Podzemí 80. let II.

Autor: Michal Holeček - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

Poprvé jsme se setkali snad v roce 1983. Už několik let jsem P. Karlu Dománkovi opisoval Informace o církvi. Od Jiřího Kaplana jsem dostal svůj první psací stroj, Jiří mne později vybavil „dřevostylem“, rozmnožovacím rámečkem, a o asi rok později jsem od něj dostal svůj první cyklostyl zn. Litograph. A jako zlatá nit se hovory s ním vinula otázka: „A co na to Oto? Ty neznáš Otu? On všechny tyto aktivity koordinuje!“ Jméno Mádr jsem znal z vyprávění. Přiženil jsem se do Prahy ze Slovenska do dobré pražské katolické rodiny, a v ní byl dr. Mádr „pojem“. Ale do samizdatových vln jsem se vrhl sám od sebe, a chtěl jsem vše utajovat, zakonspirovat, být nezávislý a samostatný, nač se tedy nechat koordinovat. A dlouho jsem se proto jakémukoliv setkání s Otou vyhýbal.

Ale nejde-li Mohamed k hoře, jde hora k Mohamedovi. Vyhýbal-li jsem se já Otovi, Oto si mne našel. S Květou Kuželovou – hrdinkou českého katolického samizdatu, neúnavnou opisovačkou a tiskařkou – jsme již řadu měsíců provozovali výměnný obchod. Schůzky jsme v době bez mobilů plánovali osobně na měsíc dopředu. A při jedné takové návštěvě u Květy, bydlela tehdy v Michli, se Oto vynořil zpoza skříně, za níž měla Květa tiskárnu, a představil se. Následoval výslech, odkud jsem, kdo je moje manželka, proč to dělám, kolik máme dětí, kde bydlíme – a co potřebuji k práci na samizdatu. Řekl jsem si o rychlejší cyklostyl, časem jsem dostal stroj Geha. Rozloučil se slovy: „Pozdravujte manželku, bez ní to dělat nemůžete.“

Přišel duben 1985, celorepublikově federální zátah proti katolickému samizdatu. Konspirace skončila, StB si ode mne odvezla dvě auta knih, papíru, tiskařského materiálu atd., a mne do vězení v Ruzyni. Následovalo pár dní vězení, potom soud (1986), díky němuž jsem se seznámil s Adolfem Rázkem, Vladimírem Fučíkem a lépe poznal, kdo je Václav Dvořák.

Do listopadu 1989 jsme se s Otou setkávali sice sporadicky, ale pravidelně. Rozhovory u něho doma se odehrávaly zpravidla v koupelně za nutného doprovodu puštěného vodovodního kohoutku, data a jména jsme zapisovali na takové dětské malovací tabulky. A vždy končívaly Otovým dotazem, jak se má manželka, jak se daří dětem, občas přidal čokoládu pro děti.

Přišel listopad 1989 a samizdatové období pro mne skončilo 1. prosince 1989 setkáním na faře v Praze Břevnově. Tam se dohodlo, že se Václav Vaško vrátí do vydavatelství ČKCH a učiní z něj samostatné nakladatelství (později Zvon), já že tam půjdu s ním, a že Teologické texty tam budou vycházet již legálně.

Jednou mne Oto navštívil v sídle Zvonu, to bylo v Adventu snad r. 1991, a jak bylo jeho zvykem, dotázal se na konci rozhovoru na manželku, děti. A nám pár dnů předtím po dvanácti letech dosloužila automatická pračka. Měli jsme tehdy čtyři děti, jediný příjem, nadto z katolické firmy, prostě Problém. Přišel opět znovu, snad už druhý den. Vyzval mne, abych mu vyjmenoval alespoň čtyři ze sedmi základních ctností, a dal 7000 korun. „Mně to vracet nemusíš, až budeš jednou bohatý, vrátíš to někomu jinému, a hlavně o tom už nemluv,“ zavelel. Nová pračka stála bez pár stokorun právě tuto částku.

Oceňoval jsem jeho jemný humor. Když byl v jedné knize nazván „Kostějem Nesmrtelným“, byl jsem tím osobně velice pobouřen a cítil jsem povinnost se za autora „omluvit“. Ale Oto opáčil: „Ale to je docela výstižná definice, nemyslíš? Martin má docela pozorovací talent, domnívám se. Mně se líbí,“ dodal a potutelně se usmíval.

Od poloviny 90. let bylo společných setkání méně a méně, ale sporadické kontakty pokračovaly i v novém tisíciletí: dvě tři knihy jsem přinesl do nakladatelství Academia právě na jeho doporučení.

Když se mne na Otově pohřbu paní redaktorka z Radia Proglas ptala na můj osobní názor na Otu Mádra, ani nevím proč, ale jako první jsem musel říci: „Oto byl Boží něha v lidském těle.“ A dnes k tomu mohu jen dodat, že byl rozhodný, když šlo o to přihlásit se k našemu milému Kristu Pánu, neústupný až urputný, když šlo o obhajobu církve, a neobyčejně vlídný, vnímavý a laskavý, když jednal s kterýmkoliv z lidí.

Michal Holeček

Autor (nar. 1956) působil v Praze od roku 1981 – poté, co se do Čech přiženil ze Slovenska. Po listopadu 1989 pracoval v nakladatelstvích Zvon, Portál a Academia. V Karmelitánském nakladatelství pracuje dodnes.