Komunikace a manipulace

Autor: Jan Polivka - Číslo: 2005/4 (Články)

Několik poznámek k otázkám komunikace v nových náboženských hnutích

Komunikace, z latinského communicatio, znamená sdělení nebo spojení. Zároveň představuje nejdůležitější formu sociální interakce, proces informačního přenosu s různými komponentami. Patrně nejčastěji se formulují jako komunikátor a komunikant, komunikační prostředí (s výskytem verbálních a neverbálních znaků), komunikační kanály (akustický, optický atd. od člověka k člověku nebo prostřednictvím masmédií) a komunikační obsahy všeho druhu. Někdy (např. Lamser, 1969) se udává ještě směr komunikace, kanály, záměr a efekt. Každé sdělení obsahuje také složku predikce a očekávání. Komunikaci můžeme také jednoduše rozdělovat na unilaterální a bilaterální, která se odehrává řečí, pohledem, mimikou, gestikou, písmem atd. Pokud je člověk v interakci, nemůže nekomunikovat, v podstatě jakékoliv chování může sloužit jako signál (Watzlawick, 1980). Pochopitelně, komunikace nemusí vždy probíhat optimálně, může docházet k různým komunikačním poruchám. Existuje i podrobné schéma možností nedorozumění komunikátora a komunikanta (Aronson, 1972).

Termín „nová náboženství“ se používá pro náboženství vzniklá v 19. a 20. století, která někdy mohla vzniknout také z určitých specificky chápaných názorů tradičních náboženství, avšak nejsou jimi jako jejich součást uznávána a sama se považují za samostatná.

Některé koncepty komunikace

Co nás však z hlediska tématu bude zajímat nejvíc, jsou poznatky školy z Palo Alta, byť v některých aspektech, třeba v otázce etiologie schizofrenie, nejsou již příliš přijímány, alespoň jistě ne jako unikauzální. Koncepce mezilidské komunikace, na které se podíleli zvláště Halley a Bateson, byla založena na předpokladu, že existují v podstatě tři vztahy – symetrický, komplementární a metakomplementární. V prvém je základním principem rovnost, ve druhém asymetrie, ve které jeden dává, druhý bere. U metakomplementárního vztahu jedna osoba druhé dovoluje, ale také ji může nutit, aby užívala určitých manévrů. Vzhledem k tomu, že teoretici z Palo Alta rozeznávali dělení na verbální komunikaci a metakomunikaci (tón hlasu, mimika, gesta, pantomimika, kontext situace), vytvořili i prostor pro to, jak může být verbální sdělení v tomto metakomunikačním kontextu chápáno: sdělení a kontext mohou být v souladu, ale také v nesouladu, mohou se popírat. Tato dvojí úroveň umožňuje vytvoření vztahu dvojné vazby (double-bind), kde druhá osoba vyjadřuje dva vzájemně neslučitelné postoje.

S příkazy dvojí úrovně se můžeme setkat např. ve výroku “Neposlouchej mě!“, na jehož základě nelze ani poslechnout, ani neposlechnout. Můžeme uvést také známý Eubulidův paradox: „Kréťan Epimenidés tvrdí, že všichni Kréťané jsou lháři. Má pravdu, nebo ne?“ Autoři školy z Palo Alta věnují takovýmto paradoxům obecně značnou pozornost (viz Grof, Dytrych, 1964). Antinomie se objevily rovněž v moderní matematice, v Cantorově teorii množin. Pokusem o řešení byly logické typy, resp. typové reakce Russella a Whiteheada, Korzybského vztah mapa-území, a konečně koncepty Carnapa a tzv. objektivních lingvistů, kteří problematiku pojednávají v kontextu metajazyků. Členové školy z Palo Alta zdůrazňují, že tato diskontinuita může být v procesu běžné interpersonální komunikace porušována a relativně často i vědomě zneužívána.

Podstatné je, že omezení a blokáda komunikace, ať již spontánně vzniklá nebo uměle navozená, vyvolává z hlediska jedince pocit nejistoty a ohrožení, a tak může vést k paradoxní komunikaci, v níž se ztrácí schopnost adekvátního rozlišování podstatného od periferního a není uvědomována protikladnost situace a sdělovaných příkazů a zákazů, což může vést až k distorzi reality a hypoaktivitě, včetně např. autismu, nebo naopak k hyperaktivitě. V obojím případě se zápornou kvalitou produkce. Přesun od reálných cílů k nereálným nastává tím spíše, že základní složkou situace dvojné vazby je zábrana v uvědomování si kontradikcí, které byly ve hře (Cherry, 1957).

