Jan z Olomouce, učitel gramatiky a hudby

Autor: Tino Foffano - Číslo: 2004/2 (Kultura)

Jan z Olomouce, učitel gramatiky a hudby v Itálii 1425 – 1445

Téma mého příspěvku se rodí z touhy lépe osvětlit dosti opomíjenou postavu učitele gramatiky a hudby, který přišel z Moravy a v první polovině patnáctého století žil a pracoval v Lombardii, v koleji v Castiglione Olona, již přestavěl a obnovil Branda Castiglione, kardinál z Piacenzy, a byl také autorem teoreticko-praktického traktátu o církevním zpěvu, který zůstal nevydán až do roku 1977.1 Školy gramatiky a hudby pro kleriky působily ve středověku při velkých katedrálách, např. ve Veroně,2 ale důvod, proč vidíme vzkvétat jednu z nich při kapitulním chrámu v Castiglione Olona, je stejný jako ten, pro nějž se ve stejném kapitulním chrámu a právě v oněch letech setkáváme s Masolinem da Panicale, který líčí s příjemným florentským nádechem příběhy Panny Marie a sv. Jana Křtitele (Storie di Maria e del Battista) ve dvou cyklech fresek, které představují „nejznámější a také nejdiskutovanější uměleckou událost při vzniku tohoto toskánského ostrova v lombardské zemi“.3

1 JOHANNES de OLOMONS, Palma Choralis (1409), vyd. A. SEAY, Colorado College Music Press, Colorado Springs 1977, užitečná, ale biograficky nepřesná edice, jež není prosta filologických nejistot; rád bych vyjádřil vřelé poděkování Mirelle Ferrari a Marii Torretto Kešnerové, které mi šlechetně pomohly v průběhu bádání.

2 Srov. A. SPAGNOLO, Le scuole accolitali di grammatica e musica in Verona, v: „Atti e memorie dell´Accademia di agricoltura, scienze e lettere di Verona“, roč. 80, 1904, str. 97-298.

3 T. FOFFANO, La costruzione di Castiglione Olona in un opuscolo inedito di Francesco Pizolpasso, v: „Italia medioevale e umanistica“, roč. 3, 1960, str. 153.

Když se chtěl pisánský papež Jan XXIII., nástupce Alexandra V. (Pietro Philarghi), obklopit v červnu 1411 celým zástupem schopných a učených osob a jmenoval čtrnáct kardinálů, vzav v potaz, jak tvrdí Dětřich z Niemu, jedině jejich znalosti, byl Branda Castiglioni mezi vyvolenými společně se slavným kanonistou z Padovské univerzity, Franceskem Zabarellou, Pierrem d´Ailly z Pařížské univerzity a dalšími hodnotnými muži, kteří představovali duchovní a intelektuální aristokracii Církve ve chvíli těžké krize.4 Castiglioni získal od roku 1392 v římské kurii velkou zkušenost a prokázal diplomatické schopnosti zvláště ve vztazích se Zikmundem Lucemburským, ale následně odhalí i svou velikou otevřenost vůči nové kultuře a novému světu humanistů prostřednictvím svého velkolepého mecenášství, ačkoli sám, jako člověk staré generace, zůstal rozhodně na poli gotické kultury.5

4 DIETRICH de NIEM, De vita et fatis Constantientibus Johannis XXIII, v: H. von der HARDT, Magnum Constantiense concilium, Frankfurt nad Mohanem - Lipsko 1698, str. 367.

5. G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni nella Lombardia del suo tempo, v: „Nuova rivista storica“, roč. 70, 1986, str. 154; T. FOFFANO, Breve nota sull´epistolario del card. Branda Castiglioni con due lettere inedite, v. „Aevum“, roč. 62, 1988, str. 302-305.

