Modlitba z hlediska lingvistického

Autor: R. Göttlicher - Číslo: 2003/5 (Studie)

Úvod

Nejprve bych chtěl předejít možným námitkám, že v lingvistice a priori předpokládám, že Bůh existuje. Proto upozorňuji, že pokud neuvedu jinak, zavádím pouze určitý pojem Boha, a na výsledku mého bádání nic nezmění, bude-li čtenář počítat jen s pojmem Boha – např. feuerbachovským, tedy jakousi hypostazovanou (psychickou) entitou, kterou si „člověk učinil k obrazu svému“. Lingvistické zkoumání modlitby musí nutně vycházet z faktu, že modlitba předpokládá vztah, a tedy že se modlící se člověk k něčemu (Něčemu, Někomu) vztahuje.

Mluvení o Bohu, mluvení s Bohem

Již po staletí se ve filosofii a teologii vedou spory o to, nakolik je možné mluvit o Bohu. Lépe řečeno: O Bohu mluvit můžeme a denně to také děláme. Nakolik ale tato slova Boha vystihují?

Tyto otázky si uvědomovali už starověcí křesťané, když docházelo k interakci biblického, zejména starozákonního Boha s Bohem řeckých filosofů. Řehoř Naziánzský píše: „Jako nikdo nevdechne všechen vzduch, tak také žádný duch nemůže pojmout Boží podstatu a také ho žádné slovo nemůže vyjádřit.“¹ Tehdy byly položeny základy k negativní řeči o Bohu, která nalezla uplatnění zejména ve východní křesťanské teologii. Postupem času byly dány další dva návrhy, jak lze o Bohu mluvit: kromě negativní řeči jej lze popisovat analogií a symbolicky.²

¹ Cit. podle: Špidlík, T.: Dialog s ideovými odpůrci v tradici církve. Teologické texty, 1997, č. 3, s. 89.

² Viz např. Lašťovičková, M.: Jazyk popisující Boha aneb feministické návrhy, jak oslovovat Hospodina. Jazykovědné aktuality, 2001, č. 3, s. 38.

Novodobé filosofické myšlení se však k jazyku metafyziky postavilo velmi skepticky. Např. L. Wittgenstein ve svém díle Tractatus logico-philosophicus označil věty metafyziky za nesmyslné (netýkají se faktů ani strukturálních možností³), a podobný postoj se rozvíjel dále zejména v analytické filosofii.

³ Horyna, B. – Pavlincová, H.: Filosofie náboženství. Pokus o typologii. Brno 1999, s. 114.

Domnívám se ovšem, že výtkám novodobých filosofů podléhá pouze mluvení o Bohu. Předmětem našeho zájmu je modlitba, tedy „mluvení“ s Bohem. Modlitba nezakládá komunikační akt vystavěný primárně na pólech subjekt – objekt (což by svádělo k degradaci Boha na „objekt mezi objekty“), ale subjekt – subjekt. Řečeno buberovsky, modlitba není vystavěna na základním slovu Já-Ono, ale Já-Ty.⁴

⁴ „Tomu, kdo říká ´ty´, není předmětem žádné ´něco´. Neboť kde je něco, tam je i jiné ´něco´, každé Ono hraničí s nějakým jiným Ono – Ono existuje jen proto, že hraničí s jinými. Ale kde říkáme ´ty´, tam není žádné ´něco´. Ty nehraničí s ničím. Kdo říká ´ty´, nemá žádné ´něco´, nemá nic. Ale ocitá se ve vztahu.“ (Buber, M.: Já a Ty. Olomouc 1996, s. 8.)

Takto chápaná modlitba rovněž odstraňuje další možné těžkosti „náboženského jazyka“: Wittgenstein ve svém pozdějším stadiu, ve Filosofických zkoumáních, svůj názor z Traktátu přehodnotil. Zavedl pojem jazyková hra, a jednou z těchto her se stala i jazyková hra náboženská. Řeč o Bohu se tedy stala zcela rovnoprávnou s jinými texty. Takovýto postoj ale implikuje, že musím přistoupit na pravidla této jazykové hry, pokud chci rozumět významu náboženských jazykových sdělení.⁵ Pokud ovšem uvažujeme o modlitbě jako o dialogickém textu, je podle mého názoru lépe ji chápat jako participující na dialogických textech různých nenáboženských jazykových her (jak se dále pokusím ukázat, modlitba v sobě má obrovskou potenci různých komunikačních funkcí⁶).

