Muslimové v Evropě

Autor: Walter Laqueur - Překlad: Petruška Šustrová - Číslo: 2010/3 (Panoráma)

Z knihy Poslední dny Evropy (Nakladatelství Lidové noviny 2006; přeložila Petruška Šustrová). Titulek a mezititulky redakční.

Prognosticky významné lokality

Demografické změny, které nastanou, se jeví nevratné – otázka nezní, zda se odehrají, nýbrž jak ovlivní budoucnost Evropy. Změní celou její tvář, nejen její hlavní města; muslimské enklávy v Berlíně a v Miláně, v Madridu a Stockholmu, v Londýně i v Kodani se budou rozšiřovat, ale do poloviny století patrně na většině míst muslimská většina nebude.

Chceme-li spatřit srdce oblastí, kde se dá muslimská většina očekávat už před polovinou století, měli bychom se projít některým městem v Porúří (nyní lépe známým díky Světu filmu Warner Brothers než díky uhlí a oceli) a pak vyrazit po dálnici buď přímo na západ do Eindhovenu a dále, nebo na severozápad k Nijmegenu, Utrechtu a průlivu La Manche. Pokud člověk vyrazí z Dortmundu a Duisburgu, projede severní Francii a jižní Belgii, hlavní holandská města (Amsterdam, Rotterdam a Utrecht) a stará centra těžkého průmyslu a textilní výroby, jako je souměstí Lille-Roubaix-Tourcoing s více než jedním a půl milionu obyvatel. Navíc existují enklávy v Británii, jako Bradford-Burnley-Oldham, nebo ve Švédsku Malmö a také mnoho měst v jižním Španělsku a jižní Francii. Na druhé straně existují části Nizozemska či Francie, kde je přistěhovalců jen hrstka, pokud vůbec nějací.

Takové demografické změny nejsou v žádném případě ojedinělé. Ve Spojených státech už New York nemá „bílou“ většinu, a během několika let na tom nebudou jinak Velký Washington, Los Angeles a San Francisco. Je zde však důležitý rozdíl, protože Spojené státy jsou země přistěhovalců zvyklých na soužití různých etnických skupin. New York, Washington i Los Angeles přece už v minulosti měly černé starosty. Navíc to ve Spojených státech nebude jedna specifická národnostní skupina, která získá převahu. Ztratí-li převahu „bílí“, ztratí ji i černí, protože etnické skupiny, které jí dosáhnou, budou „Latinos“ a migranti z Dálného východu. A nadto: protože Amerika už nemusí být tavícím kotlíkem a míšení etnických skupin je tam mnohem častější, nechce žádná skupina své náboženství, náboženské zákony ani způsob života vnucovat jiným. Existují tam různá sociální napětí, ale volání po džihádu by nemělo velký ohlas. Zájmem etnické Ameriky je zajistit si pohodlné živobytí, a nikoli boj – snad s výjimkou bojů mezi gangy a zločineckým podsvětím. V Americe sice existují ghetta, ale žije tam také černošská a latinskoamerická střední třída, která se z nich stěhuje. Pokud jde o přistěhovalce z Dálného východu, ti si v obchodě, v řemeslech i ve vzdělání vedou lépe než téměř kterákoli jiná skupina. Přistěhovalci z muslimských zemí, většinou vzdělaní a ze střední třídy, se také mají o hodně lépe než v Evropě.

Ekonomické postavení

Jak bude probíhat tento přechod v Evropě? Lze pozorovat trend k její dezintegraci? Bylo by značně přehnané tvrdit, že přistěhovalci z Pákistánu a z Turecka, z arabského Východu a severní Afriky společensky a ekonomicky jako jeden muž neuspěli. Ačkoliv je k dispozici jen několik statistik, je známo, že v řadách muslimů v Británii existuje asi 5400 milionářů (jejichž celková aktiva údajně dosahují asi 6 miliard liber). Na seznamu ruských dolarových miliardářů najdeme nejen Fridmana a Abramoviče, ale také Ališera Usmanova (2,6 miliardy), Sulejmana Kerimova (7,1) a Iskandera Mahmudova (4,5). V Německu existují bohatí Turci a ve Francii bohatí Severoafričané.

