Nová svoboda V.

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

V květnu minulého roku se konal v Pastoračním středisku svatého Vojtěcha v Praze Dejvicích „Večer k poctě ThDr. Oto Mádra (1917–2011)“, pořádaný Centrem dějin české teologie při Katolické teologické fakultě (CDČT). Když proběhl připravený program, složený ze dvou odborných přednášek, nastal čas na příspěvky a vzpomínky z řad posluchačů. Jeden postarší pán položil do pléna otázku asi tohoto znění: Proč sem nepřišla nejmladší generace Mádrových žáků? Aby se toto falešné „pohoršení“ neopakovalo, přikládám sem malý střípek vzpomínek na ThDr. Oto Mádra od jeho žáka ze třetího tisíciletí.

S osobou Oto Mádra jsem se poprvé setkal na půdě Katolické teologické fakulty UK v Praze na jím vypsaných seminářích akademického roku 2002–2003. Frekventoval jsem dva: Některé aktuální problémy morální teologie v podzimním semestru a Řád lidského života a zápas o osobní svobodu v letním semestru. Nejprve k účastníkům zmíněných seminářů. V průměru navštěvovalo jeden kurz deset až patnáct studentů. Můžeme v nich rozeznat asi tři kategorie. Do první patřili ti, kteří si seminář zapsali z povinnosti absolvovat seminář z morální teologie. Přicházeli často bez širšího podvědomí o morální teologii, často o Mádrovi věděli jen něco málo či jen z doslechu. Druhou kategorii studentů tvořili ti, které zaujal název semináře. Sami se morální teologií zabývali a měli o ní slušný přehled. Oto Mádra sice znali, možná jej i četli, ale šlo jim o myšlenky etické, o předmět samotný.

Třetí kategorií studentů byli obdivovatelé života a díla Oto Mádra. Možná právě ti zažili jakési rozčarování. Mádr totiž autobiograficky nevzpomínal na léta lágrů, na léta nesvobody, na léta samizdatů. Nevzpomínal ani na své spolubratry. Až na pár výjimek nám nevyprávěl historky ze životů Josefů Zvěřinů, Antonínů Mandlů, Václavů Vašků. Jako by se tomu spíše vyhýbal. Byl zde na půdě Katolické teologické fakulty, aby učil. Vše navíc bylo zbytečné. Když se schylovalo k zapletení se do nedůležitých debat, Oto Mádr nás vždy navedl zpět k pravému středu debaty. Z jeho úst postačila precizně formulovaná jednoduchá věta. Mádr byl totiž velice přesný, a proto poměrně málomluvný. Nepotřeboval stovky slov, stačilo mu pár, aby jimi přesně vystihl podstatu. Když to dnes reflektuji, nemohu to nesrovnat s „věcností“ a jakousi „ne-sentimentalitou“ Tomáše kardinála Špidlíka. Když ten navštěvoval Čechy a Moravu, mnozí od něho čekali dojemné introit velkého vědce, velkého kardinála, velkého jezuity, velkého Čecha, nic takového ale obvykle nepřicházelo. Tuším, že na poslední mši svaté kardinála Špidlíka v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze na Hradčanech v r. 2004 po honosných uvítacích slovech svého předřečníka stařičký kardinál řekl velmi jistým hlasem: „Vyznejme se ze svých hříchů...“ Možná právě v tomto se navzájem Mádr a Špidlík podobají a možná je to i jejich nevyřčený odkaz: pracovitost, zapálenost, „věcnost“.

Jaký tedy měly Mádrovy semináře obsah? To musím popsat z několika hledisek. Jednak pro nás bylo velké překvapení, když od samého počátku semináře nám Oto Mádr nesděloval žádná veliká moudra. Naopak, on tato moudra chtěl slyšet od nás. Rychle jsme také pochopili, že Mádr není starý moralista se zažitými způsoby myšlení. Snad již na první hodině jsme pochopili pravý opak. Na každou hodinu přinesl nejnovější tisk, ať to byly noviny, magazíny, ale i obsáhlé televizní programy. Po modlitbě dané periodikum otevřel a pár vět z něj odcitoval. Pak se nás dotázal na obsah citace, a co že tím autor vlastně myslí. Bylo zajímavé, že chtěl slyšet jakýkoliv náš názor, on se – na rozdíl od nás – vůbec nebál naší chyby. Naopak! Burcoval, abychom se vlastních chyb nebáli ani my. Když jsme tedy překonali ostych, nabádal nás, ať argumentujeme, proč si to či ono myslíme. Jako by to byl jeho úkol: uvádět studenty do umění formulovat myšlenky. Navíc nepostačilo říci něco povrchního a laciného. Kladl důraz na kritičnost, zvláště pak na sebekritičnost, a tedy na sebezapření. Často nám také opakoval, že jsme v laboratoři, kde se názory tříbí, a ať se nebojíme říci svůj názor.

