představuje kulminační bod napětí v dějství druhém; žena udělala vše, co mohla, aby dosáhla řešení, a teď je řada na Elíšovi, která se skutečně ihned chápe iniciativy.

Ať už je smysl podivuhodného Géchazího úkolu v 29.v. jakýkoli¹⁰, s jistotou můžeme říci, že z narativního hlediska toto poslání, třebaže je krajně naléhavé, slouží spíše jako zpomalující prvek; podtrhuje jednak ženino odhodlání nepustit se Elíšy - viz v. 30 (pravděpodobně mu tím žena připomíná jeho osobní odpovědnost ¹¹), jednak zvyšuje kontrastem působivost následujícího úspěšného zásahu samotného Elíšy. První pokus rozřešit situaci (jde-li ovšem v tomto případě opravdu o takový pokus) se nezdařil, jak nás informuje v.31.

Elíša sám pak vstupuje do domu a konstatuje, že chlapec je skutečně mrtev - i tato poznámka ve v.32, zdánlivě nadbytečná, má na jedné straně zdůraznit zoufalost situace, na druhé straně obdivuhodnost Elíšova zákroku. Jeho modlitba k Hospodinu ve v.33 se v příběhu objevuje coby první zmínka o tom, že Elíša nejedná sám od sebe, nýbrž ve spojení s Hospodinem, a že tedy pravou příčinou zázraku je Bůh Izraele. Pro zvýšení ohromujícího účinku vzkříšení, je akce líčena s jistou zdlouhavostí - detailně se tu popisují Elíšova gesta a postup je rozdělen do dvou fází s přestávkou uprostřed (vv. 34-35). Chlapcův návrat do života se odehrává dokonce ve třech fázích: zahřátí těla, sedmeré kýchnutí a konečně otevření očí. Celek křísící akce vyvolává dojem poměrně namáhavého výkonu¹².

Nicméně, akce se podařila a největší komplikace příběhu je tak vyřešena. Jelikož se zázrak udál v tajnosti, za zavřenými dveřmi, teď je třeba zavolat tu, která ho svým úsilím iniciovala, protože ona na něm měla největší zájem, a dá se tudíž očekávat, že její reakce teď bude adekvátně vřelá. A skutečně, jako by se tak obrovská radost nedala vyjádřit slovy, Šúnemanka odpovídá na Elíšovu pobídku, aby si vzala svého syna, jen němým, ale zato silně výmluvným gestem prostrace. Konkluze vv.36-37a pak vyúsťuje ve v.37b konečně v dénouement: žena si bere svého opět živého syna a odchází. Pokojná situace je definitivně znovunastolena, a tak jako první slova vyprávění ve v.8 uváděla Elíšu na scénu, je to nyní zase on, kdo (tentokrát pouze implicitně) zůstává na scéně poslední.

2.2. Stručné shrnutí

Snad bychom teď mohli krátce shrnout dějovou osnovu tím, že načrtneme její hlavní linie, co se týče obsahu, a sice dvojím způsobem:

1. Dramatická hra našeho vyprávění by se dala zjednodušit na trojčlenné schéma: předpověď (resp. předtucha) - naplnění - zpětný odkaz; každý prvek tohoto schématu se tady objevuje dvakrát, přičemž se střídavě týká Elíšy a Šúnemanky. Co to konkrétně znamená? Elíša nejdříve předpoví Šúnemance narození syna - ona odrazí tuto předpověď předtuchou čehosi neblahého. Jedno i druhé se naplní: nejprve Elíšova předpověď - syn se skutečně narodí - a pak Šúnemančina předtucha - syn zemře. Ve třetí fázi je pořadí obrácené: Šúnemanka svou výčitkou připomíná Elíšovi svou předtuchu, která se teď vyplnila, a nakonec Elíša svými posledními slovy pokazuje prakticky na svou předpověď, která se teď vzkříšením chlapce znovu potvrdila. Celá tato pozoruhodná hra, probíhající mezi oběma protagonisty, je jakoby zarámována motivem Šúnemančina obdivu a úcty vůči Elíšovi: tímto motivem vyprávění začíná a jím se také uzavírá. Centrální objekt, o který ve hře jde, má nesmírný existenciální význam pro oba protagonisty: pro Šúnemanku se jedná o ohrožený resp. už zhaslý život jediného syna, pro Elíšu naproti tomu je v sázce jeho vlastní věrohodnost jako muže Božího; jedno i druhé však je zachováno, resp. Znovuzískáno.

