Václav Wolf, Syntéza víry I.

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2003/3 (Recenze)

Václav Wolf, Syntéza víry. MCM, Olomouc, 2003, 197 str., ISBN: 80-7266-141-8.

Netrpělivě očekávaná knižní prvotina dlouholetého vyučujícího dogmatické teologie na pražské Katolické teologické fakultě konečně spatřila světlo světa. Dílo si klade za cíl pokrýt celé pole katolické věrouky. Pokud jde o uspořádání materiálu, nikoho zřejmě nepřekvapí manualistické členění kapitol - traktátů, počínaje pojednáním o jediném Bohu až po eschatologii, jak to známe z českého výtahu z kompendia L. Otta. To rozhodně není výtka, protože dnes klasické uspořádání reflexe rozhodně není závadou. O teologii platí totéž, co o hudbě, která se nedělí na starou a novou, nýbrž na výbornou a tu horší nebo vyloženě špatnou. Jak je to ale s dovedností autora recenzovaného díla? Lze "Syntézu víry" považovat za důstojnou repliku starých "symfonií", anebo za průměrné nebo dokonce nezdařené opus?

Dogmatická teologie má velmi široký záběr, a proto musím předeslat, že v této recenzi se budu věnovat především těm pasážím díla, které se týkají oblastí, jež jsem měl možnost jako autor, vyučující a překladatel magisteriálních i odborných teologických textů patřičně prohloubit. Budu se tedy zabývat úvodem, kde se setkáváme s náznaky popisu metody používané v dogmatické teologii, pojednáním o jediném Bohu, o Trojici, o stvoření, o christologii a o mariologii. Jistou pozornost musíme věnovat záměrně vynechané pneumatologii.

První skutečnost, která vědecky náročného čtenáře zarazí, je chybějící poznámkový aparát. Autor spisku nepovažuje za potřebné své četné kritiky dokládat odkazy na příslušná díla a jejich strany. Jak uvidíme dále, nejedná se pouze o metodologický nedostatek, protože kniha vykazuje zásadní chyby v oblasti dějin teologie a také - bohužel - celou řadu opovážlivých soudů, které se týkají nikoli nauky, ale přímo osob.

Závažnou věcí je zamítnutí samostatného pojednání o poslání Ducha Svatého. Wolf nevěnuje osobě Ducha Svatého samostatnou kapitolu. Na straně 57 stojí: "V novověku a současnosti jsou tritheismu blízcí (...) personalisticky orientovaní pneumatologové (...)" Kořen této ostré negativní klasifikace tkví v nedostatečném promyšlení poměru mezi imanentní a ekonomickou Trojicí (47- 48). Jestliže v oblasti dějin spásy existuje samostatné pojednání o poslání Syna, proč by nesmělo existovat samostatné pojednání o poslání a působení Ducha Svatého v dějinách spásy? Dlužno upozornit, že mezi ty, kdo věnovali pozornost osobě Ducha Svatého, patří rovněž Jan Pavel II. se svou encyklikou Dominum et vivificantem. Není tajemstvím, že současný papež je v odborném světě znám jako význačný personalista. Jak tedy máme Wolfovým soudům a náznakům rozumět?

Obecným nedostatkem recenzované knihy je absence biblické teologie a exegetické kultury. Již papež Lev XIII. volal po tom, aby se Písmo svaté stalo duší veškeré teologie. Jeho myšlenku pak opakuje konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum. Pro autora "Syntézy" je Písmo svaté pouze depozitářem vět, z něhož si může vybrat, co se mu právě hodí. Práce kolegů v oblasti biblických věd je tudíž považována za cosi zbytečného. O úrovni znalostí Písma svědčí následující citace: "Řecký výraz pro ´jsoucího´ (Ón) Boha se totiž nalézá doslova jak v Ex 3,14, tak u Aristotela" (29). Je všeobecně známo, že kniha Exodus byla napsána v hebrejštině, a nikoli v řečtině.