⁵ Horyna, B. – Pavlincová, H.: c. d., s. 122nn.

⁶ K termínu „komunikační funkce“ viz níže.

Co je modlitba?

Podle klasické definice je modlitba „rozhovor s Bohem“. Pro naše účely však bude lépe, poopravíme-li trochu tuto definici na „komunikaci s Bohem“, poněvadž jazyk není zdaleka jediným znakovým systémem užívaným ke komunikaci při modlitbě, a také termín „komunikace“ více zohledňuje komplexní pohled na modlitbu jako komunikát.⁷

⁷ Termínů „text“ a „komunikát“ se v lingvistice užívá často promiskue, avšak je lépe tyto termíny odlišit tak, že komunikát (jako výsledek komunikační situace) představuje komplexnější pojem než text, a tedy zahrnuje i složky neverbální.

Jestliže je modlitba komunikátem, předpokládá nějakého příjemce, adresáta. Tím je v konečné fázi vždy Bůh. Někdo by snad mohl opět namítat, že z lingvistického hlediska je nemístné hovořit o modlitbě jako o dialogu, protože by to znamenalo opět počítat s Boží existencí. Tato námitka je ovšem neopodstatněná: je užitečné zde provést dělení na modlitbu „vlastními slovy“ a modlitbu „standardizovanou“ (Otčenáš,…). O standardizované modlitbě můžeme z lingvistického hlediska hovořit formálně jako o monologu, ovšem spontánní modlitba je velmi často (nejen funkčně, ale i formálně) vystavěna jako dialogický text.

Jak jsem již uvedl, modlitba předpokládá vztah, ba co více, „předpokládá protějšek zakoušený jako osobu“.⁸ To je, domnívám se, nutný předpoklad každého lingvistického, psychologického či jiného zkoumání modlitby. Modlící se člověk totiž vstupuje do dialogu s Bohem, na svou modlitbu očekává odpověď.⁹ A vzhledem k tomu, že obraz Boha je v mysli jedince vždy alespoň do určité míry antropomorfní (to souvisí nejen s faktem, že i biblický Bůh je antropomorfní, ale např. i s důležitou skutečností, že malé dítě si utváří obraz Boha na základě nějaké jemu nadřazené autority, nejčastěji otce),¹⁰ při modlitbě se podle mého názoru (alespoň částečně) aktivují komunikační zkušenosti kognitivní báze,¹¹ související s běžnou mezilidskou sociální interakcí.

⁸ Beinert, W. a kol.: Slovník katolické dogmatiky. Olomouc 1994, s. 206.

⁹ Z teologického pohledu je už modlitba člověka odpověď, protože Bůh „byl první“, kdo promluvil: ve stvoření, ve zjevení, a zejména ve svém „Slově, které se stalo Tělem“ – v Ježíši. V tomto bodě vidím bohatou možnost vzájemného obohacení lingvistiky a teologie. Určité sepjetí můžeme sledovat např. v teologii komunikace (viz např. Bonnot, B. R.: K teologii komunikace. Teologické texty, 1997, č. 3, s. 86n.).

¹⁰ T. Halík zmínil v příspěvku Christsein in Europa am Beginn des neuen Jahrhunderts, předneseném na slavnostním zasedání zemského výboru bavorských katolíků v Řezně 28. 4. 2001, americkou psycholožku Mariu Rizzuto, která na základě svých výzkumů tvrdila, že každý, kdo přichází do kostela, „si už nese svého Boha pod paží“.

¹¹ Kognitivní bázi můžeme definovat jako soustavu „mentálních vzorců v mysli jedince, v nichž jsou uloženy jeho opakované komunikační zkušenosti“. (Nebeská, I.: Báze kognitivní. In: Karlík, P. – Nekula, M. – Pleskalová, J. (ed.): Encyklopedický slovník češtiny. Praha 2002, s. 52.)

Modlitba jako komunikát

Již jsme se dostali k rozdělení modliteb podle určitého hlediska, a proto bude užitečné nastínit částečný komunikační model modlitby. Dovoluji si nabídnout toto schéma:

autor ® uživatel ® adresát první instance ® adresát druhé instance

Schéma autor – adresát může být v případě modlitby až čtyřstupňové, všechny stupně ovšem nemusí být vždy realizovány. Rozdíl mezi autorem a uživatelem spočívá v tom, že uživatel (tedy modlící se člověk) užívá text modlitby někoho jiného (např. Zdrávas, Královno).¹² Zde může docházet k zajímavým proměnám textu modlitby v závislosti na komunikačních situacích. Například ve Francii se v modlitbě Zdrávas, Maria užívá jak tykání, tak vykání („Je Te salue“ i „Je Vous salue“).¹³

¹² Teoreticky je v tomto případě třeba uvažovat i o neverbálních formách modlitby (např. nějaká standardizovaná naučená forma gestiky).

