Ideologie a beletrie

Autor: Jan Zámečník, Pavel Šidák - Číslo: 2008/2 (Kultura)

Skryté literární aspekty Šifry mistra Leonarda

Šifra mistra Leonarda na sebe hned od vyjití poutá nebývalou pozornost. Stala se bestsellerem — zaznamenala rekordy v prodejnosti, ve velikosti nákladu; stimulovala knižní trh k reedicím (vyšla téměř simultánně ve dvou překladech a pod dvěma názvy) i k vydávání podobných, synoptických či v nejširší míře „vysvětlujících“ titulů; sbírá nejrůznější ocenění (objevuje se např. v anketě Kniha roku 2005, již uspořádaly Lidové noviny,¹ zdůvodnění je přitom symptomatické²). Přesto se připojujeme k dominujícímu mínění literárněkritické obce, že nejde o umělecky hodnotné dílo (srov. však opačné hodnocení zde v pozn. 2), ale o typický příklad triviální literatury. Kniha sama si tedy naši pozornost nevynucuje jako estetický objekt — jako objekt estetické kontemplace —, ale jako možný pramen ideologie, resp. jako persvazivní a ideologický objekt (což zcela jistě souvisí s ohlasem, který Šifra vzbudila u široké čtenářské obce). Přece (a snad i právě proto) se však nejprve musíme ptát: Čím si kniha svou slávu zasloužila? Tj.: Čím je výjimečná (ať už jakkoli)? Možné odpovědi jsou dvojího druhu — jakékoli další je pak mohou jen specifikovat či rozmělňovat.

Za prvé: kniha je dobře napsaný, napínavý příběh. Za druhé: obsahuje jakýsi myšlenkový náboj, sdělení — jsme v pokušení říci: kérygma —, které se na celkovém dopadu knihy podílí zcela zásadně.

Ad příběhovost: děj si zachovává přímou linii, příběh má rychlý spád, do hry přitom vstupují lákavé a věky (a také tradicí daného žánru) prověřené rekvizity: tajné nápisy, tajné chodby, tajné společnosti, rychlá auta, napínavé potyčky s policií či exkluzivní místa (např. zákulisí a podzemí luxusní švýcarské banky, milionářské sídlo atd.). Řekli jsme: daný žánr. Jaký žánr tedy příběh sám představuje? Jde nepochybně v prvé řadě o thriller, dobrodružnými prvky obohacenou detektivku; k žánrovému půdorysu je zároveň přidán nezbytný prvek: moment erotický (to, že družkou a pomocnicí hlavního hrdiny se stává mladá, půvabná žena, není totiž nic jiného než narativní logika, nutnost, již si žánr sám vynucuje). Hodnotíme-li Šifru mistra Leonarda jako text blízký tzv. triviální literatuře, není to soud nelogický — ostatně je to právě tato oblast literatury, z níž se v poslední době rekrutují bestsellery (vzpomeňme Harryho Pottera, knihy na pomezí fantasy literatury a tzv. literatury pro děti a mládež). Zdá se však, že napínavost děje a atraktivnost tematické/motivické roviny sama o sobě nezodpoví otázku, proč se úspěchu dostalo právě Šifře mistra Leonarda. Nejde zde o nic výjimečného. Vyprávění, jakkoli je napínavé, stěží lze hodnotit více než jako dobře odvedenou řemeslnou práci. Všechny zmíněné motivy jsou nepochybně čtenářsky atraktivní, ale — a právě proto — již omšelé, tisíckrát opakované (nově, dezautomatizovaně mohou zazářit již jen v parodiích — ale i tady se už stávají otřelými).

Čistě literární (resp. poetologická či naratologická) analýza nám tedy odpověď nedá; nyní je samozřejmě nutno obrátit se i k druhému rozměru knihy, který jsme již naznačili — k onomu myšlenkovému náboji, jenž má zásadní podíl na jejím celkovém dopadu.

