Terezie z Lisieux – největší teolog?

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2013/2 (Osobnosti)

Svého času jsem se v ústředí organizace Kirche in Not v německém Königsteinu setkal s černým biskupem z Rwandy. Svou lámanou francouzštinou jsem se snažil něco se o něm a o jeho pastorační práci dozvědět. Všichni víme, jaké hrůzy se v jeho zemi před ne tak dlouhou dobou děly, jaká krveprolití a bratrovražedné boje. Odkud brát za těchto okolností sílu k hlásání evangelia pokoje, smíření, odpuštění, a dokonce lásky k nepřátelům? A biskup z této těžce zkoušené země se mi svěřil, že inspiraci a posilu pro svou práci nachází v Lisieux, kam jezdí, aby se setkal se svou velkou-malou učitelkou lásky a důvěry v Boží milosrdenství. Byl prý tam už dvakrát, a brzy se chystá na svou třetí pouť. Je to jistě překvapivé, z Rwandy do Lisieux to není, co by kamenem dohodil, a přece tento biskup nelituje času ani námahy, aby navštívil místo, které se v jeho životě stalo tak významným.

Když byl „teologem papežského domu“ jmenován polský dominikán P. Wojciech Giertych, byl tento kněz dotázán, kterého teologa pokládá za největšího, který teolog je jeho vzorem. Jeho odpověď zněla, že musí jmenovat hned dva: Tomáše Akvinského, a teď pozor – Terezii z Lisieux. Když jsem z Vatikánského rozhlasu uslyšel onu otázku, očekával jsem všechna možná zvučná jména slavných teologů, ale Terezčino jméno z úst vatikánského teologa mě šokovalo. Jak se tito dva dají vůbec srovnávat? Tomáš Akvinský, zakladatel celé filosofické a teologické školy, autor mnohasvazkové Teologické sumy a mnoha dalších děl, a křehká řeholní sestra s minimálním školním vzděláním – jak může být postavena naroveň „největšímu teologu církve“? Musím přiznat, že toto vybočení z navyklých schémat, toto jedním dechem docela nečekané vyjmenování dvou tak rozdílných osobností a jejich zařazení „pod společného jmenovatele“ mě nanejvýš překvapilo. Člověk by – z povrchního pohledu – řekl, že tito dva jmenovaní nejen že jsou diametrálně odlišní, ale oslovují zcela odlišné vrstvy věřícího lidu. Na jedné straně tu intelektuální, akademickou, na druhé spíše tu inklinující ke kontemplativnímu nebo možná i více citově prožívanému křesťanství. Jak to všechno vůbec jde dohromady: učenost vzdělaných s prostotou chudých?

Zkusil bych odpovědět asi takto: ono to dohromady skutečně moc nejde, ale ani se nedivme, vždyť přece celé křesťanství je už samou svou podstatou a od svého úplného počátku sám paradox, a v té podivuhodné hře paradoxů spočívá jeho nepravděpodobná pravdivost i jeho nevypověditelná krása. Anebo je tomu jinak: třeba tak, že všechno, i to, co se zdá být tak velice rozporuplné, ve skutečnosti do sebe dokonale zapadá? „Jen mít oči k vidění…“ Je zkrátka úžasné, že „teolog papežského domu“ tuto existenci „konvenujících protikladů“ vyjádřil tak pregnantně.

Terezie z Lisieux beze sporu velký teolog je, bez ohledu na to, kolik toho ve svém životě napsala a zdali její texty za dostatečně odborné pokládáme či nikoliv. Ne nadarmo byla v roce 1997, tedy před patnácti lety, kromě jiných patronací prohlášena dokonce „učitelkou církve“, což je víc než všechny akademické tituly před a za našimi jmény. To, co lidem svým pokorným způsobem sdělila, je „teologická suma“ v tom nejčistším slova smyslu, vždyť nebyla psána jen slovy, ale celým jejím životem. Už na sklonku devatenáctého století předjímala mnohé teologické impulzy pozdější doby svým vztahem k „nevěřícím a hříšníkům“, s nimiž se ve své temné noci víry cítila spřízněna. Mnohé z jejích něžných láskyplných postojů nalezly své potvrzení až v teologicky i jazykově vytříbených textech konstitucí II. vatikánského koncilu.

