Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., JEŽÍŠ NAZARETSKÝ II.
Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2012/3 (Recenze)
Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., JEŽÍŠ NAZARETSKÝ II. Barrister & Principal, Brno 2011, 232 str.
„Můj“ Ježíš Nazaretský: tím myslím dlouho očekávaný 2. díl knihy Benedikta XVI., současného papeže. Autor tohoto výjimečného díla vepsal do záhlaví i své občanské jméno, Joseph Ratzinger. Jeho úmysl je zřejmý, nechtěl vystupovat z pozice Magisteria, ale jen toho, „který hledá Pánovu tvář“, jak v úvodu skromně sděluje. Ale co jsem já, že si troufám psát o knize Svatého otce, hlavy křesťanstva, já, obyčejný laik bez teologického vzdělání?
I když by se to mohlo zdát nepatřičné, já si nepatřičný nepřipadám. Dokonce si myslím, že když je kniha tak významného autora s láskou a obdivem přijímána od posledního člena církve, jíž je Benedikt hlavou, nemůže to znamenat nic jiného než to, že my dva k sobě nějak patříme, že jsme si blízcí a že si rozumíme. Že ten, „který hledá Pánovu tvář“, není sám, že je nás víc, a že tato snaha a touha, která veškeré instituční vzdálenosti relativizuje, je nám stejnou životní potřebou a nutností, která náš život naplňuje a činí hodným toho, aby vůbec byl žit. Řečeno jinak, přání sjednotit se s naším Pánem Ježíšem Kristem a plnit vůli nebeského Otce, jak je to vyjádřeno v třetí prosbě Otčenáše, proniká celou církví, od její hlavy až k nejvzdálenějším údům, a je vlastně předpokladem napojení na jediný vinný kmen, z kterého na nás všechny, první i poslední jeho ratolesti, proudí míza, která všechno oživuje.
Ta kniha mě naprosto pohltila, už když jsem jí začal napoprvé listovat. Řekl jsem si, že ten příběh přece známe a je jedno, kde se do něj poněkud víc „ponoříme“. Jenže já už jsem se nedokázal od toho přečteného odtrhnout. Přitahovalo mě to, jako bych se ocitl v nějakém silném magnetickém poli: každá věta, každé slovo, konfrontováno s jinými pohledy i exegetickými postřehy jiných autorů, bylo „zastavením na cestě“, podnětem k hlubšímu a hlubšímu ponoru, dosud nepoznanému, otevřením se k novému objevnému vnímání velkolepého dramatu naší spásy.
Teprve poté, co mě takto namátkově otevřené stránky vtáhly do tohoto podivuhodného příběhu a postupně přiváděly k dokonalejšímu a niternějšímu chápání skutečností dávno známých, začal jsem číst znovu a poctivě od začátku. A stále víc mě překvapovalo to neustálé zvažování významu každého slova i porovnávání původního znění biblického originálu s jeho překlady a výklady. Byl jsem vtažen do úžasného dobrodružství, kdy záleželo na každém slovíčku, na každé vazbě, kdy jednotlivé postavy ožívaly, kdy jsme se společně s autorem, ano, společně, musím to tak vyjádřit, nořili do jejich uvažování, do motivů jejich slov i činů, čím byly ovlivněny, co je podmiňovalo, proč jednaly právě tak a ne jinak. A když nestačily biblické prameny, zašlo se k předkřesťanským filosofům, k židovským historikům nebo k otcům křesťanského starověku.
Udivovala mě šíře znalostí Svatého otce i jeho vědecká erudovanost i korektnost, s jakou cituje např. díla autorů jiných křesťanských vyznání, s jakým respektem, s jakou úctou a delikátností k nim přistupuje, bez stínu nějaké „nadřazenosti“ nebo „autoritativnosti“, k níž by z hlediska svého úřadu měl přece plné právo. Už v úvodu píše: „Mám radost, že mé knize přibyl takříkajíc ekumenický sourozenec, jímž je dílo Ježíš od evangelického teologa Joachima Ringlebena…“ Tedy „sourozenec“, postavený mé knize naroveň! Nelze než obdivovat autorovu skromnost a vědeckou poctivost! A takovýto postoj není zdaleka jediný.
Při posuzování některých závažných teologických otázek se Benedikt nevyhýbá ani názorům exegetů, s nimiž nesouhlasí. Například mě samotného překvapilo, že jsou teologové, kteří konsekrační slova, uvedená synoptiky a sv. Pavlem, nepokládají za autentická slova Ježíšova. Tato slova jsou přece nejvnitřnějším jádrem křesťanské bohoslužby, na kterém spočívá celá teologie mešní oběti. A přece se těmto teologům zdálo, že v sobě obsahují rozpor mezi svým zněním a tím, co Ježíš doposud hlásal, a že z dosavadního Ježíšova působení je nelze odvodit. Svatý otec tyto názory neignoruje, nevyhýbá se jim, ale argumenty, jimiž je tito autoři podepírají, jemně, krok za krokem, s logikou a noblesou jemu vlastní vyvrací a činí z argumentu protiargument takové síly, že mu nelze dále odporovat….
