Radim Palouš – Zuzana Svobodová, HOMO EDUCANDUS. Filosofické základy teorie výchovy

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2011/3 (Recenze)

Radim Palouš – Zuzana Svobodová, HOMO EDUCANDUS. Filosofické základy teorie výchovy. Karolinum, Praha 2011, ISBN 978-80-246-1901-9.

Radim Palouš a Zuzana Svobodová obohacují naše české myšlenkové dění nanejvýš pozoruhodnou knihou. Její původně zamýšlený název, Fundamentální agogika, byl nahrazen názvem Homo educandus. Filosofické základy teorie výchovy. Na první poslech věc jen pro učitele. Nikoliv. Je to dílo, které nesmí přehlédnout nikdo, komu jde o pravé a plné lidství člověka.

Všechny antropologie, do kterých jsem mohl zatím nahlédnout, ať ty kulturní, nebo ty filosofické, případně teologické, jsou myšleny a předkládány staticky, neboť se snaží odpovědět na otázku, jak se člověk jeví (takto fenomenologicky se povětšinou tážou antropologie kulturní), nebo co člověk je (takto ontologicky se tážou antropologie filosofické, případně teologické). U Radima Palouše a Zuzany Svobodové se však setkáváme – já alespoň poprvé – s antropologií myšlenou a předkládanou dynamicky, neboť autoři se snaží odpovědět na otázku, jak napomáhat člověku, aby se stával plně člověkem, za předpokladu, že člověk musí sám sebe utvářet a dotvářet do plnosti lidství (což je pravda, kterou zdůrazňovali už církevní otcové, jako např. Řehoř Nysský). Palouš přitom dobře zná ty antropologie statické, z nichž vytěží všechno podstatné pro svůj záměr dát teorii výchovy tak hluboce promyšlený základ, že její nosné pilíře budou vetknuty do těch nejhlubších bytostných vrstev člověka, k nimž se nelze dobrat jinak než prohloubenou filosofickou – a tu a tam i teologickou – reflexí.

Rozpětí Paloušova pohledu a rozhledu po všech tematikách a problematikách potřebných k vytvoření dobře stavěné a hluboce založené teorie výchovy (agogiky) je nesmírně široké. Je plně obeznámen s duchovním bohatstvím řeckého výrazu paideia (ono Hérakleitovo „druhé slunce pro vzdělané“), který má hluboce promyšlený filosofický základ a rámec, v němž paideia byla vedena, a to jak v jeho variantě sokratovsko-platónské, tak v té aristotelské. A nejen to. Uvědomuje si, že epochální prolnutí řeckého ducha filosofického s židovským duchem monoteisticko-profétickým, jak k němu došlo, když mladé židovsko-apokalyptické křesťanství vstoupilo do helénistického světa prodchnutého řeckým filosofickým myšlením, je neodmyslitelným základem jakékoliv antropologie, která nechce být redukcionistická na účet autentické důstojnosti člověka.

Paloušova dynamická antropologie však má dalších osm dimenzí, které ji teprve zaokrouhlují do jejích celostních rozměrů: totiž dimenze: 1. kosmicity (člověk se může stávat plně člověkem teprve jako bytost harmonicky zasazená do všehomíra), 2. temporality (člověk nejenže žije v čase, ale sám je vnitřně časován), 3. lucidity (člověk je povolán sebe a svůj svět prosvětlovat a vysvětlovat), 4. dialogicity (jen ve vzájemnosti sdílení svých poznatků se člověk dobírá vyššího poznání), 5. autority (sdílení potřebuje usměrňování, aby nezabředlo do bezbřehého žvástu), 6. mobility, kterou sdílení svým naléháním na člověka od něj vyžaduje, nemá-li se stát házením hrachu na zeď, 7. memorability, která vše, co bylo pohlceno mobilitou, uchovává v paměti (jen to člověk má, co zná zpaměti), umožňujíc tak uchovávat totožnost individua, a nakonec 8. aktuality, která zasazuje výchovu do světa dnešní technovědné civilizace s elektronickou komunikací a sekularistickými konzumními postoji k životu.