Že to takhle vidí i papežský teolog, je pro nás úžasná zpráva. Mohlo by to totiž též znamenat, že ke spekulativnímu rozměru, typickému pro posvátnou teologii, neoddělitelně náleží i prostor pro intuici, „mystickou teologii“, zkušenostní zakoušení Boha. A pak – teologie, někdy odtržená od života a jeho aktuálních problémů, by mohla (měla) být stejně nová, aktuální a „revoluční“, jako bylo svého času i Terezčino učení průlomem do tehdejší poněkud rigorózní, snad i trochu jansenistické a po zásluhách se pídící spirituality. V každém případě mi papežský teologický poradce imponoval. Je fascinující dokázat vidět obě strany mince, ten nádherně křesťanský pohled na věc z různých úhlů, protože je to komplementární a vskutku katolické, vystihující grandióznost božských skutečností v konfrontaci s naší lidskou nedostatečností.

Kdo je alespoň trochu obeznámen s fenoménem „Terezie z Lisieux“ (a těch, kteří nejsou, bude v katolickém prostředí asi jenom nepatrně, soudě už podle četnosti soch této světice v katolických chrámech), moc se divit nebude. Vždyť severofrancouzské Lisieux navštěvuje ročně kolem milionu poutníků z celého světa. A nejsou to jen zbožní věřící katolíci, kteří touží na vlastní oči uvidět místo Terezčina života i velkolepou baziliku jí zasvěcenou, do Lisieux zavítají i křesťané z jiných církví, i muslimové, hinduisté, buddhisté, dokonce i lidé nevěřící. Co je tam tak silně přitahuje?

Vždyť podíváme-li se na Terezčin život z vnějšku, nic moc překvapivého na něm nebylo. Žila koncem 19. století, v době, která se na jedné straně holedbala velkým rozmachem techniky, v roce konání jubilejní světové výstavy v Paříži 1889 byla přece zkonstruována a postavena chlouba tehdejší doby, proslulá Eiffelovka, na straně druhé katolická církev prožívala těžké období zcela neskrývaného bojovného, vulgárního a téměř všudypřítomného antiklerikalismu. Ostatně najde se vůbec nějaký časový úsek jejích dějin, kdy by se jí dobře dařilo?

A v této době, koncem devatenáctého století, vstupuje do jednoho karmelitánského kláštera v Normandii, na severu Francie, mladinká, teprve patnáctiletá kandidátka Terezka Martinová. Co ji přivedlo k takovémuto velice zvláštnímu rozhodnutí? Vždyť žila v poměrně velmi dobře materiálně zabezpečeném až bohatém rodinném prostředí, její otec byl majitelem prosperujícího zlatnictví a hodinářství, matka vlastnila firmu na výrobu tehdy velmi žádaných allençonských krajek, oba tedy podle dnešních termínů úspěšní podnikatelé, takže mohla mít před sebou skvělou budoucnost. Jenže tato mladá žena měla před sebou jiný cíl a k jeho dosažení neváhala použít zbraně nejtěžšího kalibru, můžeme-li se takto vyjádřit o dívce, která v té době měla sotva čtrnáct let. To, co se stalo v době nejpřísnějšího dodržování protokolárních formalit, když při své pouti s otcem a sestrou Celinou do Říma oslovila při slavnostním ceremoniálu Svatého otce a požádala o dovolení vstoupit do kláštera ve svých patnácti letech, nás k tomuto „vojenskému“ přirovnání opravňuje. To byl vzhledem k jejímu věku a tehdejším společenským konvencím projev tak nebývalé statečnosti, že neměl daleko k opravdovému hrdinství.

