Hans Waldenfels

Číslo: 2001/5 (Osobnosti)

Christ in der Gegenwart 42/01, 338. (Mírně upraveno.)

Čelný fundamentální teolog prof. dr. Hans Waldenfels SJ se narodil 20. října 1931 v Essenu. Vyrůstl v rodném Porúří, v rodině žijící s církví a s farností. Duchovně ho formovaly rovněž výrazné kněžské osobnosti a jeho účast v organizaci katolické mládeže.

Zkušenost s křesťanským životem v církvi byla pro něho důvodem k tomu, aby se sám dal touto cestou. Životní osudy jsou pozváním, jde-li o svědky, kteří působí přesvědčivě. Dětská vize dorostla do dospělé víry, jež dozrává, prověřuje se a očišťuje různými zkušenostmi s církví a světem. Waldenfels chápe víru výrazně jako praxi, jako dění, život a jednání. Dějiny setkávání s Bohem mají přednost před rozumovými možnostmi přemýšlení. Toto základní rozhodnutí však rozhodně neznamená odvrat od intelektuálního zpracování, natož tendenci k víře podložené pouze autoritou. Nevyhýbá se ani postmoderní nedůvěře k lidskému subjektu, ale klade důraz na existenciální vazbu teologa, který má nejprve podat životní svědectví, než může "vydávat počet ze své naděje" (1 Petr 3,15). To znamená, že nezbytnému myšlenkovému propracování musí předcházet osobní zkušenost. Pak je možné setkávat se s duchovní chudobou, vstupovat do oblasti tajemství víry, uvádět do ní a mystagogicky doprovázet jiné.

Vnímání cizího

Hned po maturitě vstoupil Hans Waldenfels k jezuitům. V jejich koleji v bavorském Pullachu studoval filosofii. Tam poznal mj. významné odborníky Josefa de Vriese, Waltera Bruggera a Johannese B. Lotze. Po absolvování filosofických studií byl poslán na studium teologie do Japonska, a to na univerzitu Sophia. Kromě toho mu tamější provinciál Pedro Arrupe - který se později stal generálním představeným Tovaryšstva Ježíšova - umožnil studium z oboru filosofie náboženství.u buddhistických mistrů Keiji Nishitaniho a Yoshiori Takeuchiho. Vyplynula z toho odborná práce Náboženství - co to je? (1961) a zkoumání vztahu křesťanství a buddhismu. Práce o Nishitanim byla 1976 přijata na univerzitě ve Würzburgu jako habiulitační a uveřejněna s titulem Absolutní Nic, K podložení dialogu mezi buddhismem a křesťanstvím. I když se na toto téma neomezil, je pravda, že v oblasti německého jazyka asi nikdo do té míry nepronikl do myšlení a praxe buddhismu, což se mj. projevilo v četných publikacích. Jeho Fascinace buddhismem poskytuje vhled do ústředních otázek buddhisticko-křesťanského dialogu, například: personalizace a nesobeckost, modlitba a meditace, mlčící Nic a mluvící Bůh. Přitom je třeba zdůraznit především kenotický, sebezříkavý pojem Boha, jímž se tematizuje netrvání Boha pouze na sobě a jeho ponížení (kenósis) podle listu Filipanům (2,6-11). Klade vedle sebe charakteristiku Deus semper maior (Bůh vždy myslitelný jako větší) a významné Deus semper minor (- menší - ). Tento pojem umožňuje i takový pojem Boha, který jej vyjadřuje jako vždy stále více se zříkajícího sebe.

Vnímání cizího trvale poznamenalo Waldenfelsovu teologii (Boží slovo v cizině) právě tak jako charakteristika pojmu subjektovosti. Dnes mluví Waldenfels méně o dialogu, ale spíše o "setkávání různých náboženství".

Duchovní směřování na východ ho provází životem až dodnes, v neposlední řadě pobýváním v Číně a v zemích evropského východu, v Československu a Polsku, a to už před pádem opony i po něm. Roku 1993 mu udělila Katolická akademie ve Varšavě čestný doktorát.

