O Oto Mádrovi jako morálním teologovi

Autor: Jiří Skoblík - Číslo: 2012/1 (Studie)

Předneseno na večeru k poctě Oto Mádra, který 9. 5. 2011 uspořádalo Centrum dějin české teologie KTF UK.

Gerhard Höver napsal o švýcarském teologu F. Böcklovi, který je považován za jednoho ze směrodatných pokoncilních moralistů, slova, jež se dobře hodí jako úvod k zamyšlení nad Oto Mádrem jako morálním teologem: „V jeho osobě a díle se spojuje hluboký zájem o poznání pod vedením víry s rozhodnou vůlí proniknout do věcných problémů způsobujících aktuální etickou nouzi lidí.“ Rozvedu-li tuto charakteristiku, Höver o Böcklovi říká, že to byl teoretik i praktik, vědec, kterého motivuje spontánní zvídavost, zaměřená z osobního zaujetí pro určitý obor; křesťan, opírající se ve svých úvahách pevně o víru, který je připraven – bude-li to třeba, i s oběťmi – řešit konkrétní problémy; nevznášející se kdesi v nepraktičnu, nýbrž vnímavý z lásky k bližnímu i k zvolenému oboru, pro nouzi lidí obracejících se o pomoc k důvěryhodné autoritě. Kdo by popřel, že se toto ocenění výborně hodí na Oto Mádra, který načrtl ve své knize Slovo o této době jakýsi autoportrét: „Církev nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, protože nemohou jinak.“1

1 OTO MÁDR, Slovo o této době, Praha 1992.

Pokusit se vystihnout známky jeho teologického myšlení v křesťanské etice lze několika způsoby. Za standardní způsob je považováno zpracování literárního odkazu nebo posudků odborné veřejnosti. Přitom se dbá na dobu vzniku určitého textu, protože každý člověk se ve svých názorech vyvíjí. Nabízí se ještě jiný způsob přístupu k zadané látce, spočívající v seřazení eticky významných vzpomínek na bezprostřední styk se zkoumanou osobou, tedy v zachycení jejích okamžitých reakcí v myšlení a jednání s následným zevšeobecněním. Začnu tímto způsobem.

Několik vzpomínek dokreslujících portrét teologa

Při jednom z prvních rozhovorů s Oto Mádrem ještě někdy v totalitě se mi oborově představil slovy: „Jsem etik, a to čistý.“ Nápadně zdůraznil ono čistý. Zřejmě tím myslel morálního teologa bez příměsi pastoračních a spirituálních aspektů, nebo dokonce aspektů kanonických. Citát lze doplnit rozhovorem s redaktorkou Hanou Benešovou, otištěném v Reflexu č. 10 z března 2011. Na její dotaz „Čím se zabývá morální teolog?“ odpověděl: „Základní otázka je, co je dobro a proč mě zavazuje.“

Těmito slovy dokázal v největší stručnosti načrtnout, co je tím nejhlavnějším v oboru, kterému věnoval svůj celý pohnutý teologický život. Znázorněme si první polovinu jeho výroku – co je dobro – malou ilustrací. Je homologní umělé oplodnění, kterému věnoval Mádr svou licenciátní práci, dobrem? Magisterium dává v Donum vitae a v Dignitatis personae zápornou odpověď. Přesto je v některých současných publikacích snaha diferencovat, což souvisí s otázkou, proč je zamítáno. Vždyť nejde ani o cizoložství, ani o citové vzdálení se manželů, nýbrž pouze o instrumentální intervenci medicíny, kterou by někdo mohl bagatelizovat. Druhá polovina Mádrovy odpovědi – proč mě dobro zavazuje – se týká snad ještě specifičtější etické otázky. Proč člověk prožívá sebe nejen jako bytost volby, nýbrž i závazku, proč prožívá spojení dobra s oním „máš učinit“, oportet, agendum est? K otázce se vrátím, až bude řeč o skriptech z r. 1970.