Co mě zvlášť ohromilo, je Benediktovo pojetí Krista, jehož život není nějakou ukončenou historickou kapitolou jako miliony jiných významných osobností lidských dějin, ale je postavou, k níž se vztahuje a na jejíž příběh je tajemným způsobem napojen každý člověk všech dob a míst, zločince, teroristy a lidské vyvrhele nejtěžšího kalibru nevyjímaje (a jistě včetně osobních „dějin duše“ každého z nás). Nemůžeme se nezachvět, když čteme v kapitole nazvané Getsemany: „Právě proto, že je Syn, vidí maximálně zřetelně celou tu špinavou záplavu zla, veškerou moc lži a pýchy, všechnu rafinovanost a hrůznost zla, které na sebe věší masku života a nepřetržitě slouží destrukci bytí, hanobení a ničení života. Právě proto, že je Syn, nejintenzivněji pociťuje hrůzu, všechnu tu špínu a sprostotu, kterou musí pít z jemu určeného kalicha.“ Když na nás denodenně ve zprávách ze světa doléhá toto úděsné mysterium iniquitatis, uvědomujeme si jeho zdroj i lék, který nám byl na tuto epidemii zla Ježíšovou smrtí nabídnut. Každý z nás lidí v kterékoliv historické epoše může nalézt v Ježíšově příběhu svou osobní roli, každý v něm má své místo, s nímž se, ať už nevědomky nebo s plným vědomím, může ztotožnit.
A poznáváme Boží působení v průběhu evangelijního poselství i v obecných dějinách: působení skryté, tajemné, jakoby „zašifrované“, mnohdy nepochopitelné, nečekané, překvapující, jehož smysl se postupně odhaluje a „zpřístupňuje“ těm, kteří se nechají vést a proniknout Božím duchem. Neustálým trpělivým porovnáváním novozákonní zvěsti s odkazy na Starý zákon („prolnutí věrnosti s novostí“) vyvstává před námi úžasný mnohovrstevný obraz kontinuity spásných činů, vedoucích od prvních kapitol Geneze až k vrcholům Ježíšova života na kříži a jeho slavnému Zmrtvýchvstání. Právě tato neustálá propojenost obou částí Písma svatého v nás utvrzuje vědomí o skutečnosti, že celý Ježíšův život i jeho „nejkoncentrovanější“ okamžiky, jako je Poslední večeře s konsekračními slovy nebo jeho oběť na kříži, jsou předpovězeny v žalmech, v prorockých i historických knihách Starého zákona, a teprve s těmito odkazy na mojžíšovskou dobu a její bohoslužbu nabývají svého plného, hlubokého náboženského významu.
Závěr knihy paradoxně Ježíšovým životem nekončí. Právě naopak, má být velkou výzvou k novému začátku pro nás všechny. Symbolický „advent“, doba čekání na jeho příchod na konci časů, se stává adventus medius, prostředním příchodem, „prézentní eschatologií“, jež se nevzdává jeho konečného příchodu, který promění svět, ale ukazuje, že mezidobí není prázdné, že je prostorem pro „tady a teď“, ať už pro příchod velkých křesťanských osobností minulosti, které obnovily církev a pohnuly dějinami, nebo pro nové svědky Ježíšovy přítomnosti, v nichž k nám přece přichází On sám a o jejichž příchod máme prosit a jimiž se máme na základě charismat, sil a schopností nám daných i sami stát. „A tato prosba, která se nezaměřuje bezprostředně na konec světa, a přesto je opravdovou prosbou o jeho příchod, v sobě nese celou šíři prosby, kterou nás naučil on sám: ‚Přijď království tvé!‘ Přijď Pane Ježíši!“
V knize se setkáme s množstvím citátů a odkazů na autory různých směrů z různých dob – od filosofů předkřesťanských, židovských, církevních otců prvních staletí i teologů středověkých, mezi nimiž významné místo zaujímá sv. Tomáš Akvinský (což jistě potěší prof. Karla Skalického, který jeho jméno ve své recenzi na 1. díl Benediktova Ježíše postrádal), až po teology a exegety současné. V závěrečných Odkazech na literaturu příjemně překvapí krátké autorovy komentáře a poznámky k citovaným dílům, z nichž se dozvíme i o jeho osobním vztahu k nim, což nám znovu připomene, s jakou důkladností a svědomitostí Benedikt XVI. ke své práci přistupoval a jak obrovské množství materiálu prostudoval. To vše je jistě nejpřesvědčivějším dokladem toho, s jakým úsilím a s jak velkou láskou „hledal Pánovu tvář“, jejíž autentické rysy a vyzařující sílu nabízí nám všem. Pro odborníky možná brilantní teolog, pro nás ostatní otec a bratr, někdo blízký, kdo nám dokázal otevřít bránu k Ježíšovu srdci.
