Třikrát Rádl k „české otázce“
Autor: Marek Říčan - Číslo: 2005/5 (Dialog)
Nejznámějším autorem píšícím na téma výkladu českých dějin, zejména náboženských, je patrně profesor Tomáš Halík. Všímá si úlohy katolictví a protestantství, v jeho záběru se objevují postavy Mistra Jana Husa, J. A. Komenského, Jana Nepomuckého a dalších. Příslušné úvahy najdeme v jeho knize „Co je bez chvění není pevné“ (s. 201-229)1 a v knize „O přítomnou církev a společnost“ (s. 54-62)2.
1 Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.
2 Praha: Křesťanská akademie, 1992.
Nedávno jsem se začetl do díla Emanuela Rádla „Náboženství a politika“3 a našel v ní postřehy, s nimiž jsem se u T. Halíka (v podstatě a s podobnou průrazností jako u Rádla) nesetkal. Chtěl bych na ně poukázat pro jejich hutnost a upřesňující charakter. Zvýrazňují pohled nejen Halíkův, ale také vidění všech čtenářů, kteří se, z různých důvodů, seznámili jen s Halíkovou interpretací, případně i těch, kterým Rádlova kniha není známa.
3 Nakladatel J. Vetešník, Praha, 1921.
Také Rádl se snaží vykládat přesněji a hlouběji smysl českých dějin a roli obou větví křesťanstva, katolicismu a protestantismu. Oba autoři hájí katolictví, očišťujíce ho od nepřesných interpretačních tendencí. Upřesněme, že Rádl prochází všemi etapami českých dějin a jejich důležitými myšlenkovými proudy. Má na to sto devět stran, Halík dohromady třicet osm.
Oba autoři se vyjadřují i ke vztahu Čechů k Němcům. Halíkovou dějinnou výhodou z hlediska aktuálnosti je možnost vyjádřit se k „odsunu“, o což se také opírá.4
4 Co je bez chvění, není pevné, s. 202-203.
První tezí, na niž chci u Rádla v porovnání s Halíkem poukázat, je, že u významných náboženských představitelů českého národa, Husa, Chelčického, Komenského, docházelo (v jejich interpretaci) k přeceňování jejich národní identity na úkor náboženské. Hávu reformační vroucnosti pak bylo využíváno k tomu, aby do ní mnozí spisovatelé „balili“ své vlastenectví.5 Těmto a jiným velkým postavám však šlo více o náboženství než o věc národní. Obdobného nepřesného hodnocení se dostává i osobám z opačného pólu, např. páteru Koniášovi. Bývá zatracován za to, že pálil české knihy. Ale jezuita Koniáš se nestavěl proti jejich jazyku, sám byl Čech, ale proti jejich obsahu, proti jejich náboženskému zaměření. To však v literární a historiografické spisbě (o reformaci a protireformaci), kterou mohl mít Rádl ve své době k dispozici, chybí.6 Je nasnadě, že nesprávné pochopení významných osobností vede k nesprávnému výkladu českých dějin v jejich zenitech a nadirech. Jsou čeští bratří volivší exil méně čeští než husité?
5 Nejvíce se Halík k této myšlence přibližuje v souvislosti s M. J. Husem: „Většina Husových stoupenců v dějinách českého národa však o vlastní obsah Husova učení příliš nedbá…(protestantům je příliš katolický, osvícencům příliš středověký, liberálům příliš náboženský, marxistům příliš křesťanský), ba se od něj výslovně, alespoň v jednotlivostech, distancuje.“ (O přítomnou církev a společnost, s. 57)
6 Rádl vypočítává mnoho takových děl (s. 30, pozn. 1) a jako názorný příklad použil báseň Svatopluka Čecha „Sen Koniášův“. Rádl vůbec nazývá literaturu o době pobělohorské „vzdychavou“ (s. 28) a dodává, „že celé ono ukazování na národní otročinu a na rány, které jsme dostali, jest nevkusné a že bychom co nejrychleji na tuto literaturu měli zapomenouti. Lidé hrdí o výprasku, který utržili, nemluví.“ (s. 28)
Co všechno vyplývá z Rádlovy teze? Minimálně hodnota a obsah náboženského přesvědčení oněch osobností, a další otázky: Proč mohou být pro někoho náboženské pravdy významnější než národní identita? Proč chce někdo interpretovat danou osobnost nepřesným způsobem a obejít její náboženské zaujetí? Co by se stalo, kdybychom náboženské postavy interpretovali skutečně především nábožensky?
