V agonii církve

Autor: Hans Waldenfels - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/1 (Studie)

Setkání s Oto Mádrem

27. února 2011 zemřel v Praze ve věku devadesáti čtyř let český teolog Oto Mádr, jedna z nejvýraznějších postav českého odporu. Poprvé jsem se s ním setkal 1. září 1987 na pražském letišti. Pozdravil mne a zatáhl mne za sloup. Tam mi vtiskl do ruky něco k přečtení a vyzval mne, abych v autobusu a jiných veřejných dopravních prostředcích nic neříkal, na nic se neptal, prostě mlčel. A tak jsem hned na začátku zažil to, co napsal Oto Mádr v knize Wie Kirche nicht stirbt: „Je také třeba zmínit Státní bezpečností pečlivě a do šířky zakládané špiclování. Pravda mohla být sdělována jen šeptem. A církev šla do katakomb.“ (15) Když jsme pak po chvíli museli přestupovat na jinou autobusovou linku, zavedl mne Mádr na roh ulice a ukázal mi velkou budovu: dřívější kněžský seminář, v době této mé první návštěvy ústředí komunistické strany, dnes opět seminář.

Jednu noc jsem byl jako turista v jednom z několika oficiálních hotelů a další den jsem se přestěhoval do bytu filosofa Bohumíra Janáta. Dosud uchovávám jeho poznámku: „Chléb nás neživí. Co nás živí v chlebu, je Boží věčné světlo, život a duch. Angelus Silesius. Vše dobré a nashledanou. B. J.“ Majitel bytu pracoval v noci jako topič, a tak byl byt v noci volný; Janát spal přes den.

Následovala řada dní – lépe: večerů – ve skryté církvi, v Praze, v Olomouci a jinde. Navečer jsme našli byt, opatrně, abychom nebyli viděni. V soukromých bytech se pak shromáždilo 15 až 20 mužů a žen, jimž jsem přednášel ze své disciplíny, fundamentální teologie, a odpovídal na dotazy. Šlo o spirituální témata, jako meditace a modlitba, též o křesťanství v nábožensky pluralitním světě, tedy o jiná náboženství, ale především o křesťanství v těžkých časech. Zcela konkrétně jsem tak zažil část skryté církve.

V tomto světě mlčení se naplňovala výzva Oto Mádra: „Prožívejte křesťanské společenství mezi sebou. Najděte se dva, tři, čtyři stejného smýšlení nebo dvě, tři rodiny a dávejte si navzájem Božího ducha. Čtěte společně Písmo a meditujte nad větami evangelia. Studujte náboženské otázky a řešte nové situace. Půjčujte si duchovní knihy, vypěstujte si neformální, účinnou lásku zasahující všechny potřeby. Zkuste si udělat den duchovní obnovy, bratrsky se upozorňujte, buďte si rádci a oporou i ve věcech duchovního života a svědomí.“ (25)1

1 OTO MÁDR, Slovo o této době, Praha 1992, s. 211.

V pronásledované církvi

Mádr žil od počátku v církvi, jejíž osud v posledním století stejně jako ve stoletích předcházejících byl určován častými změnami, vzestupy i úpadkem. Doby rozkvětu a klidného vývoje byly střídány pronásledováním a útiskem. Politický vývoj vrhal zemi z jedné krize do druhé a ohrožoval dokonce i národní identitu. Roku 1918 došlo k vytvoření dvojstátu Československa, v němž Mádr, narozený 1917, vyrůstal. Na základě Mnichovské dohody z roku 1938 získali nacionální socialisté Sudety. Oblast jižního Slovenska musela být odstoupena Maďarsku. Slovensko a Podkarpatská Rus dostaly autonomii, Slovensko se osamostatnilo roku 1939; nato obsadil Hitler zbývající české území a zřídil Protektorát Čechy a Morava, závislý na Německu.

