Viktor Frankl jako inspirace pro pastorální teologii?

Autor: Stanislava Ševčíková - Číslo: 2005/4 (Praxe)

26. března 2005 by se dožil sta let zakladatel logoterapie a existenciální analýzy V. E. Frankl (+1997). Že je jeho dílo stále živé, dokazuje i jeho disertace Der unbewusste Gott, za niž získal doktorát filosofie v oboru psychologie roku 1948 a která je dosud českému čtenáři nepřístupná.

Frankl se tu zaměřuje na nevědomou religiozitu. Nevědomé mohou být nejen pudy, jak tvrdil Freud, ale i religiozita. Na rozdíl od raného pojetí C. G. Junga ji však (v souladu s tehdejší personalistickou a existencialistickou filosofií) lokalizuje do oblasti Já, nikoli Ono. Tím člověk vystupuje z pouhého biologického řetězce, má svobodnou vůli, která zahrnuje nejen duchovní, ale i fyziologickou a sociální dimenzi.

Frankl provádí existenciální analýzu svědomí, která ukazuje, že existují dva druhy svědomí: pre-logické, neboli intuitivní, a racionální. Intuitivní svědomí vychází z nevědomé hloubky člověka, proto i rozhodnutí lidského bytí jsou často nevědomá a nereflektovaná. V racionálním svědomí vždy probíhá „sekundární racionalizace“. Intuitivní není jen svědomí, tj. éthos, ale i erós (láska) a patické, tj. estetické, umělecké svědomí. Také ono vidí „ještě-ne-jsoucí“, co „může být“, na rozdíl od svědomí, které se orientuje na to, „co má být“.

Do nevědomí, do nitra člověka, nevede pouze intuice, ale i sny. Frankl využívá upravenou metodu Freudových asociací, ale říká, že duchovně nevědomé vyplouvá skrze svědomí. Na případech svých pacientů popisuje paradox, že religiozita je mnohdy intimnější než sexualita. Někteří pacienti klidně popisují svůj sexuální život, ale blednou ostychem, mají-li totéž učinit o své religiozitě.

Frankl obhajuje teorii transcendence svědomí. Tím dostává nový obsah pojem „osoba“. „Skrze svědomí lidské osoby (persona) per-sonat (skrze se projevuje) mimolidská instance“ (str. 46). Co je to za instanci, nemůžeme říci, ale není tím vyloučeno transcendentní zakořenění svědomí. Svědomí je hlasem transcendence, samo hlas nemá.

„Jako pán své vůle jsem stvořitel, jako služebník svého svědomí jsem tvor“ (str. 47), tak zní Franklova reinterpretace. Jinými slovy: k vysvětlení lidského svobodného bytí stačí existencialita, k vysvětlení lidské odpovědnosti se vztahujeme k transcendentalitě svědomí.

Podle Frankla vposledku neexistuje ani kategorický imperativ, protože každý imperativ může svou legitimitu brát pouze z transcendence, a proto je třeba pudovost z tohoto děje vyloučit (každé rozhodnutí, které pochází z pudů, není úsudkem svědomí).

Za Super-Ego člověka nestojí přece Já nadčlověka, ale Ty Boha, svědomí nemá v imanenci žádnou sílu, nestojí-li za ním Ty – slovo transcendence. Postava Otce je Božím obrazem, ne naopak, jak říká Freud, podle něhož se Boží obraz tvoří podle obrazu Otce.

Tzv. „nevědomé vědění o Bohu“ znamená, že člověk „ví“ více intuitivně než rozumem. To se projevuje mimo jiné pocity štěstí, vykoupení a odpuštění ve snech pacientů, které není možné dosáhnout za bdělého stavu. Uprostřed našeho nitra zůstává Bůh nevědomý, ale ne tak, že by byl nevědomý o sobě a pro sebe.

Ve středu lidského bytí je v počátku nevědomý duch (str. 24) a pro Frankla je tedy „religiozita existenciální, nebo není vůbec“ (str. 59). Je-li možné opět parafrázovat Freuda, který řekl, že náboženství je nutkavá neuróza, pak tváří tvář pacientům je třeba citát obrátit a říci, že „nutkavá neuróza je duševně nemocná religiozita“ (str. 63).