Druhý Rádlův závěr vyplývá bezprostředně z předešlého, ale kvůli jeho závažnosti jej uvedu zvlášť, jako druhý vstup: „Hus, Chelčický, Komenský jsou našimi národními hrdinami právě tím, v čem nejsou národní, v čem jsou prostě lidští, v čem jsou hrdinami i pro Němce, pro Angličany, pro celý svět“.7
7 Rádl, s. 22. Rádl skutečně skloňuje slovo „hrdina“ v plurálu jako femininum.
Rádl tuto myšlenku přímo nerozvádí.8 Je to ovšem myšlenka stěžejní. Můžeme říci, že víra v Boha a věrnost poznané pravdě jsou hodnotami překračujícími národní hranice. To je zřejmé už z Nového zákona, kde se víra v Krista vylévala z břehů judaismu. Rádl každopádně docenil morální rozměr jednání zmíněných českých osobností. Je příkladné, když morální zájem doprovází zájem národní (či naopak). Skutečný národní zájem by neměl být oproštěn od morálního rozměru, což je důležité i pro ty, kdo interpretují české postavy z hlediska národního.
8 V tomto bodě se T. Halík blíží k Rádlovi akcentací „výzvy k mravní opravdovosti“, kterou vyslovil kardinál Tomášek a skrze niž je třeba chápat významné náboženské koryfeje českých dějin. Ona může pojit dohromady dvě tradice, katolickou tradici světců a tradici Husa, Komenského a Masaryka, tato výzva může pomoci „uzdravit soudné roztrženosti českých národních dějin“ – v tomto duchu se nese následný výklad profesora Halíka. (Viz O přítomnou církev a společnost, s. 60-61.)
Třetím a svým způsobem nejzávažnějším bodem, který chci vyzdvihnout, je prostá a naléhavá výzva k zájmu o Ježíše: „Nuže první věc, na kterou se při dnešních náboženských a také-náboženských hádkách zapomíná, jest, uvědomiti si, že musíme studovati Ježíše.“9 To říká Rádl již v první kapitole. Konstatuje, že „pro český duchovní život Ježíš neexistuje…“10 Jen tam však začíná skutečná hloubka náboženského myšlení. Poukaz na Ježíše je velice zásadním postřehem. V Halíkových rozborech české dějinné otázky takovýto poukaz na Ježíše také schází. K jakým závěrům by došel a jak by se zúplnilo jeho pojednání, kdyby se chopil tohoto Rádlova podnětu? K jakým nálezům by se došlo, kdyby byl zájem o Ježíše základem každého náboženského uvažování? Na Ježíše lze nahlížet z různých úhlů. Jednak je zde Ježíš evangelií, Ježíš, který je lidský a který je autoritou, Ježíš, který přitahuje pozornost, přičemž jeho poselství není laciné, volá k opravdovosti, k důvěře Bohu… Je zde Ježíš dalších novozákonních spisů: Ježíš, jehož smrt a vzkříšení mají vykupitelský charakter, je zde jistá interpretace událostí Ježíšova života. Je zde Ježíš jako Vládce dějin, jak o něm čteme v knize Zjevení. Můžeme hovořit o Ježíši pozdějších výkladů, o Ježíši, jehož jméno bylo nezřídka zneužíváno, ale také nesmírně motivovalo. Ježíš je základní osobou náboženského života člověka, Ježíš je ten, kterého reprezentuje církev. Každý aspekt osoby Ježíše má svou relevanci a není proč kvůli jednomu opomíjet ostatní. Mohli bychom je rozvíjet. Náboženský život a život vůbec potřebuje těžiště, potřebuje střed (a nejen střed, ale i počátek a cíl). V tomto smyslu je radno uvažovat o Ježíši a o životě. A jestliže se máme dále ptát, co je centrem v životě Ježíše, nemůžeme obejít jeho kříž a zmrtvýchvstání. Jsou to zvláštní (choulostivá a rozpaky budící) ohniska, protože znázorňují a připomínají (příliš) velikou vinu lidstva, ale také jeho (příliš) velikou naději.11 Ozřejměme znovu, že Rádlovi nejde jen o jakýkoli zájem o Ježíše, ale o hluboký zájem, vystižený nejen slovem „studovati“, ale dvěma slovesy: „musíme studovati“.12