Františkán Jan Ev. Urban, jehož proces blahořečení nyní probíhá, mi jednou vyprávěl o pobytu s Mádrem v jedné cele. Během dopolední práce vězňů se k němu Mádr přitočil a prohodil: večer na cele promluvíš na to a to téma. Urban téměř humorně vyzdvihl Mádrovu autoritativní nekompromisnost při uložení úkolu. Deprimující prostředí nesebralo vítr z plachet přemýšlivému teologovi, na kterého dobře sedělo úsloví, že devadesát procent talentu je láska k věci. S touto historkou ladí další z odpovědí redaktorce Benešové: „Nečekám na zázraky, mám rád úkoly. Na výzvy, jež přicházejí, odpovídat buď ano, nebo ne, to je pro mne zásadní.“

Tutéž pohotovost projevil v intermezzu Pražského jara někdy v dubnu 1968 v paláci Charitas na Karlově náměstí při kněžské schůzi; to mu bylo 51 let. Bez váhání předstoupil k jednacímu stolu před shromážděné kněze, rozhodil po svém způsobu paže a s hlubokou, ale skrytou radostí řekl: „Nikdy jsme si nemysleli, že se takové chvíle ještě dočkáme, a stalo se.“ Sice to výslovně neřekl, ale neverbálně to vyjadřoval jeho postoj: Nuže, vzhůru do práce. Takový přístup po přestálém utrpení je myslitelný pouze při houževnaté lásce k věci. Jak známo, apoštolský administrátor Tomášek ho v průběhu Pražského jara pověřil vedením Díla koncilní obnovy. Nepřijal to rád, to vím, ale souhlasil. Vývojem politické situace se ovšem ve funkci sotva otočil. Uvádím tyto vzpomínky jako doklad jeho velké pracovitosti, ještě větší v niterném promýšlení problémů než v zevním projevu. Bez nadsázky lze říci, že jeho psacím stolem bylo nitro, tím spíš, že jedině na ně byl v kriminále odkázán.

Nezapomenutelná pro mne osobně byla cesta do Vídně v červenci 1990, kdy mne Mádr vzal s sebou na návštěvu svého přítele prof. Güntera Virta, tehdejšího vedoucího Institutu morální teologie na vídeňské Katolické teologické fakultě. Co ho k tomu motivovalo? Když se sám na pražskou teologickou fakultu nedostal, bylo zapotřebí, aby byl jeho náhradník na výuku dostatečně připraven dotykem s pokoncilní teologií.

Sedělo nás asi deset u kulatého stolu, Virt moderoval a zcela nenuceně se rozběhla debata o jakémsi bioetickém tématu. Každý k tomu měl říci bez přípravy nějakou glosu. Mezi přítomnými byl také salesián František Kopecký, zakládající děkan českobudějovické teologické fakulty, žijící nyní v Bavorsku. Když přišla řada na Mádra, projevil se v jeho příspěvku jeho celý styl. Bez okras a vytáček, elegantních spekulativních zákoutí šel s umíněným důrazem k jádru věci; vycházel s naprostou samozřejmostí z učení církve, to nijak nezpochybňoval, ale nepředpokládal je jako cosi definitivního. Nyní se věci mají tak a tak, budoucnost nevylučuje pohyb směrem k stále výstižněji podchycenému dobru, naopak vyžaduje ho. Nápadná byla jeho naprostá lhostejnost k tomu, co tomu řeknou ostatní.

Když se v církevním dokumentu Reconciliatio et paenitentia objevila zmínka o principu graduality, uvítal ji jako cennou pomoc do budoucna, v teorii i praxi. Komentoval to přibližně slovy: Tak aspoň toto, zase krok dopředu. Viděl tedy princip jako metodu přinášející naději. Když jsme oba byli počátkem devadesátých let pozváni do parlamentu, abychom tam přispěli do diskuse o interrupcích, popsal Oto Mádr stanovisko církve bez ohledu na to, zda bylo posluchačům sympatické nebo ne, spolu s řešením, které církev v přítomnosti nabízela. Podobně se zachoval při tiskové konferenci o Veritatis splendor v září 1993, kterou svolal kardinál Vlk do arcibiskupského paláce.

Ačkoliv Oto Mádr popsal sebe jako čistého etika bez přimíšenin, život ho nutil myslet pastoračně. To se projevilo jeho oblibou pro Bernarda Häringa, který přece jako morální teolog myslel hodně pastoračně. Při jedné debatě o platonických manželských trojúhelnících použil Mádr výraz ohnivá hranice, za kterou nelze jít. Měl tím na mysli mez, kterou by teoreticky jako etik a prakticky jako pastýř, zejména ve zpovědnici, nedovolil v partnerských vztazích překročit. Pozoruhodné bylo přitom poměrně široké pole tolerance před úplným zákazem.