Aktivně se účastní koncilu v Kostnici, po volbě Martina V. (Odo Colonna) si ho nový papež vybírá pro diplomatické poslání ve střední Evropě. Cambio Cantelmi si vskutku zaznamenal do svého „deníku“ k 28. červenci 1418: „Monsignor z Piacenzy je na příkaz papeže a žádosti císaře vyslán jako legát do Čech a Uher s početnými pravomocemi. Já jsem odmítl tam jít“.6 Nicméně již v květnu 1418 jmenoval Martin V. Castiglioniho komisařem, aby vyřešil spor biskupů o olomoucký stolec a zasáhl citací proti biskupovi vetřelci Alešovi, ve prospěch nového biskupa Jana Železného (Iohannes de Bučka Ferreus), který byl přeložen 14. února 1418 z litomyšlského biskupského stolce na olomoucký.7

6 L. FRATI, Papa Martino V e il „diario“ di Cambio Cantelmi, v: „Archivio storico italiano“, řada pátá, roč. 48, 1911, str. 122; původní text: „Monsignore di Piacenza, per comandamento del papa e a´ prieghi de lo imperadore, va legato in Boemia et Ungheria cum facoltŕ copiose. Io ho rifiudado d´andarvi“.

7 J. LOSERTH, Beiträge zur Geschichte der Hussitischen Bewegung. V. Gleichzeitige Berichte und Actenstücke ..., v: „Archiv für oesterreichische Geschichte“, roč. 82, 1895, str. 411-416: ve vztahu ke sporu o olomoucký biskupský stolec byly již vyneseny dva navzájem si protiřečící soudní výroky, jeden kardinálem Alemannem Adimarim, „kardinálem pisánským“ který byl nepříznivý volenému biskupovi Alešovi, a druhý kardinálem benátským a patriarchou konstantinopolským, Franceskem Landim, příznivý Alešovi. Zásah Brandy Castiglioniho uzavírá spor definitivním výrokem a jasně legitimuje přeložení Jana Bučky na olomoucký stolec (srov. C. EUBEL, Hierarchia catholica Medii Aevi..., I, Münster 1913, str. 376). K benátskému kardinálovi Franceskovi Landimu, srov. C. EUBEL, Hierarchia catholica..., str. 32, 62, 266; H. FINKE, Acta concilii Constanciensis, II, Münster 1923, str. 184; III, Münster 1926, str. 213; J. LENZENWEGER, Von Pisa nach Konstanz, v: Das Konzil von Konstanz. Beiträge zu seiner Geschichte und Theologie, red. A. FRANZEN – W. MUELLER, Freiburg - Basilej - Vídeň 1964, str. 47.

To je první doklad vztahu kardinála Castiglioniho k velkému a významnému biskupskému stolci v Olomouci, zřízenému roku 1063, kde působilo po boku katedrály sv. Václava ´scriptorium´8 a u kostela sv. Mořice, založeného kolem roku 1257, kvetla již ve čtrnáctém století škola.9

8 M. FLODR, Skriptorium olomoucké: k počátkům písařské tvorby v českých zemích, Praha 1960 (Opera Universitatis Brunensis - Facultas philosophica, Svazek 67).

9 M. FLODR, Skriptorium, str. 203, č. 98 (inventář z roku 1435): „Item bulla Urbani /V/ super renovatione scole aput sanctum Mauritium in Olomucz“.

V Olomouci byl mezi léty 1364 až 1380 biskupem Jan ze Středy (Iohannes de Novoforo, Johannes von Neumarkt), kancléř Karla IV., humanista a přítel, který si vyměňoval listy s Petrarkou10 a byl velikým milovníkem hudby.11 Kardinál Branda Castiglioni z Piacenzy měl jistě během dvou legací ve střední Evropě příležitost setkat se s olomouckým biskupem Janem Železným, kterého poznal již na kostnickém koncilu, kde byl Jan Železný jedním z hlavních žalobců proti Janu Husovi,12 protože za husitských válek zůstala Olomouc věrna římskému papeži a stála na straně krále Zikmunda, který roku 1419 nastoupil po svém bratru Václavovi.