Po kněžském svěcení 18. 3. 1963 v Japonsku a po návratu do Evropy 1968 byl na římské papežské univerzitě Gregoriáně promován na doktora teologie na základě disertační práce na téma Zjevení. Druhý vatikánský koncil na pozadí novější teologie. Toto téma zkoumal na základě Dogmatické konstituce Dei Verbum, a to na pozadí konfesních perspektiv a nového vývoje ekumenismu. Už zde vykládá Zjevení jako setkání, a to vzájemné sebesdílení Boha a člověka. Silně to připomíná Karla Rahnera, který dal podnět k této studii krátce před koncem koncilu. Zjevení tu neznamená především nauku (doctrina) jako uplatnění autority, jež zvěstuje pravdu zvenčí, nýbrž spíše jako sebe-sdělování, jako setkávání Boha a člověka. Když v teologii Bůh "přichází k slovu", pak zmocnění člověka k mluvení o Bohu je obsaženo ve skutečnosti, že Bůh sám je Slovo, vyslovil se v Ježíši z Nazareta a sděluje se v Duchu.

Roku 1977 získal Waldenfels katedru fundamentální teologie na bonnské univerzitě, kde setrval do roku 1997. Jeho předchůdce Heimo Dolch uvedl fundamentální teologii do rozhovoru s přírodními vědami. Nástupce Waldenfels ji uchopil nově: jako teologii základů, teologii nekřesťanských náboženství a filosofii náboženství. Tuto svou koncepci vyjádřil ve svém hlavním díle Kontextuelle Fundamentheologie. V ní se snaží spíše o hermeneutické přiblížení, o výklad a pochopení než o definitivní zdůvodnění. Tato učebnice a příručka byla přeložena do mnoha jazyků; česky vyšla roku 2000, a to z rukopisu třetího německého důkladně přepracovaného vydání a současně s ním. První a třetí díl se zabývají problémy z oblasti teorie poznání, prostřední díl má tituly inspirované Krédem: Bůh mluví - Skrze Ježíše Krista, našeho Pána - Ve společenství církve.

Spíše než hodnocení tohoto obsáhlého díla je zde na místě upozornění na dva aspekty, jež otevírají nové obzory. Kontexty prozrazují takové pojetí teologie, která upírá pronikavý pohled na svět a jeho pluralismus. Tím se prokazuje blízkost k jinému, při zachování jeho cizosti, ale i jeho právo tázat se a mít požadavky vůči mně. Na druhé straně však usilování o druhého přinese plody jedině tehdy, když je stále znovu reflektována a vyslovována vlastní křesťanská totožnost - text. V tomto smyslu mu jde o fundamentální teologii pracující podle koncilního dokumentu Církev v dnešním světě elipticky:. To znamená vykládat znamení doby ve světle evangelia. Přístupy pak vyznačují místa, z nichž vychází fundamentálněteologické argumentování.

Provázení jako následování

Pokud je zachován zřetel na nároky spásy a pravdy, dá se čekat i otevřenost k přístupům, což v žádném případě není relativizace náročnosti. Nárok křesťanství nepřipouští libovolnost. Přesto nelze přehlížet množinu přístupů. Ona je vyjádřením nejen teologického pojímání, nýbrž křesťanství vůbec. V první řadě tu nejde o nauku, ale o cestu, o pozvání odpovídající danému zaslíbení, ne o uniformní zařazení jedince. To proto, že každý sám osobně musí přijmout pozvání k cestě spolu - křesťansky řečeno k následování - tedy rozhodnout se.

Kromě univerzity jsou ústřední místa působení profesora Waldenfelse Düsseldorfské středeční rozhovory a kněžská pastorace ve farní obci sv. Remigia. Obě místa dokreslují profil tohoto teologa. Na düsseldorfském nádraží, kde se křižují cesty množství lidí, jsou už po 25 let jeho středeční rozhovory diskurzem rozmanitých postojů a cest v církvi, umění, vědě, politice i společnosti. V malém farním kostele sv. Remigia těsně u Rýna, kde působí už více než 30 let, navazuje v životě křesťanské obce jeho životní běh na své východisko: prožívat přijaté pozvání. To tam bylo a je zakoušeno.