Sekulární náboženství a jeho výzva

Autor: Arno Schilson - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2002/1 (Studie)

Anzeiger für die Seelsorge 8/1997, 390-394.

Anzeiger für die Seelsorge 8/1997, 390-394.

Podoby sekulární náboženskosti

1. Mystické sebepotvrzení a touha po identitě pod vlivem mediální religiozity

Na prvním místě je třeba jmenovat jev, který se projevoval už v sedmdesátých letech: hledání nové jednotnosti vzhledem k nepřehledné diferenciaci a tím k hrozící ztrátě identity individua. Zde je třeba jmenovat zcela rozdílné momenty a podoby sekulární náboženskosti.¹

Především nová mystika se ukázala jako zakládající a posilující identita s velmi různými fasetami. Vedle obecně náboženského meditačního hnutí se vyskytuje i vědomý přesah ke skutečnosti, vnímané jako bezmezná.² V tomto případě se spojují věci zdánlivě protikladné. Vůči hledání nezaměnitelnosti jednotlivého subjektu a vědomí bezpodmínečné odpovědnosti jednotlivce stojí s převahou pocit svázanosti vlastní existence do neprůhledného, přesažného a přemocného celku, jakož i přesvědčení, že je člověk vydán všanc a bez možnosti vlastního zásahu víceméně osudově probíhajícímu politickému, společenskému a nakonec i kosmickému procesu.

Taková zkušenost se sebou a se skutečností probouzí novou pozornost vůči tajemnému charakteru skutečnosti a vede k nesobecké oddanosti vůči vždy větší skutečnosti, pociťované většinou jako kosmická - neboť právě tak unikne subjekt sebepotvrzení, které ve stálém protikladu vůči sobě vnímá jako nemožné. Ve smazání hranic a oddanosti většímu celku, které se tendenčně prožívá a hlavně označuje jako mystické, v rozšíření sebe a vědomí nikoli usilovnou koncentrací, nýbrž rozplynutím a ponořením do univerzálního proudu života společensky představovaného jako kosmický, nalézá individuum zdánlivě své naplnění. Takto chápaná a propagovaná mystika se zakouší jako zisk a vyznamenání.

Každý prožívá svou mystiku většinou sám, soustředěn na sebe a zcela nezávazně. Příležitostně mu slouží jako přídavná životní dekorace. Má zachycovat deficity a stupňovat životní pocit. Dá se však přitom rovněž pozorovat, že mnohé odrůdy této mystiky nebo mystické spirituality slouží zvládnutí vlastní kontingence. Chtějí ohroženému subjektu, který si není jist sám sebou, zprostředkovat jistotu trvání a existence, tedy smysl tam, kde by podle logiky vůdčí představy musely smysluplné existenci spíše brát půdu pod nohama. Také zde náboženskomystické jištění bezpečnosti jednotlivého života slouží tendenčně, posílení subjektu, ovšem za nijak malou cenu: mystický okamžik, vznos k jiné rovině, který ničí všechna dělení a rozdíly, ho bere z tohoto světa a zanechává rozervanost zdánlivě nepřekonatelných dualismů této historie.

Velmi podobné, i když jinak uspořádané pokusy uplatnit ke zvládnutí ohrožené identity a jednotnosti individua náboženské momenty, se rýsují v oblasti mediální religiozity.³ Zde jsou to především seriály a talk-shows, které jako konkrétní podoba sekulární religiozity uspokojují příslušné potřeby lidí.