¹³ Je rovněž zajímavé, že s vykáním v Otčenáši jsem se alespoň já sám ve Francii nikdy nesetkal.

Adresátem první instance rozumím (nejčastěji) nějakého světce. Tak se setkáváme s modlitbami ke sv. Josefovi, sv. Františkovi, a zejména k Panně Marii.¹⁴ Teoreticky má každá takováto modlitba ještě adresáta druhé instance, a tím je Bůh, ke kterému mají směřovat všechny modlitby. Světec tedy, a většinou je to v modlitbě také explicitně vyjádřeno, funguje jako jakýsi prostředník („Vypros nám u Boha…“, „Přimlouvej se za nás“ atd.). V praxi lze ovšem často vyslovit pochyby o tom, zda modlící se má opravdu na mysli, že jeho modlitba v konečné fázi vždy náleží Bohu.¹⁵

¹⁴ Viz např. Kniha modliteb. Praha 2001, s. 49–79.

¹⁵ Přehnaná úcta ke svatým, a zejména k Panně Marii, dala vzniknout různým anekdotám typu: „Panno Maria Svatohostýnská, přimluv se za mě u Panny Marie Lurdské, ať…“

Modlitba však nezahrnuje jen projevy jazykové. Jedná se o komplexní komunikát, ve kterém hraje velkou úlohu gestika, neboli „neverbální rituální úkony“,¹⁶ jako je pokřižování (se), poloha rukou (např. rozepjaté paže – tzv. postoj oranta). Velmi propracovaná je symbolika stání, klečení a sezení při modlitbě, která vychází ze symboliky biblické, ale je funkčně přetvářena sociokulturními podmínkami dané společnosti.¹⁷

¹⁶ Austin, J. L.: Jak udělat něco slovy. Praha 2000, s. 84.

¹⁷ Viz např. Lurker, M.: Slovník biblických obrazů a symbolů. Praha 1999, s. 105n., 231n. a 247n.

Modlitbu ovlivňuje komunikační situace. Protože se jedná o velmi obsáhlou problematiku, uvedu jen některé postřehy: modlitbu velmi ovlivňuje „celkový vztah mezi komunikanty“.¹⁸ Rozpětí může být od postoje „jsem pouhý prach“ po „jsem dítě Boží“, od představy trestajícího a krutého Boha po „hodného stařečka sedícího na obláčku“. Modlitba je rovněž funkčně přetvářena v závislosti na „prostředí, ve kterém se komunikace uskutečňuje“.¹⁹ Jiná bude při mši svaté, jiná v uzavřené komunitě při rozjímání, jiná při televizních přenosech amerických evangelizátorů na fotbalových stadionech. Samozřejmě se uplatňuje také rozdíl psanost – mluvenost, ale podle mého názoru je výraznější a funkčnější diference „standardizovanost“ – „spontánnost“.

¹⁸ Kořenský, J.: Komunikace a čeština. Praha 1992, s. 6.

¹⁹ Tamtéž.

Z toho vyplývá, že modlitba může náležet k většině stylů závisejících na stylotvorných faktorech jak subjektivních, tak objektivních (teoreticky by neměl existovat např. styl distanční,²⁰ třebaže v závislosti na psychickém stavu člověka je nutno o něm uvažovat).

²⁰ O distančním stylu se hovoří u projevů probíhajících za nepřítomnosti adresáta. Ke stylům a stylistice obecně viz např. Čechová, M. a kol.: Stylistika současné češtiny. Praha 1997.

Modlitba se tradičně dělí na chvály, díky a prosby. V praxi se setkáváme s názorem, že díky a chvály jsou jakousi „dokonalejší“ formou, svědčící o vysokém stupni křesťanova vztahu k Bohu. Prosebné modlitby ovšem stále zůstávají základem, neboť jsou nejtěsněji spjaty se základní lidskou snahou o uspokojení potřeb.

