Vydej se! Stavba duchovního mostu mezi farářem z Arsu a námi

Autor: Georg Lauscher - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2011/4 (Praxe)

Pastoralblatt, 7/2010.

Mám za úkol vystavět duchovní most mezi farářem z Arsu a námi. Náš papež na něho poukázal jako na „kámen úrazu“ – v dobrém smyslu – pro náš Rok kněží. Pokusme se dnes dát se od něho pohnout, abychom mluvili o svém povolání v naší době. Ve svém setkání s farářem arským jsem objevil pro nás tři podněty:

I. Vystavit se – vnějším požadavkům a vlastní slabosti

To všichni známe – více, než je nám milé. Znal to i farář z Arsu, víc, než mu bylo milé. A přece nás učí stát na vlastní slabosti – jako na kousku úrodné půdy, který máme pod nohama.

Jasně vidí pokušení vyhnout se při velkých požadavcích vlastní slabosti tím, že se zakousneme do druhých a jejich „zlozvyků a zločinů“. Káže: „Bůh od nás nebude žádat účty za to, co udělali druzí, nýbrž za to, co jsme udělali my. Starejme se o sebe!“¹

Nejsme sami často vystaveni pokušení – právě v náročných, obtížných situacích – vyhnout se statečnému přijetí sebe a své situace, a převést vše na druhé, na sestry a bratry v pastorační službě, ve vedení biskupství, ve farnostech? Právě v tísnivé době platí zvlášť naléhavě: postavit se na vlastní nohy, přijmout sebe a svou situaci jako mně svěřenou od Boha.

Právě v obtížích této přelomové doby buď sám sobě – pro Boha – blízký! Odvážně přijmi sebe a svou situaci. Přijmi sebe jako sobě určeného.

„Postav se na nohy, lidský synu, chci s tebou mluvit!“ V tomto oslovení poznává prorok Ezechiel své povolání a poslání: „... vstoupil do mne duch a postavil mne na nohy“ (Ez 2,1-2).

Postav se, ptej se, co Bůh v tvé situaci od tebe chce.

II. Vydat se – Bohu a chudým

Farář arský vyrůstal v době církevního úpadku, pronásledované církve, církve v podzemí. Nikdy nezapomněl na „noční mše v odlehlých chýších, k nimž bylo třeba se plížit. Především nezapomněl na své první svaté přijímání, které slavil v místnosti za zavřenými okenicemi.“²

Naše doba je jistě zcela jiná než doba faráře z Arsu. A přece: nežijeme v době zapomínající na Boha, v době nepřátelské víře a povolání? A to i uvnitř naší církve! „Žijeme v době církevního úpadku,“ prohlásil střízlivě jeden mladý kněz naší diecéze při duchovním rozhovoru.

Co dělat? Jak v tom žít s vírou, nadějí a láskou?

I zde platí: Vystavit se! A ještě víc: Vydat se tomuto klimatu pouště, zapomenutí na Boha. Jak velice se vydával farář arský temným silám v sobě a ve své době!

Dva příklady z našeho „pouštního klimatu“:

V posledních letech svého života bydlel téměř osmdesátiletý Karl Rahner ve Vídni, v charitním domě pro mladé, kteří se dostali na dráhu zločinu. Téměř bezvýchodná situace mladých lidí se pro něho stala duchovním zkušebním kamenem. Uvažoval: „V tomto domě se zdá, že mnohé bylo vykonáno zbytečně. Stále se zkouší dát něco občansky a lidsky do pořádku, a posléze se to ukáže jako nezdar. Takový pokus je však sám o sobě úžasnou věcí. (...) Není to tak, že v mlžné, beztvaré krajině marnosti spíše bydlí Bůh a že tam ho lze spíše najít? Když vykazujeme ohromné úspěchy ve službě druhým, pak je možné, že nehledáme bližní a Boha, nýbrž sebe, svůj úspěch a sebevědomí – a že je ke svému neštěstí najdeme. Ale tam, kde se slouží druhým lidem zdánlivě marně, bez díků a bez úspěchu – tam bych řekl, že Bůh, jehož máme hledat, je spíše nalézán. Takové místo může pro ty, kteří tam chtějí sloužit druhým, být situací, v níž teprve najdou onu tajnou, mlčící, nezachytitelnou blízkost Boha.“³

