O smrti a vzkříšení v dokumentu MTK

Autor: Lukáš Nosek - Číslo: 2009/4 (Dokumenty)

Českému čtenáři se dostává do rukou dokument Mezinárodní teologické komise O některých aktuálních otázkách eschatologie (Refugium, Olomouc 2008, 101 str.), původně z 16. listopadu 1991, jenž je v českém vydání doplněn rozsáhlejší úvodní poznámkou (s. 5–14) z pera překladatele dokumentu, profesora dogmatické teologie Ctirada Václava Pospíšila OFM.

„Ve všech epochách dějin byli křesťané vystaveni pokušení pochybnosti. V naší době se však zdá, že úzkosti mnoha křesťanů vyplývají právě ze slabosti jejich naděje“ (čl. 450, s. 20). O kořenech a důvodech této současné slabosti křesťanské naděje dokument hovoří zvláště v Úvodu s výmluvným názvem Dnes častá zmatenost ohledně tématu smrti a existence po smrti (čl. 448–460, s. 18–28). Zde bychom tedy měli hledat důvody k sepsání dokumentu, který sice nepatří svou povahou mezi magisteriální texty, což však nic nemění na jeho odborné důležitosti. V Úvodu dokument upozorňuje na zdroj nejistoty, jímž míní sekularismus, ve kterém koření autonomistické pojetí člověka. Z něho dále vyvěrá imanentismus bez jakéhokoliv rozměru tajemství a přesahu. Eschatologická naděje je tak ústy světa napadána, přestává mít smysl (srov. čl. 450, s. 19–20). Dokument zde jmenuje také tzv. teologický polostín, tedy novou interpretaci dogmat, kterým věřící rozumějí tak, jako by se zpochybňovalo samotné Kristovo božství a skutečnost jeho vzkříšení (srov. čl. 452).

Dokument je členěn do tří částí: Úvod (s. 18–28), Křesťanská naděje ve vzkříšení (s. 29–97) a Závěr (s. 98–99). Stěžejní část, Křesťanská naděje ve vzkříšení (odst. 461–570), je rozdělena do jedenácti souvislých podkapitol: 1. Kristovo vzkříšení a naše vzkříšení (odst. 461–473, s. 29–37), 2. Kristova parusie a naše vzkříšení (odst. 474–479, s. 37–42), 3. Společenství s Kristem ihned po smrti podle Nového zákona (odst. 480–489, s.42–47), 4. Skutečnost vzkříšení v současném teologickém kontextu (odst. 490–502, s. 47–55), 5. Člověk povolaný ke vzkříšení (odst. 503–512, s. 55–62), 6. Křesťanská smrt (odst. 513–525, s. 62–70), 7. „Živoucí společenství“ všech údů Kristovy církve (odst. 526–534, s. 70–75), 8. Očišťování duše u příležitosti setkání s oslaveným Kristem (odst. 535–541, 75–80), 9. Neopakovatelnost a jedinečnost lidského života. Problematika reinkarnace (odst. 542–553, s. 81–86), 10. Velkolepost Božího záměru a závažnost lidského života (odst. 554–565, s. 86–93), 11. Lex orandi – Lex credendi (odst. 566–570, s. 93–97). Jsou zde předloženy názory na většinu eschatologických témat, včetně klasických (Kristovo vzkříšení, smrt, Kristova parusie, naše vzkříšení), těch současných (eschatologické důsledky ekleziologie společenství, současný teologický kontext skutečnosti vzkříšení), jakož i dnes rozšířených témat neslučitelných s křesťanskou vírou (reinkarnace).

Dokument si také všímá současné spirituálně laděné interpretace budoucího vzkříšení, kterou nahlíží v opozici vůči přílišnému realismu (s. 33–34). K tomu představuje pět základních pravidel teologické interpretace eschatologických tvrzení (srov. s. 34–37): 1. „(…) Bůh má poznání budoucnosti, kterou může člověku zjevit jako pravdu hodnou víry.“ 2. „(…) To, co se ve vyvoleném národě rozvíjelo jako naděje, se stalo skutečností v Kristově vzkříšení. Když víra přijímá Kristovo zmrtvýchvstání, pak to znamená cosi definitivního také pro vzkříšení z mrtvých.“ 3. „Je třeba vycházet z takového pojetí člověka a světa, které se zakládá na Písmu a na rozumu a které je s to uznat vznešenost povolání člověka a světa jakožto stvoření. Ještě více je třeba podtrhnout, že »Bůh je ‚eschatologií‘ stvoření…« [s odkazem na Balthasara] (…) Nezbytná starostlivost o uchování realismu v nauce ohledně vzkříšeného těla nesmí opomíjet prvořadost tohoto aspektu pro společenství a spojení s Bohem v Kristu (…), což je posledním cílem člověka, církve a světa.“ 4. „Odmítnutí eschatologického ‚doketismu‘ vyžaduje, aby se společenství s Bohem v posledním, eschatologickém stadiu nepojímalo jako něco čistě spirituálního. Bůh, který nás ve svém zjevení zve k definitivnímu společenství, je zároveň Bohem stvoření tohoto světa.“ 5. „(…) ve vyznáních víry existují dogmatické formulace, které se o vzkříšeném těle vyjadřují plně realisticky (…) Proto platí, že tělo, které žije nyní, a tělo, které vstane z mrtvých, je totéž tělo (…) Otcové tudíž mají za to, že bez tělesné identity nelze hovořit o identitě osoby (…) uctívání relikvií (…) dokládá, že zmrtvýchvstání nelze vysvětlovat nezávisle na těle, které žilo.“