Všude, kde existují muslimské komunity, existuje i malá střední třída muslimského původu. Pravda je však bohužel i to, že zatím převažují ghetta, nezaměstnanost mladé generace a závislost na almužnách od státu a obcí. Náboženské vedení se velmi usilovně snaží udržet své stádo pohromadě, a toho může dosáhnout, jen pokud trvají ghetta a pokud mají věřící malý anebo vůbec žádný kontakt s bezvěrci. Mladí jsou indoktrinováni od útlého věku a v Německu, Nizozemsku a ve Skandinávii neznají z jazyka země víc, než je nutné pro základní potřebu. (Ovšem z jazyků svých rodičů obvykle také znají dosti málo.)

Co z této nešťastné situace vyplývá? Obecně vládne přesvědčení, že vzhledem ke klesající porodnosti bude většina evropských zemí v příštích letech potřebovat přistěhovalce. Zdá se však zbytečné hledat přistěhovalce bez profesí a bez vzdělání, kteří by jen rozmnožili armádu nezaměstnaných a nezaměstnatelných; evropské společnosti je nedokážou vydržovat. Jsou potřeba přistěhovalci, kteří projeví jak schopnosti, tak ctižádost, a mělo by se zkoušet přitáhnout ty, od nichž se dá očekávat, že přinesou západní společnosti stejný prospěch jako sobě samotným.

Kulturní integrace

Evropští pedagogové, kteří pozorně sledovali vzdělání mladých muslimů, soudí, že starší část této generace (a zejména muži) je už převážně ztracena. Důraz by se měl klást na vzdělání těch mladších, a to jak s ohledem na to, aby si osvojili znalost jazyků, tak na to, aby dosáhli všeobecného vzdělání. Mladší generace má sice vlastní subkulturu, projevující se například v písních a v jazyce, a její bílí vrstevníci ji pokládají za báječnou a občas ji napodobují. Ale násilí zaměřené proti ženám a proti homosexuálům je právě tak hnusné jako jazyk, který se skládá hlavně z nadávek a sprostých slov a který postrádá jakékoli stopy humoru, jaký má londýnská cockney nebo berlínské nářečí.

Zatímco od většiny zájemců o občanství nelze očekávat hluboké znalosti německé, francouzské nebo britské kultury – ostatně kolik domorodců by u takových zkoušek prospělo? –, je logické, že podmínkou by měla být praktická znalost jazyka stejně jako zákonů a způsobu života. Je klidně možné, že v další generaci nebo dvou, až bývalé menšiny početně přinejmenším v některých částech příslušných zemí převýší rodilé Němce, Holanďany či Francouze, nebudou už mít diskuse o integraci smysl; stanou-li se původní obyvatelé menšinou, nemohou čekat, že se většina přizpůsobí jejich způsobu života, jejich jazyku a zákonům. Pak bude na nich, aby se začlenili do změněné společnosti. Do tohoto stadia věci ještě nedospěly, ale přesto jistě není příliš brzy na přemýšlení o podobě nové společnosti a o tom, jaké asi bude mít důsledky.

Oblasti, ve kterých bude muslimů většina, budou požadovat autonomii. Separatismus, tedy požadavek úplné nezávislosti, je nepravděpodobný, i kdyby jen kvůli krizové hospodářské situaci v těchto oblastech. Příslušníci nové většiny budou novými autoritami na místní a oblastní úrovni, ale budou očekávat, že odpovědnost za sociální blahobyt obyvatel převezme stát – jinak přijde v lepším případě bída, v horším krach. Možná v příslušné době vzejde z těchto muslimských komunit podnikatelská elita nejvyšší úrovně, vědci a technici, jimž nebude rovno, zítřejší Einsteinové a nositelé Nobelových cen, kteří těmto společnostem dodají hlavní ekonomické a kulturní popudy. Dnes je však obtížné najít alespoň náznaky nějakého takového trendu.

