Čas a věčnost

Autor: Raphael Schultz - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2000/3 (Studie)

Christlicher Glaube in moderner Gesselschaft, sv. 22 Herder2 1982 (výběr). V originále připojena bohatá literatura.

S tázáním o čase a věčnosti se hlásí ke slovu sama lidská existence. Již povrchní pohled na to, kdy a kde se v běžné řeči setkáváme s „časem“, dává tušit, jak úzká je souvislost mezi uvědoměním lidského bytí a tím, co se vyjadřuje slovy „čas“ a „věčnost“, „časný“ a „věčný“ jako lidem vlastní zkušenosti.

Nejbezprostřednější a přitom tajemně hluboká zkušenost je, že čas plyne. Zdá se, že to je prazážitek: nezadržitelné proudění času z osudově nejistého budoucna do na věky uplynulého minula zažíváme jednou jako živý úprk, jindy jako pozvolné plížení, pak zase jako vše strhující příval, který vše odnáší a nás zanechává chudé a oloupené. Ekonomický život je poznamenán hektikou, jež se odhaluje v jeho zásadě „Čas jsou peníze“.

Aporie času

Pomyslíme-li na nezadržitelný tok času, jeví se nám nezřídka jako to nejméně skutečné v životě. Budoucnost se jeví jakožto neuchopitelná vzdálenost: jako „ještě ne“. Minulost se nám pak nejeví jako prodloužená do nekonečna, ale jako něco zmizelého, (už) neexistujícího. Pro skutečnou, uchopitelnou, prožitelnou přítomnost zbývá jen bod „mezi“ budoucností a minulostí, bod dotyku dvou nicot, bod, kterému je též určeno, aby ničím nebyl.

Ačkoli proti takové úvaze o uplývání a téměř neskutečnosti času nelze nic namítat, činíme i zcela jinou zkušenost, která nám dává zakusit hlubokou aporii našeho zážitku času. Výrazy jako „vyrovnal se s minulostí“ nebo „dosud se s ní nevyrovnal“ jakož i realita plánování budoucnosti nás upozorňují, že prožívaná přítomnost musí být něco daleko většího než matematický bod mezi už neexistující minulostí a ještě neexistující budoucností. Nezvládnutá minulost tu zřejmě stojí jako přítomný úkol pro zítřek, pro vlastní budoucnost; můj dnešek ještě nerealizovala, je tedy stále ještě úkolem. A plánovaná budoucnost je něco, co se uskutečňuje teď, v přítomnosti. Člověk přítomnosti je tedy ten, kterým se stal; ale také už je nějak tím, kterým bude. Člověk prožívá - pokud smíme důvěřovat své řeči - ne tento okamžik přítomnosti,nýbrž sebe samého; a tento on sám je ten, kterým se stal a proto existující ve své vlastní historii a navíc s reálnou zálohou na svou budoucnost, která je v této míře v něm samém už „nyní“. V celistvé zkušenosti strhávajícího proudu času je ukryt i prožívaný souhrn mé „minulosti“ a „budoucnosti“ v přítomnosti.

Osobní stránka vlastnění času

Ptá-li se někdo „Kdy budeš mít jednou pro mne čas?“, pak chce, abych svůj čas věnoval jemu. Chce, abych čas, který mám, použil pro něho, byl pro něho, abych dal sebe a svůj čas k dispozici jemu, pro jeho záležitosti. Jako lidsky existenční katastrofa je zažíváno, jestliže druhý, manžel, přítel atd. „nemá pro něho nikdy čas“. Čas se jeví jako něco, co chce být chápáno a hodnoceno vysloveně osobně. Ve hře je proto sama osoba a její meziosobní vztahy, především to, co je zakoušeno v lásce. Věnovat čas proto znamená dát sebe, dát druhému prožít svým zpřítomněním, čím jsem pro něho.

