Václav Vaško – osobnost katolického disentu

Autor: Romana Beranová - Číslo: 2014/3 (Osobnosti)

Článek vychází k pátému výročí úmrtí Václava Vaška.

20. května letošního roku uplynulo pět let od úmrtí Václava Vaška, významné osobnosti českého katolického disentu, muže pevných zásad, který se nikdy nezaprodal totalitnímu režimu a celý život žil v pevné víře. Jeho jméno by v křesťanské společnosti nemělo být zapomenuto. Kdo byl Václav Vaško? Byl protinacistickým bojovníkem, diplomatem, politickým vězněm, katolickým laikem, významným historikem a autorem řady knih zabývajících se dějinami katolické církve v Československu v období komunismu. Václava Vaška lze právem považovat za čestného, životem těžce zkoušeného, a přesto po celý život velice aktivního člověka, který rozhodně patří mezi duchovní elitu národa. Vydal nejen své osobní svědectví o vývoji katolické církve, ale přispěl i k tomu, aby neupadlo v zapomenutí svědectví jiných. Připomeňme si jeho svědectví života, žitého v nejtvrdších podmínkách, které zároveň reflektuje významné aspekty československých dějin 20. století.

Slovenské období

Václav Vaško se narodil 26. dubna 1921 ve Zvolenu na Slovensku. Jeho otec, JUDr. Václav Vaško, byl českým občanem a působil jako soudce v Banské Bystrici. Václavova matka Mária, rozená Veselová, pocházela ze Zvolena. Václav byl nejstarší ze tří sourozenců, mladší byla Marie a nejmladší Jiří. Vyrůstal v rodině smíšené národnostně i nábožensky. Rodiče Václava vychovávali v souladu s katolickou vírou, nicméně podporovali u něj toleranci k jiným vyznáním. Základy tolerantní výchovy získal také díky pěstování praktického ekumenismu v rodině prostřednictvím dědečka z matčiny strany. Dědeček byl evangelík a babička hluboce věřící katolička. Následně čtyři jejich synové se stali po otci evangelíky a sedm dcer po matce katoličkami.

Podle všeho byl Václav Vaško svéhlavý mladík. Na gymnáziu měl četné konflikty, mimo jiné i s učitelem přírodopisu, který sdělil studentům, že všichni pocházejí z opice. Vaško údajně odpověděl, že pan učitel možná pochází z opice, ale on určitě ne. Po tomto konfliktu raději přestoupil na Obchodní akademii v Banské Bystrici. Zde osmnáctiletý Václav projevil své antinacistické emoce ve studentských samovzdělávacích kroužcích. Otevřeně kritizoval Adolfa Hitlera, za což byl potrestán „pouze“ dvojkou z mravů a třídní důtkou. Naštěstí mohl dokončit poslední ročník studia a dne 20. června 1941 složil maturitní zkoušky. V roce 1941 začal dvacetiletý Václav studovat Vysokou školu obchodní v Bratislavě, kterou však nedokončil.

Po vypuknutí 2. světové války (1. 9. 1939) vzrostla protičeská a protižidovská hysterie. Vaškova rodina přesto odmítla Slovensko opustit. Otec Václava Vaška se pokoušel využívat svých konexí, aby intervenoval ve prospěch Židů. Také kritizoval protižidovská opatření, proto se mu záhy od místních příslušníků Hlinkovy gardy dostalo přezdívky „bílý Žid“. Společně s JUDr. Balkem¹ protestovali proti záměru Slovenské vlády přijmout německou nabídku týkající se odsunu Židů na „práce ve východních územích“. Přes veškeré intervence se uskutečnily násilné transporty židovského obyvatelstva ze Slovenska do vyhlazovacích táborů. Od března do října 1942 bylo transportováno téměř 60 000 slovenských Židů, z nichž většina zahynula.