Roku 1945 došlo k obnovení státu, ale brzo též ke komunistickému převzetí moci. Podkarpatská Rus připadla Rusku, sudetští Němci museli v letech 1945/6 opustit svou vlast. Současně rostl stalinský vliv. Komunisté vyhráli v roce 1948 volby a udělali z české země „lidovou republiku“. Tím začalo i pronásledování katolické církve. Jestliže se ukončení nacistického panství zdálo nakrátko být osvobozením, pak toto osvobození brzy skončilo obdobím tvrdého pronásledování pod panstvím Moskvy a zařazením do východního bloku. Pražské jaro 1968 se ukázalo být krátkou epizodou, kterou rychle ukončil vojenský zásah Sovětského svazu.

Dodnes má země navenek mnohde ještě křesťanský charakter, ale církev prodělala málokde takovou agonii jako v Čechách. Teprve pod vlivem Závěrečného aktu z Helsinek z roku 1975 došlo k založení hnutí na obranu občanských práv Charta 77, které přivodilo v roce 1989 „sametovou revoluci“ a po zrušení Varšavského paktu v roce 1991 vedlo k nové orientaci Česka na Západ.

Do tohoto náčrtu historie je třeba zařadit biografická data Oto Mádra. Po ukončení morálněteologického doktorského studia v Římě se 1949 jako dvaatřicetiletý vrátil do Prahy. Zatčen byl už roku 1951. V roce 1952 byl v Brně uspořádán proces, v němž byl Mádr odsouzen za velezradu a špionáž na doživotí. Léta 1952–1966 prožil ve vězení, nejprve na Mírově, pak ve Valdicích. Věznění bylo takové, že ti, kdo se tam dostali, vůbec nevěděli, kdy a zda vůbec vyjdou na svobodu, nebo zda je to konečná stanice jejich života – mnozí tam našli smrt buďto strádáním, nebo násilně.

Roku 1966 byl Mádr podmínečně propuštěn a pracoval nejprve jako sanitář v nemocnici, pak jako skladník a nakonec jako správce v jednom muzeu. Během Pražského jara mohl krátce působit na univerzitě při vzdělávání kněží a též publikoval. Roku 1969 byl soudně rehabilitován. Ale už po roce byl odstraněn z teologické fakulty. Byla mu zakázána jakákoli veřejná činnost, nesměl vycestovat do ciziny. Roku 1975 byla rehabilitace z roku 1969 zrušena a předchozí rozsudek potvrzen, i když s nižším trestem. Se všemožným omezováním mohl Mádr působit ve farní pastoraci až do penzionování v roce 1978. V této době přeložil do češtiny všechny dokumenty 2. vatikánského koncilu. Svá nejlepší léta prožil v pronásledování a v podzemní činnosti.

Moje krátké úvodní připomenutí roku 1987 ukazuje, jaké to bylo až do „sametové revoluce“ 1989/90. Ač už Oto Mádr nebyl ve vězení, nežil ve svobodné zemi a ani církev nežila ve svobodě. Svobodné vzdělávání laiků nebylo možné, mohlo probíhat jen potajmu. Špiclování bylo běžné.

Cestou, jak se dostat k lidem, byly různé publikace, které Oto Mádr inicioval. Samizdat, texty šířené pod rukou, byly jedním z nejdůležitějších komunikačních prostředků oné doby. Dosud existují Teologické texty, vycházející veřejně od roku 1990 a v současnosti redigované Jolanou Polákovou. Tento časopis a další řady textů a knih byly cestou, jak navázat na zahraniční teologii po 2. vatikánském koncilu a jak dodatečně zvednout úroveň vzdělanosti. Publikace byly provázeny množstvím seminářů, konaných v nejrůznějších městech Čech a Moravy.

„Teologie umírající církve“

Důležité myšlenky, jimiž se Mádr v té době zabýval, jsou obsaženy v malé knížce, kterou vydalo v roce 1993 nakladatelství Benno-Verlag pod názvem Wie Kirche nicht stirbt poté, co její autor obdržel v Bonnu čestný doktorát teologie.