Když jsme spolu mluvili o jednom z průkopníků moderního etického myšlení v církvi vycházejícího z koncilních výzev, Alfonsu Auerovi, autoru autonomní etiky, hodnotil Oto Mádr jeho přínos jako i přínos jiných významných postav komplexně nejen podle toho, co řekli, ale také, jak žili. Při Auerově pohřbu v roce 2005 řekl rottenburský biskup Fürst nad rakví, že „Auer byl významný a samostatný myslitel, proniknutý zbožností, která byla Bohu i lidem blízká“. Použil skoro tatáž slova jako už dříve Mádr, když bral často kritizovaného Auera v ochranu. Komplexně hodnotil také Böckleho, o kterém padla zmínka na začátku.

Mádrův přínos k tématu umírající a přece neumírající církve je všeobecně známý. Sem by bylo možno zařadit jeho diskusní příspěvek na mezinárodní konferenci morálních teologů, tuším v Münsteru, při debatě o chudobě. Mádr důrazně připomněl příklad manželů Kaplanových, kteří dokázali necouvnout při impozantním růstu své rodiny před obavami z chudoby. Naplno zazněl jeho originální příspěvek o přežívání církve – v mezinárodním měřítku – do pokladnice evropského teologického myšlení při udělení čestného doktorátu v Bonnu roku 1991. V odpovědi na laureátovu otázku „Existovala někdy vůbec zcela normální situace pro církev?“ vyzdvihl v laudatio děkan Fabry Mádrův podstatný přínos pro zachování bohatého pokladu tradice, spojený s energií pro nový obrat v jeho vlasti.

I po listopadu 1989 ho čekalo leckteré zklamání, o kterém mluvil Václav Malý v repríze televizního filmu Slovo o této době počátkem loňského května, když hluboce litoval toho, že takový odborník, jakým Mádr byl, nebyl pozván přednášet na pražské teologické fakultě. Že se s tímto bolestným zklamáním musel Mádr nějakou dobu vyrovnávat, mi přiznal nepřímo v rozhovoru o prozřetelnosti, která jeho současný život přece jenom dobře zařídila, když mu neumožnila vstup na teologickou fakultu, protože všechny síly mohl věnovat řízení časopisu Teologické texty. Úžasný smysl pro roli Kristova vojáka mu pomohl toto zklamání překousnout.

Svědectví písemného odkazu

Tím ovšem bylo něco řečeno spíše o Oto Mádrovi jako člověku než o jeho teologii. Tam pomůže více studium jeho písemného odkazu. Významné mi připadají dvě otázky: jaký byl jeho vztah k neoscholastice, ovládající teologické myšlení během devatenáctého století až do poloviny století dvacátého, a jaký byl jeho vztah k magisteriu jako podstatnému prameni teologického uvažování.

Pokud jde o neoscholastiku, starší generace, působící před koncilem i krátce po něm, z ní vyrůstala, v ní myslela a považovala ji až za známku pravověrnosti. Pokoncilní doba se od ní mezi šedesátými a sedmdesátými lety odpoutávala. Pro přesvědčení, že se také Oto Mádr od ní jako od nadále nevyhovujícího stylu myšlení odpoutal, jsou dokladem Mádrova skripta, napsaná pro fakultu během Pražského jara, ve kterých podchytil situaci morální teologie konce šedesátých let. Je to sice zlomek dalšího vývoje, ale dá nahlédnout do Mádrova myšlení. K tomu později.

Odpověď na druhou otázku už byla naznačena. Mádr byl nejen vojákem Kristovým, ale také vojákem církve. Identifikoval se s ní v jejích etických řešeních, ale jeho čtenáři vědí, jak rád používal výraz „výhledy“. To je naprosto logické. Ohraničené možnosti lidského rozumu, včetně vyhodnocení Písma, nutí počítat s dílčím poznáním, které stále postupuje vpřed. To vylučuje jak pohodlné spočinutí, tak neklid. Když označil redaktorce Benešové za základní úkol odpověď na otázku, co je dobro, měl na mysli cestu nastoupenou za stále se zdokonalujícím poznáním.

