Otisk Mádrovy víry na stránkách osobního vězeňského spisu

Autor: Martin Jindra - Číslo: 2012/1 (Osobnosti)

K roku blahoslavené Anežky Přemyslovny (1987) vydali biskupové a administrátoři českých a moravských diecézí v čele s Františkem kardinálem Tomáškem pastýřský list, kterým se poprvé společně přihlásili k duchovní iniciativě Desetiletí duchovní obnovy. Text určený na první adventní neděli vybízel a povzbuzoval věřící k vnitřnímu obrácení, poctivému hledání pravdy a k zahojení ran minulosti cestou upřímného pokání a smíření: „Bratři a sestry! ‚Vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení‘ (L 21,28). ‚A to všechno proto, že víte, jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. (...) Noc pokročila, den se přiblížil. Zanechme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla‘ (Ř 13,11-12).“¹ Pražský arcibiskup Tomášek v té době již několik let procházel zápasem o vnitřní přeměnu sama sebe. Stále intenzivněji si i díky okruhu svých blízkých, mezi které patřil i Oto Mádr, uvědomoval, že existence církve nezávisí na blahovůli mocných, ale na její vnitřní vitalitě, na pokorné obnově, statečnosti a schopnosti sjednocovat se s Bohem.

Při četbě úvodních slov pastýřského listu jako bychom se dostávali o šestatřicet let zpátky, kdy křesťany v komunistickém Československu povzbuzovala Mádrova burcující epištola Slovo o této době, kterou její autor rovněž uvodil slovy: „Hlavu vzhůru, bratři a sestry! Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas.“ A pisatel na jiném místě pokračoval: „Zkuste si udělat den duchovní obnovy, bratrsky se upozorňujte, buďte si rádci a oporou i ve věcech duchovního života a svědomí.“²

Život Oto Mádra byl a je bohatým svědectvím o každodenním zápase právě o věrnost svědomí. Opakovaně nás přesvědčuje, že jednat v každém okamžiku v souladu se „svým“ svědomím a dávat přednost dobru před zlem je jedinou cestou k naplnění našeho lidství a následování Ježíše Krista. Nejinak tomu bylo i v okamžiku, kdy se po svém odsouzení za údajnou velezradu a vyzvědačství ocitl za mřížemi mírovské věznice a měl před sebou perspektivu doživotního žaláře.

Psal se rok 1954 a Oto Mádr byl již druhým rokem vězněn na Mírově. Podobně jako ostatní vězni i on byl po nástupu do výkonu trestu vyzván, aby vlastnoručně vyplnil vězeňský dotazník. Předložený formulář vedle dotazů na běžné osobní údaje zjišťoval i postoje odsouzených vztahující se k jejich „trestné“ činnosti. A právě prostřednictvím Mádrových odpovědí bych rád odkryl jeden ze základních znaků jeho víry – ryzost.

Větší část vězňů nepřikládala odpovědím ve vězeňském dotazníku žádný hlubší význam nebo se je snažila určitým způsobem využít ve svůj prospěch. Reakce odsouzených se totiž v následujících letech odrážely v jejich hodnocení a periodicky vypracovávaných posudcích, které měly bezprostřední vliv na případné podmínečné propuštění jednotlivých vězňů. Přístup Oto Mádra byl však odlišný. Na otázku Jaké byly pohnutky Vaší trestné činnosti? odpověděl: „Konal jsem svou povinnost kněze, křesťana a člověka.“³ K následujícím otázkám – Máte pocit viny? Litujete trestného činu a jak jej chcete napravit? – se Mádr vyjádřil ještě otevřeněji: „Mám pocit hrdosti. Nemám čeho litovat a co napravovat.“⁴ Kněz, vědom si své rozpoznané nezastupitelnosti následování Ježíše Krista na jakémkoli místě a v jakýkoli okamžik, odpovídal v podobném duchu i dále. Jak hodláte napravit škodu, kterou jste společnosti způsobil? Lakonická odpověď zněla: „Nikomu jsem neuškodil.“⁵

Význam a hodnotu Mádrových odpovědí navíc umocňuje jeho pohled na osobní situaci po odsouzení a případném propuštění. K otázce Jaké nesnáze Vám vznikají odsouzením? odpověděl: „Dost nesnází osobních i rodinných, ale počítal jsem s nimi předem.“⁶ A na otázku Jakému povolání se chcete věnovat po propuštění z trestu? stoicky konstatoval: „Neuvažuji o propuštění.“⁷ Oto Mádr jasně naznačil, že si plně uvědomoval riziko své náležitosti ke Kristu, věděl, že k víře v Krista patří nerozlučně i utrpení. „Neboť vám je z milosti dáno netoliko v Krista věřit, ale pro něho i trpět“ (Fp 1,29).

Vedle již vyřčeného nám vězeňský dotazník současně odkrývá i další neodmyslitelný rys Mádrovy povahy – pokoru. Když byl dotazován, aby sebekriticky posoudil své vlastnosti, odpověděl: „Nemám ve zvyku mluvit o sobě.“ Obdobně hodnotil i své dosažené úspěchy: „Nic pozoruhodného.“⁸ Plně tak vyznal, že opravdový křesťan se má stávat menším, aby Kristus mohl růst.

Již bylo naznačeno, že odpovědi z vězeňského dotazníku měly nezanedbatelný vliv na délku trestu odsouzených. Posudky vypracovávané na jednotlivé vězně hodnotily nejen plnění pracovních norem, chování ve výkonu trestu, osobní vlastnosti či zdravotní stav, ale i pohled odsouzených na jejich „trestnou“ činnost. V případě Oto Mádra byla posledně zmíněná skutečnost, která nás především zajímá, zdůrazňována až do jeho podmínečného propuštění a jistě přispěla k tomu, že branou valdické věznice prošel až po patnácti letech, 24. června 1966.