Mádr popisuje střízlivě hynoucí církev: „Církev začíná odumírat, když trvale ubývá kvantita, ale především když ochabuje intenzita života z víry. Nezáleží na tom, zda církev mizí z veřejnosti jako celek nebo ztrácí fyzicky či duchovně jednotlivce. Církev je usmrcována v každém mučedníkovi, víc umírá v tom, kdo se sám prodá, a nejbolestněji umírá v každém dítěti, v jehož duši někdo zašlápne dobré semeno. I v historických zvratech, a také s každou starou generací odchází církev, která tu dosud žila.“ (31)2

2 Tamtéž, s. 238.

Mádr nevidí žádnou odpověď v iluzionistickém optimismu, v zoufalém odporu, v hořkém pesimismu, psychické emigraci nebo reálném útěku ze situace. Církev Ježíše Krista bude žít dál – o tom je Mádr přesvědčen.

Žádá „život s pohledem na smrt“ a formuluje čtyři požadavky, jejichž splnění může Bůh očekávat i ve stadiu umírající církve: přijmout smrt, intenzivně žít, vydat ze sebe to nejlepší, nechtít zemřít.3 (...)

3 Tamtéž, s. 241–242.

„Jak církev neumírá“

Mádrova obhajoba teologie umírající církve mu ovšem nebrání v tom, aby své německé knize dal opačný titul: Jak církev neumírá. Tomuto tématu je věnována největší část knihy.

Oto Mádr neprobírá otázku spekulativně, ale analyzuje konkrétní situaci církve v ohroženích, která zakusil ve své zemi a v průběhu svého života. Nejde mu o vypracování „hotové teologie církve v ohrožení“; chce se pouze pokusit „zkoumat možnosti takové teologie a předložit předběžnou skicu její možné struktury“ (41). Při provádění tohoto pokusu se zabývá dvěma okruhy problémů: ohrožení samo ve svých různých fasetách a obrana církve proti možným ohrožením. Tyto okruhy zde nemůžeme představovat detailně. Stačí, když upozorníme na některé momenty, které mají co dělat s možným přežitím církve v moderním světě.

Ve svých úvahách Mádr vůbec nejedná jen o situaci vlastní země. Co říká, týká se mezitím a snad v ještě větší míře situace, jež vystupuje v evropských zemích, dosud považovaných za svobodný západní svět. V jistém smyslu předjímá to, co bylo tématem papeže Benedikta v jeho řeči ve Freiburgu 25. září 2011 s jejím klíčovým slovem „odsvětštění církve“ (Entweltlichung der Kirche).

Oto Mádr mluví o dvou faktorech, které ohrožují církev v její existenci: vnějších a vnitřních. Pokud jde o vnitřní faktory, vidí dva protiklady: „Těžko se ubránit srovnání dvou protikladů, jaké jsou na jedné straně církev těžce pronásledovaná, ale žijící vnitřním žárem v skrytu dál, a na druhé straně církev svobodná a vybavená, ale chřadnoucí slabostí víry, soudržnosti a dynamiky. Církev vnitřně silná je v podstatě nezničitelná zvenčí, zato sama se může smrtelně ohrozit zvnitřku, přestane-li být sama sebou. To proto, že jí je svěřeno jádro toho, čím ona je, ona může znehodnotit nebo vyprázdnit svou víru, ona vytváří nebo rozkládá své společenství.“ (49–50)4

4 Tamtéž, s. 250–251.

Vnější ohrožení se dnes v Evropě neprojevuje tolik v aktivním pronásledování církve, jako spíš v rozhodném oddělování státu a církve, státu a náboženství. Ukazuje se tam, kde se diskutuje a usiluje o ztrátu četných společenských privilegií, jako jsou vybírání církevní daně, finanční podpora vzdělávání, kultury a diakonie, přístup k médiím aj.