Není pravděpodobné, že se požadavek zavést muslimské náboženské zákony (šaríu) jako nové právo země bude nějak zvlášť usilovně prosazovat, a v každém případě se nemuslimům budou poskytovat nějaké výjimky. Je sice fakt, že některé kruhy (například ve Spojeném království) požadovaly radikální islamizaci, ale v těchto věcech není vnitřně jednotná ani muslimská komunita. Jinými slovy se zdá pravděpodobnější vznik dvounárodnostních států, i když zatím nikde příliš dobře nefungovaly.

Zopakujme ještě jednou, že muslimská společenství se dělí podle náboženských a národních linií. I v Německu je uvnitř turecké komunity rozdíl mezi tureckými sunnity na jedné straně a významnými menšinami, jako jsou Kurdové (jichž je nejméně půl milionu) a alavité. V Nizozemsku a v Belgii existují podstatné rozdíly mezi náboženskou praxí Marokánců a Turků, v Británii zase mezi Pákistánci a muslimy z Blízkého východu, a ve Francii dokonce mezi muslimy z Alžíru a muslimy z Maroka. V tomto výčtu by se dalo pokračovat, a vyskytly se stížnosti, že političtí a náboženští vůdcové z jedné země (nebo z jedné sekty, například Turci v Belgii či Arabové v Británii) mají vliv, který neodpovídá velikosti národnostní skupiny, k níž náležejí. Dokud muslimská společenství nenajdou společného jmenovatele, budou bojovat o vliv a o moc, a není vůbec jisté, jak to dopadne.

„Eurabie“ je zajímavý, ale velice zavádějící pojem, protože neplatí ani pro Německo, ani pro Británii, ani pro další evropské země. Turci totiž nejsou Arabové a zaujímají k nim postoj, který rozhodně není přátelský. Boje gangů v ulicích tureckého Berlína, které vzájemně vedou skupiny tureckých, arabských a kurdských dospívajících, věru neodrážejí nějakou zvláštní spřízněnost těchto společenství. Ani Pákistánci nejsou právě nakloněni Arabům, přestože se je politici a kazatelé arabského původu snažili vtáhnout do muslimských společenství ve Spojeném království i v dalších zemích. Neexistuje žádný dobrý důvod, proč by evropské vlády měly podporovat arabské touhy ovládnout muslimské komunity v Evropě.

Náboženství

Neví se ani, jakou přitažlivost bude mít v následujících letech náboženský fundamentalismus a radikalismus, a lze předpokládat, že jejich motivace bude slábnout. Radikalismus mladé generace se může vyjadřovat v náboženských pojmech, ale je pochybné, zda je inspirován vírou. Stížnosti náboženských vůdců muslimských komunit, které na to poukazují, se vyskytly po celé Evropě. Tito vůdci tvrdili, že mladá generace má jen omezené znalosti islámu, a je tedy potřeba se tím podrobněji zabývat. Týká se to především celé mladé generace, ale také těch, kdo z takových či onakých příčin odešli z ghetta, ať už proto, že se jim podařilo postoupit na společenském žebříčku, anebo z jiného důvodu.

Vzhledem k pokušením, jaká nabízejí západní společnosti, je tento proces nejspíš nevyhnutelný, je však otázka, jak bude rychlý. Mezi intelektuály sílí nechuť k náboženství, které se pod vlivem radikálních vykladačů stává stále primitivnějším a identifikuje se především s politickým násilím zaměřeným proti nevinným civilistům. Mezi ženami, a to i ortodoxními, roste zájem o typ islámu, který jim dá víc práv, než jsou ochotni poskytnout fundamentalisté.

