Stanislava Vodičková, UZAVÍRÁM VÁS DO SVÉHO SRDCE. Životopis Josefa kardinála Berana.

Autor: Jaroslav Hrdlička - Číslo: 2010/3 (Recenze)

Předmluva Tomáš Špidlík SJ. Vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009 (ISBN 978-80-7325-189-5), a Ústav pro studium totalitních režimů, Praha 2009 (ISBN 978-80-87211-16-8), 399 str.

Kniha je vítaným rozšířením nepříliš bohaté literatury věnované Beranově osobnosti. Během přípravných prací se autorce podařilo nashromáždit a prostudovat obdivuhodné množství dokumentů, včetně čerstvě zpřístupněných materiálů Státní bezpečnosti, které jsou zvlášť pro období Beranovy čtrnáctileté internace podstatným zdrojem informací. I celková výprava publikace svědčí o badatelsky zodpovědném přístupu k látce: vyčerpávající bibliografie přináší i úplný soupis Beranových textů, obrazový doprovod obsahuje kromě fotografií i reprodukce důležitých oficiálních dokumentů a článků z dobových periodik. Na přiloženém CD čtenář najde záznam rozhovoru kardinála Berana s kněžími v Nepomucenu krátce po jeho vyhoštění z Československa a Beranův projev ke smrti Jana Palacha z roku 1969. Laický zájemce tak má možnost zblízka nahlédnout do dramatického osudu poválečného pražského arcibiskupa, odborník tu navíc najde všechny důležité orientační body pro další bádání.

Josef Beran (29. 12. 1888 – 17. 5. 1969) patří nepochybně k nejvýraznějším osobnostem našich moderních dějin. Jako exponovaný reprezentant českého katolického kléru se dostal do konfliktu s oběma totalitami, nacistickou i komunistickou, z něhož vyšel jako morální autorita působící daleko za hranicemi své církve i vlasti. Kněz, pedagog, organizátor náboženského života, spisovatel, od roku 1932 rektor pražského arcibiskupského semináře, od roku 1946 pražský arcibiskup a český primas – široké spektrum Beranových aktivit a funkcí doplněné o svědectví o jeho postojích i osobních kvalitách vytvářejí obraz výjimečného člověka. Respektive výjimečně disponovaného pro vedení církve v dobách, kdy postupně ztrácela své výsady a musela čelit útokům na samotnou svou podstatu a existenci.

Základní otázka, kterou si musí klást každý nynější i příští badatel, pokud si zvolí jako téma osobnost Josefa Berana, je, jaké osobní a nadosobní předpoklady zakládaly Beranův historický úspěch a do jaké míry byl obraz tohoto muže přizpůsoben potřebě personifikovat a symbolicky konkretizovat heroismus a integritu katolické církve v boji s totalitou. Odpověď na ni je o to náročnější, že Beranův odkaz je vzhledem k jeho aktivitám mnohovrstevnatý, přičemž nelze jednotlivé vrstvy uvažovat odděleně, ale je třeba je interpretovat ve vzájemné součinnosti.

Dosavadní – kupodivu ne příliš bohatá – beranovská literatura má spíše publicisticko-memoárový charakter, a tudíž jsou v ní reflektovány především lidské kvality pražského arcibiskupa a situace, v nichž je osvědčil. Velká mše Marie Luňáčkové, vydaná v roce 1970 Křesťanskou akademií v Římě, přináší zanícené svědectví ženy, která strávila několik let v blízkosti Josefa Berana a jíž se podařilo zaznamenat velmi důležité detaily z jeho života. Jaroslav Škarvada v předmluvě k tomuto životopisu píše, že ho napsala „jedna ze zbožných žen, které ho (J. Berana – pozn. aut.) provázely jeho životem, které se sytily jeho slovy (…) Jedna z jeho duchovních dcer, která pečlivě schraňovala všechny doklady o jeho působení a které upřímná láska dala možnost nahlédnout hlouběji do jeho velkého srdce“.

Síla i problematičnost této knihy, která z nepochopitelných důvodů nikdy nebyla v Česku znovu vydána, spočívá v tom, že se pohybuje na hranici hagiografie. Každý další biograf, který se k ní obrátí jako ke zdroji informací, se tak vystavuje nebezpečí, že spolu s těmito informacemi pronikne do jeho textu i autorčina perspektiva a emocionálně vypjatý tón jejího líčení osobnosti Josefa Berana: ty spolu s kompozicí vystavěnou analogicky ke struktuře liturgie posilují ráz jedinečného duchovního svědectví Velké mše, ale v životopisných či monografických textech, které postrádají zázemí osobního svědectví a jsou psány s odstupem desítek let, často působí neorganicky, zvlášť když se ocitnou v kontextu historiografické rekapitulace či politologické analýzy.