Problémy přesvědčování a manipulace

Účelem přesvědčování je převzetí zprávy jako správné, bez ohledu na její logiku. Lze to srovnat např. s Beckovou teorií automatických myšlenek, které se objevují pravidelně a bez kontroly v jakýchkoliv situacích, byť jsou jejich premisy evidentně nelogické (např. „Vždycky dělám všechno špatně“). V posledních letech se otázka přesvědčování často probírá v rámci teorie ELM (Elaboration Likelihood Model), která se snaží zahrnout všechny základní etapy procesu: upoutání pozornosti, pochopení, formulaci, integraci zprávy, její přijetí a v důsledku toho změnu myšlení a chování. Navíc se rozlišují dva možné způsoby předávání zprávy: prostřednictvím přímého kanálu, jde-li o kognitivní přístup, a tzv. periferním kanálem, má-li opačné charakteristiky (afektivní, nepřístupný racionalitě). Prostřednictvím přímého kanálu musí přesvědčující dobře argumentovat, aby jeho tvrzení odolala případné analýze. Zjišťuje se, jakou důvěru přesvědčovaný subjekt má. Pokud je velká, lze použít přímého kanálu, je-li tomu naopak, musí se použít periferní.

Sem patří i techniky, ve kterých se zkracuje informační vzdálenost prostřednictvím známých a pokud možno důvěryhodných osobností, které mohou požívat určitých výhod nebo ochrany, resp. být vydírány (viz klasicky scientologie). Nutné je, aby přesvědčovatel působil solidním a vyrovnaným dojmem, dobré je, když se může pochlubit skutečnými nebo alespoň domnělými úspěchy (slavný umělec, guru, který je daleko na cestě údajné seberealizace). Otázka skutečného cíle se neklade, resp. odpovídá se na ni nejlepším přijatelným způsobem, který může být v různé míře v rozporu s realitou. U periferních kanálů bývá jedním ze základních pravidel porušování obvyklých principů komunikace mezi lidmi, jako jsou přímost, pravdomluvnost a upřímnost. Lež se postupně vydává za pravdu a zaplňuje celý komunikační prostor, což je možné právě prostřednictvím emotivních přístupů. Je snaha získat „dobrovolný“ souhlas příjemce zprávy, a tak jeho přesvědčení, že vše bylo konáno ze svobodného rozhodnutí.

S využíváním persuazivní komunikace se můžeme v dobrém kontextu setkat v některých druzích psychoterapie, v pochybnějším, ale neméně zajímavém kontextu v managementu, a ještě spíše v reklamě a marketingu. Někdy se jako výrazně facilitující fenomén zdůrazňuje fascinace, kterou může vyvolat jakýkoliv mimořádný zážitek, nebo alespoň zážitek, kterému se přičítají mimořádné kvality (setkání s pověstným guru). Fascinace je v některých aspektech dost podobná změněným stavům vědomí, zejména hypnóze, kdy je komunikace omezena bez vědomí subjektu na jediný kanál bez možnosti kritičnosti.

Zde jsme již v oblasti zvláštního druhu komunikace, manipulace. Tento termín se používá buď pro označení triků nebo úskoků v podstatě jakéhokoliv druhu (širší pojetí), nebo označuje ovlivňování lidí např. indoktrinací, propagandou, klamáním apod. (užší pojetí). Lze hovořit o manipulaci podle počtu zúčastněných osob: o manipulaci jednotlivce, skupiny a davu (masy). Vždy se uplatňují tendenční nebo přímo falešné informace. Proti manipulaci působí objasnění nebo výzva ke kritickému dialogu. Těžko odhalitelná je manipulace v případě, kdy jde o již zmíněný fenomén fascinace nebo závislosti, o značné sepětí s osobními touhami a nadějemi, eventuálně o ovlivnění různými psychotechnikami, zneužitím psychologických znalostí a toho, co by mohlo být v jiném kontextu nazváno psychoterapeutickými technikami.