Pokud jde o mladé muže, prohlásil jeden přední berlínský imám, že cesta k mešitě je dlouhá a pokušení mnoho. Platí to o drogách, o kriminalitě, o sexu i o dalších svodech dekadentního Západu. V Británii a ve Francii se dnes mladí muslimové ve značné míře věnují nejen obchodu s drogami, ale také jejich konzumaci. Tentýž mladý muslim, který své sestře vyhrožuje zbitím (nebo něčím ještě horším), pokud se nebude oblékat umírněně a nosit hidžáb, v žádném případě nepohrdne západní pornografií. Podle saúdských úřadů si asi 92 % ze 2,2 milionů uživatelů internetu v království přejí zpřístupnění zakázaných materiálů, což téměř vždy znamená nikoli ateistické webové stránky, nýbrž pornografii (Arab News, 2. října 2005). Takové číslo, jak zdůraznily saúdské úřady, nemusí být ve srovnání s jinými zeměmi nijak nepřirozeně vysoké. Jistě však ilustruje hluboce rozpolcený postoj části muslimských mladíků k tomu, co je zakázáno – začne to být ještě přitažlivější právě kvůli svůdnosti zakázaného ovoce. („Zavřou dveře a my se tam dostaneme oknem,“ zní častý komentář.)

Socializace

Fenomén pouličních gangů a válek gangů v muslimských ulicích Evropy se dosud dostatečně nezkoumal. Tyto gangy se objevily v mnoha částech světa a pro vysvětlení tohoto jevu se uváděly různé faktory – dysfunkční rodiny, osobnostní rysy, lidské instinkty, týrání v dětství, urbanizace, problémy identity či vystavení násilí v kultuře, ve které mladí gangsteři vyrůstali. Nějakou roli hrají etnické faktory a některé kultury jsou k násilí náchylnější než jiné. V mnoha společnostech proběhl generační konflikt, ale zatímco například v Německu se zaměřil proti tyranskému otci a učiteli (hnutí mládeže na začátku 20. století), mezi dnešní islámskou menšinou je orientován proti „jiným“. V evropských muslimských komunitách mohou mít gangy ekonomické motivy (obchod s drogami) stejně jako motivy psychologické (uspokojení z projevů mačismu nebo ochrana vlastního „rajónu“).

Tyto gangy mnohem častěji nacházíme ve druhé a třetí generaci přistěhovalců a jsou spjaty s oslabováním státu – stát nemá v demokratických společnostech na násilí monopol. V autoritářských režimech se s lidmi, kteří působili potíže, udělal krátký proces – bez ohledu na věk a pohlaví. Dnes se skoro nemají čeho bát: v západoevropských společnostech platí pro policisty – právě tak jako pro učitele ve škole a soudce u soudu – přísná omezení. Pachatelé musejí být propuštěni během pouhých dnů, ne-li hodin, a samotné zatčení z nich mezi kamarády dělá hrdiny. Mladí muslimští členové gangu při rozhovorech mluvili s opovržením o svých „bílých“ vrstevnících, kteří se při napadení a oloupení jen zřídkakdy brání. Toto násilí by jim mělo dodat respekt, kterého se dožadují.

Fenomén gangu měl důležitou politickou dimenzi (například mezi Latinoameričany v Jižní a Severní Americe či v jihoafrických ganzích v Sowetu a jinde) a to platí i dnes. Pokud však jde o ideologii gangu – kolik z ní je islamismus a kolik hiphopová či rapová kultura? Z různých zemí ve velkém přicházejí zprávy, že titíž mladí, kteří usilují o právo šaría, zároveň obchodují s drogami a konzumují je, oddávají se sexuálním praktikám, jež podle jejich náboženství vůbec nejsou přípustné, a věčně poslouchají rapovou hudbu, která je také v rozporu s přísným islámem. Jejich jazyk rozhodně není náboženský, je to jazyk kriminálního podsvětí. Někteří islamisté docházejí za gangy a za vězni a snaží se je získat, ale na druhé straně i gangy vstupují do mešit a nacházejí tam nové členy. Není vůbec jasné, kdo v této soutěži zvítězí. Ačkoli to vše bylo převážně hájemství mladých mužů, účastnily se některých těchto aktivit – zvláště ve škole – také dívky; až příliš zřejmě to souviselo s touhou získat si úctu nebo se aspoň vyhnout tomu, aby je mládenci pokládali za „kurvy“ (Schlampen), jak by tomu bylo, kdyby se na útocích nepodílely. Část britských a francouzských mladých muslimů si velice stěžuje na formální a neradostný charakter jejich náboženství i na nekonečné papouškování modliteb. Jak řekl v rozhovoru jeden mladý muslim – a možná tak vyjádřil to, co si mnoho jeho vrstevníků myslí –, jejich náboženství od nich chce příliš mnoho. Oni by rádi dělali totéž, co jejich světští přátelé, chtěli by mít přátele a přítelkyně, jít příležitostně do kina, dívat se na televizi a nežít ve společenské a kulturní izolaci.