Kniha Bohumila Svobody a Jaroslava V. Polce Kardinál Josef Beran (Životní příběh velkého vyhnance) z roku 2008 se přes toto úskalí přenesla celkem elegantně: nemajíc vědecké ambice, zprostředkovává čtenářům životní osudy Josefa Berana na pozadí dramatických historických událostí, které jsou zde prezentovány spíše populárně-naučnou formou – aniž by tím ovšem tratila informativní hodnota jejich zprávy.

Práce Stanislavy Vodičkové Uzavírám vás do svého srdce se s dědictvím Velké mše už tak dobře nevyrovnává. Jednou z příčin může být i způsob, jakým se autorka pokusila dostát svému předsevzetí, deklarovanému v úvodu ke knize, „přiblížit širokému spektru čtenářů osobnost Josefa kardinála Berana a komplexně zachytit jeho osud a dílo v kontextu moderních dějin 20. století“. Tento „kontext“ je totiž zabírán v takové šíři a hloubce, že mezi všeobecnými historickými exkurzy a životní historií hlavního protagonisty vznikají místy výrazné švy, které se nedaří zamaskovat ani velmi rozsáhlým a propracovaným doprovodným dokumentárním materiálem.

Už kompoziční rozvržení knihy a názvy jednotlivých kapitol napovídají, že mezi životopisnými a dějepisnými výklady neexistuje jasně daná hierarchie vztahů: vedle oddílů Mládí, Studia v Římě, Exil aj. jsou tu kapitoly nazvané Nová republika, Komunistický režim a katolická církev, Pražské jaro 1968 aj. Stejně problematický je i kvantitativní poměr mezi výklady věnovanými přímo Josefu Beranovi a exkurzy, které je mají uvádět do širších souvislostí. Ty jsou navíc nejen součástí lineárního textu, ale objevují se i ve formě paratextových doplňků (rámečky s životopisnými medailony osob, o nichž se píše, zevrubné poznámky pod čarou, přinášející kromě bibliografických údajů především biografické údaje a faktografická zpřesnění historického rázu).

Tyto disproporce mají ovšem svoje opodstatnění a nejsou nefunkční: Vodičkové se podařilo vytvořit kompaktní obraz Josefa Berana jako aktivního účastníka a současně svědka složité epochy našich dějin. Na druhou stranu však umožňují vyhnout se podstatnější interpretaci Beranových osobnostních předpokladů, konkrétních postojů, jeho teologického a literárního díla, respektive zhodnocení té části jeho duchovního odkazu, která zůstává aktuální bez ohledu na historické podmíněnosti.

Zvláště v úvodní části práce, věnované Beranovu dětství a mládí, se Vodičková často uchyluje k nemístně romantizujícím formulacím, které působí jako parafráze Velké mše a oslabují věcnou hodnotu její výpovědi: „Po otci zdědil Josef pevnost charakteru a z ní vyplývající zásadovost a důslednost. Po matce laskavou povahu, optimismus, umělecké sklony.“ (str. 22) „Po ukončení gymnázia se Josef rozhodoval o budoucím povolání. Zvažoval své schopnosti, zájmy, ale především také sociální postavení rodičů. Pomýšlel na studium medicíny, toužil léčit lidské neduhy (…)“ (str. 24)

Podobně rušivý efekt mají na druhé straně ovšem i obšírné historiografické odbočky. Někde je výklad na místě (proměny vztahu státu a církve během první republiky, postoje Vatikánu za II. světové války, nástup komunistů k moci aj.), jen by stálo za to zvážit jeho rozsah. Jinde, jako například v oddíle o koncentračním táboře Dachau, narušuje koherenci hlavní výkladové linie. Příliš široký záběr kontextu znesnadňuje nejen čtenáři, ale někdy i samotné autorce orientaci v terénu, proto například dochází na některých místech k dublování výkladů v hlavním textu a v poznámce pod čarou: například odstavec věnovaný problematice odsunu Němců (str. 122) najdeme v identické podobě v poznámce pod čarou č. 320 o odsunu Němců.

Tyto dílčí výhrady ovšem částečně vyplývají z toho, že v těch nejlepších částech své práce autorka předvedla schopnost onu citlivou hranici mezi „textem“ a „kontextem“ vybalancovat – především kapitoly věnované Beranově internaci v padesátých letech –, ačkoli, nebo právě proto, že při jejich psaní měla minimální oporu v sekundární literatuře.