Jak se rozvíjí příběh (jejž popisujeme výše), odhaluje se před čtenářovýma očima tajemství, a sice tajemství veledůležité a — pro účely napětí — též strukturované: nejprve se dozvídáme o nespecifikovaném tajném řádu; následně o skrytých významech da Vinciho děl; a jak se příběh rozvíjí dál, odhaluje se nám zákulisí katolické církve, vatikánské politiky atd.; hlavní sdělení však toto vše překoná. Jeho stěžejním tématem je postava Ježíše Krista, která — a s ní samozřejmě i vše, co tato osobnost konotuje a podmiňuje — se dočkává zcela zásadní re-interpretace. Mluvili-li jsme prve o žánru thrilleru, příp. — v náznaku — milostného románku, je v této souvislosti naprosto nutno uvést žánr apokryfu. Zdá se totiž, že to je vlastním smyslem románu: převyprávět příběh o obecně známých jevech (v daném případě o Ježíši Kristu) ve zcela nových souvislostech. Tyto nové souvislosti, které Dan Brown pečlivě „re-konstruuje“, jsou skutečně nečekané: Ježíš sexuálně žije s Marií Magdalénou a počne s ní děti; takto založená rodová linie se bez přerušení a v ochraně tajného bratrstva dožívá dnešních dnů. Církev, jak ji známe, ustanovená na linii počínající sv. Petrem, se tak ukazuje jako neprávoplatná instituce, celou svou historii bojující proti „církvi pravé“, tj. proti živoucí krvi Ježíšově. Dovolíme si zde malou interpretační hříčku: má-li být celý román jakýmsi zašifrovaným evangeliem, neodkazuje název právě na toto — že totiž celé dílo je šifra?

Co však povstane z přítomnosti či, lépe řečeno, ze spojení těchto dvou základních jevů — dobrého, leč řemeslně vyprávěného thrilleru a šifrovaného pseudo-evangelia?

Pro příběh, který jsme v textu rozpoznali, tj. pro thriller/detektivku, autor rozehrál široce koncipovaný děj, který ovšem zůstal nevyužit. Z kompozičního hlediska je tak kniha podivně „otevřená“: hlavní děj — hledání grálu (kterému se zde také dostává nové interpretace), pátrání po tajném společenství atd. — se stává dějem marginálním, jak se v závěru těžiště přesouvá přes román s tajemstvím od detektivky k milostné zápletce. Dva příběhy, dvě témata nakonec vedou k tomu, že se kniha dosti výrazně láme; její kompoziční kostra není natolik celistvá, aby byla nosná: přitom oba tyto příběhy (thriller a pseudo-evangelium) zůstávají vlastně nevyužity: ani jeden z nich není doveden do konce, který by si zasloužil (v prvním případě by šlo o konec/pointu čistě dějovou, v druhém spíše myšlenkovou, koncepční); a co víc: nevyužity zůstávají i možnosti, které příběh sám celou dobu důkladně připravuje. Literární věda zná pro obdobný jev termín „moment zklamaného očekávání“. Termín původně z versologie označuje situaci, kdy je čtenářské očekávání nastaveno jistým, přesně vymezeným, směrem, přičemž text toto očekávání „zklame“ (jde např. o očekávání jistého metra či rýmu). Moment zklamaného očekávání však má mít funkci pozitivní (aktualizační, kontrastovou); v daném případě, zdá se, však čtenáře skutečně spíše jen zklamává: celý předchozí vývoj děje, budování smyslu se totiž najednou stává jaksi nedoceněným, nevyužitým — a hlavně: bez pointy.

Tím se dostáváme k další literárněteoretické (poetologické) výtce: kniha vlastně není žádný žánr, resp. stojí na hranici různých žánrů, aniž by cele splňovala nároky jednoho určitého (žánry, které jsme dosud rozpoznali, se vždy vzápětí ukazují jako marginální, či spíše jako překonané, překryté žánrem jiným). Šifra mistra Leonarda není ani román s tajemstvím (protože to, co by bylo jeho vrcholem — objevení grálu atd. — je nakonec marginalizováno), ani román milostný (ačkoli závěr by tak vyzníval — motivicko-tematické náznaky však právě zůstávají jen ve stadiu náznaků), ani nějaký manifest, pseudo-evangelium či zjevená pravda (z téhož důvodu, z jakého to není román s tajemstvím). Žánrovou nejednoznačnost přitom nechápeme jako věc marginální; je-li žánr vyjádřením celkové intence díla (a tak se v literární vědě chápe), dá se v daném případě říci, že tato celková intence je v případě Šifry mistra Leonarda právě tak nejednoznačná. Jak uvidíme dále, lze soudit, že je to snad záměrné — zdá se totiž (a následně tuto tezi vysvětlíme), že se kniha snaží o jakési podprahové či implicitní sdělení, od kterého by se vlastně — alespoň na povrchové rovině — ráda distancovala.