Nejspíš se však nebudou pouštět do teologických debat s imámy a raději ze svého náboženství postupně odejdou nebo je kvůli rodičům a příbuzným omezí na neupřímné služby. Příští kulturní válka nebude mezi věřícími a bezvěrci, ale uvnitř tábora věřících, a povede se spíš v tajnosti než v otevřeném střetnutí proti slábnutí náboženské víry. Tato eroze náboženské ortodoxie a fanatismu se jistě nedotkne všech a vždy se vyskytnou fanatici, kteří nedokážou nic jiného než zdvojnásobit svou bojovnost.

Politika

Muslimská společenství budou početně růst a budou se šířit – jak asi budou reagovat nemuslimové? Někteří se odstěhují, což je proces, který začal už před lety. Odstěhovali se z londýnského East Endu, z některých čtvrtí Dortmundu a Kolína a z mnoha pařížských předměstí. Vedle takové vnitřní migrace se vyskytla i emigrace z Nizozemska i odjinud – lidé se stěhovali do zemí, v nichž se nebudou muset tolik střetávat se způsobem života, který nemohou přijmout; nedá se však říci, jakého rozsahu tento proces dosáhne v budoucnosti.

Patrně bude snazší dosáhnout politického soužití než soužití společenského. Většina politických stran bude soutěžit o muslimské hlasy, některé strany možná muslimové převezmou. Existují některé společné zájmy a mohly by vzniknout koalice. V některých místech by muslimské hlasy mohly rozhodovat již nyní (jak ukázalo například v roce 2006 vítězství socialistické PdA v provincii Holland – polovina navržených a zvolených zastupitelů je muslimského původu) a v budoucnu budou ještě důležitější. Byl by londýnský starosta Livingstone zvolen bez muslimských hlasů? Mají-li takoví lidé sekulární postoje, mohlo by vznikat jen málo problémů, ale v takovém případě není jisté, zda budou mít plnou podporu svých společenství.

Obzvlášť usilovně se snažily získat stoupence v muslimských komunitách levicové strany, ale ačkoliv je v radikálním islámu obsažen silný populistický prvek, jsou to sňatky z rozumu, které nemohou dlouho vydržet. Antikapitalismus a antiglobalismus radikálního islámu vycházejí z radikálně pravicové, reakční ideologie, ve které převažují krajně konzervativní prvky.

Nějaký protimuslimský výbuch ze strany krajní pravice se zdá možný na oblastní úrovni, ale celostátně není pravděpodobný. Existují díla politické sci-fi, například práce Jacqua Neyrincka Obléhání Bruselu, ve které jsou muslimové (a Židé) čtyřiadvacet hodin po varování vyhnáni z Belgie. To se však zdá stejně nepravděpodobné jako ruská fantasy Eleny Chudinovové Mešita Notre Dame o tom, že se z Francie stane radikální islámský stát s malou křesťanskou menšinou v podzemí a že ji nakonec zachrání ruské ozbrojené síly. Vzpurní křesťané jsou uvězněni v ghettu, hudební nástroje a obrazy zničeny a v Paříži už nic nefunguje, zastavilo se dokonce i metro.