V souvislosti s prosbami je zajímavá otázka užívání imperativu v modlitbě. V mluvené podobě má autor dostatek prostředků, jak vyjádřit, že jde o prosbu (např. intonace). Pokud ovšem modlitba v psané podobě explicitně nevyjadřuje, že imperativ je formou prosby, jednalo by se přísně vzato o nezdařilá tvrzení, poněvadž člověk nemá kompetenci Bohu rozkazovat.²¹ Zde se jasně ukazuje, jak je důležité upřednostňovat v lingvistice funkční pohled před formálním.

²¹ Viz Austin, J. L.: c. d., s. 137.

Obsáhlou studii by si vyžádalo také zkoumání modlitby z hlediska mluvních aktů a komunikačních funkcí. Zde není místo pro detailnější zkoumání, jen upozorním na možnost inspirativního dialogu lingvistiky s moderní psychoterapií: ideu podobnou austinovsko–searlovskému pojetí i pojetím kladoucím důraz na komunikační funkci nacházíme v přístupu školy komunikační psychoterapie z Palo Alto. Ta ve výpovědích odděluje vrstvu informační (co se říká) a interpretační (proč se to říká).²²

²² Srov. např.: Remeš, P.: Hlubinný a existenciálně analytický výklad Bible. Universum, 2003, č. 2, s. 17. S obdobným modelem pracuje současná lingvistika, která celkový smysl hotových výpovědí dělí na dvě složky: propoziční obsah (= co se říká) a aktuální komunikační funkci (= s jakým cílem se to říká) (viz např. Karlík, P. – Nekula, M. – Rusínová, Z. (ed.): Příruční mluvnice češtiny. Praha 1997, s. 585nn). Pokud je mi známo, zatím se nikdo z lingvistů nepokusil o dialog s výsledky školy komunikační psychoterapie z Palo Alto, což je, domnívám se, velká škoda, poněvadž takovýto dialog by mohl významně obohatit teorie na obou stranách.

Další oblast, na kterou bych chtěl ve svém příspěvku upozornit, je problematika mystické komunikace. Ve svém dřívějším článku²³ jsem naznačil, že mystickou, kontemplativní komunikaci²⁴ s Bohem je obtížné nějak popsat, poněvadž při ní dochází k odstranění jazyka jako média, k mlčení. Ke komunikaci však přesto nutně dochází, třebaže na jiné úrovni (výsledky soudobé teorie komunikace podpořila opět škola komunikační psychoterapie z Palo Alto, která stanovila prioritní zásadu: „Nelze nekomunikovat.“). Dovolím si tedy nabídnout druhé schéma:

        jazyk
         / \
        /   \
       /     \
      /_______\
   já           Bůh

²³ Komunikace, mlčení a řeč v křesťanství. Slovo a slovesnost 64, 2003, s. 31–39.

²⁴ Někteří badatelé (např. P. Remeš) považují kontemplaci pouze za cestu uklidnění mysli (vedle koncentrace), ne za komunikaci samu.

Z tohoto schématu je patrný dvojí vztah mezi člověkem a Bohem. Jednak je to vztah skrze jazyk (jazyk v tomto případě můžeme nahradit různými znakovými systémy), jednak vztah založený na určitém „obecenství“ s Bohem (tento vztah můžeme rovněž chápat buď jako „člověk k obrazu Božímu“, nebo „Bůh k obrazu člověka“). V mystickém stadiu je jazyk jednak nahrazován jinými znakovými systémy, jednak dochází k určitému „mizení“ vrcholu trojúhelníku v našem schématu obsazeném jazykem, a k posílení vazby já – Bůh. Můžeme snad tento proces chápat jako snahu vymanit se z „uvěznění v jazyce“, jak o něm mluví (nejen) postmoderní myslitelé?

Nakonec bych chtěl ještě poukázat na zajímavou problematiku spojenou s tímto tématem: otázku komunikační úspěšnosti. Obecně lze říci, že komunikační úspěšnost potvrzuje zpětná vazba (ať verbální, či neverbální). Modlící se člověk může jednak obdržet nějaké vnuknutí, osvícení, na úrovni psychické se může jednat třeba jen o „dobrý pocit“, „mír v duši“, či v případě prosby její vyplnění. Je ovšem zřejmé, že tato problematika již spadá spíše do oblasti psychologie.

Závěr

Ve svém příspěvku jsem se věnoval problematice modlitby z hlediska současné lingvistiky. Tato otázka je ovšem neobyčejně obsáhlá, se značnými přesahy zejména do filosofie, teologie a psychologie, proto jde jen o pokus naznačit možná východiska, směry dalšího bádání a interdisciplinární spolupráci.