Z mnoha témat dokumentu vybíráme ta hlavní: Text stojí na schématu „tělo-duše“ a jejich přechodného rozdělení – intermediálního přežívání duše mimo tělo – protože je to důsledek hříchu. Zároveň podtrhuje vzájemnou jednotu duše a těla i Bohem chtěnou skutečnost opětovného sjednocení duše s tělem při vzkříšení (s. 58). K tomu navýsost nutným sdělením je, že „oddělená duše je sice ontologicky nekompletní skutečností, má však vědomí“ (s. 61). Nebo dále: Skutečnost smrti zasahuje lidskou osobu (esenciálně sjednocená duše s tělem). Smrt tak nezasahuje jenom tělo či jenom duši (s. 63). MTK odmítá platónskou antropologii a v ní přítomný „dualismus“ (s. 55–62) – tělo jako žalář duše (s. 57). Přijímá eschatologii dvou stadií, tzv. intermediální eschatologii, kterou vysvětluje termínem „dualita“ (prof. Pospíšil navrhuje česky preciznější termín – „polarita“, s. 8–9).

Dokument se také zabývá otázkou času. Hovoří o něm v rámci důsledků teologie vzkříšení ve smrti. Toto pojetí identifikuje skutečnost konečného a kolektivního vzkříšení s každou po sobě jdoucí smrtí jednotlivce. V tomto pojetí tak spadá v jedno každá po sobě jdoucí jednotlivá smrt na jedné straně s kolektivním vzkříšením na straně druhé (s. 41). Otázka času a dějin se následně předkládá odmítnutím jakékoliv podoby časovosti po smrti, tzv. atemporalismus. Dokument tu následně pokládá otázku po zbylé pozemské tělesnosti, která leží v hrobě (viz pohřbení mrtvoly současně vzkříšeného zesnulého, s. 39). Naléhavě pak přidává otázku po našem tělesném vzkříšení, o kterém nám podává záruky Písmo svaté (např. 1Kor 15,35-58). MTK v linii správné koncepce zdůrazňuje odlišné vnímání času po smrti. Odkazuje mj. na údaje Apokalypsy (Zj 6,9-11), kde se praví, že duše mučedníků jsou schopny vnímat následnost času. MTK zde dokonce dodává, že nelze prohlašovat za pravé tělo to, které je vyloučeno z jakékoli podoby časovosti (s. 41–42).

K reinkarnaci (nauka o posmrtném návratu duše do jiného pozemského těla, s. 81–86) dokument synteticky předkládá k úvaze čtyři prvky, které objektivně odporují křesťanskému zjevení: 1. skutečnost plurality materiálních těl jednoho subjektu; 2. skutečnost ustavičného pokroku vstříc dokonalosti bez žádného návratu zpět – popření pekla; 3. člověk uskutečňuje spásu sám svou zásluhou a osobním dostiučiněním – popření vykoupení; 4. duše tíhne k dokonalé nezávislosti na těle a na matérii – popření vzkříšení.

V poslední podkapitole, Lex orandi – lex credendi (s. 93–97), dokument předkládá nesmírně důležité sepětí víry a liturgie. Teologické pravidlo, že zákon modlitby ustavuje zákon víry, dokument doplňuje o postřeh, že „víru církve (…) můžeme a musíme hledat a nacházet v liturgii“ (s. 93). V prvé řadě si tak všímá ústřední role vzkříšeného Krista při pohřební liturgii (in defunctorum liturgia), kdy On jako poslední skutečnost osvěcuje ostatní eschatologické skutečnosti (s. 94). Dále z oficiálních Pohřebních obřadů (s. 96–97) podtrhuje realitu vzkříšení, podle vzoru vzkříšení samotného Krista. Z těchto textů si také všímá slov při vysvěcení hrobu, kde podtrhuje zmínku o očišťujícím mezistavu duše bezprostředně po smrti (s. 94–95) nebo zmiňuje jednotlivé modlitby „za duši“ zesnulého. MTK v tomto kontextu dodává, že „v církvi se nekoná žádná modlitba za zavržené“ (s. 96).

Dokument skrývá ještě mnoho dalších důrazů, drobností i důležitých souvislostí. Otázka po povaze zmatenosti křesťanské naděje a jejích posledních důvodech je otázkou vpravdě současnou a zároveň i imperativně nutnou pro naši vlastní evangelizační a svědeckou úlohu a povolání ve světě. A to je také posledním důvodem, proč si dokument přečíst a promýšlet ho.