Styl Druhého vatikánského koncilu

Autor: John W. O'Malley - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2003/4 (Články)

America, February 24, 2003.

Tři trendy interpretace

Stejně jako druzí badatelé rozlišuji tři větší trendy interpretace koncilu. První trend, poměrně malý, vidí koncil jako omyl. Jako by Duch Svatý spal, alespoň během části jednání. Umírnění zástupci tohoto trendu se pokoušejí jednat, jako by koncil nebyl, a ignorují ho. Druhý trend je dnes nejsilnější a lze jej označit za polooficiální. Podle jeho představitelů koncil učinil úpravy ve způsobu vyjádření určitých nauk a některé další změny, jmenovitě v liturgii, ale neuskutečnil význačný rozchod s minulostí. Určitě neprovedl žádnou změnu v tom, jak „vyřizujeme věci“. Koncil byl časem velkých oslav a snad i přehnaného nadšení, které vedlo k několika politováníhodným úchylkám. Tyto úchylky je teď třeba napravovat. V každém případě je koncil pryč a teď, stejně jako před koncilem, se musí věci vyřizovat jako obvykle.

Já zastávám třetí trend, který hlásá, že koncil provedl význačný rozchod s minulostí. Pokud se nemýlím, není to nic, čeho by se bylo třeba bát. I nejradikálnější diskontinuity se v dějinách odehrávají uprostřed silnějšího proudu kontinuity. Francie zůstala Francií i po revoluci. Všechny velké změny v historii církve poznamenala, téměř z definice, hlubší kontinuita. Platí to i pro něco tak radikálního, jako bylo uznání církve římským císařem Konstantinem ve čtvrtém století. Protože změna je součástí lidské situace, nemůže být něčím nekatolickým. Navíc změna nutně neznamená ztrátu identity. Někdy je naopak nutná k jejímu zajištění, zvláště u živého organismu.

Pozvání koncilu

K čemu tedy pozval koncil církev a každého z nás? Co je tento nový styl? Domnívám se, že mohu poukázat na pět bodů:

1. Koncil vyzval církev ke změně dosavadního vertikálního stylu jednání shora dolů ke stylu, který bude víc přihlížet k horizontálním tradicím v katolicismu. Hmatatelně se to ukázalo používáním horizontálních výrazů „partnerství“ a „spolupráce“, jež jsou v církevních dokumentech novinkami. Nejvýraznější je zde slovo „kolegialita“. Partnerství a kolegialita se týkají vztahů mezi papežem a biskupy, biskupy a kněžími, kněžími a farníky, biskupem a laiky. V opakovaném popisu církve jako „Božího lidu“ jasně vidíme vnitřní vztah stylu a obsahu – mezi otázkami typu „co“ a „jak“.

2. Koncil dále vyzval církev ke stylu a mentalitě, jež více souhlasí se službou než s kontrolou. Jednou z nejvíce překvapivých změn je nové definování, které soustavně zaměňuje slova „vládce“ a „král“ slovem „služebník“. Pastorační implikace této změny je obrovská: sloužit znamená být ve styku s potřebami těch, jimž se slouží, a nezásobovat je hotovými řešeními.

3. Snad nejnápadnější jsou ve slovníku koncilu slova „rozvoj“, „pokrok“, a dokonce „vývoj“: to jej nejvíc odlišuje od všech předchozích koncilů. Je to znamení rozchodu se statickým rámcem chápání doktríny, disciplíny a stylu, který byl charakteristický pro všechny předešlé koncily. Druhý vatikánský koncil nikde neužil slovo „změna“, ale právě o ní hovoří, když jde o církev. Samozřejmě to implikuje další změny v budoucnosti. Koncil to naznačuje tím, že jeho vlastní ustanovení mají jaksi otevřený konec. Žádná interpretace a implementace koncilu nemůže vykládat koncilní usnesení způsobem: „až sem a ani krok dále“. Styl koncilu je orientován k budoucnosti a otevřen pro ni.

4. Koncil nahradil tradiční slovník vylučování a zahrnování. Místo anathémat a exkomunikací užívá přátelská slova „sestry a bratři“ a „lidé dobré vůle“. Přátelské podání ruky nesměřuje pouze k jiným křesťanům, ale i ke všem, kdo chtějí pracovat pro lepší svět.

5. Koncil se posunul od slovníku naznačujícího pasivní přijetí k takovému, který znamená aktivní účast a angažovanost. Aktivní účast celého shromáždění při mši bylo základním a výslovným cílem liturgické reformy. Je-li způsob, jakým se modlíme, normou pro způsob, jímž věříme, nemá být také normou způsobu našeho chování? Nemá být konstitutivní pro náš styl církve?

Agenda koncilu

Koncil se týkal mnoha věcí, ale v zásadě stylu, vlastního „jak“ církve. Týkal se toho, jak budeme „vyřizovat věci“. Položil otázku, kterou si dnes klade mnoho lidí: „Jaký druh církve chceme?“ Jaký druh církve musíme mít, abychom efektivně pracovali v dnešním světě? Jaký druh církve musíme mít, abychom ukázali, že jsme učedníky Kristovými? Jaký je styl církve? V instituci jsou postupy konkrétním vyjádřením stylu. Jaké jsou naše postupy? Fungují tak, aby působily proti obecné tendenci všech institucí propadnout se do nefunkčnosti, nebo tuto nefunkčnost podporují?

Koncil měl rozsáhlou agendu a nemůže být interpretován v minimálním smyslu. Potřebuje další implementaci zvláště ve svém největším výdobytku, nové definici způsobu, jímž církev jedná, jak vyřizuje své věci. V současné době je potřeba této implementace snad ještě naléhavější a zřejmější než kdykoli od ukončení koncilu před čtyřiceti lety. Koncil nebyl nikdy relevantnější než v současné době církevních dějin.