Seriály nebo vysílání na pokračování se vyznačují tím, že segmentují souvislý děj a v téměř nekonečném sledu sestavují takto získané zlomky do celku, do koherentního průběhu seriálu. Tím se divákovi podprahově sděluje vpravdě náboženské poselství, které do sebe chtivě saje: i když může mít život tolik fragmentů a zastávek, tolik scén a zlomů - nakonec se i zde všechno složí do celku, do logické sekvence, do poslední jednoty, která všechno spolu sváže. Je to sugestivní zprostředkování této jednoty a celosti života, nedělitelné a zaručeně postupující od jednoho k druhému a vše vzájemně spojující, které činí náboženskost v televizi jakýmsi osobním zaslíbením smyslu. Zřejmě se zde jeví poslední zbytek citu pro to, že lidský život přesahuje nad sebe, tedy „transcenduje“ - že znamená víc než složení zlomků skládačkové hádanky, které se nikdy nepodaří a na němž člověk nakonec ztroskotá. Tento sice implicitní, avšak o nic méně účinný a ochotně přijímaný příslib, toto „založení smyslu v současné televizi“⁴ uplatňuje momenty naprosto nábožensky míněného poselství spásy.

Ještě zřetelněji lze pozorovat tento aspekt mediální religiozity v talk-shows, které se teď vysílají na všech programech a jejichž témata nevynechávají ze života nic. Co se tam zahrnuje a transportuje z náboženské oblasti, formulovala trefně Angela Kepplerová: „Jste chápán, někdo má účast na vašem životě: ve vaší bídě i ve vašem štěstí.“⁵

Přitom jsou takové pořady zcela otevřeně zaměřeny k tomu, aby „vytvářely z lidí obec pravidelných diváků. Těmto divákům se slibuje účast na smyslu překračujícím omezené a banální soužití, generovaném formou vysílání. V tomto záměru shromažďují tato komunikativní představení milostných historek a historek o usmíření, stejně jako talk-show lidi, kteří se účastní aktivně i receptivně zcela různým způsobem, do „komunity spoluúčasti“(...) Předmětem sjednocení tu ovšem není žádný přesažný náboženský a politický obsah, nýbrž sama schopnost všemu rozumět. Cílem komunikací, pořádaných jako show, je formální společenství. Cítit se jednotni v tom, že v televizním společenství všichni mohou všem prokazovat porozumění po dobu svého sledování pořadu.“⁶ Přinejmenším zde se ukazuje, že jde o určitou formu religiozity, totiž o „sakralizaci sociální interakce, avšak zcela profánním způsobem: aniž se žádá víra ve vyšší smysl nebo vyšší instanci.“⁷

Vysílání talk-show lze považovat za nábožensky určená i z jiné perspektivy. Přednostně tu jde o životopisy. Předvádí se tu příklady ze života a zvládání životních problémů, a přitom se neklade ani nezprostředkuje imperativní etický nárok. Spíše se nabízejí informace, které obsahují implicitní sugestivně vázaný apel: Tak si to musíš zařídit, tak dostane tvůj život i se stinnými stránkami smysl; tak můžeš najít odvahu k sobě samému a cestu ke zdařilému životu; tak bys měl či neměl jednat i ty! Tím, že se ke cti televizních oltářů pozdvihují právě zlomené a nezdařené životní postavy a hořké osudy, dostává ten, jemuž se sice dařilo nebo daří špatně, ale ne stejně bídně, něco víc, než jen ospravedlnění svého bytí. Nyní může dokonce osvobozen a utěšen povstat k novému životu.

Závěr i zde zní: V četných talk-show různých televizních programů se zprostředkuje přímým účastníkům i divákům specificky náboženská zkušenost, i když se její konkrétní obsah dá jen obtížně pochopit a popsat. Jistota, že i v bezvýchodnosti a zoufalství, v tragickém osudu a zaviněném selhání budu slyšen a chápán, příslib, že navzdory zničené a ztroskotané existenci budu ještě ctěn a akceptován, zůstává jednou z dimenzí této specifické podoby mediální religiozity. Na straně diváků tomu odpovídá zkušenost, kterou nelze kvalifikovat méně nábožensky: že zmrtvýchvstání k novému životu, ke smířené identitě je možné a může být skutečné právě tehdy, když vše vypadá temně a chmurně a život se zdá být bezútěšný a beznadějný.