V předmluvě nás autor ujišťuje, že se jeho dílo zakládá na dokumentech magisteria, a zmiňuje OT 15n. Jak se s tímto klíčovým údajem srovnává skutečnost, že v "Syntéze víry" nehraje žádnou roli klíčový pojem nalézající se v dokumentech II. vatikánského koncilu, totiž "historia salutis"? Jak si vysvětlit, že autor nebere ohled na požadavek vykládat dogmata v historických souvislostech jejich formulování? Jak to, že v díle není patrná snaha o propojování dogmatické teologie s životem, duchovností, liturgií? Tohle všechno totiž zmíněný dokument (OT 16) výslovně požaduje.

Nyní k úvodu, kde se setkáváme s jakýmsi nástinem metody. Wolf rád zabíhá na pole religionistiky. Ovšem některá jeho tvrzení jsou po odborné stránce pro kolegy z tohoto oboru asi jen těžko přijatelná. Na straně 11 se dočteme: "Každé náboženství předpokládá totiž ontologickou diferenci mezi náboženským subjektem (člověk) a objektem (božstvo)." To platí v jistém slova smyslu (Bůh jako "objekt"?) pro teistická náboženství, ale nikoli pro některá náboženství východní. Pro Wolfa jsou tedy určité formy hinduismu a buddhismus čímsi nenáboženským? Proč tedy o hinduismu a buddhismu hovoří Nostra aetate? Na straně 12 se dozvídáme, že R. Pannikar a J. Hick jsou religionisté. Podle soudu vědecké veřejnosti však tito autoři patří spíše mezi teology náboženství. To neznamená, že by bylo možno souhlasit se vším, co tito kolegové tvrdí, ale vykázat je z oblasti teologie se zdá být poněkud přemrštěné.

Samostatnou kapitolou je autorův negativní postoj vůči K. Rahnerovi, o němž se prostě konstatuje, že jeho metodický přístup byl celkově mylný (12). Co si máme myslet o tom, že K. Rahner je výslovně označen za agnoëtu, tedy za bludaře v oblasti christologie (102)? Základní vymezení tohoto bludu však nespočívá v jistém vymezování lidského vědění Ježíše Krista. Ve skutečnosti šlo o limitaci božského poznání Kristova, což by byl latentní arianismus nebo subordinatianismus. Příslušnou Rahnerovu studii týkající se Ježíšova vědomí jsem analyzoval a o bludnosti hovořit v žádném případě nelze. Stejného mínění je i magisterium, které nikdy K. Rahnera jako bludaře neoznačilo. Nutno důrazně podotknout, že do okamžiku formálního výroku magisteria lze vyslovovat osobní mínění o pravověrnosti nebo nepravověrnosti něčí nauky, nelze však svévolně prohlašovat za bludaře někoho jako osobu. I na ostatních místech (srov. 67 a 185) je Rahnerovo myšlení odsuzováno, karikováno a haněno, to vše bez jediného konkrétního odkazu, bez jediného důkazu, bez diskuse. Obrana pravdy se tak jeví jako snůška polopravd, pomluv, osočování a kaceřování. Nezapomínejme, že Karl Rahner hrál významnou roli na II. vatikánském koncilu. Jestliže se na tvorbě dokumentů posledního ekumenického koncilu výrazně podílel bludař, pak je nevyhnutelně zpochybňován koncil jako takový. Nerespektování základních myšlenek koncilu, o nichž jsme se již zmínili, ukazuje, že naše závěry rozhodně nejsou neopodstatněné.

Vraťme se ale k úvodu "Syntézy víry". Na straně 16 se hovoří o úloze magisteria v teologickém bádání, proč ale nejsme zpraveni o dokumentu Ad tuendam fidem? Znamená to snad, že není uznávána nauka o třech stupních závaznosti výroků učitelského úřadu? Kde je vysvětlení pojmu zjevení, pojetí Tradice a jejího vztahu k Písmu?

Nyní k pojednání o jediném Bohu. Je třeba konstatovat, že současná teologie odmítá oddělovat pojednání o jediném a trojím Bohu, protože Bůh je trojjediný. Konec konců i L. Ott oba traktáty uváděl alespoň pod jedním nadpisem, což český výtah z jeho díla nerespektuje. Na straně 19 hovoří Wolf o Bohu jako o "nejvyšší soustavě". Má to snad znamenat, že Bůh je v určitém slova smyslu složenou soustavou entit? Celé pojednání je spíše přirozenou teologií, protože otázka Boha Abrahámova a jeho projevů v dějinách spásy nepadá vůbec na váhu. Zůstáváme tudíž na poli filosofie a výroky Písma slouží lidskému myšlení pouze jako "ministranti". Marně bychom hledali sebemenší zmínku o nárůstu zjevení Boha ve Starém zákoně a o tom, že vrcholem tohoto zjevení je Ježíš Kristus (GS 22). Nikde se nedozvídáme, že teologii v úzkém slova smyslu nelze oddělovat od antropologie.

