Na cestě

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2012/2 (Dialog)

Jsme pořád na cestě. Prý. Můžeme se tedy i rozhlížet, nechat se okouzlovat krásou, potěšeni a rozradostněni jít pořád k cíli, řízeni střelkou, kterou jsme si zvolili. Ale protože nic není jednoznačné a jednoduché, zvlášť máme-li dětsky bezbranné srdce, můžeme být i rozptylováni a zlákáni ledasčím nedobrým, tvrdě brzděni nečasem, překážkami a na chvíli obluzeně dezorientováni. Prosíme o ochranu, věříme v ni, prosíme o osvícení, ale přešlapujeme-li delší dobu, znejistíme a toužíme po záchranném lanu ihned. Čekání a poušť jako by byly jen pro ty nejsilnější. Jako kdybychom my na ně neměli. Třeba víme, že to jsou zkoušky víry, ale nezadržitelně v nás něco volá, že jsme jenom lidé, a Ty jsi byl, Pane, Bůh.

Ve světě se mluví o krizích. Nemyslím hmotných. Ale mrví se to krizemi adolescentů, maturantů, středního věku, přechodu, starých, manželů, … výčet je téměř bezbřehý. Kdy vlastně jsme vně? Chtěli bychom rozseknutí problému (také častý termín) hned. Teoreticky jsme nabiti tezemi o očistném ohni, o kutí na kovadlině… ale! Zasáhne-li nás to nepřipravené, zmatkujeme a zdá se nám, že se Bůh „plete“, že pro nás neprostírá to pravé, my přece máme – podle sebe – úkol jiný, mnohem důležitější a prospěšnější, grandióznější, kterým bychom prospěli málem celému vesmíru, který by rozhoupal celou zeměkouli.

Jak daleko je v tomto stavu do ztišení a pravého pokoje! Jak těžké poznat hned Boží vůli! A jak milosrdná je v tu chvíli lidská pomoc, kterou prostupuje svou laskavostí Bůh!

Řeholní sestra, která se vyčerpává do krajnosti u lůžek umírajících, zalévá teplem laskavostí zimu odchodu ze světa, volá v modlitbě – jsem jenom člověk, Pane, tolik toužím po vlídném povzbuzení kněze, kterému jsem se v dopise svěřila. A on mlčí, ani jedinou větou, o niž jsem prosila, mne nepodepře. Má podle sebe jiný úkol. Copak v tak kariérním postavení není skulina pro tápajícího člověka? – A onen kněz si je v tu chvíli jistý, že musí zařídit to, ono, je přece postavený k mnohem důležitějším věcem. A zareagoval-li by pokaždé, rozebral by si ho každý na kousíčky a takový balvan by jej táhl ke dnu, ne k službě celé církvi.

Dítě, které mrzí, že spolužáci mají tolik věcí a možností, a ono nic, je pro ně „socka“, asi proto, že je jich doma hodně, se svěří matce, ale ta je v bolesti nad tím odbude místo útěchy. – Mladí i třeba staří, kteří se zaplétají do nedovolených svazků… Žena, která strádá bez souznění s manželem vyžadujícím absolutní pochopení ve všem. – Manžel trpící tím, že už není v aktivním zaměstnání. – Osamocení, kteří nemají odvahu spřátelit se s někým, nabídnout se k nějaké službě. – Manželé, kteří v sobě dusí náhlou nebo plíživou nechuť k sobě. – Lidé hledající zaměstnání, nemocní… výčet je nekonečný. Tolik lidských bolestí, a nebe je v tu chvíli pro ně tak daleko! Kde je nějaký člověk? Každý z nich si třeba myslí nebo je přesvědčený o tom, že byl něčím oklamán, že na světě je jen nespravedlnost, necitlivost. Vždyť by stačilo jen vytáhnout neviditelná tykadélka, sametově se jimi přiblížit a rozevřít chřípí pro hořkou vůni bolesti. Třeba jen mlčet, ale být blízko!

Stojí to mnohokrát hodně, ale není to nemožné. Když se nabídneme pro tuto službu, Bůh dá sílu brzy, ne-li hned. Jako jednomu známému knězi, který by se svým vzděláním a schopnostmi mohl zastávat jiné postavení než dosud, nebo i na dosavadním místě „dělat jenom svou práci“, ale on slouží do krajnosti i tam, kde by nemusel, ale uslyšel nebo z očí vyčetl volání o pomoc plačících oveček.

Všechno by se nám mělo vracet ve všech takových situacích k Bohu. K rozmluvě s ním. I tehdy, kdy si myslíme, že jsme vyvoleni k tomu, abychom sloužili jinak, než po nás bližní žádají nebo od nás očekávají. K prosbě o to hlavní – o pokoj a požehnání v každé situaci. Nebudeme-li chtít lámat či odstraňovat balvany, ale odvaneme-li peříčka z cesty druhých, jejich vděčnost, třeba slovně neprojevená, jen z nich vycházející jako paprsky, nás prostoupí a oblaží tím, co je Boží. A i kdyby ne, i když se ze začátku budeme sami v sobě rvát s tím, že jsme zmarnili setinku svého času daného nám zde, Bůh dá pocítit, že se mýlíme, že on je šťastný. A to by pro nás mělo být nejdůležitější.

Jak dlouhá je naše cesta zde, nevíme. Ale žádný „žebrák“ ani nebohý, který ji lemuje, na ni nebyl pro nás poslán marně. A žádný také není tak velkým zdržením, že bychom prací s ním nedošli do cíle. Každý může být zdrojem i naší radosti už zde.