2. Kult vytržení z času v muzeu, v nákupním ráji a o dovolené

Pohlédneme-li na molocha času, na rostoucí zrychlení v moderně a z toho plynoucí hledání nábožensky zdůvodněného středu nepodléhajícího spotřebě, pak i zde k tomu rychle najdeme doklady. Velké množství hnutí hledajících prozrazuje, jak lidé v sekulárním prostředí zkoušejí zastavit se v čase.

Pozornost si především zaslouží boom v muzeích a na výstavách, který v poslední době zažíváme. Je jedno, zda jde o svědectví minulých kultur nebo o nejmodernější, zcela abstraktní umění - zájem návštěvníků nejrozdílnějšího věku a vzdělanosti je mimořádně velký a neutuchající. Těžko nás to může překvapit. Vždy se tu nabízí něco, co je sice skutečně staré, ale právě tím to trvale uniklo procesu rychlého zastarávání nového a proto existuje jako takové. Staré „má výhodu, že v historickém smyslu stěží může dále stárnout - jen nové věci mohou zestarat. Rychlost, s níž se staré stává starším, klesá se vzdáleností, jež je dělí od současného pokroku. A když se jednou staré stane „klasickým“, získá auru nadčasově platného. To, co samo zastará na konci moderny, je možnost definitivního zastarání“.⁸

Dostatek času a naplnění času nacházejí dnešní lidé zřejmě při nákupech. Méně to platí pro rychlé nákupní cesty do supermarketů, než pro obrovské obchodní domy, vybavené jako chrámy konzumu a nákupní pasáže uvnitř měst i mimo ně. Dívat se při pomalé procházce, s požitkem vnímat věci, které se nenabízejí k nákupu a radovat se z nich, pohybovat se mezi vodními kaskádami a naaranžovanými květinami - to znamená zapomenout na čas, anebo přesněji: zažívat a trávit jiný druh času. Ten je sice určen obchodem a obchodováním, přesto však obsahuje i takové momenty, které méně podléhají běhu času a pozvedají nad něj. Jiný prostor, přebudování ekonomicky účelového na jakousi svatou halu, jakýsi templ naplněný věčnými proudy vod a hudbou sfér nebeských melodií, růstem, zelení a květy rostlin, jejichž přirozený rytmus se do značné míry vymyká lidskému zrychlení, a v neposlední řadě vůně zvoucí k ochutnání kulinářských dobrot - to vše propůjčuje nákupním rájům (všimněme si náboženského pojmu!) nádech nadčasového, z jiného světa, takže mnozí na této rovině naplňují zcela náboženské touhy a dělají nábožensky zabarvené zkušenosti.

Ještě dominantnější je čas, který lidé každoročně vyčleňují pro svou dovolenou, a zácpy na silnicích, které mnohdy sami zřejmě vyhledávají a s nimiž počítají. Hodnota takového volného času, který se nedá prostě ekonomicky vypočítat a funkcionalizovat jako natankování a obnova pracovní síly, je zřejmě vědomější, než by se mohlo zdát. Že dnešní člověk chce uprchnout molochovi času a zároveň chce užívat čas v jiné podobě, dokazuje trvalou senzibilitu pro zcela rozdílnou a přímo protichůdně vyjádřenou zkušenost času. Utéci diktátu beze zbytku plánovaného času, odložit plánovací kalendář, nenastavovat budík a odložit obtížný, znervozňující a čas požírající telefon - to jsou hodnoty a očekávání spojené s každou dovolenou. Dávají nám zároveň pochopit, proč se skutečně a charakteristicky mluví o „kultu dovolené“, který má náboženské rysy. Hledá se naplněná, smysluplná zkušenost času.