Podivuhodná je prezentace "trojí cesty", kterou musíme aplikovat na naše výpovědi o Bohu. U "via affirmationis" se dovídáme: "Aplikujeme tedy na Boha všechny pozitivní dokonalosti jsoucen (via affirmationis), zbavené ovšem jejich pozemské konkrétnosti" (28). Bůh tedy nemá nic do činění s konkrétností lidského života? Je ale potom možno hovořit o konkrétnosti Boha? Na téže straně se setkáváme s ne zcela uspokojivou prezentací "via eminentiae", neboť se nejedná pouze o to, že kladné vlastnosti máme Bohu připisovat v nejvyšší míře, ale také o to, že tyto vlastnosti jsou reálně totožné s Boží podstatou (srov. např. 1 Jan 4,8). Na straně 32 se tvrdí, že ve stvoření existuje výhradně nekonečno v možnosti. Toto tvrzení je poněkud diskutabilní, protože každá přímka je aktuálně souborem nekonečného počtu bodů. Na druhé straně však lze také tvrdit, že rozdělit na nekonečný počet bodů přímku aktuálně opravdu nelze.

Pojednání o Boží Trojici se zahajuje tvrzením: "Nyní se nám však v trojičné nauce otvírá nový pohled na Boha, součástí jehož jediné božské podstaty jest trojosobní božství" (45). Prostá analýza výroku ukazuje na skutečnost, že Boží podstata je podle autora větší než její součást, tedy trojosobní božství. Jen velmi kusé je pojetí trinitární přípravy zjevení Trojice ve Starém zákoně (47). Nezapomínejme na skutečnost, že chyba v této rovině byla jedním z kořenů arianismu, když určitý starozákonní výrok byl brán jako základní kritérium křesťanské trinitologie. Celé pojednání se koncentruje na spekulativní problematiku jedinosti a trojičnosti Boží. Trojice v "Syntéze víry" zůstává naukovou otázkou, která nemá žádný vztah k velikonočnímu dramatu a k dějinám spásy. Je tedy Ježíš z Nazareta opravdu vrcholným zjevitelem Boha? Po přečtení Wolfovy trinitologie by asi čtenář musel dát zapravdu Kantovi, který tvrdil, že z nauky o Trojici se nedá pro život vytěžit naprosto nic. Nikoli nadarmo kdosi řekl, že naše pojednání o Bohu bez člověka a bez poměru ke konkrétnosti života vedlo k tomu, že člověk je dnes tak často "bez-božný".

Na straně 49 se setkáváme s velmi podivnou formulací: "(...) Otec, Syn i Duch svatý jsou nutnou součástí Alláhova nekonečného nitra." Znamená to snad, že podle autora by Alláh měl být kýmsi větším nežli Otec, Syn a Duch Svatý dohromady? Součást nějakého celku je totiž nevyhnutelně menší nežli onen celek. Není vyloučeno, že stojíme před obohacením křesťanské hereziologie.

Na straně 50 se hovoří o Joachimovi z Fiore. Je sice pravdou, že některé jeho názory (nikoli osoba!) byly odsouzeny na IV. lateránském koncilu. Rozhodně to ale nebyly ty záležitosti, které mu imputuje Wolf. Je totiž všeobecně známo, že se jednalo o latentní triteismus, a nikoli o tendenci k jednoosobovému pojímání Boha (srov. DS 803), jak se dovídáme v "Syntéze víry".

