Kroužky vysokoškoláků II.

Autor: Marie Krechlerová - Číslo: 2012/1 (Dokumenty)

U otce Mádra jsme se cítili v atmosféře života, jaký vedl kněz, jehož jediným zřetelným životním zájmem byla služba Bohu vším, a tedy i vedením při setkáních ve zpovědnici. Byla to rovná a přímá cesta, s ochranou a varováním před kličkováním. Jeho vyjadřování může být vzorem pro dnešní snahu o novou evangelizaci. Používal výstižné výrazy a obraty blízké mladým lidem, takže už samo jeho vyjadřování bylo lékem i terapií k růstu života s Bohem. Jednou třeba řekl: „Kdyby vás lidé hlasitě oceňovali, ukazovali na vás jako na vzory, pak to není nic proti tomu, že se máte rádi s Pánem Bohem.“ V jeho modlitbě po mši svaté na Hradčanech jsme si mohli stále znovu uvědomovat: „Všechno, co je stvořeno, pro Tebe je stvořeno. Jednej tedy podle svého práva. Obětuji Ti své ubohé skutky s úmyslem, aby všechna srdce uznala Tvé svaté království a tak se rozšířila vláda Tvého pokoje na celém světě. Amen.“

Bylo jednoduché patřit mezi ty, o které se otec Mádr duchovně staral. Stačilo jít k němu jednou ke zpovědi, a jeho vedení mohlo začít. Na Hradčany k němu chodili lidé každého věku z různého životního prostředí. To, že přišli ke zpovědi, byl dostatečný důkaz, že mají osobní zájem o své duchovní záležitosti, a pro něho jako kněze to byl důvod, aby se každé jemu svěřené duše odpovědně ujal. Zjistil-li už napoprvé, že je možné očekávat perspektivní duchovní vývoj, zajistil si někdy pověřením k třeba nepatrnému úkolu další svátostné pokračování a mohly se pomalu začít setkávat skupinky lidí, kteří k sobě duchovně patřili. Ve většině tím začaly kroužky mezi vysokoškoláky všech fakult.

Počet lidí v kroužku byl tři až pět. Z bezpečnostních důvodů jsme se mimo vlastní kroužek skoro neznali. Program schůzek – jedenkrát za týden nebo za 14 dní – vypracoval otec Mádr na delší dobu. Skládal se zaprvé ze studijní části – jeden (jedna) z nás vypracoval z knih prof. Pecky, Dacíka a Spesze dané téma, např. zákon, svědomí, mravní řád, svoboda, hřích, základní ctnosti, božské ctnosti, a na kroužku to předložil. Další část daného programu byla meditace na určenou část evangelia se zřetelem ke studijnímu tématu. Základní meditaci připravil zase další z nás, ostatní se pak přidávali svým podílem. Nebylo to rozjímání polemické, spíše modlitební. Obraceli jsme se přímo na božskou Osobu, mluvili jsme k Ní. Poslední část byla tzv. kontrola vlivu. Měli jsme sondovat, v jaké duchovní situaci žijí lidé kolem nás, a hledat, jaká je jejich víra, jaké mají zájmy, vzdělání, povahu, s kým se stýkají a jaká by mohla být Boží cesta k nim. To mohla být otevřená rozmluva.

Kroužky byly tehdy velkým apoštolským dílem dr. Mádra a byly pro něj také jedním z důvodů odsouzení k trestu doživotního vězení. Pro něj to ale byl zásadně důležitý a nutný způsob, jak v tehdejší vypjaté době působit svým kněžstvím co nejdéle a nejlépe.

Při jedné příležitosti setkání na jednodenních exerciciích s větším počtem účastnic – asi osm – měl zahajovací přednášku na téma „Bůh a já“. Řekl přibližně: „Je-li některé rozjímání nejdůležitější, pak je to toto; udělá-li se dobře, vyhraje se. – Bůh je nekonečný do širých dálek, je nekonečný i v mikrokosmu. I v nejmenší částečce je On celý. Hrajeme si s pyšnou sebevědomou vědou na jeho písku. Vše, co poznáváme, je v Něm, visí na Něm. Až se před Ním budeme cítit úplně malí, jako atom, můžeme říci: Je ještě mnohem větší. Odvaž se, co můžeš, a neboj se, že přestřelíš. Jeho sláva je nekonečná.“ Radil nám: „Zvědavě nahlížejte do hloubky Boží bytosti. Nechte se naplnit úžasem.“ „A já?“ – pokračoval – „Řekneme-li se svatým Františkem trávě sestro a nějakému broučku bratře, nebudeme moc lhát. Jsem tvor v zákoutí vesmíru. Existuji-li, je to jeho milost, na něm úplně závisím. Abych se z existence nevrátil do nicoty, do zmizení, je třeba, aby mne udržoval. A nemohu mu také ze své existence utéci, vymknout se jeho prozřetelnosti. Patřím mu, ať chci nebo nechci.“