2. Lze tu pozorovat tři tematické linie, z nichž každá má dva kulminační body - jeden počáteční, položený níže, a druhý, dovršující pomyslnou vývojovou křivku, tedy položený výše. Téma Šúnemančiny úcty vůči Elíšovi (které bychom mohli nazvat tématem základním) začíná pozváním ke stolu, pokračuje uznáním jeho svatosti a přípravou světnice (toto vše je obsaženo v expozici) a ke svému absolutnímu vrcholu dospívá v prostraci před Elíšou, tedy v projevu maximální možné úcty. Negativní téma klamu, které se mísí do tohoto ideálního vztahu jako rušivý prvek, se vynoří poprvé ve spontánní námitce ženy; potom ovšem chlapcovou smrtí vzroste do rozměrů tak enormních, že se zdá být už něčím nenapravitelný¹³; jinými slovy, představuje velice těžkou zkoušku jasného a slibného počátku, který tu byl navozen, a na rovině narativní funguje jako hlavní motor dramatičnosti příběhu. Je zde ovšem ještě třetí tématická linie, tvořící jakýsi kompenzační prvek pro udržení žádoucí rovnováhy: totiž téma Elíšovy moci. Tato moc zasahuje nejprve předpovědí narození (prozatím bez výslovné zmínky o Bohu, který stojí v pozadí) a projevuje se pak nápadně zázrakem vzkříšení (jemuž tentokrát předchází poukaz na divotvůrcovo spojení s Bohem). I tady jde o zkoušku, která nabývá na síle a na významu, ale je ve svém postupu zcela logická: ten, který je schopen dát život tam, kde už neexistují žádné lidské předpoklady, je jistě schopen (prostřednictvím svého proroka) také život vrátit, když se naděje zdají být zmařené.

2.3. Použité výrazové prostředky

Je-li, jak jsme řekli, jedním z nejcharakterističtějších rysů biblického vyprávění vzrůst (a následné opadnutí) dramatické tenze, můžeme teď shrnout také stylistické a narativní prostředky, které slouží ke stupňování této tenze v našem příběhu. Je jich tu užita celá řada:

• Minuciozita, s jakou se popisuje plánovaná světnice v 10. v., s výčtem zařízení, vyvolává už v expozici otázku: jak asi zareaguje muž Boží na tuto mimořádnou péči?
• Fakt, že určitá důležitá informace - v tomto případě bezdětnost - se uvádí poměrně opožděně (až ve v. 14) a navíc z úst sekundární postavy (Géchazího), vzbuzuje překvapení a staví dotyčnou osobu (Šúnemanku) najednou do nového světla¹⁴
  ¹⁴Srov. M. STERNBERG, The Poetics of Biblical Narrative. Ideological Literature and the Drama of Reading (Indiana Studies in Biblical Literature; Bloomington (IN) 1985) 310.
  .
• Doslovné narážky na jiné biblické texty (v. 16 na Gn 18,10; v. 30 na 2 Král 2,2.4.6; v. 31 na 1 Král 18,26.29) vyvolává jisté asociace v mysli toho, kdo tyto texty zná, a tak ho podněcují ke srovnání dotyčných situací s tou, o níž právě čte, a k tušení některých styčných bodů či analogických rysů. Jinak řečeno: texty nepřímo citované v narážkách poskytují čtenáři jistý náznak orientace, ale nechávají ho přemýšlet, aniž by mu daly jasná a hotová řešení.
• Přímým odkazem na v. 16b ve v. 28b se konflikt vyostřuje do té míry, že se čtenář ptá: jestliže v prvém případě nemusel Elíša odpovědět, protože jeho slovo se zanedlouho potvrdilo, co udělá teď, když je situace pro něj krajně nepříznivá a on se nemůže nijak vyvléknout? Jak se s ní vypořádá?
• Dramatická ironie, způsobená faktem, že některé osoby (konkrétně Elíša a Géchazí ve 26 v.) neznají realitu, a tedy mluví a jednají způsobem, který s ní ostře kontrastuje, je korunována lakonickou, dvojznačnou odpovědí ženy¹⁵.
  ¹⁵K podobné ironické situaci dochází už v dialogu ženy s manželem (vv. 22-23), ovšem tam není ironie tak silná.
• Epanadiploze v 19. v. vyjadřuje živě silnou bolest hlavy, kterou chlapec pociťuje; dosahuje se tak dvojího účinku: onemocnění je překvapivé svou náhlostí a jeho konstatování působí velmi sugestivně, poněvadž zaznívá jako výkřik přímo z úst nemocného.
• Chybějící informace ohledně záměru ženy ve vv. 21-24 ponechává čtenáře v nevědomosti, pokud jde o její podivné počínání, a tedy v nejistotě, která opět vyvolává otázky: Co žena zamýšlí? Jaká je spojitost mezi smrtí jejího syna a její cestou k muži Božímu?
• Pokusy o vyřešení napjaté situace (Elíšova nabídka ve 13. v., Géchazího poslání ve vv. 29.31) vzbudí ve čtenáři na okamžik naději na šťastné rozuzlení, ale pak se hned vzápětí ukážou jako liché, takže slouží vlastně jen k navození deziluze, která ovšem ze své strany má připravit cestu a patřičně vyzvednout pravé a definitivní řešení.
• Dvojznačnost obou negativních výroků, kterými se žena obrací k Elíšovi (námitka ve v. 16b, výčitka ve v. 28b)¹⁶, ponechává čtenáři rovněž prostor k úvaze i k podivu. V prvém případě jde o zarážející okolnost, že bezdětná Šúnemanka, místo aby se radovala z takového příslibu, ho odmítá, a v druhém případě není jisté, zda Elíša, který do té chvíle nevěděl, co se stalo, pochopí vše z pouhého poukazu na někdejší ženinu předtuchu.
  ¹⁶Na důkaz této dvojznačnosti stačí si přečíst komentář REHM, Das zweite Buch von der Könige, 55, podle něhož první z těchto výroků je třeba chápat jako výraz úžasu nad příslibem,. Který je pro ženu nepochopitelný; druhý výrok pak jako ocenění prorokova soucitu, který ho vedl k tomu, že jí už jednou pomohl, a tedy snad i tentokrát jí pro své spojení s Bohem pomůže.

