I slovo je čin

Autor: Josef Smolík - Číslo: 2012/1 (Ekumena)

Z recenze ve dvouměsíčníku Křesťanská revue, 1993.

Své veliké téma „živá teologie církve v ohrožení“ Oto Mádr nejen promýšlel, nýbrž s celým nasazením až do nejzazších důsledků žil. Kdo jsme procházeli těžkými zápasy víry minulých let, pociťujeme, že náš bratr Oto stál na frontě, na které svým svědectvím vybojoval prostor pro Kristovu věc a pro budoucnost Církve na ekumenické rovině i pro nás. Byla to fronta, na které se vedl zápas o nejhlubší duchovní, mravní a kulturní hodnoty národa. Boj to byl tvrdý, avšak na žádném z Mádrových článků a prohlášení není ani v nejmenším znát závan nenávisti a zloby. Naopak čteme: „Buřičství a teror zásadně odporují poselství evangelia a křesťanské tradici.“ (Slovo o této době, 254) Dokumenty tohoto zápasu, které našly světový ohlas a navždy zůstanou jeho dějinným dokladem, jsou otištěny v kapitole „Jak být církví“.

(...) „V době, kdy tisíce trpí v žalářích pro Kristovo jméno a někteří umírají jako mučedníci,“ nepřestává Mádr sázet na lásku: „Láska je hlavní, má být ryzí, abychom věrně vydrželi i pracovat i trpět i umírat pro nic jiného než pro Pána. Láska k němu, ale nikoliv nenávist k nim. My si můžeme dovolit vítězství bez nenávisti.“ (210)

Mádr patří k těm theologům, kteří se v našem domácím prostředí zasazovali o tlumočení a uskutečňování myšlenek Druhého vatikánského koncilu a tak o prohloubení ekumenických kontaktů a o odpovědnost za věci veřejné. Evangelík přijímá vděčně Mádrův široký zájem o církve u nás, jeho důraz na živou víru a živé společenství, v čemž vidí „alfu i omegu“ (241). V kriminále bylo autorovi dáno poznat a prožít, že církev, má-li obstát v situaci ohrožení, potřebuje opravdové duchovní lidi. „Obejde se bez konzistoří, ba i biskupů, bez škol, nemocnic a tisku, bez klášterů a poutí, bez biblí, eucharistie a kněží v nejkrajnějším případě – ale nepřežije bez lidí, kteří vzali Boží věc za svou, kteří nedožívají, ale žijí církev, protože nemohou jinak.“ (52)

Odvaha k církvi, ke společenství Mystického těla Kristova, s kterou se v knize setkáváme, je výzvou luxusu rozdělení, kterému propadá protestantský denominationalismus. Další výzvou je Mádrův důraz na svědectví světců a řeholníků. Autor připomíná, že J. L. Hromádka prohlásil řeholní život za „integrální složku katolické církve“ (250).

Mádr se nevyhýbá ožehavým otázkám katolické církve (např. postavení ženy v církvi), ale ani nesnadným otázkám vztahu k jiným konfesím. Pro Husa, v němž spatřuje „nejcitlivější bod našich dějin“ (60), požaduje, aby byl vrácen do oblasti víry a mravů a připomíná „svobodu svědomí, za niž položil život, jako hodnotu univerzální, k níž se dnes hlásí jak katolíci, tak protestanté“ (62). Je zmíněn duchovní odkaz Jednoty bratrské, z něhož „mnoho v českém národě dosud žije“ přes její početní malost (242). Katolíci zůstali mimo oslavy tolerančního jubilea a tím „byla propasena příležitost splatit dluh historické spravedlnosti“ (145). Je konstatována ekumenická spolupráce s Českobratrskou církví evangelickou.

Mádrova kniha je pozváním k ekumenickému dialogu.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|