10 F. PETRARCA, Le familiari, Edizione critica per cura di V. ROSSI, I, Florencie 1933 (Edizione nazionale delle opere di F. Petrarca, 10), str. LXXV-LXXVI; II, Florencie 1934, str. 318-319; IV, čtvrtý svazek vyd. U. BOSCO, Florencie 1942, str. 52-54, 56-57, 173-175, 179-180, 196, 198-20. Olomoucká kapitulní knihovna uchovává dva rukopisy, obsahující Petrarkova díla a listy, rkps. 418 a rkps. 509.

11 Srov. Die Musik in Geschichte und Gegenwart, díl IX., Basilej - Londýn - New York 1961, sl. 1928: „Ein grosser Musikliebhaber war Petrarcas Freund Jan ze Středy“.

12 Srov. J. HEFELE - H. LECLERC, Histoire des conciles d´après les documents originaux.., díl VII/1, Paříž 1916, str. 223, 233, 240-241, 242, 283; FINKE, Acta concilii Constanciensis.., II, str. 51, 81, 411.

První zprávy o přítomnosti a činnosti českého mistra se dozvídáme z dlouhého a vroucího popisu rodného města Castiglioni, který sepsal pavijský biskup Francesco Pizolpasso, poté co byl roku 1431 po sedm dní hostem svého přítele, kardinála Brandy.13 Pizolpasso, „jeden z nejinteligentnějších a nejpracovitějších sběratelů rukopisů patnáctého století“,14 mluví se živým zájmem - poté, co pochválil estetické ideály kardinála Brandy Castiglioni, vyjádřené v přestavbě kapitulního chrámu15 - o knihovně, kterou právě kardinál vytvářel: „Librorum autem preciosorum, cum sacrorum, tum moralium et grammaticalium congeries multiplex...“. Knihovna už měla vyhrazené místo, které se právě upravovalo, a byla určena „tyrunculis, adultis et studiosis quibusque veteranis et emeritis viris“.16

13 T. FOFFANO, La costruzione …, str. 166-168.

14 R. SABBADINI, Opere minori, I. Classici e umanisti da codici latini inesplorati.., vyd. T. FOFFANO, Padova 1995 / Medioevo e umanesimo, 87/, str. 228.

15 Velmi zajímavě a pronikavě vylíčil Pizopassovu návštěvu a jeho popis A. DALLAJ, Masolino da Panicale. Le storie di Maria e del Battista a Castiglione Olona: destinazione e schemi compositivi, Milán 1986, str. 25-28, 34.

16 T. FOFFANO, La costruzione, str. 166; srov. též L. GARGAN, Gli umanisti e la biblioteca pubblica, v. Le biblioteche nel mondo antico e medioevale, red. G. CAVALLO, Řím - Bari 1988, str. 176, 184.

Tito „tyrunculi“ jsou žáci školy, kterou kardinál založil, kteří se v počtu asi devadesáti jako „pueri convicani“ učili latině a hudbě pod vedením scholastika. Krom toho bylo zřízeno osm stipendií pro osm dospívajících, kteří byli vyučováni zvláště hudbě a zpěvu „ad normam beati Ambrosii“ k větší kráse liturgických obřadů. Školu řídil „scholasticus“, kterým byl „homo ex Alamania seu verius Bohemia“ a Pilzopasso ho definuje „literatus sane acutus ac tersus“,17 ale neudává jeho jméno. Jeho jméno je ovšem možno zjistit i z jiných pramenů: především z traktátu o zpěvu, zachovaném v rukopise Ambrosiánské knihovny I 20 inf., kde se čte: „Incipit palma choralis de rationibus cantus ecclesiastici edita a Iohanne de Olomons, alias de Casteliono scholastico“, o němž chci dále hovořit. Dalším důležitým pramenem je text kardinálova životopisu, který sepsal tentýž český mistr a je zaznamenán na pergamenu, který byl objeven roku 1935 v náhrobku Castiglioniho při ohledání jeho ostatků při pětistém výročí vzniku cyklu fresek Masolina da Panicale.18

17 T. FOFFANO, La costruzione, str. 167.

18 P. BONDIOLI, La ricognizione della salma del cardinale Branda Castiglioni e la scoperta d´una sua biografia, v: „Aevum“, roč. 9, 1935, str. 474-478.