Celkové zmatení budování smyslu vyplývá mj. i z názvu: proč je v názvu zrovna da Vinci? Má to orientovat čtenářovo vnímání, nebo to má být jen další z matoucích prvků? — Domníváme se tedy, že tu o zjevení pravdy (tj. žánr jakéhosi pseudo evangelia) nejde; přitom právě jako zjevení pravdy se kniha ve svém celku tváří: celý děj lze chápat jako ilustraci nějaké teze, která je — a v tomto momentu jde o jasnou ideologii! — čtenáři vštěpována de facto implicitně, jaksi mimoděk, a jako protihodnotu za uvěření (resp. za recepci této „pravdy“) nabízí lákavou odměnu: poutavý děj. O poutavosti děje jsme již pojednali zpočátku; nyní je však načase říci, že funkcí této poutavosti (napínavosti) je subverzivnost vůči panující ideologii. Subverzivnost zde chápeme šíře: jako napadnutí nějakého zásadního principu či principů, na nichž společnost stojí (v tomto případě znejistění postavení církve, kterou je možno chápat jako nějakým způsobem náboženský fakt, ale též — a v dané situaci asi více — i jako fakt politický, resp. mocenský). Tato subverzivnost v sobě skrývá (vedle polemičnosti proti církvi atd.), domníváme se, ještě jeden moment: líbivé (a jaksi na způsob eklektické poetiky New Age) glajchšaltování Kristovy osobnosti a významu na rovinu jakéhosi lidového čarodějnictví. Tomu by ostatně napovídaly jak v příběhu obsažené erotické momenty (rituální soulož, líbivé teologizování v tomto smyslu atd.), tak ona výrazná dávka enigmatičnosti atd.

Řekli jsme, že na Šifru mistra Leonarda lze pohlížet jako na spojení thrilleru a pseudo evangelia, románu s tajemstvím. Není v tom jedinečnost (a tedy nesporná umělecká hodnota³) díla? Nikoli; knihy s tajemstvím — tj. to, co zde zveme „pseudo-evangeliem“ či apokryfem — nejsou vzácností; je tedy nutno poměřit Šifru s nimi, aby se i z tohoto úhlu ukázalo, jedná-li se o nějaké (umělecké či estetické) specifikum. Vhodná se nám jeví komparace např. s Ecovým Foucaultovým kyvadlem (1988, česky 1991). Ecova kniha však s „kérygmatem“, sdělením zachází zcela jinak: dává mu funkčnost jak narativní, tak tematickou. Je tam představováno jako metavyprávění (vyprávění ve vyprávění), nikoli jako jakési „vnější“ poznání či fakt (což je v případě beletrie vždy ošidné!). Teprve sama existence tohoto „kérygmatu“ (a pouze jeho) umožňuje pointu příběhu: ono kérygma, které se posouvá z metafikční roviny na rovinu fikční (už o něm nehovoří postavy románu, ale stává se samo faktem románu), spouští mechanismus, který způsobí smrt obou hlavních hrdinů. Děj a ona „pravda“ zde dokonale splývají, tvoří organický celek. U Šifry mistra Leonarda je tomu jinak. Příběh thriller zde funguje relativně samostatně — žánrové rekvizity použité v příběhu nejsou vázány na toto konkrétní kérygma: stejné honičky a boje s policií či konkurenčními skupinami mohou hrdinové prožít při hledání čehokoli jiného (srov. Indiana Jones a chrám zkázy a všechny filmy i knihy podobného narativního typu). A stejně tak ono „apokryfní“ v románu: k ději není vázáno žádnou narativní logikou, představuje v díle rovinu (vrstvu), která je sama v sobě celá, sama o sobě funkční. Považujeme tento fakt za zásadní: Šifra se jeví jako konglomerát „sešitý“ ad hoc.

