Pastorační možnosti diecéze – litoměřický příklad

Autor: Miroslav Šimáček - Číslo: 2013/4 (Praxe)

Nejde o vymýšlení nějakého „nového programu“. Program už tu je, stále týž, odvozený z evangelia a živé tradice. Je však nutné, aby se tento program proměnil v pastorační plány, uzpůsobené situaci jednotlivých společenství. Právě v místních církvích je možno vytvářet konkrétní programové kroky – cíle a metody práce, formace a hodnocení pracovníků, hledání vhodných prostředků.

Jan Pavel II.

(Novo millennio ineunte, 29)

Tento text je mírně upraveným výběrem z rozsáhlejší práce, která vznikla asi před dvěma lety na podnět litoměřického biskupa mons. Jana Baxanta, když mě vyzval, abych uvažoval o pastoračních možnostech diecéze. Práce byla výsledkem uvažování, konzultací se spolupracovníky, studia i desetileté zkušenosti prožité v pozici biskupského vikáře pro pastoraci. Téma není pochopitelně zpracováno vyčerpávajícím způsobem. Materiál předpokládal v případě využití další rozpracování a doplnění někde pouze načrtnutých pohledů. Se svolením pana biskupa jej přesto na žádost redakce Teologických textů zveřejňuji v naději, že může posloužit jako případná inspirace.

1. Situační východiska

Pro pochopení, v jakých podmínkách se pastorační služba v litoměřické diecézi uskutečňuje, je třeba vyjít z historie, demografie a sociologie dvacátého století a z analýzy současné doby. Na základě porozumění současnosti bude možné zvážit duchovní, personální, strukturální a ekonomické možnosti diecéze a vytyčit pastorační kroky, které je třeba vykonat, aby církev dokázala efektivně hlásat evangelium.

Po 1. světové válce převažovalo v diecézi německé obyvatelstvo a postupně sílilo nacionální hnutí. Za 2. světové války většina diecéze náležela k Říši. Po válce se uskutečnil odsun 80 % obyvatelstva diecéze, které bylo většinou katolického vyznání. Byli odsunuti také téměř všichni němečtí kněží a členové mužských a ženských řádů, kteří na tomto území po staletí působili (např. osečtí cisterciáci od roku 1196). Nové obyvatelstvo z českého vnitrozemí bez zábran zabíralo nejenom soukromé majetky místních starousedlíků, nýbrž stejně bezohledným způsobem vykrádalo a zabíralo objekty církevních budov, včetně drancování a ničení bezpočtu kostelů, far i kaplí. Ani kláštery nezůstaly ušetřeny.

V době komunistické vlády probíhala perzekuce kněžstva. Mnozí kněží byli ve vězení nebo bez tzv. státního souhlasu a nemohli veřejně působit. Dále došlo k rozbití církevních struktur, znárodnění veškerého majetku církve kromě kostelů a některých far, a začala postupná devastace majetku a jeho rozkradení.¹

Vývoj religiozity v litoměřické diecézi ukazuje následující tabulka.

Datum	Křty	Sňatky	Účast na nedělních bohoslužbách	Počet katolíků
1954	7667	1624	33 832
1988	1374	107	14 114	970 000
1994	1564		11 828	300 000
2000	1558	220	11 257	278 100
2002	1518	229	11 200	159 953
2004	1634	230	10 759	162 100
2009	1588	204	10 214	159 986

Velký rozdíl počtu katolíků v roce 1988 vzhledem k roku1994 je zřejmě způsoben jiným způsobem dotazování. Počet udávaný v roce 1988 je počet pokřtěných, rok 1994 a další jsou počty těch, kteří se hlásili ke katolické církvi.

Po roce 1989 byla litoměřická diecéze rozdělena do 447 historických farností. Na území diecéze církev spravovala více než tisíc objektů – kostelů, kaplí, far a dalších budov –, které byly vesměs ve zchátralém stavu. Diecéze měla prořídlé řady kněží a minimální strukturu.

Kněží byli pochopitelně nepřipraveni na novou situaci. Mnohým nechybělo nadšení pro zvěstování evangelia, měli řadu zkušeností z minulého období, protože našli způsoby, jak působit ať již bez státního souhlasu (tedy prakticky v ilegalitě), nebo v běžné pastoraci. Změněná situace však přinášela nové úlohy: pořízení a zvládnutí nových technologií, kontakt s představiteli místní správy, zvládání nových předpisů v oblasti administrativy, stavebních a dalších zákonů, nárůstu důležitosti peněz, růstu cen a hledání finančních zdrojů, nového společenského klimatu, velkého očekávání a postupně ochladnutí vztahů k církvi především ze strany mocenských struktur, kritiky církve atd. Kněží si jen pozvolna uvědomovali, že jsou nejen duchovními, ale také statutárními zástupci právnických osob, veřejnými představiteli, reprezentanty a mluvčími, z čehož plynou důsledky pro jejich činnost. Na tuto úlohu nebyli a dodnes nejsou připravováni a jsou více či méně samouky. Řada kněží postrádala také slušné sociální zázemí, pomoc při zvládnutí základních potřeb, někteří trpěli pocitem frustrace a osaměním před novými, lidsky často nezvladatelnými, úkoly a výzvami. Přes tyto obtíže se, díky velkému a mnohdy enormnímu nasazení, podařila určitá adaptace na nové podmínky.