Toto její přání se po několika „zádrhelích“, odmítání a váhání ze strany tehdejších církevních představitelů, nakonec přece jenom splní a Terezka do kláštera vstoupí. Zavře se za ní klauzura a styk se světem „mimo“ je možný jen velmi občas přes zamřížované okénko… Co tam vůbec dělá? Nic moc: uklízí, pere, chvíli dělá sakristiánku, namaluje nějaký obrázek, píše dopisy, občas složí nějakou nábožnou báseň, při rekreaci baví sestry komickými výstupy a scénkami, …a dodržuje řád, který zavazuje ji tak jako všechny ostatní sestry a jehož náplní je práce, bohoslužba, modlitba, rozjímání, četba Písma (jenom něčeho, celé Písmo neměly tehdy novicky k dispozici! a ona, ač po věčných slibech, zůstala vlastně po celý život v noviciátu). Zapomněli jsme na něco? Sotva, to bude asi tak všechno. A tato sestra onemocní ve svých čtyřiadvaceti letech, po devíti letech strávených na Karmelu, – a umírá na tuberkulózu.

Co si budeme nalhávat: pro naprostou většinu současných moderních mladých dam jejího věku už jenom vzdálená představa. Prožít svůj život v takové nepředstavitelně nudné každodenní šedi by vyvolávala hrůzu a děs. Život bez zážitků, cestování, kariéry, bez „adrenalinu“? Kde jsou zde nějaké ambice, nějaká „seberealizace“? Co světoborného vůbec udělala? Vlastně nic. Nic, co by zakládalo nárok na nějakou lidskou slávu. Žádný vynález, žádné umělecké dílo, žádný teologický nebo filosofický traktát, dokonce ani žádné hrdinské nasazení v péči o nemocné nebo jinak potřebné. Zkrátka nic, co by mohlo být zaznamenáno v análech charakterizujících historickou epochu, ve které žila. Ani její školní vzdělání za moc nestálo, a snít o nějakém diplomu nebo akademické dráze ji ani nenapadlo. Celé její zaujetí bylo nasměrováno zcela jinam, a za metou, o kterou jí šlo, kráčela s plným odhodláním, na její věk téměř neskutečným.

Ale pozor – něco málo, čím by se mohla pochlubit, by se přece jenom našlo (stojí to vůbec za řeč?): na pokyn svých nadřízených popsala šest obyčejných školních sešitů vyprávěním (dokonce s gramatickými chybami) o svém životě, počínajíc prvními vzpomínkami z dětství, až do posledních dnů, kdy už sotva udrží tužku v prstech. A stalo se něco, s čím nikdo ani z jejích představených, ani z církevních kruhů té doby nepočítal: z tohoto zdánlivě nenáročného textu se stal bestseller, který byl v krátké době vydáván v tisících exemplářích a v mnoha dalších a dalších vydáních a jazykových mutacích, která až do dnešních dnů neustávají. Těžko bychom našli literární dílo, které si v tak krátké době získalo větší oblibu a rozsáhlejší čtenářské publikum než její autobiografie, původně známá pod titulem Dějiny duše: literární a teologický skvost bez jakýchkoliv odborných termínů a kategorií, udivující jak svou hloubkou, tak svým prostým půvabem – a ještě něčím, co může být pro mnohé velkým překvapením: mimořádnou vnitřní silou, strhující k následování. Lidé vně najednou objevili velikost, ve svém původním prostředí nerozpoznanou. A není divu, že krátce po její smrti nastal „uragán slávy“ (Guy Gaucher), neuvěřitelný rozmach úcty k této sestřičce, která za svého života nechtěla být ničím víc než pouhým „zrnkem písku“, po kterém se šlape. Boží strategie je už zkrátka taková: „…dokonce i ty, kteří nejsou vůbec nic, vyvolil si Bůh, aby zlomil moc těch, kteří jsou,něco‘“ (1Kor 1,28).

A co je ještě podivnější: v tomto literárním životopise, zrcadlícím její skutečný život, je téměř naprostá absence mimořádných jevů. Kromě „úsměvu přesvaté Panny“ na její soše v době Terezčiny nemoci nejsou zde žádné popisy extatických stavů, vidění a zjevení, nejsou tu žádná stigmata, nic, co by se vymykalo normálnímu, běžnému životu, a dokonce i po smrti nebylo Terezčino tělo zázračně zachováno neporušené, jak se to občas stává, ale rozpadlo se jako tělo každého jiného smrtelného člověka. Všichni, kteří prahnou po senzacích, musí být zklamáni.