Důležité jsou rovněž sociálněpsychologické vlivy: mechanismus malé skupiny, někdy psychologie davu. Ta hraje obecně menší roli, než se běžně myslí, protože dav produkuje pouze jednoduché emocionální reakce, a ne komplexní způsoby chování. Určitou roli dav ovšem také má, protože slouží k odtlumení řady emocí, podporuje prožitky identity a nepřemožitelnosti, identifikace s vůdcovskou postavou, agresivity vůči vnějšku. Anonymita davu podporuje afektivní vzrušivost, snižuje individuální kritičnost a individuální seberegulaci. Avšak i reakce v davu jsou do jisté míry individuálně odlišné. Jako médium komunikace má dav nezastupitelnou roli zvláště v kombinaci s mechanismem malých skupin.

U nových náboženských hnutí se často hovoří o tzv. konverzi manipulací. Jak již bylo řečeno, fascinace a komunitní prožitky mohou působit tak výrazným dojmem, že názor skupiny se zdá být jediný správný a věrohodný – hranice skupiny se stává hranicí pravdy.

Lze obecně tvrdit, že čím víc svých nadějí, cílů a aktivit někdo spojuje s určitou skupinou, tím více má obavu, že by o ně mohl přijít (právo investice), a tím je přístupnější stále jednodušším druhům manipulace. To posiluje skupinový tlak a obavu, že by jednotlivec mohl být skupinou odmítnut (ne náhodou řada takových seskupení používá termínů „otec“, „matka“, „rodina“ apod.). Nonkonformita se chápe jako ohrožující, takže skupinové normy se stávají nekritizovatelnými (vnitřní zákaz myšlení). Je zřejmé, že taková společnost je uzavřená, s totalitní mocenskou strukturou.

Přesvědčitelnost a další souvislosti

Přesvědčitelnost je usnadněna tehdy, jsou-li informace zpracovávány nevědomě nebo automaticky (Langer, 1978) nebo chybějí-li jednoznačné podklady pro hodnocení (Loftus, 1975). Předpokládá se, že lidé spoléhají na tím jednodušší usuzovací rutinu autonomního charakteru, čím víc je informací, a tím možností se rozhodovat. To ovšem představuje příznivý terén pro manipulaci. Informace přicházející periferním kanálem představují právě její cestu. Je známo, že někdy zcela stačí prostý kvantitativní výskyt informací bez ohledu na kvalitu (Petty, Cacciopo, 1984), jindy jen výskyt ve veřejných sdělovacích prostředcích (např. mnohokrát se v televizi objevující darebák je zvolen senátorem). Jde o to připomínat se, být viděn, pokud možno ve společnosti VIP. Statusové symboly mohou zároveň představovat symboly expertství. Roli hraje také sociální srovnání, sympatie a nedostatek zdrojů.

Lež vytváří intelektuální prostor, který s řízenou pamětí a změnami norem vede k postupnému snižování až k plnému vymizení objektivity, a tím kontaktu s realitou. Empatie podporuje emotivní složku a identifikaci. Důležitá je selektivita informací, jejich filtrace (omezení informačního pole) - a postupně se přistupuje k různým formám izolace (ášramy, tréninková centra, narušení běžných životních stereotypů a dynamických automatismů, jejich nahrazení jinými).

Otázka jazyka a patologické komunikační techniky

Ve vytváření nového komunikačního pole hraje značnou roli nový jazyk. Adept se učí jednotlivým slovům podobně jako u cizího jazyka. Bývá směsí redefinovaných slov, neologismů a minima slov z běžného jazyka uchazeče. Jazyk se z nástroje dorozumění stává nástrojem konfúze, protože právě skupina je hranicí použitelnosti jazyka, jenž je jinak zcela dysfunkční. Kromě toho, že se takový jazyk stává nástrojem efektivní izolace, může být chápán jako jakýsi ezoterický symbol statusu (nikdo kromě skupiny mu nerozumí a nemůže se ho mimo ni naučit), týká se vědomostí zcela specifického charakteru, jiným nepřístupného. Otázka redefinic není nic nového, totalitní systémy všeho druhu dělaly ve své propagandě totéž, v podstatě podle pravidla, že informační izolace a stokrát opakovaná lež mohou udělat své. Stále jde o proces boje o veřejné mínění, které by pod stálým tlakem mělo přijmout novou definici (Žid za Hitlera, kapitalista za Stalina).