Počet kněží se v posledních čtyřech desetiletích vyvíjel takto: 1974: 156; 1984: 133; 1988: 131; 2000: 130; 2010: 120.

Věk kněží k 11. 10. 2010: do 30 let: 4; 31–40: 23; 41–50: 30; 51–60: 23; 61–70: 17; 71–80: 18; nad 80 let: 7.

Počet zaměstnanců působících jako pastorační asistenti k 11. 10. 2010: celkem 229 osob. Počet zaměstnanců působících jako pastorační asistenti bez administrátorů in materialibus a počet vikariátních účetních, stavebních techniků a zaměstnanců kurie představoval k témuž datu 149 osob.

V posledních letech žijí naši věřící v celospolečenské ekonomicko-politické krizi. Zdá se, že svět, jak jsme ho znali, se radikálně mění a utváří se nový, který si ještě neumíme představit. Tato situace vytváří často prostor pro výhodnou hru bez pravidel. Avšak solidní věřící jej v souladu se svým přesvědčením nevyužívá. Nepatří-li do nějaké zájmové skupiny, je pro něj ovšem obtížnější s přiměřeným úsilím existenčně zajistit svou rodinu. Pokud chce udržet jistou životní úroveň a přitom neztratit svobodu, nepracuje osm hodin denně, ale dvanáct i více.

Je tedy málo reálné vznášet přílišné požadavky na dobrovolnou, tzn. bezplatnou a pravidelnou, práci laiků v jejich volném čase. Dobrovolná spolupráce laiků se bude odehrávat tam, kde budou spojeny tři základní podmínky. První je vysoká motivovanost laika pro spolupráci na budování církve jako Božího království. Druhou je významnost a smysluplnost požadované práce a bratrská komunikace s „představenými“, tzn. de facto s kněžími, při nalézání jejích nejefektivnějších forem. Třetí je přiměřená sociální zajištěnost dobrovolníka. Se splněním těchto tří podmínek lze v současnosti počítat jen v omezené míře.

Pokud chceme počítat se systematickou a dlouhodobou podporou laiků, musíme proto uvažovat o jejich zaměstnávání, kde rovněž hraje velkou roli křesťanské uvědomění a pracovní schopnosti. Budeme však narážet na problémy s jejich dostatečným odměňováním. V této věci je také velkou překážkou dosavadní nejasná situace v oblasti financování církví, která trvá více než dvacet let „třetí republiky“.

Situace kněží v litoměřické diecézi je dána podmínkami, o kterých již byla řeč. Z náboženského hlediska již tři až čtyři generace obyvatel postrádají základní náboženské znalosti. Na druhé straně i dnes jsou lidé citliví na přátelský přístup a na soulad mezi životem a slovem. V duchovním vakuu je řada lidí, kteří hledají opravdové hodnoty a kladou si otázky. Otevřený prostor k preevangelizaci a evangelizaci tedy existuje.

Vzhledem k úbytku kněží se zvyšuje počet farností, které kněz spravuje. V současnosti se jedná o 6–7 farností, ovšem někteří jich spravují mnohem víc. Zdá se, že dvacetiletá snaha udržet plošnou pastoraci v našem misijním území nepůjde prodlužovat do nekonečna. Kněz dnes musí zvládat množství úkolů, které často nesouvisí přímo s jeho hlavním posláním hlásání evangelia. Rostoucí byrokracie, neustálý tlak na nutné opravy památek i obyčejného stavebního fondu, který je často neřešitelný, nepřidávají klidu. Kněz, který se snaží svědomitě dostát všem povinnostem a požadavkům, se snadno dostane do stavu přetíženosti, nervozity a může u něho dojít k závažným selháním, případně k odchodu z kněžské služby. U někoho může dojít k rezignaci, jiní si nekladou vážné otázky a vykonávají ve své službě pouze to, co jim vyhovuje, co umějí a na co stačí. Oba přístupy vedou k oslabení kněžského povolání a poslání. Vznikající nouze vytváří tlak na přijímání jakéhokoliv kněze, bez ohledu na důvod jeho odchodu z vlastní diecéze. Takto nastavenou situaci nelze vyřešit pouhými výzvami k modlitbě a k hlubšímu duchovnímu životu, jakkoliv jsou potřebné a nezbytné.