V pojednání o Trojici se nerozebírají výroky prvních dvou koncilů, nedozvídáme se nic o Augustinových teoriích, Richard od svatého Viktora zřejmě neexistoval. Wolfova trinitologie neúměrně nadhodnocuje psychologickou analogii, kterou sám Augustin sice mistrovsky rozvinul, ale zároveň také patřičně relativizoval. Následující tvrzení je opět pozoruhodné: "Mýlí se někteří současní personalisticky orientovaní teologičtí spisovatelé, když tvrdí, že Otec plodí Syna z lásky" (53). Má to snad znamenat, že Otec Syna nemiluje, anebo že ho nejdřív nemiluje a pak ano? I zde možná stojíme před významným obohacením křesťanské hereziologie. Pokud se jedná o problematiku "Filioque", v "Syntéze víry" se nedozvíme nic o jejích základech v Augustinově díle a o posledních vyjádřeních katolického magisteria.

Kapitolka věnovaná stvoření zůstává oběma nohama pouze ve Starém zákoně. Jakou roli hraje v křesťanské teologii stvoření Kristus? Jakou roli hraje tajemství Trojice? Poněkud zvláštní jsou výroky na straně 60, kde se hovoří o možných druzích výkladu první kapitoly Geneze: "Pochopitelně by byl nejpřijatelnější výklad doslovný (literární), který však činí vážné potíže pohledu přírodních věd." Není to tedy tak, že přírodní vědy dělají potíže fundamentalistickému přístupu, podle recenzovaného kompendia je tomu přesně naopak. Jak se s tím asi přírodovědci vyrovnají? Wolfova tendence k fundamentalistické interpretaci se projevuje na téže straně jeho kladným poměrem ke konkordanční četbě první kapitoly Geneze. Dlužno ale podotknout, že Dei verbum jasně vymezuje neomylnost Písma: to, co Bůh chtěl mít zjeveno pro naši spásu. Oblast přírodních věd proto pod neomylnost nespadá. Pokud bychom sklouzli do konkordismu v oblasti teologie stvoření, pak by metodologická důslednost musela vést k podobnému způsobu četby i všech ostatních částí Písma. Možná, že by pak někdo považoval za neomylně správné přiložit si na nemocné oči rybí žluč.

Nyní k christologii a soteriologii. Na straně 91 stojíme před svéráznou definicí descendenční a ascendenční christologie. Specialisté v oboru christologie obvykle rozlišují toto dělení od členění na "christologii shora" a "christologii zdola". Biblická christologie jako kdyby neexistovala, Ježíšův příběh nehraje v christologii tohoto kompendia pražádnou roli. Pojednání o tajemstvích Ježíšova života, které je součástí "Katechismu katolické církve", není ani zmíněno. Marně bychom hledali rozbor definic velkých koncilů. Problematika Kristovy lidské psychologie a jeho jediného "Já" prožívaného dvojím způsobem měla být podle autora zásadně vyřešena B. Lonerganem. Podle mého skromného soudu by na tomto místě mělo stát spíše jména P. Parente nebo J. Galot. Znalci vyloudí na rtech pousmání to, co se říká na straně 105 a 106 o problematice dostiučinění nabídnutého Kristem Bohu. Na stejnou rovinu jsou totiž kladeni: Augustin, Anselm a Tomáš Akvinský. V první řadě neplatí, že Augustin by v oblasti objektivní soteriologie používal výraz "satisfactio". Anselm zase výslovně učil, že Bůh musí vyžadovat odpovídající zadostiučinění, což je v přímém protikladu s tím, co se tvrdí v "Syntéze víry". Anselmovu teorii jako celek nepřijal žádný představitel vrcholné scholastiky. Navíc tvrzení, že Bůh požadoval zadostiučinění, je z biblického hlediska jen velmi obtížně obhajitelné. Tomáš i Bonaventura interpretují v letech své teologické zralosti zadostiučinění spíše jako nejvhodnější prostředek pro naše uzdravení. Autorovu prezentaci celé problematiky je tedy nutno hodnotit jako zmatečnou.

Mariologie představuje pouhý výčet výsad Matky Páně, což nepřímo znevažuje přínosy obsažené v osmé kapitole Lumen gentium. Maria má být prezentována v souvislosti s tajemstvím Krista a jeho církve. Pokud chceme respektovat osmou kapitolu Lumen gentium a další příspěvky magisteria (Marialis cultus, Redemptoris Mater.), musí se to opravdu promítat do celkového uspořádání reflexe. Autor "Syntézy" se tak opět staví zády ke koncilním dokumentům a k pokoncilnímu magisteriu.