O „odsvětštění církve“

To, co se hlásí v různých sekularizačních procesech, znamená v řeči papeže „hluboké odsvětštění církve, která se přitom zbavuje svého světského bohatství a opět zcela přijímá svou světskou chudobu“. Na rozdíl od pronásledované církve je třeba pochopit, že „svobodná církev“ (Oto Mádr), jinak řečeno, církev ve svobodném světě, se příliš zabývala dobrodiními světa, a tím přinejmenším zčásti sama propadla zesvětštění, resp. sekularizaci. Proto tam, kde se církvi odebírají určitá privilegia, nastupuje proces „odsvětštění“, resp. desekularizace, přičemž „odsvětštění“ nesmí být chápáno ve smyslu existence mimo svět.

K úžasu, místy až k úleku mnoha posluchačů pronesl papež ve Freiburgu též tyto věty:

– „Misijní svědectví odsvětštěné církve vystupuje na světlo jasněji. Církev osvobozená od materiální a politické zátěže se může lépe a vpravdě křesťansky obrátit k celému světu, být skutečně světu otevřená. Může znovu nespoutaněji žít své povolání ke službě Bohu a bližnímu.“

– „Tím víc je načase nalézt pravé odsvětštění, odhodlaně odložit světskost církve. Neznamená to stáhnout se ze světa. Církev zbavená břemene světskosti může právě i v sociálně charitativní oblasti zprostředkovat lidem, trpícím i jejich pomocníkům, zvláštní životní sílu křesťanské víry.“

– „Ovšem i charitativní díla církve se musí vždy znovu podrobovat nárokům přiměřeného odsvětštění, nemají-li vzhledem k postupujícímu odcírkevňování zaschnout jejich kořeny.“

– „Být otevřený pro záležitosti světa pak pro odsvětštěnou církev znamená dosvědčovat zde a dnes, slovem a skutky vládu Boží lásky podle evangelia, takže toto poslání ukazuje nad přítomný svět.“

Diskuse o správném chápání těchto slov bezpochyby sotva začala. Nicméně otázka, kterou Oto Mádr právem položil vzhledem ke ztrácející se víře ve „svobodné církvi“ – k mizení víry, které nakonec vede k umírající církvi – je zřetelně na pořadu: Jak nakládat s umírající církví?

Znovu: Umírání církve probíhá jinak u aktivně pronásledované a utlačované církve, která je zatlačena do podzemí a skrytosti, a u svobodné církve, která umírá na základě propadnutí světu a ztrácející se víry. V obou případech však jde o umírání a smrt církve. Mádr se v dalším průběhu úvah staví k této otázce v konkrétní situaci své země, tak jak ji viděl, když roku 1986 psal svou stať. To není současná situace církve na Západě. Možná by jeho myšlenky mohla uchopit a dále rozvíjet zejména církev v Číně. Nicméně, že i „svobodná církev“ se v mnohém ohledu nachází ve stavu agonie, nelze popírat.

Umírat, a přece žít

Vzpomínáme si, že Oto Mádr na jedné straně uvažoval o ars moriendi církve a na druhé straně přemýšlel o tom, jak církev neumírá. Bylo mu jasné, že osud církve v různých částech světa je vždy především Boží věcí. Jako všichni lidé, tak i církev, která žije jako univerzální jen v místních církvích, spočívá v konkrétních okolnostech světa v Boží ruce. Členům církve však není dovoleno, aby se nečinně poddávali danému osudu. Kdekoli je církev nemocná, je povolána, aby se proti nemoci bránila, aby se nevzdávala ani ve stavu agonie.

V tomto smyslu se Mádr ptá po motivacích obrany. Ty mohou být spontánní, když věřící člověk pěstuje svůj citový vztah k církvi a jejím životním projevům, zvláště k liturgii. Předpokladem toho však je, že takový člověk je v církvi ještě skutečně doma. Právě to už mnohdy v evropských místních církvích neplatí. Pak je třeba dbát o motivaci reflektovaně. Reflektované motivace však předpokládají nasazení rozumu. Zde opět Mádr předjímá postoje, které byly od obou posledních papežů, Jana Pavla II., a především Benedikta XVI., opětovně a důrazně rozpracovány v jejich úvahách o vztahu víry a rozumu.