Jenže to je právě to, o co jí šlo: ukázat, že svatost, radikální následování Krista, může být naplněna i v životě bez jakýchkoliv vnějších efektů, že je pro každého, že to není nějaké privilegium pro zvlášť vyvolené a není spojena s žádnými mimořádnostmi. Tak, jak je to napsáno v konstituci Lumen gentium o sedmdesát let později: „Proto všichni v církvi, ať náleží k hierarchii nebo jsou jí vedeni, jsou povoláni ke svatosti podle apoštolských slov: neboť toto je vůle Boží: vaše posvěcení“ (čl. 39). Zkrátka chtěla ukázat a svým příkladem prošlapat svou „malou cestičku“, sice malou, ale ne nenáročnou: cestu duchovního dětství, bezpodmínečné odevzdanosti a důvěry, cestu malých obětí z velké lásky. Představila lásku jako program i cíl, ke kterému spěje celé stvoření. Vždyť přece: „Posledním slovem dějin světa bude vítězství lásky“ (Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský II, 184). A láska podle Terezie je věc vůle, ne planých citů. A o takovou svatost je možno usilovat v každém věku, v každém prostředí, v každém čase a za jakýchkoliv životních okolností. To je pak skutečně theologia maxima. Snad oproti poměrům, v nichž žila Terezie, se rozšířil akční rádius nás, kteří nežijeme v klauzuře, a vzrostla četnost povinností a rozličnost vztahů, v nichž máme plnit Otcovu vůli, ale to podstatné, co objevila a nabízí, zůstává.

A nejen to. Její životní cesta i její literární dílo jsou ještě dokladem něčeho velice důležitého, až objevného: totiž poznání, že se teologie nemusíme bát. Teologie totiž není teorie, teologie je život, dokonce pulzující život. Není to jakási suchá věda „pro vyvolené“ s arzenálem odborných pojmů, kterým rozumějí jenom jacísi zasvěcenci. Ty termíny a ta cizí slova se sice v mnoha dílech skutečně vyskytují, ale nejsou tam proto, aby je čtenáři odložili a už se k nim nevrátili, ale aby se jimi prokousali, protože pokud to udělají, přijde chvíle, kdy se jim najednou „rozsvítí“ a oni užasnou nad náhlým poznáním souvislostí, k čemuž sotva dojde, když zrezignují příliš brzo. Přesto zcela jistě neplatí, že čím víc cizích slov, tím víc teologie. „Učení lidé často tomu, co nevědí, dají cizí jména a myslí si, že je to vyřešeno“ (Tomáš Špidlík). Ne tak Terezie. Její texty není nutné číst se slovníkem cizích nebo latinských slov při ruce, všemu, co je tam napsáno, porozumíme hned napoprvé – ale jenom prvoplánově. Do té hloubky se musíme nořit postupně, a teprve po několikerém čtení přijdeme na to, že s tím jaksi stále nejsme hotovi, a že i přes zdánlivou jednoduchost čteného se najednou ke svému údivu ocitáme v oblasti velké teologie. Říká se přece, že světci jsou ti nejlepší teologové, což Terezka plně potvrzuje. A tak život podle měřítek tohoto světa nezajímavý, nesmyslný, zbytečný, fádní a ztracený nabývá najednou naprosto jedinečného smyslu nejen sám v sobě, ale i jako mocná inspirace pro mnohé.