Jaroslav Škarvada v již citované předmluvě ke knize Velká mše napsal, že kardinál Beran měl kromě „zbožných žen“ také své „apoštoly a učedníky“, kteří „by byli napsali – a bohdá napíšou – jeho životopis jiným stylem“. Naráží zde na jeden podstatný rys duchovního či duchovenského ustrojení, který Berana disponoval k úspěšnému vedení žen a soužití s nimi (což u kněží zvláště v jeho generaci je fenomén spíše ojedinělý).

Podrobněji se k této otázce vrací Karel Skalický ve svém textu „Kříž a Svoboda“, předneseném 13. května 2009 při příležitosti 40. výročí smrti Josefa Berana na ekumenickém sympoziu pořádaném Katolickou teologickou fakultou. Skalický, který v letech 1966–1969 působil jako druhý sekretář kardinála Berana, srovnává osobnost pražského arcibiskupa s biskupem Štěpánem Trochtou, mužem podobných životních osudů: „Oba prošli stejným peklem, oba se stejně osvědčili, oba byli muži církve, o jejichž svatosti nelze pochybovat. A přece rozdíl ve vyzařování jejich zbožnosti byl patrný. A mám-li říci v čem, pak v naprosto krajním vyostření si dovoluji říci, že když Trochta mluvil, podvědomě se obracel k mužům, kdežto Beran k ženám. A můžeme se dohadovat, co je důležitější. Beran byl přesvědčen, že obnova, zvlášť obnova národa, musí začít od ženy, neboť kde selhává žena, tam muž sám neobstojí a hroutí se všechno. To byl pohled Berana pastoralisty, který mu nebyl něčím vyčteným z pastorálně teologických příruček. Ten v něm vyrůstal ze samého ustrojení jeho bytosti. To byl jeho styl. A styl, jak nám tak často opakoval Šalda, je sám člověk.“

Citát z úvahy Karla Skalického neuvádíme v recenzi na knihu Stanislavy Vodičkové jen proto, že je také o Beranovi. Ale ve snaze srozumitelně a stručně vyjevit, kde pramení pochybnost nad nejnovějším Beranovým životopisem. V jeho závěru se píše, že se podařilo „najít také odpověď na domnělý rozpor v nejvýraznějších rysech jeho (Beranovy – pozn. aut.) osobnosti: byl člověkem mírným, pokorným a soucitným, nebo nesmiřitelným bojovníkem a odpůrcem totalitního režimu?“ Tato otázka je lichá a nelze na ni odpovědět jinak, než to sama autorka vzápětí činí: „Pokud postavíme tyto rysy vedle sebe, mohou vyvolat představu protikladu. Pokud však nahlédneme na Beranův život komplexně, zjistíme, že se nevylučují (…)“

Fakt, že Vodičková uvádí tuto „otázku“ jako jeden z úhelných kamenů své práce, prozrazuje, že si nepoložila celou řadu otázek jiných, které by ji zavedly hlouběji pod povrch historických faktů a osobních svědectví a snad jí i pomohly artikulovat vlastní kritický portrét člověka, s nímž, byť virtuálně, prožila několik let života. Tento přístup by samozřejmě znamenal menší vstřícnost k historicky nepoučenému čtenáři, ale jak ukazuje nesrovnatelně skromnější biografická sonda Karla Skalického, mohl by přispět k hlubšímu pochopení myšlenek, rozhodnutí a činů nejen Josefa Berana, ale obecně lidí, kteří s jakousi samozřejmostí dokázali obstát tváří v tvář brutalitě a lstivosti totalitních režimů.

Jejich morální „úspěch“ má nepochybně společný základ v jejich hluboké víře a z ní vyplývající odpovědnosti vůči Bohu, sobě samému i druhým. Do jaké míry jsme dnes schopni takový způsob osobní víry, respektive svatosti pochopit či alespoň nahlédnout, to je těžké odhadnout, ale jedním z prvních kroků je snad právě pochopení toho „nespolečného“, ať už to nazveme ustrojením bytosti, osobností, stylem či charakterem. Protože i (nebo právě) ty nejexponovanější svědky a hrdiny své doby je potřeba vyvést z historických kulis a nechat je zazářit na pozadí neklidných dějin spásy. Teprve v tomto „kontextu“ mají jejich životopisy smysl, protože přestávají být zdrojem poučení o významných mrtvých lidech a stávají se živou výzvou. Ne-li k následování, tedy aspoň k přemýšlení.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|