Politické spekulace často vycházejí z předpokladu, že bude existovat nějaký homogenní muslimský blok, a to je samozřejmě naprosto pochybné. I při vší nábožensko-politické radikalizaci, k níž v posledních letech došlo, lze se v tomto společenství setkat s mnoha odstředivými trendy, vnitřní konkurencí a rivalitou. V mnoha směrech je to závod s časem. Částečně jde o to, jakou bude mít fanatismus výdrž – tyto vlny, ať už inspirované religiózně nebo sekulárně, netrvají věčně. Fanatismus muslimských komunit v Evropě by se neměl přeceňovat; tyto komunity sice občas projevují soucit s takzvanými bojovníky, ale velká většina jejich členů vůbec nestojí o mučednickou smrt, nýbrž o klidný a rozumný pohodlný život. Spíš je na pořadu dne otázka zvyšování vzdělanostní úrovně těchto společenství, snaha přimět je, aby o sobě přemýšlela, zmenšování jejich závislostí na vedení fundamentalistických imámů, kteří mají nepochybný zájem udržovat své stádo ve fyzickém i duchovním ghettu. Neměli bychom vylučovat ani možnou vzpouru proti fundamentalismu v muslimských komunitách; takové věci se ve většině jiných náboženství staly. Neměli bychom však vůbec pochybovat o tom, že i kdyby zvítězil umírněný islám, změní se Evropa k nepoznání.

Politika sekulárních sil v Evropě se bude muset zakládat na jisté míře appeasementu, je však velmi těžké získat s takovým appeasementem souhlas. Tento pojem má špatnou pověst právě kvůli svým historickým souvislostem ze třicátých let 20. století. Jenže Evropané nedokázali zaujmout pevný postoj, který mohl současnou krizi zažehnat, v době, kdy to bylo ještě možné a nezpůsobilo by to trpký konflikt. Jaké jsou alternativy nyní, když přistěhovalci muslimského původu nabývají v některých městech a regionech většiny, a příště budou možná většinami v celých zemích? Dvounárodnostní státy? Ale tento model přece moc nefunguje ani v takové zemi, jakou je Belgie. Nebo snad sjednocená Evropa, ve které už se na národní stát neklade důraz? Na tyto otázky dnes neexistují odpovědi.

Mimo jiné to znamená upustit od útoků na základní náboženskou víru druhé strany; jestliže má nějaké náboženství 1,2 miliardy stoupenců, není moudré mluvit otevřeně a upřímně o jeho negativních stránkách, neboť kvantita podle marxistické doktríny přerůstá v novou kvalitu. Někteří jsou přesvědčeni, že by prožitek prince Charlese – muslimská kritika materialismu mu pomohla odhalit posvátnou islámskou duchovnost – mohl být pro mírotvorce modelem, jak v éře násilí hledat přátele a ovlivňovat lidi. Západní politici a média už do jisté míry provádějí autocenzuru, a možná bude muset v budoucnu padnout víc takových rozhodnutí, jako bylo rozhodnutí jedné evropské televizní stanice nevysílat program o situaci křesťanů v arabském světě. Takíja (v doslovném překladu opatrnost i přetvářka) se v extrémních situacích v muslimském světě používá už dlouho, a možná jí budou za určitých okolností muset používat i nemuslimové. Pro soužití s radikálními politickými náboženstvími může být ve věku demokracie potřeba nový Machiavelli. Není to zrovna úžasná myšlenka, ale může zachránit lidské životy. Výchozím bodem reflexe by se mohl stát Macaulayův esej o Machiavellim (1850). Qui nescit dissimulare, nescit regnare, což volně přeloženo znamená, že kdo se neumí přetvařovat, nemá v politice co dělat. Nemuslimští obyvatelé velkých holandských měst a pak i měst v Německu a jinde udělají dobře, když si osvojí základní znalost turečtiny nebo arabštiny, tak jako se obyvatelé jižní Kalifornie a některých jižních států USA naučili trochu španělsky. Atlas světa, vydaný (londýnským) deníkem Times, uvádí turečtinu jako druhý oficiální jazyk Německa; je to předčasná informace, ale za dvacet let už by mohla být pravdivá.