Za posledních dvacet let se podařilo rozvinout řadu pastoračních aktivit (např. školství) a vznikla některá centra (Hejnice, Příchovice, salesiánské aktivity – Teplice, Rumburk). Struktura diecéze akceptovala několik diecézních center pastoračního charakteru. To se však děje za cenu mimořádných výkonů několika jednotlivců. Nevyřešené financování církví v celostátním měřítku dopadá také na naši diecézi a dá se říci, že stále žijeme v provizoriu a pokusech; nakonec se žije stylem: co kdo získá a sežene, to má. Pomocí jsou platy pastoračních asistentů, ale jak víme, i zde je situace nejistá. Avšak, jak bylo řečeno, dlouhodobá pastorační činnost se neobejde bez dlouhodobého vyřešení řady předpokladů. Jestliže potřebujeme novou evangelizaci, a v našich podmínkách by bylo možné uvažovat oprávněně o misii, pak nepodpořit další rozvoj již existujících, dobře působících a časem prověřených center by bylo velkou chybou.

2. Teologická východiska ke změněnému pastoračnímu stylu

2.1. Základní předpoklady

Církev je tajemné Kristovo tělo a nikdy se nedá definovat pouze lidsky. Základem rozvoje života církve v diecézi bude vždy život vycházející z víry, naděje a lásky. Jan Pavel II. v dokumentu Novo millennio ineunte, který je celý věnován pastoraci ve třetím tisíciletí, píše: „Naše svědectví by však bylo nesnesitelně ubohé, pokud bychom nebyli my těmi prvními, kdo kontemplují Kristovu tvář.“ (NMI 16)

Druhý vatikánský koncil zdůraznil ekleziologii společenství. Papež Jan Pavel II. (Christifideles laici) konstatoval, že bylo již mnoho vykonáno pro to, aby se „podpořilo a konkrétněji uvedlo do života chápání církve jako společenství“. (ChL 19)

2.2. Pastorační priority

Svatost. „Nastal čas, kdy je třeba všem pokřtěným přesvědčivě předložit tuto,vysokou míru‘ běžného křesťanského života (…) pedagogiku svatosti, schopnou přizpůsobit se životnímu stylu jednotlivých osob. Tato pedagogika musí spojit bohatství pozvání, adresované všem pokřtěným, s tradičními metodami osobní a skupinové pomoci i s novými formami, které nabízejí církví uznaná sdružení a hnutí.“ (NMI 30–31)

Modlitba. „Naše křesťanská společenství se musí stát autentickými ‚školami‘ modlitby (…) Výchova k modlitbě se musí stát pilířem jakéhokoliv pastoračního programu.“ (NMI 32–34)

Nedělní mše svatá a účast na eucharistii. „Eucharistie je přednostním místem, kde se zvěstuje a rozvíjí společenství (…) V mnoha částech světa jsou, nebo brzy budou, křesťané ‚malým stádcem‘ (Lk 12,32). S mnohem větší intenzitou a často v podmínkách osamělosti a s různými obtížemi proto musí dosvědčovat prvky své vlastní identity. Jedním z nich je právě povinnost účastnit se každou neděli mše svaté.“ (NMI 35–36)

Svátost smíření. „Je nezbytné, aby se duchovní pastýři vyzbrojili větší důvěrou, tvořivostí a vytrvalostí, s jakou tuto svátost prezentují a oceňují.“ (NMI 37)

Primát milosti. „Jistě, Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí, a proto nás zve, abychom do své služby pro Boží království vložili všechny své rozumové i praktické schopnosti. Ale běda, když zapomeneme, že ‚bez Krista nemůžeme dělat nic‘ (Jan 15,5).“ (NMI 38)

Slyšení a zvěstování Božího slova. „Díky pozornosti k Božímu slovu se nově probouzí především dílo evangelizace a katecheze (…) Nové misijní úsilí nebude vyhrazeno několika ‚specialistům‘, ale dotkne se zodpovědnosti všech členů Božího lidu (…) Je třeba nového apoštolského nadšení, které bude každodenním stylem života celých společenství i jednotlivých skupin křesťanů (…) Křesťanství třetího tisíciletí bude muset stále lépe odpovídat na požadavek inkulturace.“ (NMI 39–40)