Čas a dějiny

Další obraty řeči upozorňují na jinou stránkou toho, co pro nás znamená čas. Hovoříme o současnících, tedy o těch, kdo žili v téže době uvnitř jednoho společenství, národa, státu či světa a tvořili tak společnost, která se prokázala jako společenství v čase. Zde je pojem „čas“ velmi naplněný. Víme, co to znamená, když se přizpůsobíme nebo nepřizpůsobíme vkusu času nebo duchu času, jdeme-li s dobou, nebo když naopak usuzujeme, že pro něco ještě není doba zralá a doufáme proto v jiné, lepší časy. Mnozí litují starých dobrých časů a promarní přítomnost, protože žijí jen v minulosti. Opět jiní předběhli svou dobu, ale i tak je možno ztroskotat. Víme o nesoučasnosti generací v témže dnešku; generační problémy lze chápat jako zvláštní úkol zvládnutí času, který je možno splnit jen promýšlením a konáním toho, pro co nastala doba.

V tom všem poznáváme, že čas vnitřně a nezrušitelně souvisí s dějinami, že obojí nějak znamená totéž. I zde se čas jeví jako něco, co podstatně souvisí s lidskou svobodou. Vzdor předem dané vazbě na svět a osudové vázanosti k dějinám se ve své časnosti zakoušíme jako schopni dějin, tj. jako ti, jimž jsou v čase dány úkoly, které lze svobodně splnit. Čas zažíváme i jako možnou útěchu, o čemž svědčí přísloví jako „Čas raní, čas hojí“.

Zakoušení věčnosti

Řeč o „věčnosti“ vychází ze dvou zdrojů, přičemž ještě nechceme rozhodnout, zda nejde o jeden a týž zdroj. Slovo „věčný“ nezřídka užíváme pro dlouhý, nekonečně se jevící čas, pro takový, který má co dělat s naším existenciálním prožitkem, jednou s pohledem obráceným do minulosti, podruhé do budoucnosti, nebo i v přítomném prožitku. Říkáme-li okamžiku: „Jen zůstaň, jsi tak krásný“ (Goethe: Faust), nebo hovoříme-li o „zůstávání“, „trvání“, „prodlévání“, pak zaznívá právě to, co v tomto ohledu znamená „věčný“.

Můžeme se tedy domnívat, že rozhodujícím zdrojem toho, co se vyjadřuje ve slově „věčný“, je zážitek trvání určitého času, trvání šťastného (nebo hrozného) stavu, přičemž se v tom vždy projevuje trvání přítomnosti. Akty naděje, čekání aj. ukazují na to, že člověk ví o bytí, na něž se vztahuje nyní, z vědomí o bytí, touženém, očekávaném, i když pro ně platí jiná forma existence, než zjevuje přítomnost. Prožíváme tedy bytí, jemuž pojem „čas“ odpovídá velmi nevlastně. V těchto případech sice neužíváme rovnou slova „věčný“ a „věčnost“; víme však o této zvláštní vznešenosti bytí, zvláště našeho vlastního bytí nad tím, co se míní slovem „časný“.

Druhý (anebo snad týž) zdroj mluvení o „věčném“ a „věčnosti“ je to, co zakládá náboženské prožití a vědění. Zatímco se tyto termíny právem nevyskytují v přírodovědecké a technické řeči a ostatně ani v historických vědách, vyskytují se všude tam, kde se hovoří o lidském bytí v nejobsáhlejším smyslu, v náboženské a od ní odvozené filosofické řeči. Skutečnost, od níž je odvozováno lidské bytí jako od původu, z níž plyne lidská odpovědnost a k níž směřují všechny životní snahy, je božská - ať už se tím blíže rozumí cokoli - a ta je věčná. Tento výraz neimplikuje pouze korelát k „času“ a „časnému“, nýbrž i výpověď o nikdy se nevyčerpávající schopnosti života, jež je Věčnému vlastní, jemu samému, nedostává ji odjinud. Tak jako člověk ví o svém základním vztahu ke Zcela jinému, Vyššímu, či jinak zvanému ve svém bytí, životě a snahách, tak je v příslušném vztahu i lidská časnost a věčnost. Tento vztah se budeme snažit objasnit.