To, že příběh obsahuje výše zmíněné „vnější“ poznání, nutně směruje uvažování o knize směrem k teorii ideologie.

Ideologický tlak románu na čtenáře vyplývá mj. z toho, že je zde značně zesílena složka reference — odkazy do „reálného“ světa jsou přímo autorovou strategií, kterou si chce recipienta podmanit. Oproti běžnému historickému románu⁴ pak pisatel konstruuje alternativní náhled na křesťanství, který odhaluje katolickou církev jako mocenskou a manipulativní organizaci, která se zakládá na nejzásadnější lži v lidských dějinách. Běžný recipient je — jak jsme výše popsali — stržen napínavě napsaným příběhem, který je ovšem neustále narušován spíše diskurzivními pasážemi, v nichž ti „skutečně vědoucí“ (Langdon a Teabing) odkrývají celé spiknutí. Síla těchto pasáží spočívá v tom, že čtenáře nezřídka vedou k tomu, aby si daný diskurz ověřoval pomocí „externí evidence“, tj. doklady mimo svět románu (resp. mimo svět umění vůbec). V tom mu ostatně vychází vstříc i speciální obrazové vydání Šifry, které celý text „dokumentuje“, a tím se mu snaží dodat na referenční závažnosti. V románu samém pak odkazy sahají od uvedení fungující webové adresy (www.odan.org), která monitoruje negativní dopady činnosti Opus Dei, až po citáty z apokryfních evangelií. První uvedený příklad — webová adresa — zároveň ukazuje, jak velký je vliv románu na čtenáře. Autoři těchto stránek totiž po vydání Brownovy knihy cítili potřebu distancovat se od náhledu na křesťanství, které Brown vytváří pomocí jejích hlavních postav, a v tomto smyslu svou webovou stránku upravili.

Vzniká otázka, jak je možné, že se řada čtenářů nechala ovlivnit tímto thrillerem nikoli jako beletrií (tj. tak, jak je kniha primárně prezentována⁵), ale spíše jako výše zmíněným (naučným, ideovým) diskurzem. Část odpovědi je nasnadě a byla již uvedena; jde o onu zesílenou referenci. Ta však nemůže v žádném případě vysvětlit vše, protože je přítomná např. i u řady historických románů apod. (jakkoli je běžná v celém vývoji literatury, zesiluje se navíc výrazně právě v postmoderně, tj. v přítomné době). Zde je však třeba mít na paměti, že v případě Brownovy knihy jde vlastně o určité zasvěcení čtenáře (tedy o pseudo-román s tajemstvím), který si může připadat jako člověk, který sám putuje za grálem (a v tom se román podobá románu zasvěcení; je to další možnou románovou žánrovou variantou — vedle románu s tajemstvím a milostného — kterou zde můžeme identifikovat); přitom čtenář podléhá sugesci, že toto putování bude odměněno v podobě nově nabytého životního smyslu. Ve skutečnosti je na konci příběhu zanechán s prázdnýma rukama, které jsou naplněny pouze „negativně“, tj. zesíleným vědomím faktu, že církev je organizací, která je krajně podezřelá. Domníváme se, že právě zde jsme na stopě jednoho z důvodů, proč román zaznamenal takový ohlas: v rámci svého světa totiž potvrzuje očekávání řady recipientů, kteří se vzdálili křesťanství, ale pro něž církev stále zůstává jakési „mysterium tremendum et fascinans“ (R. Otto). Na povrchní rovině je tedy čtenář vtažen do děje šikovně budovaným napětím, na rovině hlubší se mu otevírá domnělá skutečná podstata katolické církve (případně církve vůbec). Román tak může zcizovat svět pouze křesťanům, kteří by se jím nechali nekriticky unést, u většího počtu čtenářů naopak na vyšší úrovní „objevuje“ to, co již předem věděli.