Oto Mádr píše: „Reflektované motivy jsou rozumového řádu, i když samozřejmě nevylučují spontánní motivaci, ale kriticky ji prověřují a integrují. Jejich neosobnost je činí přístupnějšími i lidem z jiného myšlenkového okruhu. Takové lidi mohou např. hodnoty, které křesťanství přineslo kultuře a humanizačnímu procesu lidstva, příznivě naklonit vůči církvi, nositeli a ručiteli těchto hodnot, a přimět i k aktivitě na její obranu. U katolíků přichází v úvahu hlavně morální reflexe v podobě důsledného domýšlení mravních povinností a odpovědnosti vůči Bohu, a aplikování na sebe. – Nejpodstatnější reflektované motivy pro obranu církve vyvěrají z důvodů, které jsou dány vírou a láskou. Nasazují se nejen proto, že církev je součástí mého světa a že já mám od ní duchovní dobra. Ani jen proto, že je důležitá pro záchranu morálky, kultury a vůbec duše lidstva. Důvody jsou zde podstatnější, teologické. Církev je Boží přebývání mezi lidmi, proto lhostejnost vůči ní by byla nezájmem o Boha. Opustit Kristovu církev v nebezpečí znamená opustit Krista. Ještě další podobné úvahy přesvědčují křesťany o tom, že nelze než zůstat věrný bez výhrad. Koho – řečeno pavlovsky – ‚uchvátil Kristus‘, kdo ‚poznal Kristovu lásku převyšující všechno pomyšlení‘, ten nemůže jinak než budovat, šířit a bránit jeho dílo.“ (75–76)5

5 Tamtéž, s. 269.

Rozsáhlý citát ukazuje, jak se u Oto Mádra reflektované myšlení nevyčerpává ve strategických úvahách, nýbrž je hluboce zakořeněno v životě z nejužšího spojení s Kristem. Duchovní zbroj pak spočívá ve statečnosti a překonání všeho strachu, v životě v Bohu, v naději a v pravdě.

Dialog a pravda

K základním postojům dnešní doby patří, že se pravda poznává a šíří dialogicky. Dialog pak není nasměrován pouze navenek, nýbrž má místo i v církvi samé. To, co k tomu Mádr říká, zjevuje mnoho o jeho osobním postoji, myšlení a jednání s druhými. Čteme: „Ne každý hovor dvou je skutečný dialog. Dialog na poli poznání je společné hledání pravdy z různých pozic. (Ne vzájemné ujišťování o shodě v názorech.) Pravý dialog není vystřelování vlastních názorů bez poctivého zkoumání cizích. Ani neupřímné přitakávání z oportunních důvodů. Tím méně vynucování souhlasu otevřenou nebo skrytou hrozbou. K pravému dialogu přicházejí obě strany s předpokladem, že druhý není ani padouch, ani hlupák, že je nutné naslouchat mu a nestranně jeho názory a argumenty vážit.“ (86)6

6 Tamtéž, s. 276.

S myšlenkou dialogu Oto Mádr konsekventně spojuje kritický postoj. Ten je podle něj základním postojem, jestliže jde účastníkům dialogu skutečně o pravdu. Říká k tomu: „K pravému dialogu – a k hledání pravdy vůbec – patří kritika. Je nutná, neboť lidské poznání je omezené a spojené s překážkami, proto více nebo méně omylné. Kritické myšlení se ptá: Je to pravda? Proč ano, proč ne? Tyto otázky musejí být vždycky v teoretickém dialogu připouštěny a vážně zodpovídány. Zametat je taktickým únikem nebo ironickou nadřazeností je urážka partnera i pravdy a morální prohra.“ (86–87)7

7 Tamtéž, s. 276–277.

Pravda církve se podle Mádra hlásá spíše živým příkladem než argumenty: „Známé konstatování, že dnešní lidé nečtou jiné evangelium než život křesťanů, dobře vystihuje, jak málo říkají dnešním skeptickým a pragmaticky uvažujícím lidem slova, na rozdíl od fakt. Běžného člověka těžko vyvedeme z předsudků proti církvi argumenty, zato Matka Tereza, dobrý papež Jan a ještě víc bezprostřední setkání s dobrými lidmi, kteří jsou křesťany, mu ukáže živou církev z masa a kostí.“ (88)8 Smrt se překoná jen životem – životem, z něhož proudí láska a který směřuje k jednotě, takové jednotě, která se žije v mnohosti ve společenství a s ohledem na mnohost lidí. Pro takový život je třeba se rozhodnout.