V oné době vyvstávaly odůvodněné obavy, že náhrobek, umístěny uvnitř kapitulního chrámu, by mohl být prázdný vzhledem k přísnému uplatňování norem církevní disciplíny v dobách sv. Karla Boromejského a že ostatky z něj mohly být vyzdviženy a uloženy pod dlažbou chrámu. Rakev byla shledána v neporušeném stavu, celá pokryta smolou, a na ní ležel pergamen s jasným notářským písmem, který obsahoval životopis preláta, plný detailů, živoucí svědectví osoby, která mu dlouho žila po boku.

Začíná takto: „In hoc sepulcro ex lapide vivo arte composito requiescunt ossa felicis memorie Reverendissimi patris domini Brande, natione italici, gente longobardi, patria civis metropolitane urbis Mediolani, ex patre stirpis nobilium de Castiliono...“ Pak pokračuje líčením studií, jež Branda započal v Miláně a pokračoval v nich na Univerzitě v Pavii, založené privilegiem Karla IV. roku 1361,19 kde dosáhl doktorátu a následně vyučoval. Po připomínce prvních diplomatických misí v Uhrách zdůrazňuje, že papež v době Martina V. byl kardinál Branda vyslán jako legát do Českého království a Moravského markrabství proti husitským heretikům, a že když se vrátil k římské kurii, papež, díky jeho autoritativnímu zprostředkování, jmenoval kardinály Giuliana Cesariniho, který mu byl na této legaci po boku,20 a olomouckého biskupa (Jan Bučka Železný),21 který byl nazýván „Železný“ pro svůj zmužilý zápas na obranu ortodoxie, což byly události, které scholastika velmi zblízka zajímaly.

19 Memorie e documenti per la storia dell´Università di Pavia..., díl II. Documenti, vyd. C. BRAMBILLA, Pavie 1877, str. 2-3: listina císaře Karla IV., kterou zřizuje Univerzitu; G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni, str. 147.

20 K Giulianovi Cesarinimu srov. T. FOFFANO, La politica del legato pontificio Castiglioni nella crociata antiussita e i suoi rapporti con Sigismondo di Lussemburgo, v: Rapporti veneto ungheresi all´epoca del Rinascimento, Budapešť 1975 /Studia humanitatis, 2/, str. 237-238.

21 C. EUBEL, Hierarchia catholica, str. 34, 376: „A. 1426 Maii 26 ad cardinalatum (tit. s. Cyriaci) promotus“.

Přirozeně nemůže opomenout kapitulní chrám svatých Štěpána a Vavřince, který dal kardinál vystavět i s rajským dvorem a připojenými budovami, včetně knihovny plné rukopisů: prohlašuje, že si Castiglioni přál mít po boku arcikněze i scholastika, který by k větší důstojnosti chrámu vyučoval nezkušené mladíky gramatice a zpěvu, a postaral se o vydržování čtyř stálých sborových zpěváků, kteří se účastnili posvátných obřadů. Hovoří také o novostavbě překrásného kostela ve Ville (pulcerima ecclesia), zasvěcené Tělu Páně.

V Pavii, univerzitním městě, kde studoval a vyučoval, a kde jeho rodina měla dům s věží v osadě S. Dalmazio a rodinnou hrobku v kostele San Tommaso,22 obnovil Castiglioni, jak nám scholastik vypráví, konvent a kostel Sant´Apollinare a daroval mu bohatou knihovnu a - a to je hodno slavné paměti (celebri dignum memoria) - založil kolej pro 24 chudých studentů, pojmenovanou po sv. Augustinovi, učiteli Církve, jehož tělo odpočívá v chrámu San Pietro in Ciel d´oro:23 i kolej je vybavena přebohatou knihovnou (libraria habundatissima).