2.3. Vymezení farnosti

Jan Pavel II. představuje farnost jako konkrétní formu místní realizace církve. „V jistém smyslu je to církev, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer (…) Nezakládá se v prvé řadě na struktuře, území nebo budově, ale je to především Boží rodina, společenství bratří proniknuté jedním duchem.“ Má se jednat o „bratrský a pohostinný dům rodinného spolužití (…) společenství věřících.“ Jan Pavel II. dále pokračuje: „Mnohé farnosti ve městech nebo misijních oblastech nejsou schopny účinně plnit své úkoly buď pro nedostatek hmotných prostředků, či pro nedostatek kněží, nebo pro svou zeměpisnou rozlehlost, někdy též pro zvláštní situaci některých křesťanů (např. vystěhovalců a uprchlíků). Příslušné církevní autority se proto musí snažit: a) aby farní struktury byly velice pružně přizpůsobeny situaci, tak jak to připouští církevní právo, především uskutečněním účasti laiků na pastorační odpovědnosti, b) podporovat základní malá tzv. živá společenství, v nichž si věřící mohou vzájemně zvěstovat Boží slovo a uskutečňovat je ve službě lásky. Tyto obce, společně se svými pastýři, jsou pravou konkretizací církevního společenství a centrem evangelizace.“ (ChL 26)

Spolupráce kněží a laiků se odvíjí od základního poznání, že „pastýři si musí uvědomit, že jejich úřad je od prvopočátku ustanoven pro službu celému Božímu lidu (srov. Žid 5,1). Laici musí zase uznat, že kněžský úřad je nezbytný pro jejich život a pro jejich účast na poslání církve.“ (ChL 22)

Mezi priority farnosti patří zajištění:

a) pravidelných a jasně ohlášených bohoslužeb, jejichž pořad se zbytečně nemění,

b) pravidelné příležitosti ke svátosti smíření, nejlépe přede mší svatou, aby lidé nemuseli kněze shánět a zvláště žádat o tuto službu,

c) dostupné a svědomitě konané katecheze, přípravy ke křtu, k biřmování a na manželství. Mnohdy se jedná o velmi účinnou a přitom nenásilnou misijní a evangelizační činnost,

d) kvalitní katechizace dětí.

Věřící by měli ve farnosti nacházet zázemí a jakousi širší duchovní rodinu. Tomu mohou sloužit setkání a společenství různého typu, podle potřeby místní komunity církve a podle místní situace. Vždy bude platit to, co vyslovil Jan Pavel II. ve své řeči farnostem: „Společenství je božsko-lidská záležitost, kterou nelze pouze lidsky zorganizovat.“²

2.4. Postava kněze v učení církve

Dokumenty církve, především Presbyterorum ordinis, vykreslují kněžskou spiritualitu jako povolání ke svatosti, živené hlubokou modlitbou, centrované na svátostný život a především na eucharistii. Dále je kněz tím, který uskutečňuje evangelijní rady. V době, kdy kolem sebe máme mnoho chudých a nezaměstnaných, je vhodné si povšimnout stále aktuálního vybídnutí: „Ať se kněží a biskupové vystříhají všeho toho, co by mohlo nějakým způsobem odpuzovat chudé: a ať nestrpí žádný způsob marnivosti v chování před všemi ostatními křesťany ve svých věcech. Svůj příbytek ať si upraví tak, aby se nezdál nikomu přehnaný, a aby nikdo, ani ten nejchudší, se nikdy nezdráhal do něho vkročit.“ (PO 17,53)

Církev též zdůrazňuje, aby kněží upřednostňovali různé způsoby společného života. Naleznou tak vzájemnou oporu, naučí se spolupracovat v duchovní správě a snadněji se vyhnou nebezpečím, která mohou vzniknout ze samoty. „Kněží vedeni bratrským duchem ať nikdy nezapomínají na pohostinnost, ať pěstují pohostinnost a společenství pozemských statků, a zvlášť ať se starají o ty, kteří jsou nemocní, zarmouceni, přetíženi pracemi, osamělí (…) Ať se scházejí rádi a s radostí k společnému oddechu (…) Formy to může mít různé s ohledem na různé osobní nebo pastorační potřeby, např. společné bydlení, kde je to možné, nebo společné stolování nebo aspoň časté a pravidelné schůzky. Je třeba vysoce hodnotit a velmi podporovat sdružení se stanovami schválenými příslušnou církevní autoritou, která vhodným a osvědčeným uspořádáním života a bratrskou svépomocí přispívají k posvěcení kněží při výkonu jejich poslání.“ (PO 8)

3. Dlouhodobá vize

3.1. Stanovení priorit

Vzhledem k tomu, že lidské i ekonomické zdroje jsou značně omezené, je třeba stanovit priority a reálné cíle. V opačném případě hrozí chaotický způsob práce a s tím spojené plýtvání použitelnými zdroji a ztráta motivace. K základní orientaci slouží čtyři oblasti působení církve.