Teprve když se seznámíme se všemi těmito dimenzemi Paloušovy dynamické antropologie, začneme mít tušení, jak mnohostranné je putování člověka za svou vlastní plností a jak delikátní je úkol toho, jenž má takového poutníka za svým lidstvím doprovázet a nasměrovávat k naplnění jeho údělu. Jak Ariadnina niť se táhne všemi kapitolami knihy – mluveno s Paloušem – „rozprava o pozapomenutém lidském poslání a o nápravě věcí lidských výchovou a vzděláním (s Komenským řečeno, de rerum humanarum emendatione consultatio catholica) – ovšemže vztaženo do doby současné, do našich dnů“. Důležitým průvodcem Paloušovy agogiky je proto Komenský. Jak jinak. „Kde jinde – povzdechne si Palouš – by se měla filosofie výchovy pěstovat, ne-li v zemi Komenského?“ Mám proto zato, že po Komenském nebyl a není v našem českém kulturním prostředí myslitel(ka), který(á) by nesl(a) jeho pochodeň důstojněji, tvořivěji a obnovněji než Palouš. Proto jsem si dovolil ho jinde nazvat Comenius redivivus.

Kromě Komenského jsou však i jiní myslitelé, kteří „opylují“ Paloušovo myšlení: Augustinova teologicko-filosofická etika, Heideggerovo bytí a jeho zjevování, Levinasova „tvář bližního“, Ricoeurova hermeneutika, Patočkova „péče o duši“, abych zmínil jen ty nejhlavnější.

Může-li člověk obeznámený s antropologií, filosofií a teologií číst počáteční kapitoly Paloušovy agogiky letmo a někde přeskakovat řádky a odstavce, postupně, jak se blíží k závěru, je stále neodolatelněji nucen nic nepřeskakovat, ale číst čím dál pozorněji slovo od slova. Je to právě tam, kde se Palouš začne konfrontovat se současnou situací studenta a učitele v novém živlu elektronické komunikace, která zasahuje do jeho způsobů psaní a tím i myšlení. „Narůstající užívání strojů při psaní znamená pak odtržení písma od ruky, a tedy zároveň v jisté míře i od slova (…) Slovu ubývá na originalitě a sestupuje do skladu prostředků.“ Hle, jedno nebezpečí současného vývoje, které Palouš vnímá a poukazuje na ně. Elektronika ovlivňuje i způsob dosavadní výuky, takže se podle Palouše kladou škole otázky, zda zůstanou školní třídy a frontální výuka základní formou výuky. Právě poslední partie knihy, dotýkající se současného stavu výchovy a výuky na školách, se stávají strhující četbou zasluhující si plné vstřebání, a to zvlášť tam, kde se pojednává o reverenci, o úctě k člověku. „Jen velká reverence otvírá cestu k ‚velké‘ výchově.“ Sám výraz „úcta“ je poukazem „náboženským“.

Kniha však má ještě jeden pozoruhodný charakter: dva věkově rozdílní autoři. Právě tímto věkově hluboce rozdílným dvouautorstvím představuje co nejnázorněji nutnost neustále překonávat generační odcizení. Tento společenský fenomén není jistě nic nového. Je znám už z dávné minulosti. Prorok Malachiáš přibližně v roce 450 před n. l. doufá, že nějaký ten nový budoucí Eliáš „přivede srdce otců opět k jejich synům a srdce synů opět k jejich otcům“ (Mal 3,24). Jelikož však stabilita každé společnosti je dána stabilitou jejích tradic, a ta opět je dána nepříliš hlubokým generačním odcizením (jakýsi rozdíl ovšem vždycky je), pak harmonie otců a dětí je podmínka netoliko výchovy, ale vůbec stability každé společnosti a její kultury. Je proto nanejvýš pozoruhodné a významné, že Homo educandus je psán dvěma autory, z nichž každý přísluší jiné generaci a jinému pohlaví. Srdce otců se tu naklání k srdci dětí a srdce dětí k srdci otců. Každá jednotlivá kapitola totiž vznikala jejich stálým a úporným dialogem. Právě toto dvouautorství nedovoluje odbýt tuto knihu ani jako Paloušovu moudrost „stařeckou“, ani jako moudrost „maskulinní“. Mladou Svobodovou tu nesmíme přehlížet.

Kvůli všemu tomu, co jsem tu napsal (ale i pro to, co jsem zde už nenapsal, neboť je toho příliš, s čím v této knize hluboce souzním), vřele doporučuji knihu k pečlivému studiu všem mužům i ženám, neboť všichni mají co do činění, ať tak či onak, s výukou a výchovou, a to jak sebe samých, tak i těch druhých; vždyť jen ten může opravdu plodně vychovávat druhé, kdo umí vychovávat sám sebe. Naše lidství nám bylo totiž dáno ne jako hotová danost, ale jako úkol k uskutečnění. Lidství bylo totiž stvořeno Bohem k Jeho obrazu, a tím i s implicitním pověřením je k tomuto obrazu (sebe)výchovou dotvářet.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|