Kázání o vlažnosti

Autor: Jan Maria Vianney - Číslo: 2013/4 (Punctum saliens)

Převzato z časopisu Milujte se!, 18–19/2011. Zkráceno.

V poslední knize Nového zákona, ve Zjevení svatého Jana, čteme: „Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“ (Zj 3,16) Kdo se neulekne, když uslyší z úst samého Boha tak surový výrok proti biskupovi, který, jak se zdálo, svědomitě vykonával všechny svoje závazky jako věrný služebník církve? Jeho život byl nenapadnutelný... A přesto mu Pán skrze ústa svatého Jana říká, že ho zavrhne a potrestá, jestliže se nezmění. Tento příklad je tím hroznější, že touto cestou jdou mnozí, a nemají přitom žádné obavy o spásu své duše. Nepatříme také k těmto lidem? Jsme na správné cestě? Snažme se rozpoznat, zda patříme do skupiny těch nešťastníků, které nazýváme vlažnými.

Když k vám teď promlouvám, drazí přátelé, o bídném stavu vlažné duše, pak zde nemám na mysli ty, kteří žijí ve smrtelném hříchu a nechtějí se z něho pozvednout. Mezi vlažné nepočítám ani ty, kteří by současně chtěli patřit Bohu i světu, kteří se klaní před svým Tvůrcem, ale zároveň vztahují ruce ke světu.

V čem tedy, drazí posluchači, spočívá vlažnost ve službě Boží? Vlažná duše ještě úplně v Božích očích nezemřela: je v ní víra, naděje a láska, ale víra bez horlivosti, naděje bez síly, láska bez ohně a zápalu. Vlažný člověk věří pravdivě všemu, co učí církev, ale jeho víra je tak slabá, že se vůbec nerozhostí v jeho srdci. Nepochybuje, že ho Bůh vidí v každé chvíli, ale nezabrání mu to v pádu. Ví dobře, že setrvávat ve stavu vlažnosti se Bohu nelíbí, ale nedělá nic, aby se z této duchovní letargie dostal. Žije ještě, ale pro nebe neumí a nechce pracovat.

Ví, že hřích zamyká brány nebe, ale přesto se nenapravuje a setrvává ve svém stavu. Této ubohé duši vládne zlý duch. Dovoluje jí dělat rozhodnutí k nápravě: vlažný člověk má občas dobrou vůli. Ale víc ne! I přes předsevzetí je jeho život po mnoho let stále stejný. Připomíná to člověka, který někomu závidí, že jede na triumfálním voze, ale samému se mu nechce udělat ani krok, aby dosáhl téhož štěstí. Nechce se zříci věčných dober, ale kromě toho vzdychá po dobrech pozemských; kdyby mohl žít na světě bez kříže a utrpení, nikdy by nepomyslel na smrt.

Stav vlažnosti je mnohem více nebezpečný než stav hříšníka. Protože velký hříšník, který odchází od velikonoční zpovědi a je přesvědčen o hanebnosti svých skutků, který občas naříká nad svou morální nouzí, se z ní s Boží pomocí časem pozvedne. Naopak lhostejná duše je se sebou spokojená, zdá se jí, že je v přízni Boží... Kolik duší zahynulo tímto způsobem – můj Bože! Když vlažnému člověku připomenete, že se nachází na špatné cestě, odpoví vám, že nechce být svatý. Ale pouze svatí se dostanou do nebe! Zástupy mučedníků šly na popravu s větší radostí než králové na trůn.

Nic není tak nebezpečné jako vlažnost a lhostejnost ve věci záchrany duše, neboť je větší naděje, že se obrátí velký hříšník než vlažná duše. Z celého srdce prosme milosrdného Boha, aby nám pomohl dostat se z tohoto nešťastného stavu a dojít do nebe k věčnému štěstí tou cestou, kterou postupovali všichni svatí. To vám co nejsrdečněji přeji. Amen.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|