Anna Pumprová – Robert Olomoucký, VÝKLAD PÍSNĚ PÍSNÍ

Autor: Radomír Bužek - Číslo: 2012/4 (Recenze)

Anna Pumprová – Robert Olomoucký, VÝKLAD PÍSNĚ PÍSNÍ. Ediční řada Prameny dějin moravských, č. 20. Brno 2010, 399 str., ISBN 978-80-86488-78-3.

Ve dvacátém svazku ediční řady Prameny dějin moravských se čtenářům dostává do rukou první tištěné vydání díla Compilatio super Cantica canticorum olomouckého biskupa Roberta, jednoho z prvních spisovatelů na moravském území z počátku 13. století. Samotné edici latinského textu předchází úvodní studie historicko-literárního charakteru. V první, historické části této studie nás autorka krátce seznamuje s Robertovými životními osudy na základě dochovaných dobových pramenů a sekundární literatury, která byla doposud olomouckému biskupovi věnována. Druhá část úvodní studie nás zpravuje podrobněji o Robertově literárním díle. Tato část je členěna do čtyř kapitol, podle čtyř významných Robertových děl. V první kapitole se dozvídáme o jeho diktátorském díle, čítajícím 47 listin. Jelikož byl Robert jedním z nejvýznamnějších notářů, kteří u nás ve 13. století působili, popisuje autorka krátce jeho literární styl, který následně ovlivnil „řadu domácích listin vzniklých v pozdějším období“ (s. XVII). V následujících třech kapitolách literární části úvodní studie jsou kromě vydávaného spisu Compilatio super Cantica canticorum představena ještě další dvě větší a dosud tiskem nevydaná Robertova díla, které autorka studie zasazuje jak do kontextu historického, tak do kontextu středověké latinské literatury. Informace o těchto spisech, s nimiž nás autorka studie seznamuje, jsou zajímavé nejen z hlediska filologického, ale také teologického, proto je jistě záhodno, abychom se také u nich na chvíli zastavili a poukázali na inspirace, které nám mohou poskytnout.

Prvním představovaným dílem je Robertův didaktický spis Summa confessionum, který se řadí mezi nejstarší svého typu (s. XIX). Je reakcí na učení IV. lateránského koncilu o svátosti smíření a biskup Robert se jeho prostřednictvím snaží poskytnout svým kněžím „nezbytné vědomosti v oblastech souvisejících s výkonem úřadu duchovního správce a uschopnit je k tomu, aby náležitě poučovali svěřený lid a vyzývali jej ke zpovědi a pokání“ (s. XXI). Je třeba upozornit na zcela nové zjištění autorky studie, že hlavním pramenem biskupova počinu byla Summa de confessione tehdejšího významného teologa svatoviktorské školy Petra z Poitiers, což svědčí o Robertově trvalé návaznosti na Paříž, dobové výsostné intelektuální prostředí, kde svého času podle všeho také pobýval a studoval. Máme-li se podle Ciceronových slov učit ze své historie, může nám být právě Robertova Summa confessionum výzvou k zamyšlení, v jaké míře se dnes projevuje v naší místní církvi recepce reformy svátosti pokání, jak ji po výzvě II. vatikánského koncilu předkládají současné Obřady pokání, a jakým způsobem dochází (jestli vůbec dochází) k uvádění těchto reforem do naší kající praxe.

Druhým dílem, se kterým nás autorka ve své studii obšírněji seznamuje, je kazatelská sbírka Opus super epistolas. Předně nás upozorňuje, že je nutné zkorigovat a doplnit dřívější informace o tomto spisu (s. XXIII). Zajímavé a rozhodně povzbudivé je tvrzení, že „Opus super epistolas představuje patrně nejstarší dochovanou sbírku kázání, která vznikla v českých zemích a vyznačuje se výraznějším autorským podílem“ (s. XXVI). Robert si byl vědom své zodpovědnosti za výklad Božího slova ve své diecézi, a tak formou přiměřenou své době předkládá modelovou sbírku kázání jako pomůcku, „která by jiným kazatelům poskytla vzor co do výběru látky a jejího zpracování pro promluvy k různým příležitostem“ (s. XXVIII). V souvislosti s touto praxí se automaticky nabízí otázka, v jaké míře se u nás dnes hledí na kvalitu péče o svěřený Boží lid prostřednictvím Božího slova.