Čas lidí a věčnost Boha

Jak je tomu s lidsky vlastní existencí v čase? Zřejmě i pro člověka nevyhnutelně platí to, co můžeme konstatovat v živé i neživé přírodě. Z úvodní analýzy je zřejmé, nakolik je člověk schopen vykonávat moc nad sebou a sobě svěřeným časem. Člověka vyznačuje, že ví o sobě jako osobě, ví o zvláštnosti své duchovně osobní existence v čase a o tom, že má čas a že obojí je svěřeno jeho svobodě.

Toto vědění vyjadřuje řečí jako svou bezprostřední a původní zkušenost. Řeč je nejzřetelnější indicií člověku vlastní časnosti a jeho vlády nad ní. Ta se nám dává poznat nejprve v sebeuvědomění člověka a v moci nad touto přítomností jako lidsky prožitou a k prožívání uloženou. Nyní bude třeba objasnit, co se tím míní, neboť příliš často podléháme závažnému nedorozumění, které se vnucuje pohledem fixovaným na to, co je kvantifikovatelné - jak ostatně museli zjistit Aristotelés a Augustin, když upozornili na známé aporie času a pokusili se je vyřešit. Lidsky prožitá přítomnost je všecko jiné, než neprodloužitelný, nicotný bod přítomnosti mezi už neexistující minulostí a ještě neexistující budoucností.

K základní zkušenosti našeho bytí: „Já jsem“

Nejzákladnější, nač musíme nejdříve obrátit pozornost, je to, co se vyjadřuje prostým, ale mnohonásobně kvalifikovaným „Já jsem“. Zde přichází ke slovu základní zážitek vlastního bytí, který leží mimo všechna možná dělení podle minulosti, přítomnosti a budoucnosti, neboť je jejich původním základem. Každé „byl jsem“ a „budu“ předpokládá „jsem“. Totéž se vyslovuje v prostém „Já žiji“: s plnou platností reprodukuje mne a všeobjímající základní prožitek mne samého, je tedy výrazem toho, co je mým vlastním aktem, který vzdoruje každé objektivizaci. Tato výpověď vlastního, životně k „já“ vztaženého bytí, totiž „Já jsem“ nebo „Já žiji“, není míněna jako odlišení od jiných, i když gramaticky tomu tak je. Vyjadřuje se v tom čirá přítomnost sebe, která je nevlastně pojata už tehdy, když ji označíme jako „bytí u sebe“, protože se tu (i když ve velmi subtilním smyslu) rozlišuje mezi já a zakoušet sebe (jako být u sebe). Základ mého bytí je uložen v pravé, smysluplně nedotazovatelné niternosti mne samého, která je míněna v tom, co každý vyjadřuje slovem „já“.

„Věnuji čas“

Lidské „já“ může sobě a druhým otevřít čas a tvůrčím způsobem jej utvářet. Výmluvným příkladem je osobní rozhovor, zvláště milující, obohacující výměna myšlenek: ukazuje na něco, co je v každém trvajícím vztahu já - ty. K oslovení druhého je nutná moje osobně aktuovaná přítomnost a totéž na straně osloveného, který se musí dát přivolat do své přítomnosti k zahájené události rozhovoru. „Já“ se otevírá v „okamžiku“ nabídky sebe; „ty“ se pak „musí“ svobodně otevřít a být přítomno, aby mohlo být potkáno a osloveno. Oslovující očekává odpověď, na kterou ovšem musí čekat, neboť musí druhému dát čas, aby se rozhodl nechat se oslovit a dát se sebou mluvit. Protože oba partneři rozhovoru jsou osoby, musí si uvědomit svou nemanipulovatelnost v bytí a čase a dát si čas pro společnou přítomnost. Oslovující tak otevírá budoucnost sobě i druhému. Oslovený ji nemůže jako sobě otevřenou negovat; zda se však stane jeho budoucností a tím jednou trvající přítomností, to záleží na něm, na tom, co udělá se zálohou času, podanou mu v oslovení. Existují při tom různé stupně přítomnosti. Nejzřetelnější to je, když pohlédneme na nejvyšší formu věnování času, na událost osobní lásky.

