Spoluoslavenec

Autor: Tomáš Špidlík - Číslo: 2007/3 (Panoráma)

Z homilie pronesené na počest 75. narozenin kardinála Miloslava Vlka (katedrála sv. Víta, 19. 5. 2007).

(...) Velmi známá zbožná knížka, která má titul Následování Krista, píše: „Co jiného jsou slova než slova, létají vzduchem. Kamenem nepohnou. Buď jak kámen a slova tě nezraní!“ Jak je moudré přidržet se této zásady právě v dnešní době, kdy je vzduch takřka přesycen slovy létajícími ze všech stran. Není tedy divné, že by měla víra v Ježíše Krista a jednota církve stát na slovech, která někdo řekne?

Abychom si na tu námitku odpověděli, musíme umět rozlišovat. Zřejmě jsou slova a slova různé hodnoty. A musí být tak různá, protože jsou neoddělitelná od osoby, která je mluví. A osoby jsou nesmírně různé. Uvědomme si tedy, kdo k nám mluví, čí hlas slyšíme.

Se slovy se setkáváme už na počátku světa. Tu promluvil Bůh: řekl a bylo. Tak to čteme na prvních stránkách Písma. Nebe a země a všechno, co je v nich, vzniklo mocným slovem Božím. Celý vesmír je jeho konkretizací. I člověk? I člověk, a musíme dodat: zvláště člověk, protože je povolán, aby to slovo Boží slyšel, vědomě přijal a nesl dál. (...)

Ve službě Božího slova vytrval věrně náš pan arcibiskup do 75 let a jeden z našich kněží až do 90 let. (...) Podle lidského pojetí člověk nejdříve žije a pak si teprve zvolí povolání. V mysli Boží je tomu naopak. Bůh nejdříve určí člověku jeho poslání a podle toho mu dá věk, aby je mohl dobře uskutečnit.

O nikom z nás se nedá říci, že je tu jenom náhodně. Opravdoví umělci malíři se vyznačují tím, že na jejich malbě se nevyskytne ani jediná čárka, ani jediná barva, která by tam neměla své určené místo. Bůh je dokonalý mistr jediné opravdové malby vesmíru. Nepracuje štětcem, ale stvořil nebe i zemi slovem. Dalo by se tedy říci, že je básníkem. Jeho slova se stávají tělem po dobu celé historie.

V tomto veledíle pak je zvláštní ta okolnost, že dává člověku privilegium, aby to tvůrčí slovo vyslovil spolu s ním i každý člověk. V epopeji dějin tedy zaznívají v hlasu Božím i slova lidská. Platí-li to o všech lidech, tím názorněji to vyniká v povolání kněží. Jejich funkce je dobře vyjádřena termínem, že jsou služebníci slova, a to tím víc, když můžeme o nich říci, že jejich slova zaznívala z katedry.

Co znamená slovo katedra? Známe ten výraz z Písma svatého. Když se tam mluví o těch, kdo vysvětlovali Boží zákony, Ježíš je označuje jako ty, kdo zasedli na stolici, katedru Mojžíšovu (Mt 21,12). Ten, kdo Bohu a lidem slouží slovem, mluví jazykem, který si nevymýšlí sám, ale bere jej z národa, uprostřed kterého žije. Jak jinak by mu mohli rozumět? Slova pronesená z katedry mají dávnou minulost. Proto se stala i ohlasem jisté mentality, výrazem tisíciletých zkušeností. Jednotlivý učitel, je-li solidní, shrnuje tradici svých dobrých předchůdců. Obrazně řečeno, zasedl na jejich stolici, převzal jejich katedru.

A dnešní biskupové? Ti podle staré tradice zasedají na katedru apoštolů. Apoštolé totiž byli vysláni samým Kristem, aby jeho slova nesli do celého světa. Některá biskupská sídla byla založena přímo od nich. (...)

Ale jsou i jiné katedry: učitelská, zvláště profesorská. Dnešní liturgická slavnost nám dává vhodnou příležitost, abychom se zmínili i o ní. Zaslouží si té vzpomínky vrchovatou měrou. Vždyť je pražská teologická fakulta jedna z nejstarších v Evropě. A snad to bylo pro její úzkou spolupráci s biskupskou katedrou svatovojtěšskou — musela i ona v toku dějin bojovat o svou existenci a činnost. Shodou okolností pak si nejenom připomínáme, ale máme tu i živě přítomného českého teologa nejstaršího věkem, který tento boj o svobodnou činnost prožíval v plné míře.

Není tu místo ani vhodná příležitost, abychom vystihli v krátkosti jeho charakteristiky a jeho zásluhy o českou teologii. Málo všeobecných slov se stává banalitou. Ale osobu se obyčejně pokoušíme vyjádřit symbolickou skicou. Kdybych měl a uměl vytvořit něco takového pro našeho teologa, asi bych nakreslil velký list plný titulů, které jsou navzájem nesouvisející, a nahoře by stál jeden velký titul: Teologické texty. Ale aby to nebylo urážlivé, musel bych to vysvětlit. Tou kresbou se nemíní časopis, který má tento název. Ale myslí se tím textem konkrétní život redaktora. Toho život přinutil zabývat se mnoha nesouvislými starostmi, které nespadaly do kategorie školní teologie, ale on je dovedl všechny vidět teologicky, tj. odhadnout, jak se v nich nečekaně zjevuje Boží prozřetelnost. To pak je pravá teologie, jak ji definovali Otcové církve. Proto mu přejeme, aby i nadále, dokud mu to Bůh dá, směle redigoval jak Teologické texty, tak i velký teologický text svého života, kterým se zapsal natrvalo do dějin české teologie.