Mádrovým osobním startem na této cestě byly jeho práce jako mladého vědeckého pracovníka. Licenciátní práce se zabývala homologním umělým oplodněním, které obhajoval, protože v žádném prvku uvažovaného jednání nespatřoval něco zásadně nepřijatelného. Přitom narazil na nedořešený problém vnitřně zlého jednání, intrinsece malum, což potom zkoumal ve své disertační práci. V ní si položil otázku, zda určující fakt pro intrinsece malum je zákon, nebo objekt jednání, který je v nenapravitelném rozporu s dobrem přirozenosti. V obou pracích osvědčil analytickou schopnost, kterou později vyzdvihl budějovický prof. Karel Skalický. Drobnou zajímavostí je, že se doktorand neváhal pozastavovat nad jistou nedůsledností španělského jezuity Francisca Suareze († 1617), nazvaného Doctor Eximius et Pius, o jehož dílo se v disertaci opíral. Konstatoval totiž disharmonii mezi jeho tezí „Vnitřně zlé je konat něco zakázaného, pokud trvá příslušný zákon“ a tezí „Vnitřně zlé skutky existují bez intervence zákona“. Oto Mádr lakonicky komentoval: „Aliquid defecisse in claritate.“

Doktorandská práce má datum 1950, tedy rok, kdy se naplno rozjely hrůzy padesátých let, které Mádra do sebe vtáhly a daly jeho teologickému uvažování jiný směr. Nikdy se vlastně nevrátil k tichému bádání, oddělenému od světa, jak si posteskl ve své bonnské přednášce, nýbrž pořád musel a také chtěl teologicky komentovat dopad dramatických až tragických událostí na křesťanství a církev. Podle slov editorky knihy Slovo o této době jeho teoretické dílo vyrostlo ze života.

Přitom si osvojil roli manažera, neúnavného organizátora, jak čteme v Katolickém týdeníku, ve které ho okolí tak dobře znalo. Jak se na svůj disertační problém díval po dvaceti letech, naplněných obrovskou zkušeností z vězení a ze špehování po propuštění? Ve skriptech z roku 1970,2 tedy s odstupem dvaceti let po napsání disertace, napsal: „Tradičním vývojem přidělené intrinsece malum jednotlivým činům není vždy snadno obhajitelné nejen proto, že nedovoluje řádně dořešit obtížné případy, nýbrž také proto, že vede k řešením neodůvodněně tvrdým. Proto se dnešní morální teologie brání proti umělé izolaci činů od jejich souvislostí.“

2 TÝŽ, Mravouka, I. díl, Základy, skriptum, 1970.

V tomtéž skriptu pro potřeby fakulty se Mádr zabývá už zmíněnou klíčovou otázkou etiky vůbec – proč dobro člověka zavazuje. Uznal, že se jedná o velmi těžký problém, a rozhodl se ho objasňovat pomocí pojmu vnitřní nutnosti a zevního tlaku, a to spíše indukční metodou, bližší dnešnímu myšlení. Vnitřní nutnost vychází z uspořádání skutečnosti, nutící člověka jednat určitým způsobem, chce-li dosáhnout vytčeného cíle. Druhý pramen závazku, zevní tlak, je věcí vůle – vlastní, jak je patrné u předsevzetí, zejména však cizí, jak je patrné u příkazu, především opírá-li se o autoritu, jak je patrné u zákona.

Ve skriptech také odhadoval budoucnost morálky a soudil, že bude inspirovaná koncilními výzvami, srovnatelná s pluralitní morálkou 1. tisíciletí a bude více založená biblicky, obrácená k současnému životu. Filosofie přispěje k řešení etických otázek polemikou s determinismem a teologie akcenty na odpovědnost, popisovanou u biblických postav. Jinak vyjádřeno: teologie se bude víc orientovat na Kristovo mravní poselství, filosofie bude odstraňovat překážky dialogu se světem. Tím vlastně naznačil svůj současný pohled na obor a své zaměření do budoucna, což pak mohl realizovat v dalších dvaceti letech jako šéfredaktor Teologických textů. Jmenovitě zdůraznil u nového trendu personalitu (oproti příliš věcnému přístupu) a dějinnost (oproti příliš statickému přístupu).