Religiozita Václava Vaška procházela několika životními fázemi. Původ jeho angažovaného přístupu ke křesťanské víře lze nalézt v období II. světové války. Pod vedením charizmatického kněze profesora Kolakoviče² se Vaško seznámil s laickým apoštolátem. Kolakovič na Slovensku zakládal kroužky Katolické akce, jejichž ústřední skupina se nazývala „Rodina“. Díky Kolakovičovi Vaško pochopil, že duchovní život neznamená jen modlit se, chodit na mši a občas se postit, ale že je to životní styl upravující vztah k sobě, Bohu i lidem. Byl zasažen myšlenkou, že každý křesťan by měl usilovat o to, aby se stal druhým Kristem. Pod vlivem Kolakoviče se Václav Vaško rozhodl přeměnit svůj odpor k nacismu v čin a zapojil se v září 1944 do Slovenského národního povstání. Na povstání se významně podíleli i českoslovenští důstojníci, jako byli jeho strýcové Mirko, Milan a Miloš Veselovi. Při vojenských manévrech mezi povstaleckým oddílem a nacistickými jednotkami v oblasti Nízkých Tater u řeky Hron byl Václav Vaško zatčen a uvězněn v Banské Bystrici, kde mu hrozil trest smrti. Před jistou smrtí ho zachránila trojí intervence: JUDr. Balka, biskupa Škrábika a prezidenta Tisa.

Moskevské a pražské období

Po válce Vaško odjel jako velvyslanecký atašé do Moskvy. Potkal zde Irinu Jukovou, kterou si zanedlouho vzal za ženu. Jejich rodinné štěstí však netrvalo dlouho, Vaško musel již v roce 1946 odjet sám do Prahy. Důvodem byla tzv. Kolakovičova aféra, při které byl zatčen i Václav Vaško starší. Celá aféra brzy skončila, neboť nekomunistická prokuratura uměla tehdy ještě rozlišit politickou akci od náboženské. Vaško se do Moskvy vrátil za svou manželkou a nedávno narozenou dcerou až v červnu 1947. V roce 1949 byl vyhoštěn z Moskvy jako nežádoucí osoba a manželka i dcera musely zůstat v Sovětském svazu. (Odloučení od rodiny trvalo dlouhých 22 let, až do roku 1971, ani poté však nebylo manželství obnoveno.) V roce 1951 následovalo propuštění z Ministerstva zahraničních věcí. Po těchto událostech ztratil veškeré zábrany, které měl s ohledem na rodinu v Moskvě, a plně se zapojil do organizování skrytých katolických kroužků v pražském prostředí.

Vězněm v uranových dolech

V roce 1945 působil profesor Kolakovič krátce i v Praze. Tak jako na Slovensku, i zde založil kroužky Katolické akce. Okruh nejvyspělejších katolických aktivistů nazval „Rodinou“. Po únoru 1948 byla však jakákoliv činnost přesahující rámec povolených bohoslužeb a výuky náboženství považována za nelegální. Mnoho členů „Rodiny“ bylo zatčeno a odsouzeno k vysokým trestům odnětí svobody, např. Oto Mádr – doživotí, Vladimír Jukl – 25 let, Růžena Vacková – 22 let, Josef Zvěřina – 22 let, Jan Bárta – 20 let.

Tento osud postihl i Václava Vaška, který byl společně s dalšími členy „Rodiny“ zatčen a v roce 1954 odsouzen za velezradu k 13 letům vězení. Nejdříve byl přidělen k výkonu trestu na nucené práce v uranovém dole do tábora Nikolaj v Jáchymově, kde prožil rok svého života. Po vypuknutí vzpoury v táboře byl vytipován jako jeden z možných iniciátorů a byl převezen dne 28. července 1955 do věznice Leopoldov. V Leopoldově byl umístěn do kněžské izolace, kde se setkal s významnými teology tehdejší doby. Velitelství věznice Leopoldov, stejně jako jiné ústavy nápravných zařízení, se obávalo ideového působení kněží na laiky, proto se je snažilo oddělit od ostatních vězňů. Pro Vaška nastalo intelektuální období, neboť při draní peří zde probíhaly učené teologické disputace. Počátkem července 1956 byl transportován opět do Jáchymovských uranových dolů, tentokrát do tábora Mariánská. V táboře byla prozrazena jeho účast na tajné mši svaté, což byla zakázaná činnost. Navíc v roce 1956 propukla v Maďarsku revoluce. Z preventivních důvodů byli proto političtí vězni odvezeni do „pevných“ věznic. Vaško se dostal na Mírov, kde prožil další čtyři roky života. Byl zde opět uvězněn na kněžském oddělení, kde tentokrát absolvoval tajné studium teologie, prověřované dokonce řádnými zkouškami. Obdobně jako v Leopoldově, i zde docházelo k přednáškám z teologie, které se konaly v průběhu pracovního procesu. Společně s dalšími význačnými teology té doby vytvářel na Mírově ve velmi primitivních podmínkách první prototypy samizdatu. Zde také vznikla užší spolupráce a celoživotní přátelství s ThDr. Oto Mádrem, které ovlivnilo další etapy života Václava Vaška.

