Petra Košťálová, ARMÉNSKÉ KRONIKY OD JEZERA VAN – XVI.–XVIII. století

Autor: Evžen Kindler - Číslo: 2012/3 (Recenze)

Petra Košťálová, ARMÉNSKÉ KRONIKY OD JEZERA VAN – XVI.–XVIII. století. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2011, 286 str., ISBN 078-80-87378-17-5.

Dovolil jsem si zachovat formu záhlaví obvyklou v Teologických textech, totiž začít autorstvím, přestože autorů kronik je jedenáct. Na titulním listě je uvedeno „Vybrala, přeložila a úvodem a poznámkami opatřila Petra Košťálová“, a když porovnáme počty stránek, zjistíme, že ten úvod a poznámky zabírají víc stránek než samotné kroniky; ty jsou na str. 43 až 163, tedy na 121 stránkách, a to jsou ještě prokládány celostránkovými ilustracemi. Ostatních víc než 50 procent knihy je tedy úvod a poznámky, takže překladatelku lze považovat i za autorku. Pod termínem úvod se skrývá šest kapitol s nadpisy Historické souvislosti vzniku kronikářských zápisů, Arménská církev ve středověku, Vznik a úloha katholikosátu, Aghtamarský katholikosát, Kroniky v kontextu arménské středověké literatury, Bitliská (baghešská) škola historiků a K metodologickému přístupu. Za překlady se lze setkat s rozsáhlými rejstříky soudobých reálií, zeměpisných jmen (oba po cca 250 heslech) a osobních jmen (77 hesel), s posloupnostmi osmanských sultánů a súfijských šáhů, stručnými popisy arménského církevního kalendáře a arménského církevního roku, pravidly přepisování a čtení arménských a tureckých slov a rozsáhlým seznamem literatury. U některých termínů jsou i tři synonyma. A samy překlady mají bohatě poznámek pod čarou, nezřídka zabírajících i třetinu stránky.

Přeložených kronik je deset, každá od jiného autora; jedenáctý autor je neznámý – ke kronikám je připojena balada o Hovhannesovi a Ajše, o jejímž autorovi nelze mluvit, neboť balada je anonymní folklórní dílo, postupně lidem orálně tradované a obměňované, jež se už v 17. století vyskytuje ve více zapsaných variantách. První dvě kroniky jsou z 16. století, poslední je z 18. století, předposlední sice byla napsána po roce 1726, ale tomuto roku věnuje kronika jediný řádek, když předtím končí rokem 1701. Prostředních šest kronik bylo napsáno v 17. století. Autoři tvoří široké spektrum, od lidových písmáků přes mnichy až po vardapety, tedy cosi jako doktory teologie, kteří byli často představenými klášterů.

Jak říká název knihy, kroniky vznikaly kolem jezera Van. To se nachází v rozsáhlé části historické Arménie, která je od první světové války „integrální částí Turecka“ – uvozovky lze chápat jako výraz pro ironii, a stejně i dále. Když se Arménská republika stala integrální částí právě se konstituujícího „nezrušitelného svazu, který navěky sjednotila velká Rus“ (jak se zpívalo v sovětské hymně), Lenin se rozhodl nastolit v oblasti kolem Arménie „mír na věčné časy“ tak, že větší část Arménie postoupil Turecku. V té části je kromě posvátné hory Arménů a celého křesťanství a židovství Ararat i jezero Van a jeho okolí. Dnes spojuje průměrný vzdělanec Arménii s dnešním hlavním městem Jerevan (případně s blízkým Ečmijadzinem, sídlem hlavy arménské apoštolské církve), avšak v minulosti znamenalo centrum arménské vzdělanosti právě okolí jezera Van.

Tato oblast měla jeden obrovský handicap: kolem jezera Van procházela právě v době psaní kronik hranice mezi vlivem osmanské říše na západě a safíjovské říše na východě a při nerovnováze na jedné či obou stranách se hranice měnila, takže okolí jezera Van bylo střídavě pod perským a tureckým vlivem, tj. někdy pod vlivem šiítské odnože islámu a jindy pod vlivem islámu sunnitského. Lze si představit katastrofální doprovodné jevy těchto změn – zejména přesuny front –, a navíc osmanská vláda svěřovala často správu uvedené oblasti Kurdům, kteří v blízkosti jezera Van také sídlili. Kroniky nám tedy podávají svědectví o jedinečném životě křesťanů v této exponované oblasti. Informují nás však i o událostech existujících daleko od ní, na které ovšem křesťané u jezera Van obraceli pozornost – jde např. o osmanské boje v Polsku nebo o náklonnost existující už od středověku mezi katolickým Římem a aghtamarským katholikosátem (katholikos je oficiální titul hlavy Arménské apoštolské církve, nejprve byl jeden, od 14. století přibyl druhý a mezi roky 1118–1805 existoval třetí, lokální, sídlící v klášteře Aghtamar na ostrově jezera Van).