Všechna tato „hnutí hledání času, který se sám stal nejistým“⁹ prozrazují víc religiozity, resp. vzmachu k ní, než by se na první pohled zdálo. Znervózněn rozptýlením, do něhož člověka a jeho bytí vede stále širší rozptyl skutečnosti a stále vyšší hektika, vydává se hledat základ svého života a identity mimo toto rozmanité, v neposlední řadě i časové rozptýlení v bezčasovém klidném bodě jednoty. Stále znovu se setkáváme s pokusy hledat a najít ve stále se zrychlujícím čase oporu a orientaci, klid a radost ze života v protichůdných momentech. Nedá se popřít, že se přitom setkáváme s rozličnými formami a projevy sekulární religiozity. Právě tyto překvapivé dimenze náboženského v sekulárním ukazují, že také a právě člověk moderny je a zůstává otevřený pro náboženské zaslíbení a poselství - především tehdy, když jej zasáhne ze středu tohoto času a bezprostředně jej osloví v jeho konkrétních starostech a nouzi, potřebách a touhách.

3. Transcendence lidské touhy a hledání „jiného života“ v zrcadle mediální religiozity

Je možno poměrně snadno ukázat, že se současný člověk nezastavuje u každodenních potřeb banálního charakteru a nespokojuje se jimi, nýbrž sahá mnohem dál, že se vydává hledat mnoha způsoby to, co je bezpodmínečné, a že mu v tom přicházejí na pomoc mnohé formy mediální religiozity.¹⁰ Na prvním místě je to reklama, jejíž základní pohyb nese nepokrytě sekulárněnáboženské rysy. Zcela obecně spekuluje se základní povahou potřeb člověka, která sahá daleko za to, co fakticky může mít. Chce probouzet v člověku touhu a žádost po větších a více věcech, než jaké v současnosti má. Toto chtění být něčím víc a mít něco víc, tato touha nad přítomně faktické zřejmě platí jako zcela obecné, ale zcela původní hnutí náboženského a jako takové si zaslouží pozornost.

Nelze podceňovat ani náboženský potenciál nekonečného a zdánlivě nevyčerpatelného žánru kriminálních filmů. Neudivuje nás, že se těší trvalé oblibě. Žijí z původně náboženské touhy člověka a zároveň jí odpovídají. Doufat v konečnou spravedlnost ve světě, sázet na zničení zla a zajistit dobrému jeho právo a odměnu - to zůstává naléhavou touhou a tajným přáním každého člověka, a kriminální film tuto touhu naplňuje způsobem mediální religiozity. Přitom zprostředkuje pod spíše morálně-náboženským ohledem poselství, že bezpráví, násilí a zlo se nevyplácí, že je proto třeba se jim vyhýbat, a že dobru je přislíbeno vítězství.

Ani show, nabízená v široké rozmanitosti, se neobejdou bez náboženského poselství. Jejich trvalým cílem je bavit lidi, a to bez morálního ukazováku či jakékoli jiné ambice a požadavku. I když jsou samoúčelné, i když ukazují jako rub všedního dne život z veselejší stránky a umožňují tento požitek života všem divákům, přece dostávají charakter slavností, které otevírají nové dimenze světa a života. Člověk se může těšit ze svého bytí, volně se smát; může tam prostě být a sedět, aniž by musel - jako jindy v životě - podávat jakýkoli výkon; dostane darem v přítomnosti zábavu a radost a cítí se proto blaze a obšťastněně. Přitom má tento zážitek show prokazatelně náboženský rys, protože se tu zprostředkuje jinakost všedního dne; to, co není účelové, co jsme si sami udělali, nýbrž čistý dar radosti ze života. Tato zkušenost ukazuje někam dál, za všechno, co mají lidé na dosah a co mohou z vlastních sil dokázat. To, že se život vyplatí, že se člověk může radovat a smát přes všechny nepříjemnosti a chmurné perspektivy, zůstává prvotně náboženským poselstvím a přesvědčením.

Po provedení této obsáhlé přehlídky by mělo být jasné přinejmenším jedno: tam, kde moderna zanechala prostor prázdných míst po náboženství a „vágní religiozitě“¹¹ nebo přímo otevřela dveře dokořán, byl tento prostor rychle naplněn s překvapivou rozmanitostí a hustotou. Křesťanství a jeho teologie učiní dobře, když pochopí tato náboženská hledání v celé jejich šířce jako výzvu i šanci, aniž by tím musela podlehnout jejich jednostrannostem a pastem, lákání a falešným slibům. V závěru budiž alespoň heslovitě řečeno něco z toho, co se tu téměř samo vnucuje.