Milující vykonává svou vládu nad časem, tj. moc nad sebou a svým časem totálním,celý vlastní život obsahujícím zpřítomněním. Milující žijí z toho, že vzájemným darováním času a sebe se vzájemně činí současnými a udržují v tom, že druhému nechávají teď a navždy k dispozici vlastní bytí. Protože se tak jeden druhému stává jeho budoucností, mohou být milující zcela současnou přítomností ve svobodě spoléhající na druhého, aniž by se ztráceli s časem; každý se odevzdává druhému v dokonalém aktu darované vlastní přítomnosti. I zde se překlenuje vše, co nazýváme minulostí, přítomností a budoucností.

Čas jako příslib Boží věčnosti

Boží věčnost je nadřazena času v tom, že Bůh původně dává čas. Jakožto věčně svobodný zdroj času je tak, jak zdroji přísluší, původce, protože dárce času. Proto z křesťanského pohledu nemohou být čas a věčnost postaveny proti sobě a kontradiktorně pozorovány jako vzájemně se vylučující. Nelze ani potvrzovat věčnost proti času, ani definovat čas jako ne-věčnost. Věčnost se také neodpírá času; čas se spíše pokládá za příslib věčnosti. V obrazném přirovnání je vzájemný vztah času a věčnosti jako u pramene a potoka: pramen je trvalým příslibem bytí potoka, který sám není nikdy pramenem, ale z něho je tím, čím je. Čas je účast na tom, co znamená věčnost Boha, totiž jeho věčné svobodné bytí a život. Proto věčnost Boha nelze chápat hlavně před, nad a po čase (i když tak je i tomu), ale spíš pro nás v čase jako nám přislíbený a stále přislibovaný dar života; nikoli mimo čas, nýbrž ve vztahu k němu. Neboť bytí Boha „před věky“ a „na věky“ je vlastní Boží život.

Čas jako čas rozhodování: dějiny

Našemu Bohu jsme nenahraditelní, protože nás míní jako své osobní „ty“; chtěl by, abychom byli, s ním a u něho. Proto nám dává čas, abychom odpověděli jeho přislíbené věrnosti, „zájmu“ jeho lásky. To je smyslem našeho času života a tím uvádíme smysluplně pojem „dějiny“. V naší souvislosti můžeme o „dějinách“ krátce říci: dějinami se nemyslí jakákoli událost v přírodě, kosmu atd., nýbrž svobodné dění, takové, které se děje za předpokladu kosmického dění ve světě, avšak na základě svobodných rozhodnutí. Takto chápané dějiny jsou v podstatě osobní událostí v Bohem připraveném kairosu naší lidské svobody. Člověk jako osoba nemá jen plout v čase a s časem; má být přítomen ve světě před Bohem a neskončit v rozpadu. Čas našeho života i celé světové dění je Bohem připravovaný kairos, čas rozhodování pro naše životní rozhodnutí Boha, zaměřené na věčné spolubytí v lásce. Děje se v jednotlivých „malých“ rozhodnutích našeho všedního dne stejně jako ve (vzácnějších) velkých rozhodnutích, která kladou nárok na celou naši existenci, aby pak vyústila v jedno vlastní rozhodnutí, které dokoná smrt. To máme na mysli, když mluvíme o osobních životních dějinách, které probíhají k vlastnímu definitivnímu životnímu rozhodnutí. Odpovídajícím způsobem to platí pro různá lidská společenství a kultury, až po celkové lidstvo světa: všechno má dějiny ve smyslu času rozhodování, směrem k definitivně platné rozhodnosti.