22 Memorie e documenti per la storia dell´Universitŕ di Pavia, díl I., vyd. P. C. PRELINI, Pavie 1878, str. 29.

23 R. MAIOCCHI, Codice diplomatico dell´Universitŕ di Pavia, díl II/1, Pávie 1913, str. 362: text Statut koleje zdůrazňuje přítomnost „Doctoris egregii Augustini episcopi, cuius venerabile corpus infra civitatem papiensem venerabiliter reconditum requiescit“.

Český učitel naráží ještě na zásahy kardinála v římské basilice sv. Klementa, kde již pracoval Masolino da Panicale a vyzdobil freskami jednu z kaplí. Dodává, že jeho protektor vykonal ještě mnoho velkých skutků (magnalia) v mnoha městech a oblastech, ale nechce se příliš rozepisovat a závěrem připomíná velkou zbožnost, dobročinnost a příkladnou střídmost kardinálova života,24 který, když se vrátil do Castiglione, „téměř devadesátiletý“ svěřil a odevzdal duši Bohu 3. února 1443.

24 Srov. VESPASIANO da BISTICCI, Vite di uomini illustri del secolo XV, vyd. P. D´ANCONA - E. AESCHLIMANN, Milán 1951, str. 70-72, i zmínka Vespasiana z Bisticci dosvědčuje šlechetnost a střídmost kardinála z Piacenzy.

Na závěr a na stvrzení této životopisné vzpomínky se podepisuje: „Ego presbiter Johannes de Olomons, gente moravus, Ecclesiae sanctorum Stephani et Laurentii prefate scholasticus primus, qui annis XVIII prefati domini Brande fui familiaris et capellanus de predictis omnibus plenissime informatus hanc paginam disposui in eiusdem patris memoriam ac posteritatis ad exemplar“.25

25 P. BONDIOLI, La ricognizione, str. 478.

Tváří v tvář existujícím nezvratným svědectvím nemůže být pochyb, že scholastik z Castiglione pocházel z Moravy, a to z diecéze a města Olomouce, střediska velké kulturní a náboženské tradice, i když je tato skutečnost, známá historikům ambrosiánské církve26 a umění,27 ignorována nebo popírána historiky hudby.28 I Albert Seay, americký vydavatel traktátu Jana z Olomouce, považuje za jisté, že mistr je Ital, protože zřejmě zapomíná, že v první polovině patnáctého století působilo mnoho francouzských, flámských a německých zpěváků a učitelů v chrámových sborech,29 včetně papežského, kde se setkáváme v letech 1430 až 1437 s Guillaumem Dufayem, působícím již v okruhu kardinála Pierra d´Ailly, který roku 1436 složil moteto „Nuper rosarum flores“ k slavnostnímu otevření chrámu S. Maria del Fiore ve Florencii30 s novou kupolí Brunelleschiho, jehož se účastnil i kardinál Branda.

26 E. CATTANEO, Una scuola e un trattato di canto ambrosiano nel 1400, v. „Ambrosius“, roč. 24, 1948, str. 106-113; týž, Il canto ambrosiano, v: Storia di Milano, díl IV., Milán 1954, str. 607, 610.

27 A. DALLAJ, Masolino da Panicale, str. 33-35; týž, La tomba del cardinale Branda Castiglioni tra ´commendatio animae´e glorificazione umanistica, v. „Critica d´arte“, řada VI., roč. 57, 1992, seš. 9-10, str. 57.

28 The New Grove Dictionary of Music and Musicians, red. S. SADIE, díl IX., Londýn 1980, str. 667: „Johannes de Olomons, Magister: Italian music theorist. He came from Ollomont, north Italy...“; A. BASSO, Dizionario della musica e dei musicisti. Appendice, Turín 1990, str. 412.