V čem konkrétně je tedy potvrzen čtenářův „horizont očekávání“? Zcela jistě v tom, že církev je veskrze mizogynní organizací. To román zdůrazňuje jednak svou hlavní linií, v níž probíhá rehabilitace Ježíšovy manželky Máří Magdalény, která je zároveň symbolem ženského principu v náboženství vůbec, jednak v konkrétním jednání a myšlenkových procesech věřícího kapitána Bezu Fache, jenž zde synekdochicky zastupuje katolickou církev: „Neutichající nájezdy ministerstva do oblasti politické korektnosti podle Fachova názoru jeho oddělení jenom oslabovaly. Nejenže ženám chyběly k výkonu povolání policisty fyzické předpoklady — už samotná jejich přítomnost představovala nebezpečný zdroj rozptýlení pro všechny veterány v terénu.“⁶ Naopak do sebe románový svět samozřejmě nevpustí nic, co by ženám nepřátelskou představu mohlo narušovat (význam Ježíšovy matky, světic atd. v reálné katolické církvi).

Téma mizogynie úzce souvisí rovněž s dalším okruhem, jenž současného člověka nepřestává přitahovat — s celibátem. Ten je opět implicitním argumentem pro vyloučení všeho ženského z křesťanství, které pokřivilo autentické Ježíšovo poselství. Zatímco Petr jakožto symbol odcizené církve „byl sexista“,⁷ Ježíš byl „prvním feministou“.⁸ Petr, který se na da Vinciho obrazu hrozivě naklání k Máří Magdaléně, se tak vlastně stává archetypem obecného církevního postoje, jehož výrazem je fanatický Silas, který bez skrupulí vraždí ženu — jeptišku Bieilovou. Řečeno ve zkratce — ženství jako element nepřátelský církvi je v románu nejen proklamován ústy „vědoucích“ hrdinů, ale je patrný i na samotné struktuře díla, v němž jsou ženské postavy (Sophie Neveuová, sestra Bieilová) vylíčeny povýtce jako bojovnice za potlačenou pravdu (viz i tendenci díla k románu milostnému, kde je ženský prvek samozřejmě výrazně akcentován). Na rovině nábožensko-erotické se protiklad mezi pravdou a lží ukazuje jako antagonismus mezi ideou celibátu a sexuálním stykem, který vyúsťuje v orgasmus: „Sophie se na něj nedůvěřivě dívala. ‚Orgasmus coby modlitba?‘ Langdon neutrálně pokrčil rameny, ačkoli Sophie měla v podstatě pravdu. Z fyziologického hlediska je mužské vyvrcholení doprovázeno zlomkem vteřiny, dokonale prosté myšlenek. Krátké mentální vakuum. Okamžik jasnosti, v němž lze zahlédnout Boha.“⁹

Oba předchozí důrazy románu, které odpovídají očekávání mnoha čtenářů, jsou zesíleny dalším aspektem: zobrazením církve jako ve své podstatě mocenské organizace, v níž jde právě jen o sebezachování, a to za každou cenu, tj. i za cenu vraždění a lhaní. Snad není ani třeba zdůrazňovat, že je tu přítomna reminiscence na pronásledování „kacířů“ a upalování čarodějnic (to je navíc velmi silným obrazem jak církevního mocenského aparátu, tak nenávisti k ženám), tedy tradiční upozornění na temnou minulost církve; stejně příznačné je vypuštění všeho pozitivního. Nechybí ani narážky na nedávné aféry se zneužíváním dětí katolickými kněžími (Teabing: „Ti, kteří sledují církevní skandály a ptají se — kdo jsou ti lidé, kteří tvrdí, že hovoří o Kristovi a přitom lžou, aby skryli pohlavní zneužívání dětí svými vlastními kněžími?“¹⁰). Církev je ukázána jako naprosto manipulativní instituce, která je úzce propojena se světem financí, jenž jí umožňuje tahat za neviditelné nitky lidských dějin i osudů.

Tento motiv se silněji ukazuje v jiném Brownově románu Andělé a démoni, který předchází Šifře, ale je s ní propojen postavou harvardského profesora náboženské symboliky (symbolologa) Roberta Langdona. Vatikán je „obehnaný hradbami jako pevnost“,¹¹ protože chce uchránit svůj ohromný majetek, jenž je zdrojem jeho moci (církev přitom byla, jak sugeruje svět Šifry, postavena na moci již od svých počátků; podle Teabinga — jednoho z čtenářových průvodců na cestě za „pravdou“ — je falešné již učení církevních otců¹²). V Andělech a démonech se také znovu ukazuje Brownův recept na úspěšnost: román je totiž v celé řadě klíčových bodů strukturální analogií Šifry. Podobně jako je zavražděn dědeček Sophie Neveuové, je v Andělech a démonech krutým způsobem odstraněn otec Vittorie Vetrové. Obě ženy se stanou Langdonovými pomocnicemi, což dává autorovi příležitost využít jednu z hlavních ingrediencí populární literatury — erotické jiskření mezi mužem a ženou. Kromě významu erotiky, o němž už byla řeč, jsou romány „opepřeny“ ještě potřebnou dávkou násilí (Silasovo asketické sebetrýznění, brutální vraždy) atd.