Nejrozsáhlejší kapitola druhé části úvodní studie, rozčleněná do tří podkapitol, je věnována samotnému spisu Compilatio super Cantica canticorum, který „v dobové česko-latinské literatuře představuje dílo zcela mimořádné, a to jak volbou žánru, tak i látky, kterou zpracovává“ (s. XXIX). V podkapitole věnované základním charakteristikám spisu poskytuje autorka studie dataci díla a motivaci jeho vzniku, podrobně rozebírá jeho strukturu a styl a zabývá se též problematikou autorit vzhledem k vlastnímu Robertovu exegetickému přínosu. Zejména pro badatele v oblasti biblické teologie může být toto dílo svědectvím o středověkých představách ohledně tvorby biblických komentářů. Ve druhé podkapitole se autorka studie věnuje metodologické a formální výstavbě díla v závislosti na modelech rozvíjených v křesťanské exegezi západní provenience ve snaze odhalit styčné body, které by s nimi předkládaný komentář spojovaly. Typologicky charakterizuje Robertův spis Compilatio jako kontinuální komentář (s. LIV), který v sobě spojuje dva typy exegeze, monastický a katedrální (s. LV), s převážně tropologickou orientací (s. LVI). V poslední podkapitole pak představuje tradici výkladu Písně písní v křesťanském prostředí a poukazuje na její prvky obsažené v Compilatio. Obeznamuje čtenáře se specifiky aplikace teorie čtverého smyslu Písma, kterých si lze při čtení Robertova díla povšimnout. Jmenuje několik důležitých postav z dějin výkladu Písně písní a popisuje jejich přínosy v hledání klíče k jejímu porozumění, jako např. Hipolyt (ekleziologická interpretace nevěsty), Origenes (individuální interpretace: nevěsta-duše), Ambrož (nevěsta-panna), a poukazuje na jejich využití ve středověku, zejména na mariologickou interpretaci Ruperta z Deutzu. Robert se podle autorky studie prokazuje v této souvislosti jako kompilátor v tom slova smyslu, že ve svém výkladu jednak využívá tyto interpretační modely nevěsty (církev, duše, Panna Maria), ale zároveň a hlavně v nevěstě předkládá „vzor pro věřící duše, ztělesnění svatého života a ctností“ (s. LXII), což podle tehdejšího mínění byly Bohu zasvěcené osoby – adresáti spisu. Významnou roli zastávají ve spisu kazatelé, kteří mají pro svou úlohu strážců a duchovních vůdců ukazovat nevěstě správnou cestu (srov. s. LXIV). Na závěr se jeví jako rozhodně neopomenutelné tvrzení, že „Robert se svými díly snažil vyjít vstříc praktickým potřebám světského kléru i řeholníků. Jak mu jeho rozhled umožňoval a erudice ukládala, nechal se při své tvorbě inspirovat intelektuálními autoritami tehdejší doby a zasloužil se tak o přenesení střípků jejich myšlenek z centra evropského kulturního prostoru na jeho periferii“ (s. LXIV–LXV). Právě pro tyto snahy je i v dnešní době Robertovo dílo významné jako vzor k následování a rozhodně stojí za to se jím zabývat.

Kromě zmíněné úvodní studie a edičního vydání spisu Compilatio super Cantica canticorum obsahuje předkládaný svazek detailní ediční poznámku v české a anglické verzi, index citací z Bible a index autorů, na něž se biskup Robert odvolává.

Jak vidno, Robertovo dílo má co nabídnout nejen odborníkům z řad medievistů a filologů, ale i teologům. Nezbývá než za celou obec katolických teologů místní církve poděkovat autorce studie a editorce tak skvostného díla za to, že nám zprostředkovala náhled do dějin teologie na našem území a že se na základě jejího příslibu můžeme do budoucna těšit také na podrobnější studii o počátcích moravského kazatelství. I v tomto případě se jedná o v dnešní době ožehavé téma, které si jistě zaslouží pozornost a obrodu – snad i díky historickému náhledu, který nám může poskytnout spoustu inspirací do naší současné praxe. Na závěr bych chtěl ještě vyslovit přání, aby bylo Robertovo literární dílo dále zkoumáno a taktéž překládáno do češtiny, aby z něj mohlo mít užitek co nejširší publikum.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|