Bilance: výzva pro křesťanství

Zcela základní, ale tím nesmírně významné je to, aby se církev chápala solidární s dobou, která si téměř není vědoma sama sebe, svých nouzí a hledání, a proto je odkázána na pomáhající vyjasnění. Proto má rozhodující, až osudový význam pro církev a teologii, aby „...se naučila novým otázkám rizikové společnosti a společně slabikovala možné odpovědi.“¹² Úkolem křesťanství je ptát se kriticky, které dimenze a aspekty v jeho obsáhlé soustavě víry zůstávají vůči těmto naléhavým výzvám nedostatečně osvětlené, co je třeba jasněji profilovat a důkladně nově promýšlet, aniž při tom muselo musíme o ztrátě podstaty křesťanského náboženství.¹³

1. Posilování identity z nábožensky zdůvodněného životopisu

S ohledem na uvedenou nábožensky produktivní tendenci současnosti, ztrátu, ale i ohrožení a poškození lidské identity rostoucí disociací a diferenciací, lze zásadně připomenout, že křesťanství v podstatě představuje společenství vyprávění.¹⁴ Jeho pravým středem jsou proto biografie,¹⁵ vyprávění o zdařilé identitě historických postav jakož i aktuální zprávy a reportáže o cestě a budování zdařilé identity. Základním poselstvím křesťanství zůstává, že lidský život se může zdařit, být zdravý a celý i uprostřed veškeré rozervanosti a nedokonalostí.

Platí to především a nejprve o Ježíši Nazaretském. Pochopit jeho historii jako takovou a jeho osud jako člověka, jehož život byl zmařen a jehož plán byl přiveden ke zkáze, jehož identita však byla navěky potvrzena a zajištěna vzkříšením Boží mocí - to zůstává nejvznešenější úlohou křesťanského hlásání a pravým středem křesťanské víry. Proto je jedním z nejvděčnějších úkolů křesťanské teologie a církví v dnešní době jasněji formulovat přiznání se k tomuto Ježíši posilující identitu.

Přitom je rovněž třeba odkázat na velký počet oněch identit a biografií, které jako životy svatých v minulosti a současné životy křesťanů v konkrétních obcích směrodatně charakterizují základní stavbu křesťanství. Vina a selhání, nemoc a smrt, štěstí a úspěch, odlišnost a společenství, láska a nenávist jsou v těchto portrétech identity vždy zachyceny a dávají jim ráz blízkosti k životu. Téměř automaticky se rozumí, že jednota existence zde zároveň dostává náboženské zdůvodnění. Proto mohou lidé v těchto životopisech nalézt orientaci, napřímit se a dostat novou odvahu k životu, posílit vlastní identitu. V křesťanství tedy nejde o nauky, nýbrž o život, o životní osudy a postavy ze života.¹⁶ S čistým věděním to má tak málo společného jako s morálkou. Spíše tu jde o to, co skutečně zaměstnává současné lidi a co jimi hýbe, co zřejmě zvláštním způsobem potřebují: o náboženství.

2. Čas sestává z paměti a pravé budoucnosti

Totéž platí i pro klidové body v úprku času. Podle svého vlastního pojetí stojí křesťanská víra jak uprostřed času, tak jemu napříč. Historií Ježíše Krista vstoupil věčný Bůh do konkrétních dějin tohoto světa a přijal je za smysluplné místo lidského života. To nás usmiřuje s rozličnou marností, pomíjivostí a konečností. Ve stálé památce spásného činu Ježíše Krista¹⁷ nabízí křesťanská víra záchytný a orientační bod, aby v ubíhání času zachytila jeho střed a postavila člověku před oči nespotřebitelnou budoucnost jako jeho vlastní naději spásy.