Snad ještě několik závěrečných poznámek o přesvědčovacích technikách extrémnějšího rázu. Termín brainwashing, promývání mozků, je značně nepřesný překlad hai nao, tedy výrazu vztahujícího se k programu čínské indoktrinace su sing kai tsao = reforma myšlení, ideologický přerod. Na Západě byl termín definován jako „souhrn technik, kterými čínští dobrovolníci nutili americké vojáky k vyzrazování vojenských tajemství, hlavně však k veřejnému přiznání nespáchaných válečných zločinů, a snažili se získávat nové příznivce komunistické ideologie“. Obecně se předpokládaly tři základní faktory: a) tělesné oslabení z podvýživy a těžkých životních podmínek, b) stálá přítomnost strachu, nejistoty a napětí, c) vliv přesvědčování v malých skupinách – v čemž spočíval podstatný rozdíl od stalinského teroru, kde byl podstatný vliv sociální a nezřídka smyslové deprivace. Skutečné ideologické změny byly vzácné. Z tohoto hlediska jsou zajímavé experimenty Loftusové (Loftus, 1975) o svědeckých výpovědích, kterými šlo do té míry cíleně manipulovat, že svědkové se přesvědčivě upamatovávali na skutečnosti, které prostě vidět nebo slyšet nemohli. Řady patologických komunikačních technik používal projekt Camelot, který v roce 1964 měl na objednávku americké armády prezentovat způsoby efektivního ovlivňování vlád a systémů Třetího světa. Pro tvrdé protesty byl po necelém roce zastaven. S podobnými technikami se můžeme také setkat v rámci psychiatrizace politické problematiky, zvláště na území SSSR, kde kritici režimu byli chápáni jako vážně duševně nemocní lidé a podle toho také léčeni. V té době se používalo jako vyslýchacích metod komunikace typu double-bind, aby se docílilo rozvolnění kontaktu s realitou, což bylo hodnoceno jako účinnější než fyzický teror.

Kruh se uzavírá.

Výběr z literatury:

Aronson E. (1980): Social Animal, New York, Freeman

Asanger, R. (ed., 1994): Handwörterbuch Psychologie, Psychologie Verlag Union, Weinheim

Bateson, G. (1958): The New Conceptional Frames for Behavioral Research, Princeton

Bateson, G. (1964): Some Varieties of Pathogenetic Organization, in D. McK. Rioch (Ed.), Disorders of Communication, Vol. 47, Association for Research in Nervous and Mental Disease, s. 270-283

Green, J. (1972): Psycholinguistics, Chomsky and Psychology, London, Penguin Books

Cherry, C. (1957): On Human Communication, Instit. Technol. Massachussetts

Langer, E. J. (1995): Self-induced Dependence, Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 36, s. 886-93

Jenrich, P. (1985): Die Okkupation des Willens, Hamburg

Lazarsfeld, P. F. (1972): Qualitative Analysis, Historical and Critical Essays, Boston, Allyn and Bacon

Loftus, E. F. (1997): Eyewitness Testimony: The Influence of the Wording in a Question, Bulletin of Psychonomic Society, Vol. 5, s. 86-88

Loftus, E. F., Pickrell, J. (1999): The Formation of False Memories, Psychiatric Annuals, Vol. 25, s. 720-725

Petty, L., Cacioppo, J. (1984): Communication and Persuasion, Central and Peripheral Routes to Attitude Change, New York

Potter, J. (1996): Representing Reality Discourse, Rhetoric and Social Construction, London, SAGE Publication

Schmidtchen, G. (1987): Sekten und Psychokultur, Freiburg

Watzlawick, P. (1965): Paradoxical Predictions, Psychiatry, Vol. 23, s. 368

Watzlawick, P. (1980): Menschliche Kommunikation, Formen und Störungen, Paradoxien, Bern

Watzlavick, P., Jackson, D. D., Barelsová, J. (1999): Pragmatika lidské komunikace, Hradec Králové, Konfrontace


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|