8 Tamtéž, s. 277–278.

Mádr svou úvahu uzavírá krátkou odpovědí: „Kdybych byl požádán o nejstručnější odpověď na otázku, jak církev neumírá, řekl bych, že na to odpovídá sama tím, že žije. Slovo život se na předchozích stránkách téměř vnutilo v celé sérii. Ne náhodou. Život se brání sám. Církev bude žít ne z milosti přátel nebo nepřátel, ale přetlakem vitality, vlastní vnitřní silou Ducha, která se nedá udupat. ‚Jako umírající, a hle, žijeme.‘ (2Kor 6,9)“ (103)9

9 Tamtéž, s. 288.

Eucharisticky – kenoticky

(...) Jak známo, evangelista Jan na rozdíl od synoptiků při popisu Poslední večeře necituje slova eucharistického proměnění, ale zdůrazňuje jiné momenty hostiny: Ježíšovo služebné gesto při mytí nohou a jeho vysvětlující slova, označení zrádce a slova na rozloučenou, končící modlitbou. V ní Ježíš na jedné straně dosvědčuje vnitřní spojení učedníků se svým Mistrem, které překonává smrt, a jím darované zakotvení v Otci; na druhé straně vzhledem ke své smrti posiluje učedníky zaslíbením posily Ducha při jejich zůstávání ve světě.

Instituce církve dnes v západní společnosti ztrácí sílu a viditelnost, ale bytí církve, která se ze společenství s Kristem sama stává communiem, se na mnoha místech objevuje zcela nově. Po Druhém vatikánském koncilu se pohled posunul od myšlenky mystického těla k obrazu putujícího Božího lidu, který je zděděný ze Starého zákona (viz Konstituci o církvi Lumen gentium). Dnes se mnohde nacházíme v realitě komuniální ekleziologie.10

10 V této souvislosti je třeba připojit poznámku dokládající Mádrovo známé nesdílení jednostranně či výhradně komuniálního pojetí církve, toho pojetí, které má sklon považovat redukované, přechodným nouzovým stavem vynucené podoby církevního života nikoli za situačně podmíněné provizorium, nýbrž za jakoby žádoucí stav. Mádr píše: „Církev je uspořádaný organismus. Kromě proměnlivých organizačních forem má podstatnou strukturu, a to hierarchickou, jež je vybavena duchovní pravomocí a úkoly, v historické kontinuitě napojenou na původní sbor Dvanácti. Kdyby byla zbavena papeže, zůstala by tato struktura živá aspoň v episkopátu, byť rozptýleném. Zbavena biskupů, sloužili by Božímu lidu kněží, aspoň dočasně. Bez kněží pokračuje život církve aspoň v úzkých mezích všeobecného kněžství věřících. Přesto je skutečností, že je tak stále více invalidizována.“ (Tamtéž, s. 248.) – pozn. red., zdůraznění red.

Eucharistická církev, kde je a zůstává živá, je vždy církví sloužící. Od Pavla dostává obraz Boha, tak jak se jeví z Ježíšovy postavy, nový rys. Také Oto Mádr mluvil o Kristově kenozi (37). Tím navazoval na list Filipanům: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil (heauton ekenosen), vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ (Flp 2,5-8).

Agonie církve může vést k naprostému zániku církve na určitém místě, v určité zemi a národě. Může se však také stát účastí na umírání Krista, který zemřel smrtí-pro, konkrétně smrtí propter nostram salutem, tj. za nás a za život světa. Pouze toto druhé hledisko odpovídá na otázku, která stojí u Oto Mádra po volání o ars moriendi církve: Jak církev neumírá – jinak řečeno: Jak žije dál.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|