Fikční svět Andělů a démonů i Šifry mistra Leonarda se potkává ještě v jednom významném rysu: spekulací nad vztahem vědy a víry. Obé je viděno antagonisticky, a tento protiklad není narušen ani tím, že otec Vittorie Vetrové podává důkaz možnosti stvoření ex nihilo. Víra je totiž celkově zobrazována jako slepá, založená na racionálně neodůvodnitelných dogmatech a ničící vědecký rozvoj.¹³ O tom, že samotná teologie vědou být nemůže, přitom není pochyb, protože i tam, kde používá vědecké metody, děje se tak za účelem udržení moci a manipulace s fakty.

Brown tedy umně využívá mediálního obrazu církve, který následně zakomponuje do fikčního světa. Samozřejmě se tu a tam objevují i stopy pozitivnějšího vidění, které však rozbíjí pravděpodobnost konstruovaného fikčního světa (tj. onoho kérygmatu). Když např. Langdonovi pro zásadní rozhodnutí stačí úvaha o tom, že „současná církev už lidi nevraždí“, a musí tedy „existovat nějaké jiné vysvětlení“ než to, že „církev zavraždila Sophiinu rodinu, aby umlčela Převorství“,¹⁴ jak tvrdí Teabing, připadá čtenáři, že harvardský učenec musel zapomenout na vše, co se událo, nebo je vzhledem ke svému vzdělání trestuhodně naivní. Jinými slovy: snahy autora o občasnou „rehabilitaci“ církve působí z hlediska vnitřní logiky románu značně neústrojně. Langdonova naivita má však ještě jinou funkci, a tou není nic jiného než opětovné potvrzení čtenářského očekávání. Tam, kde se profesor pohybuje ve svém oboru, může vševědoucně spřádat teorie o významu jednotlivých symbolů, protože zde recipient neočekává nic jiného než bezproblémové vysvětlení fenoménů, které jsou ve skutečnosti mnohem složitější (podobně se Langdon projevuje při luštění kódů; i při největších šarádách s čísly si je jistý, že výsledek je správný,¹⁵ což také nemůže narazit na čtenářův „vzdor“, protože nečeká nic jiného než jasnou odpověď). Existuje-li ovšem předpoklad, že se jeho teze může přímo dotknout „lidového názoru“, nutně se dostává na pole naivity a banality. Její míra zřetelně vysvítá z následující pasáže románu Andělé a démoni, kde rozmlouvá Robert Langdon s Vittorií Vetrovou: „Vittorie se odmlčela a odhrnula si z očí pramínek vlasů. ‚Náboženství je jako jazyk nebo šaty. Přitahuje nás to, v čem jsme vyrostli. Ale ve výsledku hlásáme všichni totéž. Že život má smysl. Že jsme té síle, která nás stvořila, vděční.‘ Langdona to zarazilo. ‚Takže ty tvrdíš, že to, jestli je člověk křesťan, nebo muslim, záleží čistě na tom, kde se narodil?‘ ‚A není to snad jasné? Podívej se na rozšíření jednotlivých náboženství po zeměkouli.‘ ‚Takže víra je věc náhody?‘ ‚To určitě ne. Víra je univerzální. Jen si můžeme zvolit konkrétní způsob jejího vnímání. Někdo se modlí k Ježíši, někdo putuje do Mekky, někdo zkoumá subatomární částice. Ve finále ovšem všichni jen a jen hledáme pravdu, to, co nás přesahuje.‘ Langdon zalitoval, že to takhle jasně nedovedou vyjádřit jeho studenti. Co studenti, on sám.“¹⁶