Tato lidská historická časovost je uložena v mnohotvárných vztazích, společně lidských a sociálních, tradicích atd., což jsou opět časové vztahy. Současníci, duch času, ale i společenská minulost jako stav lidského společenství a společné perspektivy do budoucna a plány (nebo plány jednotlivců) charakterizují náš dnešek. Ten se sám prokazuje jako kairos, v němž Bůh sám, většinou skryt v oněch danostech, čeká na naše rozhodnutí souhlasu s jeho původním rozhodnutím. Osobní a společenská historická odpovědnost charakterizuje naši časnost tak, že žádné lidské životní rozhodnutí není lhostejné, protože utváří a obsahuje naše osobní životní rozhodnutí a zaměřuje je k trvalé platnosti.

Odpovědnost za čas a dějiny

Odtud plyne, že člověk, postavený do svého historického času, musí být ve svém životě přítomen sám sobě, aby v osobní odpovědnosti učinil zadost své dějinnosti. Tato přítomná odpovědnost od něho očekává osobně bdělou přítomnost vůči sobě i Bohu, jako tomu, kdo mu v historicky konkrétních situacích připravuje jeho kairos. Nároku na lidskou časovost neodpovídá ani vykořenění z dějin zaviněné ztrátou tradice, ani aktivní, zdánlivě progresivní žití v budoucnosti, které nikdy nedokáže zůstávat v dnešku a nalézt (byť dočasný) klid, ani nevykoupený postoj pod tlakem času. Útěk ze své doby (lhostejno, zda do minulosti, či budoucnosti) je ve skutečnosti útěkem před vlastním Já, které nedokáže přijít k sobě a sebe přijmout.

Ve svém životním čase se může člověk kvalitativně chovat velmi rozdílně. Jestli žije svůj čas v uznání skutečnosti, tedy jako daný od Boha ke svobodě, bude se snažit jedny věci plnit, druhým se vyhýbat. Principiálně bude žít v postoji díků, jako dík za bytí, protože si sebe uvědomuje jako zálohu bytí a času; vděčnost je kvalifikovaným vykonáváním vlastního bytí v čase. Rozumný člověk se proto bude chránit před netrpělivostí bytí, před nelidským zvyšováním tempa v dějinách, technice, pokroku a využívání času, neboť poznává, že takové stále rychlejší časování představuje opak toho, oč původně šlo: kvůli posedlosti a spěchu člověk nikdy nedokáže mít sám sebe, užívat život v klidu, neboť se stále dívá na to, co (ještě) není. Člověk, který ví o svém původu od Boha, dárce času, je schopen i z čekání udělat činnou náplň života, má trpělivost se sebou, bližními a děním ve světě, protože ví, co, nebo lépe kdo ho očekává. To, že nám byl čas dán, nám dává odvahu k čekající důvěře, která není fatalismem, neboť čas není záležitost slepého osudu.

Kdy tento čas jako rozhodnutý vplyne do věčnosti, to rozhodne Bůh, když přijme definitivní životní rozhodnutí člověka a učiní je i pro sebe definitivním, dokonaným rozhodnutím. Teprve pak je „minulost“ člověka i Boha rozhodnuta jako definitivní přítomnost. Minulost není souhrnem toho, co se událo, nýbrž čeho se dosáhlo a rozhodlo k trvalé přítomnosti. Jenom tak se dějiny nestanou nezávaznou libovolnou „hrou“.

Poslední vysvětlení smyslu všeho dění náleží znovu Bohu. Proto je „den Jahve“ definitivně vyjasňující den zjevení všech úmyslů srdcí, jak Boha, tak lidí, tedy všech životních úmyslů, které v tento „den“ dojdou definitivního uskutečnění a věčné platnosti. V tom založený a tím počínající „věčný život“ je výnosem žně času, toho času, který Bůh dal sobě a lidem k svobodnému rozhodování pro trvalé životní společenství. Poněvadž se Bůh od počátku stvoření časově svázal s člověkem v dějinách a lidský čas života dal ke zrání, ukazuje se věčnost, která bude náplní věčného života a „dne Jahve“ jako plod času Boha a člověka: v čase dozrálý věčný život.