Nosným základním přesvědčením křesťanství, které by se mělo sdělit moderně, je, že uprostřed času je možno ve víře a bohoslužebné slavnosti zakusit to nadčasové, co vzdoruje všemu zrychlení.¹⁸ Avšak odhlédneme-li od toho, musí křesťanské hlásání a liturgická praxe jasněji než dosud přispět člověku tam, kde se snaží svázat a strukturovat čas, který mu uniká z rukou, kde hledá jeho smysl a odkrývá jej v tak vzácných hvězdných hodinách života, které samy zjevují náboženskou dimenzi.

3. Zvládnout kontingenci z bezpodmínečného příslibu spásy

Nakonec se může křesťanství představit a chápat jako náboženství, které může prakticky umožnit rozsáhle zvládat nahodilosti života. Tím, že křesťanská víra nezamlžuje, ale v plné vážnosti integruje negativní stránky života, tím, že smrt a konečnost, vina a selhání nejsou potlačovány, nýbrž se o nich mluví bez přetvářky a přikrašlování. Tím, že vše, co vede k pesimismu, je doslova přehodnoceno a integrováno do nové skutečnosti, vyrůstající z Božího odpuštění darovaného v Ježíši Kristu a z naděje ve vzkříšení jako nepominutelného momentu lidské identity, je možno z tohoto náboženského postoje zvládat všechny myslitelné kontingence této skutečnosti.

Nedosti na tom. Křesťanské poselství zajišťuje i poslední nezničitelnou nefunkčnost člověka a tím i skutečnost pravého lidství.¹⁹ To je pak trvale vyňato z nebezpečí, že se stane libovolně manipulovatelnou masou vysoce technizované společnosti, zcela orientované na vztah účelu a prostředků. Poněvadž Bůh sám člověka bezpodmínečně přijal a trvale přijímá, a to platí pro každého, může se člověk spolehnout - což je míněno zcela nábožensky - že on sám nezahyne a druhé nebude považovat za nic a za určené k záhubě. Obsáhlá humanita, která vyrůstá z takového křesťansky náboženského zvládnutí kontingence, by se proto neměla podceňovat.

Křesťanské církve a křesťanská teologie jsou povolány, aby už neselhávaly v této mimořádně důležité a lidem přátelské službě. Rozptýlené religiozitě bojující o jasnost a trvalost, ale i nesčetným lidem hledajícím náboženskou orientaci by se neměla odmítat opora a nesobecká služba vyjasňování a naplňování náboženských potřeb. Už je třeba skoncovat s církevní sebestředností a sebelítostí, která vůbec není na místě. Také i teologie je povolána, aby skoncovala se samolibou hrou se skleněnými perlami. Pak by mohl začít náboženský pochod netušeného dosahu - náboženství může a má i v církvích, jako už se to děje ve světské oblasti - procitnout k netušenému novému životu.

Literatura: Arno Schilson, Medienreligion. Zur religiöser Signatur der Gegenwart. Francke-Verlag, Tübingen-Basel 1997.

není odkaz: 19. Srov. k tomu zvl. Drehsen (díl 1, pozn. 3), 174-198; Gräb pozn. 1; ke zvláštnímu aspektu strukturování času o svátcích, srov. kromě stručných, ale výstižných postřehů Höhn, Gegen-Mythen (díl 1, pozn. 21) 87n. a Signale (díl I, pozn. 21), 2-4, zvl. Peter Cornehl, Christen feiern Feste. Integrale Festzeitpraxis als volkskirchliche Gottesdienststrategie, in: Pastoraltheologie 70 (1981) 218-233, Hans Martin Dober, Erfahrene Kirche, dimensionierte Zeit und symbolische Ordnung im Kirchenjahr, Zeitschrift für Theologie und Kirche 89 (1992) 222-248; Otto Bischofberger, Feiern des Lebens. Die Feste in Religionen, Freiburg Schweiz 1994; Benedikt Kranemann, „Feiertags kommt das Vergessene...“ Zu Deutung und Bedeutung des christlichen Festes in moderner Gesellschaft, in: Liturgisches Jahrbuch 46 (1996) 3-22 (lit).