Liturgie. Jedná se o zajištění základní pastorace: svátostnou službu a hlásání Božího slova. K tomu je třeba vytipovat a podporovat životaschopné farnosti a vytvářet personálně i ekonomicky soběstačné celky.

Diakonie. Služba druhým vyžaduje vytvoření infrastruktury, která by poskytovala duchovní službu nemocným a starým farníkům. Bude zde vždy existovat prostor pro dobrovolníky a pro spolupráci s Charitou.

Martyrie. Oblast svědectví vychází především z osobních kontaktů s druhými lidmi. Pochopitelně se jedná, po poctivém zvážení, o doplnění dobře promyšlenými a připravenými akcemi. Avšak jde o to nevyčerpat neefektivně veškerý lidský, případně ekonomický potenciál. Zásadnou by mělo být: raději méně, ale kvalitněji a dlouhodobě.

Koinonie. Vytváření společenství místní církve, které jednak zajišťuje prožívání církve jako domova a zároveň umožňuje vyzařování a následné otevření živého společenství pro hledající.

3.2. Týmová práce a spolupráce

Klíčovým a neuralgickým bodem života církve je spolupráce kněží mezi sebou a spolupráce kněží a laiků. To vyžaduje dlouhodobou, kvalitní formaci a především výchovu seminaristů během studia na teologických fakultách a v semináři. Schopnost a ochota k bratrské spolupráci by měla být jednou z důležitých podmínek ke kněžskému svěcení. I když je týmová práce znamením doby, není jednoduchá. Kněží by měli být připravováni na to, že jednou budou vedoucími pracovního týmu a statutárními zástupci neziskové organizace zvané farnost.

Týmová spolupráce kněží a laiků přináší mnohé výhody:

a) Při rozumném vedení umožňuje stálou duchovní formaci. Tým vyžaduje dle daných okolností určitý základní řád modlitby a společného života.

b) Rozdělení úloh přináší možnost zvyšování odborností ve vykonávaných činnostech: ekonomické, stavební, kulturní, charitativní, katechetické atd.

c) Spolupráce je pro kněze pomocí i v jejich osobních a praktických potřebách. Stálý sociální kontakt poskytuje jistou míru ochrany před nevhodnými kontakty a návyky, před pocitem osamocenosti, frustrací, a tím zmírňuje nebezpečí krize povolání.

3.3. Spiritualita společenství

V církvi se ale nejedná jen o pouhé manažerské dovednosti, nýbrž přímo o trojiční spiritualitu, o které takto hovoří Jan Pavel II.: „Chceme-li být věrni Božímu plánu a zároveň odpovědět na hluboké touhy světa, musíme učinit církev domovem a školou společenství (…) Nedělejme si iluze, bez této duchovní snahy by vnější nástroje společenství nebyly k ničemu. Staly by se bezduchými strukturami, spíše maskami, které společenství jen předstírají, než že by se staly cestou k jeho vyjádření a růstu.“ (NMI 43)

Výchova ke spiritualitě společenství se musí stát postupně řízeným procesem. V žádném případě nemůže jít o pouhé direktivní rozhodování. Kněze i laiky je pro tento způsob života, působení a spolupráce nutné získávat vzděláváním, formací a osobním příkladem zodpovědných za diecézi.

3.4. Komplexní farnost a ostatní možné typy duchovní správy

Pro potřeby situace litoměřické diecéze navrhuji zavedení následujících typů farnosti.

Komplexní farnost se vyznačuje:

– schopností poskytovat všechny liturgické a svátostné služby,

– odpovídajícím farním zázemím,

– dostatečným počtem aktivních farníků (500 osob),

– zastoupením všech věkových skupin, zvláště mladší i starší mládeže a rodin. V době, kdy věřící jdou často zcela proti většinovému proudu ve společnosti, je podpora reálného společenství věřících (zvláště dětí, mládeže a rodin) takřka nenahraditelná,

– schopností řešit ekonomicko-správní problémy v případě nutnosti směřováním k ekonomické soběstačnosti.

V čele komplexní farnosti by měl být schopný a osvědčený kněz s kaplany (výpomocnými duchovními) a pastoračními asistenty. Všichni členové takto vzniklého týmu by měli mít možnost získat duchovenskou praxi a vzdělání, avšak i běžné pracovní návyky a odpovědnost ve skutečné práci ve farnosti, což jim časté tápání v misijních územích zdaleka neposkytuje. Bylo by tedy nutné vytvořit plán přípravy vhodných kandidátů pro takovýto styl práce. Do budoucna by se takovýto druh farnosti měl stát hlavním, stabilním a rozvíjejícím se opěrným bodem teritoriální pastorace.