Pro totalitní komunistický režim byl vznik nápravně pracovních táborů jedním z účinných nástrojů, jak izolovat „nepřátele“ lidově demokratického zřízení. Pro národní podnik Jáchymovské doly znamenalo nasazení vězeňské pracovní síly významnou úsporu finančních nákladů při těžbě uranu.

Práce v uranových dolech vedly nejen k vysoké úrazovosti, ale poznamenaly na celý život zdraví dělníků. Z neúplných statistik vyplývá, že v letech 1950 až 1960 došlo v uranových dolech přibližně k 29 880 úrazům, z toho ve 439 případech smrtelným. Znečištěné prostředí, zejména vlivem radioaktivního plynu radonu a produkty jeho rozpadu, způsobovalo zhoubná onemocnění dělníků. Znečištění mnohonásobně překračovalo povolené normy. Teprve v roce 1960 došlo k výraznému zlepšení, důvodem bylo zavedení účinnějšího větrání v dolech. Důsledkem toho klesla koncentrace radonu oproti roku 1950 o 300 %. Tábory byly přestavovány za pochodu, hygienický stav neodpovídal dobovým předpisům, chybělo základní zdravotnické vybavení. Nedostatečné hygienické podmínky vedly ke vzniku epidemií bacilární dyzentérie, nakažlivé žloutenky a k případům paratyfu B. Na jednotlivých ubikacích spalo 16 až 30 vězňů na dřevěných jednopatrových lůžkách či na palandách. Poličku často nahradila kartonová krabice, kam se vešel celý majetek odsouzeného (ešus, lžíce, polní láhev, zubní kartáček a tužka). Kamna v ubikacích sice byla, ale z důvodu nedostatku topiva se používala pouze tehdy, když mrzlo.

V září 1954 se Václav Vaško dozvěděl od svých rodičů, že jeho manželka Irina požádala již v době jeho zatčení, v roce 1953, o rozvod. Sám ve své knize Ne vším jsem byl rád empaticky uvádí: „Prosím, abyste Iru neodsuzovali, má to těžší než já, těžší, než si dovedeme představit. Od své konverze v roce 1942 žila ve strachu před zatčením, které mohlo mít strašné následky nejen pro ni, ale i pro Mášenku, na niž koncentrovala svou lásku.“

Rodina Václava Vaška utrpěla další ránu, když byl v březnu 1955 odsouzen za velezradu k 14 letům vězení i JUDr. Václav Vaško starší. Důvodem bylo jeho údajné zapojení do Křesťanskodemokratické strany, která byla považována v té době za „protistátní organizaci“.

Krátké období Pražského jara

Václav Vaško i jeho otec byli propuštěni na základě udělení amnestie prezidentem republiky v květnu 1960. Po propuštění strávil Vaško dalších osm let života v dělnických profesích (zámečník, betonář, frézař). V polovině roku 1965 dostal nabídku od biskupa Trochty (společně vězněni v Leopoldově) stát se knězem. Nabídku přijal, i když měl pochybnosti, zda k tomuto povolání má vlohy. Na svěcení ho připravoval P. Josef Zvěřina. Vaško dokonce přijal všechna nižší svěcení a z vyšších podjáhenské. Uvědomil si však, že pravděpodobným motivem k tomuto činu bylo zklamání z rozbitého manželství, a další svěcení již nepodstoupil. Definitivní tečku za jeho úvahami o přijetí kněžského svěcení učinilo setkání s Irinou během zájezdu do Moskvy v květnu 1967. Výstižně k setkání s Irinou uvádí ve své knize: „Oba jsme byli zaskočeni zjištěním, že náš vztah je živější, než jsme si připouštěli.“ K dalšímu setkání, tentokrát i s dcerou Marijou, došlo až za čtyři roky (v roce 1971). Jako věřící člověk pokládal své manželství stále za svátostné a nerozlučitelné, i když došlo, podle sekulárního práva, k rozdělení manželství a Irina se dokonce znovu provdala.