A to nás přivádí k úvaze, proč se Terezka, neznámá řeholní sestřička, stala učitelkou církve a proč ji dominikán Giertych označil za svůj teologický vzor. Její teologie totiž znamená jen jedno: viset na rtech svému Pánu a dělat všechno, co mu vidí na očích. V tom je celá její teologická věda obsažena. Nezáleželo jí na ničem jiném, a už vůbec ne na nějaké popularitě, aby její jméno „mělo zvuk“. Netoužila „být proslulou“, přizpůsobovat se mínění někoho jiného, neměla ambice „vyvést církev z krize“. Na svém srdci nosila knížku evangelií, v nichž nacházela všechno, co potřebovala, tam nacházela posilu i duchovní pokrm. A to je poučením i pro nás: abychom právě tam hledali inspiraci při svém pátrání po nové „strategii“ předávání radostné zvěsti, abychom k evangeliu nic nepřidávali a nic z něho neubírali, protože to všechno jsou snahy decentralizační, tedy odstředivé, které mají k autentickému a celistvému Kristovu učení daleko. A abychom z něho neslevovali a nepřizpůsobovali nejrůznějším „aktuálním“ požadavkům, nerozřeďovali ho a měli odvahu hlásat „ať je to vhod či nevhod“. Terezčiným vzorem byl Ježíš, jeho slova a jeho výzvy k následování jí byly majákem při veškerém jejím počínání, nic jiného ji nemohlo vychýlit z její cesty, žádné vedlejší nebo postranní úmysly neměla. Byla skutečnou dcerou církve, chtěla prožít všechno, čím ozdobili její historii vyznavači i mučedníci, ztotožnila se jak s dušemi čistými a neposkvrněnými, tak s těmi, kteří „přišli v poslední hodině“ a nemohli nabídnout nic víc než svou lítost a své slzy. Přesto, že zemřela tak mladá, dokázala proniknout do nejhlubšího tajemství víry, oprostit se ode všech nánosů a přídavků, poplatných době, ve které žila, objevit sladké jádro Ježíšova učení, ukryté pod všemi slupkami a skořápkami, do kterých je schovali jeho vykladatelé, a nabídnout je jako nejdrahocennější poklad a nejvzácnější perlu každému, kdo o ně bude stát.

A proto její poselství je nadčasové, tak jako i církev je sice zakotvena v čase, ale čas přesahuje. Všechno, co přináší doba, co je poplatné současným souřadnicím času, má svůj „odraz“ ve věčnosti. A ta na rozdíl od naší „časovosti“ je „bezčasová“. A stejně tak i všechny aktuální otázky, nejistoty, všechna nezodpovězená a nevyřešená témata se nemohou dočkat definitivní a konečné odpovědi, nebudou-li zároveň předložena neviditelné Instanci nad námi, protože „co je důležité, je očím neviditelné“, jak řekla liška v Malém princi. Terezčina teologie není teologií velkých slov, není oslnivě nápadná a nedělá si nárok na nějakou vůdčí roli. Je si vědoma Mistrových slov „Učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ a veškerý hluk a potlesk davu je jí cizí. A právě pro tu svou nenápadnost, skrytost a pokoru je tak průbojná a účinná, tak mimořádně apoštolská a misionářská. Máme-li hovořit o „nové evangelizaci“, tak potřebné právě pro naše kolísající a zmatené pokolení, nemůžeme si přát lepší vzor a pronikavější inspiraci. Vždyť kde jinde má svůj zdroj taková síla Terezčiných slov než v poslušnosti vůči jejímu Mistru a Pánu, o kterém bylo řečeno „Byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži“. Vždyť jenom taková poslušnost si může nárokovat programovost. Ne neposlušnost, která naopak je prvkem destrukce a zmaru a v níž můžeme postřehnout odraz onoho prapůvodního vzdoru: „Non serviam.“

Je-li pravdou, že „žádný člověk není osamělý ostrov“, platí to v plné míře i pro Terezku. Ani ji si nedokážeme odmyslet od prostředí, ve kterém vyrůstala, ani od jejích rodičů a sester. Byla s nimi bytostně spojená a její svatost „nasákla“ svatostí těch, kteří jí dali život, a těch, které byly jejími průvodkyněmi a nejbližšími důvěrnicemi od jejího dětství až do její smrti. Zamyslíme-li se nad podivuhodnými okolnostmi těchto společenství, nemůže nás nepřekvapit, jak dokonale „zapadají do soukolí“, kde vyrůstá nová učitelka církve. Tak třeba proti vstupu její sestry Céline, fotografky a malířky, se uvnitř kláštera zvedla ostrá protestní kampaň, argumentující tím, že Karmel potřebuje pradleny, a ne umělkyně, pro komunitu nepotřebné, a že není zapotřebí posilovat „klan“ Martinových – a přitom právě díky ní (jíž bylo dovoleno (!) vzít si do klauzury i svůj deskový fotografický přístroj) se nám zachovalo mnoho fotografií jak Terezky samotné, tak i ostatních sester z té doby, a čteme-li její životopis, můžeme se takřka přenést do tehdejšího kláštera z konce devatenáctého století a pohlédnout do tváře sestrám, s nimiž Terezka sdílela svůj řeholní život, které jí byly více či méně sympatické a s nimiž prožívala své dobrodružství blíženské lásky a chudoby. Na vlastní oči se můžeme přesvědčit, že se zde nejedná o nějakou přikrášlenou hagiografii, víc legendu než skutečnost. Tady vystupují aktéři z masa a krve, lidé člověčí, se ctnostmi i nedostatky, tak jak je to běžné všude mezi lidmi. A ani Terezie se nestaví do pozice jakéhosi vzoru. Právě naopak: přiznává své nedokonalosti i své slabé stránky. Ale nikde nás nenechá na pochybách o své ocelové vůli jít za svým cílem a vystoupit (nechat se v Boží náručí vynést) až na sám vrchol „hory Karmel“.

