Nová svoboda IV.

Autor: Miloš Voplakal - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

ThDr. Otu Mádra jsem poznal v roce 1950 na Bílé Hoře, kde naše rodina bydlela a kde jsem v kostele Panny Marie Vítězné ministroval. (...)

V roce 1987 mi dr. Mádr svěřil několik překladů z němčiny, zamýšlených pro použití v Teologických textech, které už několik let vydával v samizdatu. Stal jsem se tedy „spolupracovníkem poslední hodiny“, jak stojí u Matouše ve 20. kapitole, a tato spolupráce pokračovala nejen do změny režimu v roce 1989, ale i poté, při vydávání oficiálních Teologických textů, až do smrti jejich zakladatele a šéfredaktora, a podle potřeb pokračovatelky a současné šéfredaktorky dr. Polákové trvá dosud.

Ze spolupráce vzniklo upřímné přátelství: dr. Mádr chodil občas do Řep, kde jsme s manželkou, ing. Svitálkovou, vybudovali na pozemku kláštera květinovou zahradu pro osvěžení pacientů tamějšího Domova sv. Karla Boromejského, a při zahradních slavnostech, které jsme tam pořádali, pronesl pravidelně slova povzbuzení pro nás, pro řádové sestry i pro naše hosty. V zahradě jsme pro něj vytvořili zákoutí s růžovým keřem, který sám zasadil, a s japonskou ozdobnou višní, která na jaře vytváří růžový deštník krásných květů. Protože se dr. Mádr o zahradu nejen zajímal a rád v ní pobýval, ale její budování a údržbu též velkoryse finančně podpořil – v době, kdy jsme všechny náklady hradili ze svých prostředků –, instalovali jsme v „jeho“ záhoně památník, vytvořený místním výtvarníkem.

Občas přišel i do naší rodiny a rozhovory s ním byly vždy velmi podnětné; dokázal svým tichým hlasem pokaždé sdělit něco podstatného, neotřelého. Dával nám vždy něco k zamyšlení – bez toho, že by přímo poučoval. Uměl ocenit krásu přírody i v zahradě pěstovaných květin a poukázat na krásu, která člověka pozdvihuje a vede k jejímu Původci. Přicházel vždy pečlivě ustrojen, bez jakékoli snahy o vnějškovou eleganci. Po řadu let si ve vysokém věku uchoval jasnou mysl, i když tělo už v posledních letech dobře nesloužilo. Velikou oporou mu byla dr. Poláková, která nejen postupně přebrala šéfredaktorské povinnosti, ale pečovala též o jeho zdravotní stav a všestranně se o něho starala až do smrti, čemuž postupně dala přednost před svou prací ve Filosofickém ústavu AV. Sestry boromejky, s jejichž představenou byl kdysi ve zkonstruovaném procesu souzen a odsouzen, mu opakovaně nabízely možnost ubytování a péče v jejich Domově v Řepích, ale dr. Mádr dal přednost dožití ve svém bytě (což mu umožnila péče dr. Polákové).

Cítil jsem k němu vždy obdiv a úctu, takže mi přišlo zatěžko, když mi po čase navrhl tykání. Pochopil jsem však, že to není žádné formální gesto, nýbrž výraz opravdového přátelství, a tak mne velice potěšilo, když mne ještě později oslovoval „brácho“.

Po smrti dr. Mádra jsem slyšel a četl mnoho zasvěcených nekrologů, které se zabývaly jak jeho hrdinstvím ve vězení, tak jeho odbornými zásluhami; k tomu nemohu nic dodávat. Moje zkušenost byla, že dr. Mádr byl člověk středu, který nepodporoval extrémní pozice ze žádné strany, ale snažil se lidi spojovat k dobrému dílu, pro Boží věc. Ztratili jsme v něm vynikajícího člověka a dobrého přítele, ale snad jsme jej „neztratili tak úplně“, jak sám poznamenal o jednom spolupracovníkovi, který nás předešel na věčnost.

Miloš Voplakal

Autor (nar. 1938) je inženýr chemie, který léta pracoval především při výstavbě elektráren – u nás i v zahraničí. Od 80. let trvale spolupracuje s Teologickými texty jako překladatel. V roce 1996 založil se svou manželkou okrasnou zahradu v Praze Řepích.