V lednu 1968 Václav Vaško nastoupil na místo propagačního referenta na generálním ředitelství Československých cirkusů a varieté. Po sedmnácti letech měl opět svou kancelář a psací stůl. Nadále udržoval kontakty s okruhem intelektuálů z řad politických vězňů a duchovních, kterým byl odepřen státní souhlas k vykonávání duchovenské činnosti. V období Pražského jara vzešla z těchto kruhů součinnost s biskupem Františkem Tomáškem. Dovršením spolupráce bylo organizování Díla koncilové obnovy, mezi jehož zakládající členy patřil i Václav Vaško. Úkolem nového hnutí měla být obnova církevních struktur, duchovní obroda národa a uskutečňování zásad 2. vatikánského koncilu. Spolupracovat zde měli kněží, řeholníci i laici. Invaze vojsk Varšavského paktu dne 21. srpna 1968 a následná normalizace veškeré aktivity Díla koncilové obnovy zastavila.

Nástup normalizace

Václav Vaško se stal v roce 1969 vedoucím Vydavatelství České katolické charity (ČKCH). Snažil se z tohoto vydavatelství učinit samostatné katolické nakladatelství. Knihy a periodika mohly být vydávány pouze prostřednictvím Ústředního církevního nakladatelství (ÚCN), které kontrolovalo a ovlivňovalo ediční činnost všech církví. Navíc ÚCN bylo nepřímo napojeno na Sekretariát pro věci církevní Ministerstva kultury a potažmo také na Státní bezpečnost. Přibližně do roku 1970 se dařilo ÚCN držet zpět, aby nepřekáželo rozvoji náboženského tisku. S postupující normalizací však došlo k navrácení předreformních poměrů. Na postu se Václav Vaško udržel díky Josefu Benešovi, předsedovi tiskové komise ČKCH, který oceňoval jeho protinacistický odboj během 2. světové války. V ČKCH působil Václav Vaško dvanáct let, poté byl v roce 1981 z příkazu Ministerstva kultury propuštěn. V té době již dosáhl důchodového věku. Po nuceném odchodu z ČKCH dostal Václav Vaško nabídku přivydělat si k důchodu tiskařskými korekturami v podniku Mír v budově Melantrichu, kde pracoval do roku 1989. Zde se setkával s mnoha disidenty a signatáři Charty 77, například s Evou Formánkovou, Jiřím Rumlem, Jiřím Dienstbierem, manželi Kantůrkovými, Alexandrem Vondrou a dalšími.

S nastupující „normalizací“ v 70. letech přišla nová vlna náboženské perzekuce. Katolická církev byla nucena v podmínkách nového pronásledování část svého působení přenést na neoficiální úroveň. Václav Vaško nadále udržoval kontakt s pražským okruhem katolické inteligence, kde působili nejen perzekvovaní katolíci z 50. a 60. let (Oto Mádr, Josef Zvěřina, Václav Vaško a další), ale též nově nastupující generace katolických intelektuálů (Tomáš Halík, Václav Malý, Václav Benda a další). Z katolické skupiny soustředěné kolem Oto Mádra, která se pravidelně konspirativně scházela, vzniklo mnoho iniciativ – působení katolického samizdatu, přednáškové kurzy (tzv. bytové semináře), dovoz zahraniční teologické literatury, organizace poutí. V tomto prostředí se realizoval pastorační program Desetiletí duchovní obnovy národa. Zde vzniklo zázemí kardinála Tomáška, jehož součástí se stal i Václav Vaško. V rámci poradního výboru se účastnil příprav na kanonizaci Anežky České, která proběhla 12. listopadu 1989. Stalo se tak pět dní před začátkem velkých společenských změn, které zahájily definitivní pád komunistického režimu.

Rehabilitace

Od roku 1971 Václav Vaško pravidelně jezdil do Moskvy za Irinou a dcerou Marijou. Po všech životních peripetiích došlo v roce 1991 k obnovení jejich manželství, což považoval Vaško za jeden z nejkrásnějších okamžiků svého života. Po pádu komunismu se do Prahy přestěhovala natrvalo i dcera Marija se svou rodinou.