S Terezkou je to vůbec zvláštní. Tak jako v klášteře žila se svými sestrami, tak i po smrti nezůstala osamocena ani ve svém oslavení: lidé stále více navštěvují i hroby jejích blízkých, především rodičů, nedávno beatifikovaných, ale i sester, Matky Anežky, Pavlíny, Jenovéfy, Celiny, její kmotry Marie od Nejsvětějšího Srdce. A aby těch paradoxů nebylo málo, nejvíce ctitelů má kupodivu právě její nejvíc „problémová“ sestra Leonie v klášteře Navštívení, přestože právě ona měla s řeholním životem největší těžkosti. Několikrát vstoupila a zase vystoupila, zdálo se, že je kolísavá a nestálá, a přece i ona přes všechna svá selhání a přes svou těžkou povahu šla neúnavně za svým cílem „být svatou řeholnicí“, jak si už ve svém mládí umanula. A nakonec v klášteře v Caen strávila dlouhých dvaačtyřicet roků! A právě pro to své hledání a překážky, které musela překonat, což dnešní lidé velmi oceňují, je nyní tak oblíbená a její hrob je po sv. Terezii navštěvován nejvíc. Její historie je výzvou a vybídnutím i pro nás: nic není ztraceno, vždycky je možno začít znovu! Je to jednoduché: svatost Terezčiných rodičů (církví potvrzená) i sester, třebaže oficiálně (možná zatím) nepotvrzená, byla jim už předem přiznána jejich obdivovateli a následovníky. Všechny rodné sestry se dožily Terezčina svatořečení, ale protože to byly sestry klauzurované, její kanonizace v Římě v roce 1925 se na rozdíl od statisíců, tísnících se ve Svatém Petru i na náměstí před ním, nemohly zúčastnit.

Je tedy otázka v nadpisu tohoto článku oprávněná? S těmi superlativy musíme být opatrní: největší je jenom Bůh. Je ovšem také nejmenší, vždyť jeho jednorozený Syn, soupodstatný s Otcem, umýval apoštolům nohy a byl popraven jako zločinec. A komu z lidí náleží titul „největší teolog“, to se sotva dozvíme, protože o tom naštěstí nerozhodujeme. Pro někoho (nebo pro mnohé?) je toto epitheton zajisté navýsost hyperbolické, vždyť může-li být „doctor ecclesiae“ obyčejná dívka, aniž by byla absolventkou nějaké prestižní univerzity, pak to může též znamenat, že i v „univerzitě Ducha Svatého“ se udělují tituly, a ne ledajaké. A to by se někomu mohlo docela i nelíbit. Ale ať je tomu jakkoliv, jedno víme určitě: Terezie chtěla být „srdcem uvnitř církve“, nejvíc milovat a ostatní přivádět k Bohu, který je Láska sama (1Jan 4,8). V tom je nám vzorem, nám lidem i církvi jako celku: dokázat rozlišit, co je hlavní, podstatné, „které přikázání je to největší ze všech“, a co je jenom navíc, jenom případkem, jenom obalem. A má na to katedru: vždyť je „učitelka církve“! A ten gradus jí už nikdo nikdy neodejme.