29 Srov. C. SARTORI, La cappella del Duomo di Milano dalle origini a Franchino Gaffurio, v: Storia di Milano, díl IX., Milán 1961, str. 733-734: upozorňuje na činnost Francouze provensálského původu, Bertranda Feraguta, který působil jako zpěvák a sbormistr při milánském Dómu v letech 1425-1430; L. CELESI, Documenti per la storia musicale di Firenze, v. „Rivista musicale italiana“, roč. 34, 1927, str. 579-602, zvl. str. 597-598, roč. 35, 1928, str. 553-582; O. GAMBASSI, La cappella musicale di S. Petronio. Maestri, organisti e strumentisti dal 1436 al 1920, Florencie 1987 /Historiae musicae cultores. Bibliotheca, 44/, str. 6, 9-10, 51, 339-340.

30 Srov. A. GALLO, Musica e storia tra Medio Evo e età moderna, Bologna 1986, str. 11, 12, 17, 20, 26.

K setkání českého mistra s Castiglionim nemohlo dojít během první legace z roku 1421, protože tehdy kardinál nevstoupil na české území,31 ale muselo k němu jistě dojít v průběhu druhé legace, která trvala tři roky, od března 1422 do března 1425: vztahy s olomouckým biskupem Janem Bučkou, který byl povýšen ke kardinálské důstojnosti v květnu roku 142632 díky zprostředkování Castiglioniho, i tvrzení scholastika, obsažené v jím samým načrtnutém životopise roku 1443, že byl po osmnáct let služebníkem a kaplanem kardinála Brandy, kladou jeho příchod do Lombardie do března 1425, do doby návratu jeho protektora z legace a posvěcení kapitulního chrámu sv. Štěpána a Vavřince. K slavnému posvěcení kapitulního chrámu došlo 25. března 1425 za přítomnosti kardinála a účasti biskupů a prelátů.33

31 D. GIRGENSOHN, Castiglione, Branda, v: Dizionario biografico degli italiani, díl 22., Řím 1979, str. 71.

32 Srov. L. PASTOR, Storia dei papi dalla fine del Medio Evo.., díl I., Řím 1925, str. 240; C. EUBEL, Hierarchia catholica, str. 134.

33 Srov. M. CASTILIONEUS, De origine, rebus gestis ac privilegiis gentis Castilioneae, Venetiis, apud Ioannem Baptistam Hugolinum, 1596, str. 67-70.

O mnoho let později, 16. září 1439, dosáhl Branda u papeže Evžena IV. kanonického zřízení školy v Castiglione bulou, v níž jsou přesně určeny všechny způsoby volby scholastika, požadované náležitosti a funkce, které má vykonávat“:34 je v ní také uváděna přítomnost českého učitele, který působí již po mnoho let v příbytku, který byl vystavěn pro něj a pro jeho žáky (la ´Scolastica´),35 a je označován jako „scholasticus modernus“.36

34 M. CASTLIONEUS, De origine, str. 70-72.

35 k této budově a jejím dějinám srov. E. CAZZANI, Castiglione Olona nella storia e nell´arte, Milán 1966, str. 206-213; týž, L´archivio Castiglioni in Castiglione Olona /Castel Seprio/ 1986, str. 128; týž, Il cardinale Branda Castiglioni, Saronno 1988, str. 295-305.

36 M. CASTILIONEUS, De origine, str. 71.

Význam adjektiva „modernus“, jímž je scholastik označen, nemá, jak se domnívám, neutrální hodnotu s významem současníka, ale pozitivní hodnotu a chce označit poučeného, technicky připraveného muže „který nejvíce odpovídal požadavkům člověka i dějin“37, a přesto neoznačuje vztahy s prostředím „devotio moderna“; přece však některý z badatelů zdůrazňuje v estetických názorech, které Jan z Olomouce vyjádřil ve svém traktátu o zpěvu, vlivy „krásného stylu“, který kvetl v Čechách v prvních dvou desetiletích patnáctého století.38

37 A. GHISALBERTI, ´Via antiqua´ e ´via moderna´ dal tardo Medioevo al Rinascimento, v. Platonismo e aristotelismo nel mezzogiorno d´Italia (sec. XIV-XVI), Palermo 1989, str. 38; týž, I moderni, v. Lo spazio letterario del Medioevo.I., Il Medioevo latino, red. G. CAVALLO - C. LEONARDI - E. MENESTÒ, díl I.La produzione del testo, I., Řím 1992, str. 631.