Nebudeme potenciálního čtenáře zbavovat potěšení z objevování širokého spektra událostí, popisovaných v kronikách někdy větou na jeden řádek a jindy na dvou stránkách. Jen upozorníme na dvě otázky: skloňování arménských jmen v češtině a porozumění „monofyzitské herezi“, údajně vyznávané Arménskou apoštolskou církví.

V dnešní době se u nás bojuje za uznání praxe skloňovat řecká jména mužského rodu, která mají koncovky v nominativu, jako by ony byly částí jejich kmenu, takže se připouští a ujímá např. Patmos, Patmosu, Patmosem,… (kdy bude přípustné Zeus, Zeusa, Zeusem…?). Mnoho arménských slov bylo převzato z řečtiny a přitom se ujalo totéž (není to novinka, je to součást grabaru, tj. klasické arménštiny, existující od 6. století i jako liturgický jazyk). Titul hlavy Arménské apoštolské církve je evidentně řecký i co do svého významu, avšak grabar jej skloňuje katholikos, katholikosi,… Vede to logicky k českému skloňování katholikos, katholikosa, katholikosovi,… což zvedne žaludek každému vzdělanci; avšak skloňování důsledně dle klasických prototypů zase udělá z hlavy arménské apoštolské církve „katolíka“. Překladatelka zvolila střední cestu, totiž pro katholikos zvolila „nearménský“ způsob u nás z minula běžný a cítěný jako klasický pro slova řeckého původu: katholikos, katholika,…. Pro instituci, kde se problematické -os skrývá uvnitř slova, zvolila termín katholikosát. Domnívám se, že v souvislosti se zvětšující se komunitou arménských křesťanů u nás bude třeba vyslovit nějaká jednotná pravidla; jak by však měla konkrétně znít, to se v souvislosti s existencí netradičních přístupů k analogickým jevům v řeckých jménech neodvažuji hádat.

Aby bylo jasno, Arménská apoštolská církev nemá nic společného s Apoštolskou církví (letniční, evangelikální); nazývá se tak proto, že dle tradice přinesli křesťanství do Arménie přímo apoštolové sv. Bartoloměj a sv. Juda Tadeáš. V době konání Chalkedonského koncilu byla Arménie vojensky obklíčena a nemohla se dostavit, takže se k jeho závěrům nepřipojila a – trochu i z politických důvodů – se na dvinském sněmu v polovině 6. století připojila jako autokefální k monofyzitským církvím, přestože vyznává dvojí přirozenost Kristovu jako úplnou a nesmíšenou mimo jiné jak v anafoře své mešní liturgie, tak ve Vyznání víry (rozšířeném podle formulace sv. Epifania). A jak jsem se v rozhovoru s jedním duchovním z ečmijadzinského kněžského semináře osobně přesvědčil, hlásí se k monofyzitismu stále: považuje totiž každé jeho popření za příklon k nestoriánské herezi. Toto nedorozumění, založené zhruba na záměně pojmů přirozenost a podstata, se projevuje jak v kronikách samotných, tak ve vysvětlivkách: v těch se překladatelka evidentně snažila přiblížit čtenáři spíše pojetí kronikářů samotných než objektivní hodnocení, na němž se shodují různé strany i dnes. A když už, doporučoval bych nepoužívat termín gregoriánská církev pro Arménskou apoštolskou církev, i když se termín gregoriánská v tomto kontextu u nás občas vyskytne. Kromě toho, že Arméni sami to neslyší rádi, zní to jako jakási analogie termínu luteránská církev.

Překladatelka správně v úvodní stati zdůrazňuje, že utrpení chápali autoři kronik jako Boží trest za hříchy a za odklon národa od křesťanské víry a mravů. K baladě o Hovhannesovi a Ajše poznamenává, že jde o jistou analogii příběhu Romea a Julie, ostatně univerzální v tom, že podobné příběhy byly tradovány dokonce i u muslimských národů. Dnešní čtenář ovšem může být překvapen rozuzlením: napětí mezi rodinou arménského kněze, z níž pochází Hovhannes, a rodinou muslimského učitele náboženství, vykladače Koránu a soudce, z níž pochází Ajša, vede přes modlitby Hovhannesovy matky k tomu, že on pošle Ajšu k vodě a zůstane křesťanem – tedy žádný ekumenický happyend ani žádná shakespearovská tragédie se sebevraždami, nýbrž setrvání u Krista, tak ceněné u arménského národa.

Kniha obsahuje mnoho informací o Arménii, Arménské apoštolské církvi, arménské literatuře a kontextu arménského křesťanství a lze ji doporučit jako podnětný doplněk obecných a abstraktních informací, s nimiž se všeobecně vzdělaný Středoevropan obvykle setkává.