Evropské úřady musejí k muslimským komunitám přistupovat diferencovaněji, neboť tyto komunity v jejich zemích mohou být všelijaké, ale – jak bylo už zmíněno – rozhodně ne homogenní. Není žádný důvod zacházet s nimi jako s nějakým integrovaným celkem, jímž nikdy nebyly. Berberské zájmy nejsou v žádném případě totožné s alžírskými, tureckými a kurdskými, o Pákistáncích a Maročanech ani nemluvě. Ti lidé mají odlišný původ a mají různé skupinové zájmy, a to by úřady měly brát v úvahu, místo aby vyjednávaly jen s vůdci, často samozvanými, kteří tvrdí, že mluví za neexistující komunitu: ta se ve skutečnosti skládá z velmi různorodých skupin.

Vzdělávání

Na stránkách této knihy byl znovu a znovu a znovu zdůrazněn rozhodující význam vzdělání. Právě v této oblasti byl nejméně úspěšný německý přístup. Podle znepokojivých zpráv se normální vyučování v mnoha berlínských školách navštěvovaných dětmi přistěhovalců z muslimských zemí prakticky hroutí. Ze škol se staly džungle před tabulí – Arabové bojují proti Turkům, Turci bojují s Kurdy, muslimové proti přistěhovalcům z Ruska a z Balkánu a všichni proti Němcům.

Mohlo tomu vůbec být jinak? Muslimské děti pocházejí z patriarchálních rodin, kde jsou pravděpodobně bity za sebenepatrnější porušení přísných pravidel. Setkání s pokrokovým vzděláním pro ně musel být kulturní šok. Učitelé toho o islámu a islámském způsobu života vědí málo a jejich antiautoritářská výchova jim při takovém setkání moc nepomůže. Mluvčí Tureckého svazu (Eren Ünsal) v Berlíně zdůraznila, že jistá míra autority školy a učitelů byla naprosto nezbytná. Když mladý Ind vzpomínal na dobu, kterou strávil ve škole v londýnském Ealingu, psal o chudých a bezmocných učitelích, čerstvých absolventech, idealistech, kteří četli Marxe a Malcolma X a navštěvovali na technice volitelný kurz postkoloniální teorie. Zoufale sympatizovali se svými žáky a k smrti je ubíjela jejich lhostejnost a nezvládnutelné špatné chování. „Snědli bychom je zaživa při první známce, že se proviňují slabostí střední třídy.“ (The Times, Londýn, 9. dubna 2006) Učitelé v Berlíně navrhli zavřít školy, v nichž už nedokážou zvládnout žáky. I při veškerých sympatiích k jejich namáhavému zápasu a obrovským potížím, s nimiž se setkávají, se však vnucuje otázka: Nepřinesl by lepší výsledky autoritativnější přístup?

Situace na pařížských předměstích není o moc lepší. Francouzské úřady vynaložily v posledním desetiletí zvláštní úsilí, aby zlepšily vzdělání na předměstích; existuje plán nazvaný „Druhá šance“ pro lidi, kteří se pokoušejí dosáhnout vzdělání v pozdějším věku, existují školy zařazené jako ZEP (zone education prioritaire) a ZUS (zone sensible), v nichž platí zvláštní podmínky, existují plány pro prevenci násilí ve školách. Přes to všechno nejsou výsledky nijak úchvatné. Počet propadajících je několikrát vyšší než jinde a mnoho žáků má mizerné výsledky.