V osobním vedení ve zpovědnici nás otec dr. Mádr vedl k plnému duchovnímu nasazení. Především si nás vnitřně otevřel, poznával nás, a podle potřeby i naše životní prostředí. Měl obdivuhodnou paměť. Zpovědi navazovaly jedna na druhou, uložené svátostné pokání bylo při každé zpovědi neopakované a zasahovalo do zpevnění dalšího kroku k Boží blízkosti. Například aspoň střípky: „Řekněte třikrát, čím dál hlouběji: Přijď království tvé – a já se ti nabízím.“ Nebo: „Se zdviženýma rozpjatýma rukama se doma modlete: ‚Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému‘ – až do nasycení duše.“

Pro vztah k druhým lidem jsme od něj získali takovou základní radu. Při setkání s kýmkoliv jsme mu v duchu nabízeli: „Opři se o mě!“ Jednalo se o druh pomoci, kterou dotyčný právě potřeboval, ale ta hlavní nabídka byla duchovní. Ta byla možná vždycky, třeba tichá, mlčky. Bylo tehdy pro nás příznačné, že tato snaha tvořila podvědomě takový stálý vztah i mezi námi.

Osoba dr. Mádra vzbuzovala u nás přirozenou úctu, obdiv a respekt. Ačkoliv mu bylo tehdy kolem třiceti let (vrátil se ze svého studijního pobytu v Římě), byl už mezi osobnostmi z duchovního světa uznávanou autoritou. Mnohé z nás oslovil především svým vlastním předávaným prožíváním představy o Bohu a vztahu k němu. Bůh se skrze něj mezi námi objevil tak, jak jsme ho dosud nedomýšleli, a teď jsme v Něj a Jemu mohli věřit z vlastní potřeby a úžasu.

Vedl nás tehdy také k správnému vztahu k církvi na základě definicí církevní nauky: mystické, tajemné Tělo Kristovo, jehož hlavou je Kristus v osobě římského papeže. Žijí v ní i hříšní lidé, ale církev je nadpřirozený, svatý, božský organismus podle svatosti svého zakladatele a Pána. V Krédu vyznáváme, že věříme v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev. Její nadpřirozená skutečnost je mimo naše rozumové poznání. Je předmětem naší víry. Otec Mádr se o ní vyjadřoval jako o církvi milující a milované.

Nenechával nás v tehdejší vzrušené době tápat v tom, jak se máme dívat na církevní dění, jak se máme chovat k členům hnutí „vlasteneckých“ kněží. Dostali jsme tehdy do kroužků dispozice, např. bojkotovat hnutí, žádat od kněží pevný postoj.

Po zkušenosti z takového vedení dr. Mádra pro nás nezvratně vyplynulo, že osobní, individuální vedení je největší a nejpřirozenější možnost tvořit křesťany podle Božího Ducha. Předpokladem k tomu ze strany kněze je zásadně nejdůležitější vlastní opravdový, perspektivní duchovní kněžský život, pevné vědomí svého poslání ve službě Bohu i vedením svěřených duší ke svatosti vším, celým životem. V osobě dr. Mádra to tak muselo být i ve vězení.

Před jeho zatčením jsme dostali jeho provolání „Slovo o této době“, které se potom rozšířilo dál. Začínalo: „Hlavu vzhůru, bratři a sestry. Tato doba není pro křesťany zvlášť příjemná, ale pro křesťany správného formátu je to velký a nádherný čas. ‚Jestliže mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.‘ V takových slavných chvílích zpívá církev Pánu hrdinskou píseň lásky a věrnosti.“ Provolání je povzbuzující výzva pro církev v každé době. Končí slovy: „Hlavu vzhůru, bratři a sestry! A srdce vzhůru! Pán s vámi!“ Kniha s názvem Slovo o této době vyšla v roce 1992.

A co by nám ThDr. Oto Mádr radil, jak by viděl perspektivní cestu dnes? Měl by možná speciální pohled pro české země, ale asi by tam nechybělo: Poznávejte důkladně svou církev, buďte jí pevně věrní, plně ji respektujte a milujte ji.

Marie Krechlerová

Autorka (nar. 1923) pracovala v administrativních profesích, ale zároveň se s úspěchem věnovala sólovému zpěvu.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|