Dotované nekomplexní farnosti. Z různých důvodů by mohlo po uvážlivé volbě působit i několik specifických nekomplexních farností, které by byly dotovány biskupstvím. Výběr by musel být proveden s přihlédnutím k možnostem zdrojů biskupství a jejich skutečně dobře zdůvodněné potřebě, bez přítomnosti jakéhokoliv historického sentimentu.

Misijní farnost. Třetí a zcela specifickou formou by bylo zřízení velmi omezeného počtu misijních farností. Jejich zřízení by muselo být činěno s vědomím, že se jedná o nejnákladnější pastorační formu, zcela závislou na skutečném charismatu misionáře a podpoře biskupství. Specifickým podmínkám takovéto farnosti by proto měl odpovídat i výběr vhodného a pro danou práci i dobře připraveného a disponovaného kněze.

4. Postupné kroky plánování na diecézní úrovni

4.1. Vytipování sídel komplexních farností ve vazbě k demografické situaci

Demografický vývoj ukazuje, že venkov se vylidňuje a většina obyvatel žije ve městech. Mnohé kostely na venkově již dávno neslouží svému účelu a znamenají značnou zátěž jak po personální, tak po ekonomické stránce. Nabízejí se otázky: Jaká jsou v diecézi místa, u kterých je s výhledem alespoň na dvacet let předpoklad a potřeba poskytování komplexní duchovní správy? Kterých majetků, objektů, kostelů a kaplí je nezbytné se postupně vzdát?

Navrhuji, aby biskupství po rozhovorech s duchovními správci, farními a ekonomickými radami a s využitím dostupných informací:

a) určilo nově sídla komplexních farností a nahradilo jimi do budoucna neudržitelné farní obvody,

b) uskutečnilo reálnou ekonomickou rozvahu, která musí zjistit nejen provozní náklady farností, včetně platů (kněz, kaplan, pastorační asistenti), ale též jakým způsobem se propadá hospodaření farností a biskupství ve vztahu ke skutečným potřebám, včetně reprodukce majetku,

c) vytvořilo soupis neupotřebitelného majetku, včetně sakrálního,

d) hledalo nejvhodnější řešení, jak naložit s neupotřebitelným majetkem: prodej, předání do rukou obcí, krajů, státu, občanských sdružení atd.?

Cílem navrženého řešení je:

a) hledat formy správy majetku, které by nezatěžovaly kněze a celou místní církev,

b) předcházet rizikům v oblasti hospodaření farností i biskupství, včetně podnikání a nakládání s majetkem obecně,

c) přikročit s obnovenými silami k základnímu poslání církve, kterým je hlásat evangelium.

4.2. Podpora kategoriální pastorace

Děti, mládež, snoubenci, rodina a vysokoškoláci vyžadují zvláštní pozornost. Z mnoha důvodů nemůže být farnost v dnešních okolnostech dostačující odpovědí na všechny požadavky (viz ChL 26), a proto je vyžadována speciální pastorace, která přesahuje farní obvod.

Tento typ pastorace předpokládá pozorný personální výběr kněží i laiků. Základními předpoklady pro ustanovení do kategoriální služby jsou: schopnost pro spolupráci a týmovou práci, základní charisma pro práci ve svěřované oblasti, kvalitní a dlouhodobá odborná a duchovní příprava.

Během vlastní služby je nutné dlouhodobé odborné i duchovní vedení (viz Studijně-formační kurz Sekce pro mládež ČBK). Pochopitelně je u takovýchto kněží a laiků kladen nejen velký nárok na osobnostní kvality, ale i na jejich nadšení pro službu. Biskup by měl dostávat od těchto osob pravidelnou a solidní zpětnou vazbu.

Z řečeného vyplývá nutnost morální, ekonomické i personální podpory katechetického centra, centra pro mládež, centra pro rodinu, IDCŽM Příchovice a salesiánských center.

4.3. Doprovázení mladších kněží

Církví vyžadovaná permanentní formace kněží se nesmí soustředit jen na teologické doplňování znalostí, ale vyžaduje, jak říká Max Kašparů, žít v místnosti se šesti stěnami. Tento „obranný šestistěn“ ochraňuje plamen, který hoří v místnosti. Jsou-li stěny v pořádku, pak oheň neuhasne. Bude-li jedna stěna porušená, je nebezpečí uhasnutí, budou-li chybět dvě stěny, průvan oheň jistě uhasí. Význam jednotlivých stěn je následující:

– stěna vpředu: smysl, poslání a cíl přesahující pozemský čas,

– stěna vzadu: autorita a láska biskupa a jeho podpora,

– stěna vpravo: společenství s druhými,

– stěna vlevo: lidé, kterým je prokazována služba, pro jejichž dobro se žije,

– podlaha: přesvědčení o smysluplnosti místa služby,

– strop: intenzivní duchovní život.³

4.4. Evangelizace, preevangelizace, misie

Osobní příklad a osobní vztahy. Pastorace „přijetí“ se může ve vhodných situacích stát pastorací „nabízení.“⁴

Význam médií. Jedná se o přítomnost poselství evangelia ve světě médií, ale též o přetlumočení evangelia mediální řečí. Jan Pavel II. o tom pojednal v Redemptoris missio (37), kde napsal, že je třeba, aby evangelijní poselství bylo přímo „integrováno do této ‚nové kultury‘, kterou vytvořila moderní komunikace“ (RM 37). Benedikt XVI. tvrdí, že „nové technologie umožňují lidem setkávat se za hranicemi prostoru a vlastních kultur, a vytvářet tak celý nový svět případných přátelství (…)“. Zároveň upozorňuje, že „virtuální kontakt nemůže a nesmí nahradit přímý lidský kontakt s osobami ve všech rovinách našeho života. Úsilí o svědectví evangelia v digitální éře ode všech vyžaduje, aby byli obzvlášť pozorní vůči aspektům poselství, které mohou čelit typické logice webu. Především si musíme uvědomovat, že pravda, kterou se snažíme sdělit, nečerpá svou hodnotu ze své ‚popularity‘ nebo objemu pozornosti, která se jí věnuje. Spíše s ní musíme seznámit v její celistvosti než se snažit jí učinit přijatelnou třeba ‚ředěním‘. Tato pravda, i když je hlásána ve virtuálním prostoru sítí, vyžaduje vždy vtělení do reálného světa ve vztahu s konkrétními tvářemi bratří a sester, s nimiž sdílíme každodenní život. Proto budou i nadále základem při předávání víry přímé mezilidské vztahy!“⁵

Význam kultury a její podpora. Je třeba podporovat vše, co rozvíjí kulturní oblast ve farnostech. Dále je vhodné podporovat spolupráci s nejrůznějšími organizacemi a státními úřady, pořádat koncerty a výstavy s patřičným duchovním komentářem a náplní…

Kontakty se současnou společností. Jedná se především o kontakty s představiteli světa politiky, státní správy, samosprávy, neziskovými organizacemi apod. Zde vystupuje zvláštní a nezastupitelná úloha laiků. „Vlastním polem (laiků), jejich evangelizační činnosti, je rozsáhlý a složitý svět politiky, hospodářství a sociálních vztahů, jakož i svět kultury, věd a umění, mezinárodního života a hromadných sdělovacích prostředků“ (Pavel VI., Evangelii nuntiandi, 70). Důležitost světa politiky a nezbytnost angažovanosti laiků v něm nalézáme vyjádřeny v již citovaném dokumentu francouzských biskupů: „Jsme vedeni ve jménu naší víry k tomu, abychom se účastnili debat a rozhodování, která se týkají smyslu naší společnosti, zvláště když se jedná o to, uznat nezadatelnou důstojnost každé lidské osoby a odmítnout zvrhlou logiku, která dává příliš často přednost imperativům techniky a finanční rentability před lidmi.“⁶

4.5. Péče o lidi hendikepované a na okraji společnosti

Církev přitahuje lidi s nejrůznějšími druhy postižení. Bývá jich často víc, než je únosné. Mnohé pomáhá řešit Charita. Bude třeba hledat cesty alespoň k preevangelizaci pracovníků Charity a k jejich motivaci vyplývající z evangelia.

V péči o různé typy hendikepovaných lidí (od drogově závislých až po lidi psychicky nemocné) by byla pomocí databáze věřících odborníků, na které by bylo možno se obrátit a konzultovat problémové případy. Důležité je také příležitostné vzdělávání kněží a církevních pracovníků v oblasti sociální pomoci, aby včas rozpoznali případy, kdy postačí vlastní pomoc, a kdy je nezbytné zprostředkovat odbornou pomoc.

Do budoucna se jeví jako nutné rozvinout v této oblasti užší spolupráci s krajem, městy i speciálně zaměřenými zařízeními pro bezdomovce a lidi v krajní nouzi.

5. Závěr

Smyslem předložené rozvahy nebylo podat vyčerpávající odpovědi ani nabídnout vědeckou práci, ale zaměřit se na stručné poznání situace církve v severních Čechách v současnosti, pojmenovat některé základní skutečnosti a naznačit možnosti řešení do budoucnosti. Materiál pochopitelně předpokládá další rozpracování a doplnění načrtnutých pohledů.

