Cesta víry padesát let po Druhém vatikánském koncilu

Autor: David Vopřada - Číslo: 2013/1 (Dialog)

Zpravodaj pražské arcidiecéze, 8/2012.

Když před padesáti lety Jan XXIII. svolal II. vatikánský koncil, vyvolalo to velké překvapení, ale také očekávání. Vzbudilo to naději, že církev hlouběji pochopí místo, které jí Bůh dal, aby mohla srozumitelně předávat evangelium, jež jí bylo svěřeno, člověku dnešní doby. Dnes se můžeme ptát: Jak se podařilo tento mimořádně náročný program, který koncilu načrtl papež Roncalli, naplnit?

Mnozí srovnávají život církve před koncilem a dnes, a odpovídají, že nikoli. Církev ovšem není jen Evropa či Severní Amerika, kde se člověk nechává chytit do tenat konzumismu, církev je přítomna po celém světě. Především v Africe a Asii, např. v Jižní Koreji, můžeme pozorovat obrovský nárůst počtu katolíků a bohaté rozvinutí církevního života. Nelze tedy říkat, že právě koncil může za úpadek církve. Žádný koncil nepřinesl plody hned. Svatý Basil dokonce přirovnával situaci církve po prvním ekumenickém koncilu v Niceji (325) k námořní bitvě uprostřed bouře. Ani z rozhodnutí II. vatikánského koncilu dosud nebylo vše adekvátně přeloženo do života církve, a tím se také tento koncil těm předchozím podobá.

Koncil hovoří o církvi jako o Božím lidu. Ten se skládá z jednotlivých věřících. Každý z nich se přitom vydává „do bran víry“ v jiný čas (někteří jsme v době koncilu ještě nebyli na světě). Cesta víry, kterou se vydal, přitom trvá po celý život. Ani koncilní reforma proto nemůže být hotova jednou provždy, nemůže skončit jen reformou institucí – ty je potřeba stále znovu naplňovat životem.

Jinak tomu nebylo například ani po Tridentském koncilu, kdy jeho velký propagátor, sv. Karel Boromejský, zavedl do své milánské diecéze na základě koncilních rozhodnutí mnoho novinek a liturgických reforem, a přesto se s tím nespokojil. Dál se neúnavně věnoval své biskupské službě, vizitoval rozsáhlou diecézi a kázáním, pastoračními rozhodnutími i vlastním příkladem světce – služebníka Božího, zapáleného pro Krista – obracel lidská srdce a přiváděl je nazpět k horlivému křesťanskému životu. Plody jeho působení pak zůstávají v jeho diecézi živé ještě tři století poté.

Podobně je i na „služebnících Božích a strážcích Božích tajemství“ dneška, aby dovedli Boží lid ve víře dál. Víra roste, je-li přijímána jako zkušenost lásky, a je předávána s radostí a milostí dál, jak říká papež Benedikt XVI. I sv. Augustin připomíná, že „víra roste jen skrze víru“, kterou se věřící posilují. Začínající Rok víry je dobrou příležitostí, abychom prohloubili svou víru a snažili se zahlédnout, jaký je její vztah ke světu, v němž žijeme. I tento rok je „dalším“ rokem koncilní reformy, kdy s vírou církve může růst i naše vděčnost za dar víry i za požehnání, které koncil přinesl.