Jak by se to dalo řešit? Poslat je na fotbalová hřiště, platit za jejich vzdělání v Turecku či v Japonsku, nebo zavést vojenskou kázeň jako ve výcvikovém táboře? Možná je potřeba nějaký Baden Powell, aby založil nové skautské hnutí; lze se ovšem obávat, že kdyby vzniklo, bude radikálně islamistické. Musejí se zvažovat ústupky. Co by se mělo učit na státních školách? Z přistěhovaleckých komunit se ozvaly otázky, zda se holandské děti z muslimského prostředí mají učit o Rembrandtovi, který vůbec nepatří do jejich tradice. Musejí mladí muslimové v Itálii studovat renesanci, všechny ty obrazy světců a madon jiného náboženství, nebo Danta, který tak ošklivě psal o proroku Muhammadovi?

Goethe řekl některé krásné věci o společných rysech Východu a Západu, a také napsal Východozápadní díván, ale není součástí turecké historie. A proč by se na druhé straně měly děti marockého původu v Nizozemsku učit o minulosti Osmanské říše, která pro ně pramálo znamená? Nebude snadné najít společného jmenovatele. Jeden pedagog z London School of Economics (Iftikar Ahmed), který si všímá úrovně dětí z muslimských rodin v britských školách, přičítá část viny faktu, že ztrácejí příliš mnoho času na to, aby se učily nazpaměť učení Svatého Koránu ve školách mešity, a nemají vůbec čas na domácí úkoly. Nemohou se ani ztotožnit se svými nemuslimskými učiteli, a proto ke zlepšení situace by byly potřeba speciální muslimské školy. Jak by to ale bylo s jejich nábožensko-politickou orientací? Neposilovaly by rozdělení společnosti ještě víc? A navíc – ani zlepšení vzdělávání muslimské mládeže nevyřeší její problémy, pokud se pro ni po ukončení studia nenajde práce.

Co dál?

„Appeasement“ neznamená přijmout muslimské náboženské zákony a zvyky nepřijatelné pro nemuslimy, a právě to je zřejmě kámen úrazu, ze kterého vychází napětí a konflikty. V moderních dějinách totiž muslimské společnosti tolerancí k nevěřícím nijak nevynikaly; Arménům se nedaří moc dobře v Turecku, ani Koptům v Egyptě nebo bahajcům v Íránu, a dokonce ani šíitům, ahmedíjům nebo ismailitům v Pákistánu, přestože jsou muslimové. Postavení křesťanů v Indonésii, jež je jednou z nejtolerantnějších muslimských zemí, je stále ještě problematické, a tak je tomu i s Číňany v Malajsii. Pokud se to v průběhu nadcházejících desítek let nezmění, budou vyhlídky na mírové soužití v Evropě chabé, jednostranná tolerance, jak se ukázalo, nefunguje.

(…) Existuje jisté nebezpečí, že ti, kdo tak dlouho zanedbávali hrozby vyvstávající před Evropou, rozhodí zoufale ruce, rezignovaně přistoupí na její roli muzea světových dějin a civilizace, a budou neexistujícímu obecenstvu kázat o důležitosti etiky ve světovém dění.

Úpadek je výzvou, na kterou se má nějak reagovat, dokonce i když není jisté, zda se to podaří. Nikdo nemohl říci s jistotou, jaké problémy v příštích letech vyvstanou před silami, které nyní mají zdánlivou nadvládu. Je možné, že na celé lidstvo číhají v příštích desetiletích velká nebezpečí, která zatím nelze jasně rozeznat. Avšak problémy, kterým možná budou muset čelit ostatní, nabízejí Evropě chabou útěchu. Ale i když je dnes úpadek Evropy nezvratný, není žádný důvod, proč by se z něj měl stát krach. Je však nutné splnit nepříjemnou podmínku – konečně se postavit tváří v tvář skutečnosti, udělat to, co se v mnoha částech Evropy dodnes ještě odkládá. Debata by se měla vést o tom, které evropské tradice a hodnoty se stále ještě dají uchovat, a ne o Evropě jako o zářném příkladu pro celé lidstvo a mravní velmoci 21. století. Věk iluzí už pominul, a pokud někomu ještě nějaké zbývají, ať se vydá s průvodcem do Neukölnu, La Courneuve nebo do Bradfordu. Nejsou to nejlepší ani nejhorší místa, je to podoba věcí příštích.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|