Vedle tohoto příkladu vystavení se Bohu v tísnivé sociální realitě je tu příklad ze zcela jiného světa finanční politiky: V pozoruhodném interview pod titulem „Od banky k mystice“ říká bankéř pracující už desítky let v mezinárodních financích a zabývající se křesťanskou mystikou: „Kdo nepřeruší denně vlastní myšlení, mluvení a konání přiměřenou dobou mlčení, ten vychází vždy jen od sebe, svých zájmů a užitků, od své žádostivosti! Toto mlčenlivé zastavení je v tvrdém světě práce možné jen brzy ráno nebo pozdě večer a, jsme-li bdělí, pak na kratičko i mezi časem. Teprve v mlčenlivém zastavení se může znovu podařit pohled na celek a odtud kriticky na naše vlastní zájmy a představy. Odpovědný finančník by měl být v podstatě mystikem, musí vnitřně kontemplativně hledět na celek a vně se tím aktivně nechat vést. (...) Nepředal bych odpovědnost žádnému člověku, který nedokáže setrvat v tichu.“⁴

Neplatí to tím víc pro nás, kdo máme odpovědnost v církvi? Myslím, že se tu máme co naléhavě učit od arského faráře: denní čas mlčení před tajemným Bohem, abychom byli pro něj svobodní a ochotní, aby mohl působit skze nás, s námi a v nás. Může k tomu pomoci tiché setrvání před svatostánkem, ale jsou tu i jiné možnosti.

Po prvním pohybu: „Postav se na nohy!“ by tu byl další: „Vystav se – absolutnímu tajemství Boha!“ Vystav se tomu, kdo se ti vydává i dnes – ve svém slově, v eucharistii, v chudých, v tvé vlastní chudobě. To, co nazýváme svátostným vystavením, je vždy vystavení vzájemné. Shromážděme se před vystavenou Nejsvětější svátostí, jak nám napsal náš biskup ve vánočním poselství, „abychom se vystavili její přitažlivé síle“. Jako milující, kteří se hledají a vzájemně se sobě vydávají.

III. Radovat se – odporovat trendu církevní deprese

Farář arský nás nezřídka děsí svým rigorismem a tvrdostí vůči sobě. Byl v tom dítětem své doby, nelze však u něho přehlédnout i protipól: jeho bezstarostnost a dětskou radost.

„Když jednou kráčel ze sirotčince na faru, zaslechl vznešenou dámu z Paříže, jak říká: ,Dobré nebe, to je ten mužíček, kolem něhož se dělá takový rozruch!‘ Odpověděl:,Ano, paní, to jsem já. A vy jste pravý opak královny ze Sáby, která navštívila Šalomouna. Viděla víc, než očekávala, vy vidíte méně!‘“⁵

Zdá se mi, že to třetí, co je dnes nutné, je prostá radost. Radost z vlastního bytí, radost z druhých, z tvorstva a ve všem a skze vše radost z toho, že jsme neztratili tajemství Boha a jeho přitažlivou sílu.

Vypracoval jsem si pro sebe malé cvičení pro situace, kdy se cítím být zavalen starostmi a nevyřešenými problémy: představuji si, jako by neexistovalo nic. A od tohoto nic se dívám na to, co je. Pak se mohu pozvolna začít radovat: z toho, že vůbec něco je, že jsem tu já, že se vidíme a slyšíme.

Když Pavel v listu Galaťanům vypočítává plody Ducha, pak hned po lásce jmenuje radost (Gal 5,22). A své oblíbené obci ve Filipách důrazně radí (z vězení): „Bratři moji, radujte se v Pánu! Psát vám stále totéž mně není zatěžko a vám to bude oporou. (...) Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se. Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.“ (Flp 3,1; 4,4-5)

Povzbuzen farářem arským, bych nám chtěl říci:

1. Postav se na nohy, člověče! S odvahou přijmi sebe sama v hranicích sebe i svého úkolu!

2. Vydej se – hledajícím, trpícím, chudým a Bohu, který se z lásky k tobě stal chudým a tichým!

3. Odolávej trendu církevní deprese: raduj se z toho, co ti bylo dáno a uloženo!