Václav Vaško se již v prosinci 1989 stal opět vedoucím Vydavatelství ČKCH. Zasloužil se o vznik samostatného katolického nakladatelství Zvon, jehož se stal prvním ředitelem. Společně s Oto Mádrem, který působil v redakční radě, vydali Dokumenty II. vatikánského koncilu, sociální encykliky a další papežské dokumenty. Nakladatelství začalo vydávat také původně samizdatový časopis Teologické texty. V roce 1990 publikoval Václav Vaško hned dva díly kroniky katolické církve, mapující období 1945 až 1950 pod názvem Neumlčená I a II. O Mírovém hnutí katolického duchovenstva a Sdružení katolických duchovním Pacem in terris zpracoval studii Pátá kolonie. Ve slovenském nakladatelství Charis vydal studii Profesor Kolakovič. Ve své publikační činnosti neustal a ještě ve svých sedmaosmdesáti letech psal a vydával knihy o útlaku církve v komunistickém Československu. Na toto téma vyšly tři díly publikace Dům na skále s podtituly Církev zkoušená, Církev bojující a Církev vězněná, mapující období od roku 1945 do roku 1960. Své vlastní osudy pak vylíčil v autobiografii Ne vším jsem byl rád.

Po dřívější částečné rehabilitaci byli společně s otcem rehabilitováni v plném rozsahu. Prezident republiky udělil Václavu Vaškovi dne 28. října 1998 medaili Za zásluhy o Českou republiku a 10. března 2000 byl jmenován čestným velvyslancem.

I na sklonku života, kdy se plně věnoval literární práci a studiu pramenů, nedokázal stát na okraji dění a jen pasivně přihlížet. Jeho duch nezestárl, stále hledal dialog, mimo jiné i s mladými lidmi, které oslovoval při různých besedách. Kromě své publikační činnosti působil i jako lektor České křesťanské akademie Praha. Zemřel dne 20. května 2009 ve věku 88 let v Praze.

Dne 28. května 2009 se konala smuteční bohoslužba v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, kde se s Václavem Vaškem rozloučili rodina a přátelé. Smuteční bohoslužbu celebroval biskup Václav Malý a P. Tomáš Halík v homilii vyzvedl službu, kterou pro církev „neumlčenou“ Václav Vaško vykonal.

Prameny:

BALÍK, S; HANUŠ, J. Katolická církev v Československu 1945-1989. 1.vyd. Brno : CDK, 2007, 399 s. ISBN 978-80-7325-130-7.

BALÍK, S. Zemřel Václav Vaško. Církevní dějiny, podzim 2009, č. 4, s 121 -123. ISSN 1803-0068.

BERANOVÁ R. Osobnost katolického disentu - Václav Vaško, diplomová práce, 2012. Západočeská univerzita Plzeň, Filozofická fakulta, Katedra filozofie.

BURSÍK, T. Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali. Trestanecké pracovní tábory při uranových dolech v letech 1949 – 1961. 1. vyd. Praha : Ústav pro studium totalitních režimů, 2009, 211 s. ISBN 978-80-87211-22-9.

KAPLAN, K.; PACL, V. Tajný prostor Jáchymov. České Budějovice : ACTYS, 1993, 191 s. ISBN 80-901234-2-2.

Český rozhlas [online]. Příběhy 20. století: Václav Vaško [audio], vysílané 23. 10. 2006. Archiv audio nahrávky dostupný z WWW: <http://hledani.rozhlas.cz/iradio/?defaultNavigation=&query=&from=23.10.2006&to=23.10.2006&porad=3108x_P%C5%99%C3%ADb%C4%9Bhy+20.+stolet%C3%AD>.

HARTMANN, J.; SVOBODA, B. a VAŠKO, V. Kardinál Tomášek. 1. vyd. Praha : Zvon, 1994, 209 s. ISBN 80-7113-093-1.

Rádio Proglas [online]. Vzpomínky na Václava Vaško [audio], vysílané dne 30. 05. 2009. Archiv audio nahrávky dostupný z WWW: <http://www.proglas.cz/detail-poradu/2009-05-30-07-45.html>.

VAŠKO, V. Ne vším jsem byl rád. 2. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2001, 399 s. ISBN 80-7192-600-0.

Vlček, Vojtěch. Komunismus a „dělník Boží". Lidové noviny, 2009, roč. 22 (č. 120), s. 13. ISSN 0862-5921.

Víra [online]. 50 let příprav na 17. listopad 1989. Online rozhovor s Václavem Vaško ze dne 15. 11. 2005 [cit. 2012-02-09]. Dostupný z WWW: <http://www.vira.cz/rozhovory/rozhovor.php?sel_rozhovor=17>.