Pastorační 70. léta

Autor: Eva Kasíková - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

Po dlouholetém těžkém pronásledování a věznění a přechodné soudní rehabilitaci byl v roce 1969 ThDr. Oto Mádr ustanoven farářem v Praze Modřanech, kde jsem s rodinou bydlela.

Jeho nedělní kázání se pro mě stala duchovním zjevením, doslova „Co slovo, to perla“. Když jsem jej jednou při jeho návratu z nedělní mše svaté na modřanskou faru oslovila, pozval mě dovnitř a od té doby mě zval pravidelně. Probíral se mnou zajímavá duchovní témata a půjčoval mi nedostupnou i jinou literaturu. Ze všeho jmenuji např. dílo Pierra Teilharda de Chardin, které mě tehdy hodně zaujalo.

Většinou jsem ho oslovovala „pane doktore“. On sám mi navrhoval oslovení „bratře Oto“ a sestro „Evo“, ale vzbuzoval takový respekt, že jsem si na to netroufala.

Jak je známo, ThDr. Oto Mádr dokonale ovládal řadu živých i historických jazyků. Například svou doktorskou práci na Gregoriánské univerzitě v Římě napsal v latině, znal výborně řečtinu a další biblické jazyky. V souvislosti s jeho úžasným jazykovým vybavením, ale i s jeho smyslem pro poezii si dovoluji prozradit jednu ze svých vzpomínek. Při jedné mé návštěvě přinesl z knihovny básně psané ve starofrancouzštině a rovnou z textu je v rýmovaných verších zarecitoval v češtině.

V modřanském kostele, kde jsem tehdy nějakou dobu zpívala ve sboru, kladl ThDr. Oto Mádr důraz na výběr dobré, kvalitní hudby a podporoval jak tradiční, tak soudobé písně, zvláště zpívané mladými lidmi a dětmi. To tehdy nebylo úplně běžné.

Jeho vztah k dětem jsem měla možnost zblízka poznat osobně. Když jsme ho poprvé pozvali k nám domů, nesedl si ke stolu k připravenému občerstvení, ale rovnou se posadil na koberec, kde si mé dvě malé dcerky (tehdy v předškolním věku) cvrnkaly skleněné kuličky. Dlouho je s nimi cvrnkal také. Považoval to za momentální prioritu. To se opakovalo častěji i při jeho dalších návštěvách.

V roce 1974 udělil dr. Mádr mému umírajícímu tatínkovi poslední pomazání. Tatínek pak zemřel v klidu, s vyrovnaným pohledem do věčnosti.

Když byl mons. Mádr 1. 7. 1975 nuceně přeložen do Dolního Žandova u Chebu, bydleli jsme už v Kladně. Tehdy mi došla od něho tato zpráva: „Zahazuji Vaši adresu z dobrých důvodů.“ Nebyla jsem tak statečná jako např. můj modřanský známý ing. plk. Adolf Rázek, který mu v Dolním Žandově soustavně pomáhal.

Později jsme se občas setkávali v redakci Teologických textů. Radostné bylo také setkání na teologické fakultě UK při oslavě jeho pětaosmdesátin, kdy byla velká aula tak přeplněna hosty, že spousta studentů musela čekat v předsíni.

Řadu dalších let jsem trpěla závažnými chorobami, dnes většinou k údivu lékařů zázračně vyléčenými. Pravidelně jsme si s dr. Mádrem každé dva až tři týdny telefonovali. Když jsem si myslela, že ho raději nebudu obtěžovat, ozval se sám, zajímaly ho zprávy o rodině, mluvili jsme také o kultuře, politice a jiných věcech. Účinně mne povzbuzoval v pro mě velmi těžké době, kdy mého manžela porazilo auto a celý rok do své smrti se trápil jako bezmocný v nemocnicích.

Každé osobní setkání začínal dr. Mádr dlouhým pohledem do očí, kterým přečetl všechno. Jeho oči posilovaly. Věřím pevně, že se za mě, za moji rodinu a za všechny dobré lidi přimlouvá z věčných prostorů.

Jeho rozsáhlé dílo vždy směřovalo k vyrovnanosti rozumu a citu. Kéž se tato moudrá rovnováha naší církvi daří.

Autorka (nar. 1934) působila jako středoškolská profesorka v oborech výtvarná výchova a dějepis.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|