38 A. DALLAJ, Masolino da Panicale, str. 34-35.

Na tomto místě se můžeme tázat: čím to, že si kardinál Branda Castiglioni vybral pro svůj kapitulní chrám zaalpského učitele gramatiky a hudby? Pravděpodobně ze dvou důvodů: za prvé proto, že učitel pocházel z biskupské školy vysoké kulturní úrovně a se solidní církevní tradicí, jakou byla olomoucká škola; vskutku se dozvídáme z inventáře z roku 1435, že v olomoucké kapitulní knihovně byla díla klasických i středověkých autorů, která český učitel důvěrně znal a také je ve svém traktátu o hudbě cituje: díla Terentia, Martiana Capelly, Statia, Lucana, Prisciana, Boëthia, Ugucciona z Pisy a Giovanni Balbiho.39 Druhý důvod můžeme nalézt ve vůli kardinála mít k realizaci vlastního kulturního a dvorského projektu k dispozici „moderního“, vzdělaného a připraveného učitele, který by mu byl věrný a povolný, prostý eventuálních tlaků ze strany milánského arcibiskupa nebo vévody.

39 M. FLODR, Skriptorium, str. 172, 180-182.

Traktát Jana z Olomouce o zpěvu Palma choralis de rationibus cantus eccesiastici je zachován na foliích 1r-24v rukopisu I 20 inf. Ambrosiánské knihovny, v jediném dosud známém exempláři.40 Rukopis je zajímavý ze dvou hledisek: protože nám s textem Jana z Olomouce uchovává celou sbírku hudebních traktátů vážených mistrů čtrnáctého století (Jan de Muris, Filip z Caserty, Marchetto z Padovy) a protože je to velmi pravděpodobně jeden z mála rukopisů knihovny kapitulního chrámu v Castiglione Olona, které se dochovaly po jejím vyplenění roku 1513.

40 Jde o papírový rukopis se severoitalským semigotickým písmem z poloviny patnáctého století. Úplný analytický popis textů rukopisu podal P. FISCHER, The Theory of music from the carolingian Era up to 1400, Mnichov - Duisberg 1968, str. 57-58 /RISM, B III 2/.

Palma choralis představuje po incipitu osm veršů, které tvoří v akrostichu jméno autora Iohannes.

V textu následuje Předmluva, která nám při pozorném rozboru poskytuje klíč k přesné dataci doby vzniku traktátu i k určení osoby, která pojala úmysl shromáždit v jediném rukopise různé důležité hudební traktáty vážených mistrů. Začíná takto:

„Fundamentalem cantus choralis pro adolescentum clericorum profectu reseraturus noticiam potiora didascalorum de hac arte tractancium precepta, velut in speculo gramatice feci, lucidius imitabor. A viris etenim quam pluribus professionis ecclesiastice sum rogatus, ut ea que verbaliter de canendi arte paucitatem soleo docere discentum scriptotenus seculorum multitudini publicarem quatenus id agens talentum a domino fideliter commissum lucrifacerem pro salutis gloria reportanda. Michi igitur in Christi salvatoris nomine Reverendissimique patris et domini mei Brande Cardinalis Placentini Sabinensis Episcopi, solerter41 illorum acquiescenti precibus ac noviciis volenti prodesse clericis, placet, quoniam sub musica cantus quilibet continetur et melodia, prius diffinire quid sit musica et unde dicitur, quot eius sunt partes et qui effectus ut intelligatur id de quo fuerit disserendum ...“.