O teologickém profilu Oto Mádra také cosi napovídá úvod k fundamentální morálce Helmuta Webera a konkrétní morálce Karl-Heinze Peschkeho, které vyšly jeho péčí v českém překladu. V předmluvě k Weberovi napsal: „Koncilní požadavek vědeckého předložení obsahoval povzbuzení k svobodě bádání, samostatnému kladení otázek a kritickému zkoumání. Uvolněná badatelská energie však nedokázala vždy zachovat přiměřený vztah k magisteriu a citlivý smysl pro organismus církve. Odpovědnost transcendentní mravní autoritě není nadbytečná ani z psychologického hlediska.“3 Z předmluvy k Peschkemu vyjímám: „Prudký rozvoj pokoncilního bádání rozoral pole morálky novými koncepcemi a polemikami. Bylo třeba vytvořit systematické uspořádání nového v kontinuitě s trvalým jádrem v době pokušení podbízet se duchu doby.“4

3 TÝŽ, Předmluva, in: HELMUT WEBER, Všeobecná morální teologie, Zvon – Vyšehrad, Praha 1998, s. 5–6.

4 TÝŽ, Předmluva, in: KARL-HEINZ PESCHKE, Křesťanská etika, Vyšehrad, Praha 1999, s. 19–20.

Pokus o shrnutí

Kdybych se měl pokusit shrnout svá pozorování a dojmy nad morální teologií Oto Mádra, vyzdvihl bych především absolutní Boží nárok, kterému odpovídá důsledně prováděná transcendence člověka, jejíž humanistický význam ocenili i někteří ateističtí myslitelé. Z toho vyplývá jeho cudná, neokázalá zbožnost. Druhý princip vidím v důstojnosti člověka v pavlovském smyslu, když apoštol píše „nyní už musíte žít úplně jiným životem“; jakým, to se snažil svým badatelským úsilím celý život poznávat.

Ačkoliv začal slibnou dráhu vědeckého pracovníka, okolnosti jej donutily věnovat se ve vězení i po něm činnosti, která by prakticky pomáhala těžce zkoušené církvi. Jak se přitom musel pohybovat na pomezí teorie a praxe, ilustruje jeho zamyšlení nad rozdílem mezi přáním člověka a jeho potřebou, jehož setření kritizoval jako mylné.5

5 TÝŽ, ústní sdělení.

Skvělou vyváženost v přístupu k problémům projevil ve své úvaze o etickém kompromisu. Člověk často nesplňuje mravní ideál zplna, ale pouze zčásti. Například pro situaci, kdy dochází ke konfliktu vyšší hodnoty s momentálně naléhavější hodnotou, poznamenal: „Nekompromisní nasazení neztrácí lákavost, ale život klade otázku: Smí se člověk spokojit alespoň s částí dobra, když celé uskutečnit nedokáže? Heslo Všechno nebo nic dělá dobrý dojem, ale prozrazuje neporozumění pro růst a zrání mravní osobnosti.“6

6 TÝŽ, Slovo o této době, Praha 1992.

Po metodologické stránce soudil, že není možné pokračovat v předkoncilním duchu výlučným pěstováním kazuistické metody, koncentrací k objektu na úkor okolností a k věcnému chápání na úkor personálního zřetele. Musel proto promýšlet výzvu koncilu k vědeckému předložení také po stránce vhodné metody. Při pohledu na složitosti doby mluví o nutnosti rozlišovat v obsahu mravního řádu konstanty od proměnných. Ovšem ne teprve pod vlivem koncilu, nýbrž už v počátcích odborné práce razil prorocky heslo „živá teologie pro živé lidi“.

Prubířským kamenem identifikace s církví je vztah teologa k hlasu magisteria, jak v etických otázkách zazněl například v encyklice Veritatis splendor. Oto Mádra charakterizuje kriticky kladný vztah, nikoliv statický, nýbrž dynamický, respektující přítomná řešení s výhledy na možné zdokonalení, které však vyžaduje čas.

Tento článek začal Höverovou charakteristikou Franze Böckleho, kterou jsem navrhl aplikovat na Oto Mádra. Kdybych k tomu měl připojit svou charakteristiku, řekl bych, že máme před sebou teologa permanentní meditace o církvi se snahou působit jako neúnavný činitel v pozadí. Pokud jde o jeho modlitbu jako křesťana, kněze a teologa, vložil bych mu do úst slova: „Bože, jaký úkol máš pro mne nyní?“


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|