3. Poselství textu

Nebyli bychom právi smyslu narativní analýzy, kdybychom zůstali jenom u tohoto více méně technického aspektu a nevyzvedli nakonec poselství dotyčného vyprávění. Prof. Jean Louis Ska, který se na Papežském biblickém institutu specializuje na tuto exegetickou metodu, říká:

Vyprávění je zakořeněno v určitém světě a chce určitý svět proměnit. Tato interakce je v posledu tím, oč vlastně v narativní analýze jde¹⁷.

Jestliže se tedy ptáme po oněch formativních impulsech, obsažených v našem příběhu, které jsou předmětem živé a neustálé komunikace mezi vypravěčem a příjemcem vyprávění, odpověď by snad mohla znít následovně:

Bůh sám přechází se svým požehnáním kolem člověka, možná prostřednictvím služebníka, kterého si vyvolil. Pokud se člověk této příležitosti chopí a přijme Boha do svého domu, ba dokonce udělá ještě něco navíc kromě obvyklého přijetí, jelikož si uvědomil, kdo k němu přichází, i Bůh ze své strany udělá něco obdobného: svým zásahem odpoví na nejpalčivější (byť přímo nevyslovenou) potřebu člověka, která se tak či onak týká daru života. Ovšem člověk může být do té míry se svou tíživou situací smířen, že tak nesmírně velkorysá nabídka z Boží strany mu připadá příliš krásná, než aby mohla být realizována; zareaguje proto s podezřívavým skepticismem. Boží příslib se však naplní, což dá Bohu za pravdu a samozřejmě způsobí člověku obrovskou radost.

Jenže pak přichází okamžik stejně tvrdé zkoušky, která jako by se vší pravděpodobností potvrzovala předchozí projev lidské hořkosti. Zdá se, že Bůh protiřečí sám sobě, protože odnímá člověku právě to, co mu ve své nekonečné dobrotě dal; a ztráta může být tím bolestnější a dotýkat se lidského života tím hlouběji, čím draží a bližší je osoba, jejíž život je takto zasažen. Nicméně, iniciativa životodárné Boží lásky se tady nezastaví, a jestliže se člověk ze své strany neuzavře definitivně ve své rezignaci, ale naopak vloží celou svou pevnou a činnou naději v toho, který je pravým Pánem a Dárcem života, bude mu ztracený život (třeba po dlouhém a namáhavém procesu) v jistém smyslu, novým a podivuhodným způsobem znovu darován.

Jinými slovy: vzhledem k evidentní vypravěčově blízkosti kruhům žáků a obdivovatelů muže Božího a současně zbožným, prostým lidem v Izraeli a vzhledem ke stěžejnímu významu, jaký mělo téma života (resp. životní síly) a smrti (resp. chybějícího potomstva) v kultuře té doby, předkládá příběh čtenáři na jedné straně povzbuzení, spočívající v ukázce obdivuhodné všemohoucnosti i konkrétní starostlivosti Boží, a na straně druhé pobídku k velkodušné vstřícnosti a neochvějné víře člověka.