Posledním a zcela zásadním krokem, který Brown využije, aby byl svět Šifry čtenářsky přitažlivý, je rozpojení historického Ježíše a Krista církve. Tematizaci tohoto problému lze samozřejmě na mnohem vyšší úrovni sledovat i v teologické a filosofické reflexi, u nás např. v díle brněnského myslitele Josefa Šafaříka. Zatímco u Šafaříka a dalších je ovšem kritika obrazu Ježíše, jak jej předává církev, konstruktivním hledáním smyslu (ať již si o oprávněnosti jejich argumentů myslíme cokoli), u Browna se opět jedná pouze o využití faktu, že Ježíšova historická postava dnešního člověka většinou nedráždí — na rozdíl od dogmaty „zatížené“ církve, která si Ježíše údajně dovolila zbožštit. Aby se autor vyhnul nebezpečí, že by čtenář mohl najít něco hlubšího i v „pozemsky upraveném“ Ježíšově příběhu, vše, co by mohlo být pro současného recipienta provokující (např. výzva k následování), vynechá, a naopak vyhrotí z hlediska víry naprosto marginální problém — měl Ježíš ženu a děti? Tomuto vyhrocení odpovídá fakt, že v rámci fikčního světa by odhalení Ježíše jakožto manžela znamenalo zhroucení víry v Ježíšovo božství. To je způsobeno přísnou logikou, jíž se Brown zavázal: stojí-li církev na odmítnutí ženského principu, nic, co je spojeno se ženami, nemůže být prohlašováno za božské, tedy ani Ježíš.

Na závěr se musíme kriticky tázat i na naše vlastní východisko. Má v sobě Brownův román ideologický potenciál, nebo je naopak k ideologii kritický? To jest: nelze jej nakonec chápat jako humanistickou kritiku církve? Domníváme se, že nikoli, protože z celé předchozí analýzy vyplývá jediné: Brown využil čtenářské očekávání pouze jako vehikulum pro úspěch románu, který měl v sobě zároveň velmi šikovně zakódován budoucí rozruch, protože ho v podstatě nelze argumentačně vymezit jako „pouhou“ fikci. Jakýkoli diskurz — zejména pak teologický —, který se bude snažit osvětlit reference románu a bude je poměřovat „externí evidencí“, bude již předem odsouzen k nezdaru, respektive bude svými námitkami, jejichž cílem bude dílo odkázat tam, kam patří (totiž do beletrie), jenom utvrzovat čtenáře, jenž se sžil s fikčním světem Šifry, že „Opus Dei“ opět zasahuje.

Důraz, který zde klademe na ideologickou (resp. pseudo-naučnou, persvazivní) stránku knihy, není přitom přehnaný: jak vyplývá z předchozí literárněvědné analýzy, román má tento důraz — tj. důraz čtenářský — zakomponován již sám v sobě: je to právě ona podivná kompozice a nejasná žánrová struktura, která v průběhu celé četby napíná čtenáře až na maximum, aby jej nakonec, metaforicky řečeno, nechala stát s prázdnýma rukama. Žánrový půdorys se smysluplně neuzavře, kompoziční očekávání se nenaplní, a jediné, co tedy čtenáři ve fázi estetické responze (tj. pozdějšího, následného kontemplování díla) zbude, je právě ona pseudo-referenční funkce, již zde popisujeme jako funkci ideologickou.

Ideologičnost románu tedy tkví v tom, že si zdánlivě nenápadně vynucuje víru ve fakta, jež nelze prvoplánovitě ani dokázat, ani vyvrátit (to se týká např. ústřední linie románu, tj. otázky, zda měl Ježíš ženu, či nikoli), přičemž právě tato prvoplánovitost je diskurzem, který kniha sama představuje, vyžadována. Zde teologie (ale i jiné humanitní obory) naráží na obtíž, jak srozumitelně sdělit výsledky vlastního zkoumání člověku, který se nikdy nezabýval např. hermeneutikou. Komplexnost problematiky se tu střetává s požadavkem jasně formulovaných odpovědí, kterým se badatel často brání, aby byl práv mnohovrstevnatosti skutečnosti. O to více pak mohou „zazářit“ jednoduché odpovědi podané v rámci napínavého thrilleru.