9 Rádl, s. 8.
10 Tamtéž, s. 8.
11 Rozpaky budící proto, že myšlenka viny není příjemná, znamená obvinění a vyzývá k vypořádání se s ní skrze pokání; na druhé straně má člověk tendenci zpochybňovat naději na překonání smrtelnosti a věčný život; k této naději je třeba víry, neboť tato naděje se vymyká myšlení a možnostem vědy a techniky, které představují základní rámec uvažování moderního člověka. Naděje, kterou přináší Ježíš, je příliš velkolepá, krásná a vysněná, neboť překračuje horizont lidských představ o naději - člověk je přízemnější. R. Niebuhr formuluje rozporuplnost obou aspektů, kříže a vzkříšení, následovně: „Křesťanská odpověď na tento problém spočívá v pochopení pravdy ´v Kristu´. Je to pravda o životě a dějinách a je naplněním toho, co je hodnotné, a negací toho, co je na našem poznání pravdy hříšné. Je naplněním toho, co je hodnotné, protože sebepřesažnost člověka mu umožňuje doufat a toužit po odhalení smyslu, jehož střed a zdroj se nacházejí mimo něj. Tato pravda je negací toho, co je hříšné, protože maří onen element přítomný ve všech lidských nadějích a očekáváních, které usilují o naplnění smyslu života v rámci lidského já, ať už individuálního či kolektivního, jež je ovšem jako těžiště smyslu nedostatečné. A tak je skutečný Kristus očekáván i odmítán.“ (Viz Niebuhr, R. The Nature and Destiny of Man II. Louisville, London: Westminster John Knox Press, 1964,1996, s. 215.)
12 Rádl v poznámce pod čarou (s. 9) vyjmenovává díla věnovaná osobě Ježíše, která byla pro jeho dobu aktuální, např. Schweitzerovo „Geschichte der Leben-Jesu-Forschung“. Knihy, jejichž snahou bylo vykreslit Ježíše nikoliv v metafyzických, nýbrž v lidských a moderně vědeckých kategoriích, měly ve své době a dějinách teologie specifickou roli. Rádlova výzva studovat Ježíše tím neztrácí na aktuálnosti. Změní se jen směr a důrazy úvah vzešlých z této otázky.
Ne že by Halík neměl k Rádlovým tezím blízko. Halíkova argumentace se ubírá trochu jiným směrem, na druhé straně se však zabývá velmi podobnými, ne-li totožnými problémy, některé věci neformuluje tak výrazně nebo se k některým otázkám vzneseným Rádlem vyjadřuje jen periferně. V podstatě se s Rádlem přímo nevyrovnává, a tudíž bylo příhodné naznačit některé Rádlovy důrazy na jejím pozadí. Rádlova tvrzení jsou totiž nezanedbatelná a sama o sobě svou hutností vyvolávají diskusi, a představují osobitý myšlenkový program. Věnujeme jim pozornost? Nezůstáváme Rádlovými dlužníky?