Psychoterapie a nevědomá religiozita jsou spojené nádoby. Religiózní obsah se nevyhýbá ani lékařům jiných specializací. Takový lékař má vlastně věřit v Boha pacientem „ještě nepoznaného“. Pravá, existenciální religiozita potřebuje i pravý čas, kairos, aby se projevila – proto k ní pacienta nemůže nikdo nutit. Zde Frankl, podobně jako v ostatních dílech, striktně rozlišuje práci duchovního a lékaře. Proto ani logoterapie nenahrazuje klasickou psychoterapii, ale doplňuje ji – o tom hovoří Frankl v Lékařské péči o duši. Zachovávat náboženské obsahy myšlení pacientů je povinen lékař jen jako věřící, nikoli jako lékař. Ani věřící lékař nemůže ovšem vnucovat svá náboženská stanoviska. Psychoterapie může teologii posloužit v jejím úkolu uzdravování duše. Logoterapeut se musí snažit, aby jeho metoda a techniky byly použitelné pro věřícího i nevěřícího pacienta. Proto není náboženství protikladem logoterapie, v souvislosti s ní znamená totiž logos „smysl“. V tomto smyslu nejde člověku v jeho bytí zde o požitek nebo o moc, ani ne o sebeuskutečnění, ale o smysl. V logoterapii mluvíme o „vůli ke smyslu“. Smysl je hranice, kterou musíme přijmout, za ni a za poslední smysl všeho se nedostaneme.

Lékařská ordinace se stává místem pro ty, kteří pochybují o životě, jimž se smysl života zamlžuje. Stává se pravidlem, že lidé v těchto situacích nehledají kněze, ale lékaře (str. 78). Je to role, k níž je lékař přinucen. Proto i Americká lékařská společnost stanoví, že „lékař musí utěšovat i duši. Není to pouze úkolem psychiatra, ale každého praktikujícího lékaře“ (str. 79).

Zde Frankl nabízí pomocnou ruku a inspiraci nejen teologii obecně, ale především pastorální teologii, která může pomoci „naslouchat“ současnému člověku, skutečně ho „doprovázet“. Domnívá se, že především „nasloucháním“ a „doprovázením“ je možné vykročit za hranice konfese a „oslovit“ současného člověka. Teologie nehledá smysl pouze „tady a teď“, na což se vědomě omezuje logoterapie, popř. psychoterapie, ale hledá i poslední smysl. Avšak nejhlouběji a v poslední řadě je člověk orientován na smysl, který chce naplnit, nebo na člověka, kterého chce milovat – přičemž sám na sebe zapomíná. Utrpení se může změnit ve výkon, vina ve změnu, pomíjivost lidského života v odpovědné konání. A není poslední smysl života to, jak podle nejlepšího vědomí a svědomí plníme jednotlivé, dílčí smysly?

Frankl nevěří v „náboženské esperanto“ (str. 112). Religiozita bude mít podle něho tendenci ke zvnitřnění, k personalizaci. Srovnává náboženství k jazykům: Existuje mezi nimi společná abeceda? Je pro něho přijatelnější „chtít věřit“ než „chtít milovat“. Víra je spontánní jako smích – na povel to taky nejde. Jde o vztah Já – Ty, např. v pojetí M. Bubera. V hloubi duše je každý věřící, to dokazuje Frankl na svých pacientech. Freud kdysi poznamenal, že člověk je často mnohem morálnější, než si myslí. K tomu Frankl dodává, že je také mnohem náboženštější, než je ochoten přiznat (str. 115). Mluví o všudypřítomnosti víry jako víry v poslední smysl.

Pro Frankla je „Bůh je partnerem našich nejvnitřnějších myšlenek“ (str. 119). Je tam, kde uvažujeme v naší nejposlednější poctivosti a samotě. A do těchto míst se (alespoň občas) dostává každý a partnerem toho, nač přišel v oné poctivosti a samotě, mu může být jak lékař či psychoterapeut, tak i kněz nebo pastorační asistent, každý podle svých osobních hlubin a výšin.

Použitá literatura:

FRANKL, V. E. Der unbewußte Gott. Psychotherapie und Religion. Kösel-Verlag, München, 8. vyd. 1991


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|