Poprvé se zmínka o Mádrově pohledu na údajně spáchané trestné činy objevila v periodickém posudku z března 1955: „Odsouzený se dívá na svůj trestný čin s vědomím hrdosti, pocit lítosti nemá a také ničeho nelituje a říká, že konal jen svoji kněžskou povinnost.“ Posudek pokračuje charakteristikou chování odsouzeného ve výkonu trestu: „Během výkonu trestu byl 4x kázeňsky trestán pro neukázněné, drzé chování a narušování pracovní morálky. Odsouzený se během výkonu trestu projevuje jako zarytý nepřítel našeho zřízení.“⁹ Téměř totožné hodnocení vypracoval v roce 1956 poručík Alois Bureš z věznice č. 1 Brno, do které byl Mádr eskortován na léčení. V posudku se navíc objevuje zmínka o tom, že: „Oto Mádr je jedním z kněží, kteří vyvíjejí ideologickou propagandu mezi ostatními vězni a snaží se je přesvědčit o správnosti politiky západních mocností. Hlavně se zaměřuje na mladé lidi, ať už jde o laiky nebo kněze, a snaží se je získat pod svůj vliv.“¹⁰

V roce 1960, kdy se chystala velká amnestie prezidenta republiky, která se vztahovala i na značnou část politických vězňů, se v Mádrově hodnocení nachází už i údaj o tom, že trest v jeho případě nesplnil svůj převýchovný účel. Toto konstatování de facto znamenalo, že příslušný náčelník nápravného zařízení nedoporučoval jeho podmínečné propuštění. „Mádrův poměr vůči našemu státnímu zřízení se v průběhu trestu ve své podstatě nezměnil a je nadále nepřátelský. O svoji převýchovu po stránce politické nejeví žádný zájem. Na svůj trestný čin se dívá s pocitem hrdosti a prohlašuje, že nemá čeho litovat, že to, co dělal, nebylo nic nečestného, ale zachoval se jako kněz, křesťan a člověk. Jeho chování nebylo v trestu vždy ukázněné. Celkem byl 6x kázeňsky trestán pro různá provinění. Poslední kázeňský trest mu byl udělen 11. 2. 1958. Od té doby se jeho chování zlepšilo natolik, že nezavdal příčinu k dalšímu kázeňskému trestu. Trest v jeho případě nesplnil svůj převýchovný účel.“¹¹

Pohled dozorců na „převýchovu“ Oto Mádra zůstal nezměněn až do roku 1965. Když na něj v červnu tohoto roku vypracovával major Stanislav Král hodnocení, konstatoval v něm, že odsouzený se sice zlepšil v plnění svých základních povinností, ale přesto doba strávená ve výkonu trestu není ještě dostatečná – v té době byl Oto Mádr vězněn přesně 14 let a 4 dny – a tudíž nedoporučuje jeho propuštění. Na pomyslnou svobodu byl Oto Mádr z rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně podmínečně propuštěn až 24. června 1966. Zkušební doba mu byla stanovena na 6 let. Přesto ale major Antonín Kyndl v závěru svého hodnocení pro jičínský soudní senát na Mádrovu adresu opět konstatoval: „Přesto, že se nachází ve výkonu trestu více než 15 let, nelze říci, že jeho převýchova je ukončena.“¹²

Jak všichni víme, Mádrova „převýchova“ skutečně dokončena nebyla, o čemž svědčí dlouhá řada jeho teologických, pastoračních, publikačních a pedagogických aktivit po propuštění i neutuchající zájem Státní bezpečnosti, která ho až do roku 1989 bedlivě sledovala – v osmdesátých letech v rámci akce s krycím názvem „Teolog“.¹³

Pokud bychom měli na závěr shrnout, co nám osobní vězeňský spis poodkryl z rozmanitosti a bohatosti Mádrovy osobnosti a víry, nechť jako první zazní: Patřil a patří mezi věrné křesťany, prostřednictvím kterých Kristus žije a hlásá evangelium. Náčelníci věznic z Mírova, Brna i Valdic, kteří opakovaně označovali Mádra jako zarytého nepřítele režimu, ve svém černobílém vidění světa nepochopili, že on nikdy nepovažoval za svůj úkol boj proti režimu, ale jako člověk cele patřící Bohu sváděl každodenní boj – a to bez ohledu na to, v jaké době a prostředí se právě nacházel – o naplnění svého lidství. Pokorně se oddával Božímu vedení a vybrušování, s odhodláním se vydával podivuhodnými cestami právě tam, kde ho Bůh potřeboval mít. Věděl, že Duch Svatý poskytuje světlo těm, kteří se namáhají, a tak pro něj ani doživotní věznění – co je to v perspektivě věčnosti – neznamenalo ztrátu vnitřní svobody.

Kněz Oto Mádr si uvědomoval, že poslání křesťanů, přinášející světu lásku, pravdu a naději, je v podstatě nezničitelné zvenčí. V ohrožení se ocitá jen vlastní vyprázdněností víry. Proto i v okamžicích života pro někoho nepodstatných se snažil nepropadat lhostejnosti, rutině, polovičatosti či krátkodobým utilitárním zájmům, ale jednal tak, jako by právě tyto okamžiky rozhodovaly o „životě či smrti“. Za to patří Bohu náš dík. „Hlavu vzhůru, bratři a sestry! A srdce vzhůru! Pán s námi!“¹⁴