Domnívám se, že i po dvou letech může tento materiál poskytnout zajímavé podněty. Každá diecéze má svá specifika, ale je také řada skutečností, které jsou všem společné. Jako důležité se jeví vytipování a realizace dlouhodobě udržitelných pastoračních center (viz „komplexní farnosti“) a podpora center kategoriálního zaměření – mládež, rodiny, školství atd. Do popředí vystupuje naléhavá potřeba výchovy kněží a laiků ke schopnosti týmové spolupráce. Tomu by měla předcházet náležitá příprava a výchova již v době studia na teologických fakultách a formace v seminářích.⁷ Další důležitou součástí přípravy kněží i laiků by měl být svět médií. Toto vzdělání by mělo vést ke schopnosti orientace v oblasti informací, včetně sociálních sítí, podle hesla Ovládat, ale nebýt ovládán.⁸ Příprava by měla zahrnovat také řadu nově vznikajících otázek, jako je zaujímání postojů zejména k sociální problematice, nezaměstnanosti, manipulaci skrze celoplošná média, zaujímání postojů k politickým názorům, a pravdivé informace o některých významných politických proudech i jednotlivých významných osobnostech. Zde by měl pomáhat kvalitní servis na straně diecézí a především ČBK, abychom nebyli svědky výzev v duchu listu sv. Jakuba: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se – ale nedáte-li jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné.“ Stále více aktuální se stává skutečnost, že církev má být odvážným hlasem svědomí společnosti a mělo by být zcela jasné, že nepodléhá pokušení stát se loajálním (od reality odtrženým) spolupracovníkem mocných a bohatých.

V diecézích chybí dlouhodobé plánování, stanovení a dodržování priorit. Struktura farností je jistě důležitá, ale jsou také další oblasti, neméně důležité, které vyžadují adekvátně připravené kněze i laiky. Jestliže je např. na důležité místo v oblasti pastorace mládeže poslán kněz, který není připraven a sám neví, co má od svého úkolu očekávat, a nebylo mu umožněno žít a pracovat nějakou dobu vedle zkušeného předchůdce, pak se jedná o selhání ze strany vedení. Podobně by bylo kontraproduktivní poslat do pastorace rodin kněze, který nemá znalosti z oblasti problematiky manželských vztahů a sexuality. Takovými chybami ztrácíme často velký potenciál, který zde již je a na který bychom bez velkých problémů mohli navázat.

Dá se předpokládat a statistiky to potvrzují, že i ostatní diecéze se budou přibližovat situaci na severu Čech nebo západočeské zkušenosti.

V současnosti naléhavě vyvstává otázka navráceného majetku. Ta by vyžadovala samostatnou úvahu a důkladnou diskusi na téma: Předpoklady, formy a způsoby podnikání církve na globalizujícím se kapitálovém a realitním trhu. Jak na něj připravit kněze a najít dostatek kvalifikovaných a mravně vyspělých laiků? Jak zajistit hospodaření a kontrolní činnost tak, aby finanční toky směřovaly pro prioritní potřeby církve a ne do soukromých rukou? Jak odolat byrokratizaci církve a představám, že vše vyřeší pouhé organizační změny (např. slučování farností, které kromě některých účetních záležitostí téměř nic neřeší, protože úkol zůstává stejný). Proto bude nutné co nejdříve uskutečnit shora popsané kroky. Ve své podstatě se jedná o dlouhodobé strategické plánování, kde připravení kněží a laici, s dostatečnou podporou ve strukturách diecéze, nebudou osamělými vojáky v poli, nebudou se hroutit před nezvládnutelnými a stále novými úkoly, ale budou mít lidské i duchovní zázemí, aby mohli své poslání vykonávat jistě ne bez námahy, ale s radostí a nadějí. Bude-li dostatek takovýchto radostných kněží a laiků, věřím, že se objeví i nová kněžská povolání.

Povzbuzením ať nám jsou slova velkého papeže Jana Pavla II.: „Nezapomeňte, že budoucnost lidstva mají v rukou ti, kdo jsou schopni předat zítřejším generacím ‚důvody života a naděje‘. Cesta, kterou vám Ježíš ukazuje, není pohodlná. Připomíná spíše šplhající se horskou stezku. Neklesejte na mysli! Čím je strmější, tím rychleji stoupá ke stále širším obzorům. Kéž vás vede Panna Maria, Hvězda evangelizace! Poslušní jako ona Otcovy vůle, procházejte etapami historie jako zralí a přesvědčiví svědkové. Kéž s ní a s apoštoly dokážeme v každém okamžiku opakovat vyznání víry v životodárné přítomnosti Ježíše Krista: ‚Ty máš slova věčného života!‘“⁹