41 Solarem cod: přehlédnutí písaře, který četl „solarem“ namísto „solerter“ lze vysvětlit přítomností zkratky.

Je možno pozorovat, že v textu Předmluvy, která slouží také jako věnování, je kardinál Branda označen jako sabinský biskup (Sabinensis episcopi...): protože kardinál dosáhl titulu sabinského biskupa 29. ledna 1440, vyplývá z toho, že traktát byl Janem z Olomouce sepsán mezi léty 1440 a 1443, kdy prelát zemřel. Krom toho autor tvrdí na počátku textu, že chce napodobovat potiora didascalorum... precepta - nejlepší nauku učitelů - a vyrovnat se jí; jde o mistry, jejichž traktáty nalezneme v ambrosiánském rukopise společně s traktátem Palma choralis: péče a zásluha o vytvoření této sbírky přísluší Janovi z Olomouce. Celý „corpus“ obsahuje Ars practica mensurabilis cantus summarie compilata, jehož autorem je normanský profesor matematiky v Paříži, Jan de Muris, dále Tractatus de diversis figuris a Regule contrapuncti Filipa z Caserty, Lucidarium musicae planae Marchetta z Padovy a další krátké anonymní traktáty.42

42 k bibliografii o těchto mistrech a italským pramenům hudební teorie i praxe čtrnáctého století srov. A. GALLO, Philological works on musical treatises of the Middle Ages, v: „Acta musicologica“, roč. 44, 1972, str. 90-94, 100-101.

Nejsem schopen stanovit, vzhledem k nedostatku kompetence, teoretickou a historickou hodnotu traktátu Jana z Olomouce, ale jeho vydavatel, Albert Seay, tvrdí: „Jako výchovné dílo dosahuje Palma choralis překvapujícího výsledku... Jako úplný výklad látky, kterou je třeba vyučovat a naučit se, má Palma choralis jen málo sobě rovných děl v dobové literatuře. Jan má jasnou vizi problémů učení a ví lépe než mnozí jiní, jak je řešit“.43 A jedna badatelka v oboru dějin umění zastává názor, že „estetické zásady Jana z Olomouce, vyslovené v jeho traktátu o hudbě“ ukazují na „pojetí hudby, které se právě osvobozuje ze středověkých doktrín, a to s jasností, jež se zdá předvídat Tinctoriovy definice tam, kde zdůrazňuje důvěrný vztah mezi růzností ´tónů´ a růzností efektů, probouzených v duchu naslouchajícího“.44

43 JOHANNES de OLOMONS, Palma choralis, Introduction, str. II-III.

44 A. DALLAJ, Masolino da Panicale, str. 34.

Z již zmíněného popisu Castiglione Olona, který zanechal roku 1432 Francesco Pizolpasso, jsme se dozvěděli, že zvony kapitulního chrámu byly pořízeny z Anglie, tapisérie z Flander, zlaté ozdoby z Německa a učitel hudby a gramatiky dorazil z Čech. Vzbuzuje úžas a pohnutí, shledáváme-li, jak se stará Evropa setkává na dvoře kardinála Brandy v Castiglione Olona, téměř jako koruna nového umění, které sem přichází z Florencie s Masolinem da Panicale.45

45 K mezinárodním vztahům kardinála srov. G. SOLDI RONDININI, Branda Castiglioni, str. 154-155.

Učitel Jan z Olomouce se po smrti svého protektora objevuje jako svědek v jednom dokumentu z roku 1444. Ještě aktivně působí a je zmiňován i v jednom dokumentu ze 14. dubna 1445.46 Umírá kolem roku 1450, kdy po něm jako scholastik nastupuje Anselmo Caccia.47 Byl geniálním a platným spolupracovníkem velkého preláta, byť feudálního ražení, velkého mecenáše, otevřeného umění a humanistické kultuře, a zaslouží si, aby vystoupil z temnoty, v níž až do současnosti zůstával.

46 A. DALLAJ, Masolino da Panicale, str. 33, pozn. 1.

47 E. CAZZANI, Il cardinale Branda, str. 303.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|