Vedle tohoto jsme si také uvědomili, že „legenda české teologie“ stále sleduje situaci v kultuře, v politice, v církvi a stále hledá odpovědi na otázky dnešní společnosti. I nás vlastně mnohokrát nabádal, abychom zkoušeli myslet jako náš současník, abychom se vžívali do myslí lidí, kteří v Boha nevěří. Protože jim tak budeme mnohem lépe naslouchat a rozumět, a tím jasněji budeme svědčit o Kristu.

Velmi zajímavá byla také jeho péče o kontinuitu společných seminářů. Vždy vnesl do pléna, zda by se někdo nechtěl ujmout úkolu být zapisovatelem semináře. Ten dotyčný pak celou dvouhodinovku zapisoval ty nejzajímavější podněty, myšlenky a názory. O týden později po úvodní debatě nad současnou situací vzešlé z četby denního tisku dotyčný v několika bodech přednesl závěry a zajímavé názory z minulého setkání. To jsme následně dále probírali a dále promýšleli. Tím se nám zajímavou formou zachovaly hodnotné myšlenky a přitom jsme stále sledovali směr vytyčené cesty. Tomu také pomáhal zvoneček, který se v jistý moment na semináři „nějak“ objevil a některý z frekventantů ve správnou chvíli zazvonil, abychom debatu mohli přerušit a na chvilku si odpočinout. Ale opravdu jen odpočinout. Čas byl totiž Mádrovi darem, ke kterému podle toho také přistupoval, nedovolil si ho promarnit. Naopak, chtěl ho naplnit smysluplným konáním.

Nikdy při svém semináři Oto Mádr také nezapomněl na jím založené periodikum Teologické texty. Nikoli však jako přestárlý otec, který by se bál o budoucnost periodika. Ani jako pyšný otec zakladatel, který by přehlížel všechna další periodika. Nenásilně odkazoval na jejich existenci, když například jen tak mimochodem upozornil, že přinesl několik čísel k rozebrání, a pokud prý budeme mít trvalejší zájem, ať se mu přihlásíme, že prý pro nás vyřídí studentské předplatné se slevou. Občas nás sice upozornil na obsah toho kterého čísla, ale spíše zdůrazňoval čtenářskou rozmanitost. Mnohokrát ji dokazoval připomínáním názvů jednotlivých rubrik.

Jestliže jsem výše vzpomněl Tomáše Špidlíka a určité podobnosti s Otou Mádrem, nyní mne napadá jiná postava české teologie a filosofie, která se naopak od Mádra v ledasčem lišila. To osobou je Karel Vrána. Vždyť jeden sáhodlouze vzpomínal a předával nám životní moudra prostřednictvím žité moudrosti; druhý byl nadmíru věcný a snažil se, abychom my na ukrytou moudrost přišli sami. Jeden vyprávěl úsměvné příhody ze života a zapomínal na čas; druhý pilně pracoval a čas bedlivě sledoval. Jeden měl dlouholetou zkušenost z ciziny, kde dosáhl velkých i menších uznání a respektu; druhý prošel komunistickým terorem a byl odsouzencem na smrt. Přes tyto polarity oba harmonicky utvářeli žitou a živou tradici naší místní české a moravské církve.

Ne nadarmo jsem na okraj zmínil Tomáše Špidlíka a Karla Vránu. Oto Mádr se totiž naprosto neoddiskutovatelně řadí po jejich bok, stejně jako po bok Antonína Mandla, Bonaventury Boušeho, Adolfa Kajpra, Josefa Zvěřiny, Reginalda Dacíka, Silvestra Braita, Jana Evangelisty Urbana, Jiřího Reinsberga, Štěpána kardinála Trochty, Františka kardinála Tomáška a mnoha dalších. Když se dívám na jména těchto mužů církve vzešlých ze země české, pokorně musím děkovat Bohu, že nám jich dal tolik. A pokud se někteří z nich pokusili předat něco ze svých životů a ze svých zkušeností mladší generaci, pak si troufnu říci, že místní církev neumírá.

Lukáš Nosek

Autor (nar. 1978) v roce 2011 úspěšně absolvoval postgraduální studium ve specializaci dogmatická teologie na KTF UK v Praze. V současné době se připravuje na kněžství, když přitom začíná studovat arabistiku a islamologii na Pontificio Istituto di Studi Arabi e d’Islamistica v Římě. Je externím pracovníkem Centra dějin české teologie při KTF UK a řádným členem České christologické a mariologické akademie.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|