P. Milko – M. Řoutil (eds.), Parrésia

Autor: Karel Sládek - Číslo: 2009/3 (Recenze)

P. Milko – M. Řoutil (eds.), Parrésia. Revue pro východní křesťanství, I. Pavel Mervart, Příbram 2007.

První číslo nového sborníkového projektu si neklade za cíl jen pokračovat v předchozí řadě sborníků s texty o pravoslavné teologii, zvané Orthodox revue, ale otevřelo též prostor univerzálnějšímu (ekumenickému) pohledu na křesťanství. Tento odvážný editorský počin si zaslouží pozornost, protože vyplňuje mezeru v poznání rozmanitého světa křesťanského Východu v našich geografických šířkách a délkách. Najdeme zde kromě pravoslavné teologie a historie, které vytvářejí první blok, s názvem Orthodoxia (tuto první část lze považovat za dědictví Orthodox revue), také druhý blok, s názvem Orientalia, přinášející články z prostředí křesťanských církví Orientu, které (dnes mnohdy již nesprávně) nazýváme jako nestoriánské a nechalcedonské – tedy „nepravověrné“. Neméně zajímavý je třetí blok, sledující setkávání křesťanství mezi Východem a Západem. Sborník je zakončen českým překladem článku „Mučednictví a utrpení svatého Eustathia Mcchethského“, rozhovorem s arménským katholikem Kilíkie Aramem I., memoriálem o Pavlu Florenském, recenzemi a anotacemi.

První část, Orthodoxia, přináší články Milka, Zozuľaka, Mlynárikové a Vopatrného. Pavel Milko v příspěvku „První hřích v Athanasiově De incarnatione“ představuje pozici Athanasia k prvotnímu hříchu Adama, který člověka nechal „onemocnět“ vášní a hříchem, a to většinou v apologetické opozici vůči katolickému (možná lépe Augustinovu) pojetí „dědičného“ hříchu narušujícího přirozenost. (Škoda, že autor přínosný článek pojal tónem apologie pravoslaví vůči katolictví, jelikož jeho kritické námitky vůči extrémním teologickým pozicím zastávají i někteří současní katoličtí teologové.) Ján Zozuľák shrnuje teologii Ireneje Lyonského. Eliška Mlynáriková odhaluje otevřené i skryté nábožensko-politické motivy pro snahu vytvořit národní církev v Makedonii mezi léty 1941–1951. (K článku poctivě hledajícímu motivy pro vytvoření makedonské církve dodejme, že každé rozdělení křesťanů narušuje univerzalitu, oslabuje sílu křesťanství a přináší hřích rozdělení, plný antagonismů.) Rozhodně by čtenáři neměl ujít článek Gorazda Josefa Vopatrného s názvem „Pravoslavná církev v Československé republice a pomoc některých jejích představitelů Židům v letech 1938–1941“, který – jak samotný název napovídá – dává nahlédnout na pomoc pravoslavné církve Židům v prvních letech druhé světové války, zejména na problematiku vydávání křestních listů a hledání možnosti vycestovat.

Druhá část, Orientalia, je otevřena zřejmě nejzajímavějším článkem Parrésie, s názvem „Syrský Orient: třetí ‚plíce‘ Církve?“, což je rozšířená verze přednášky Sebastiana P. Brocka, kterou měl na Papežském orientálním institutu a na kterou navazuje tematicky blízký článek Jany Novákové „Dar slz v díle sv. Izáka Syrského“. Sebastian P. Brock se snaží připomenout, že v křesťanství kromě „latinského Západu“ a „řeckého Východu“ existuje i „syrský Orient“, jenž má své semitské kořeny, v teologii používá poezii, pyšní se mnišskou tradicí a specifickou spiritualitou (například pokání vnímá jako terapii), a vysvětluje christologické postoje, které – podle jejich pohledu – nejsou v rozporu s christologií katolické a pravoslavné církve. Následné příspěvky Anny Sochové o pokřesťanštění Arménie a kavkazské Albánie a Zdeňka Poláčka o etiopské církvi seznamují s dějinami těchto církví, které rozšiřují obzor o poznání života křesťanů ze zemí nám tolik vzdálených. Jak již bylo uvedeno, tato druhá část přináší objev pestrosti forem křesťanství Orientu, který otevírá cestu k poznání křesťanů, kteří mají možná blíže ke kultuře a prostředí života prvotní církve než my „západní“ křesťané.

Z článků třetí části, nazvané Mezi Východem a Západem, v níž jsou příspěvky Václava Černého o evangelizaci Kavkazu, Moniky Šlajerové o palestinské politické teologii, Marka Dospěla o egyptském křesťanství, Michala Téra o kultu Eliáše ve slovanské lidové kultuře, Gorazda Josefa Vopatrného o sv. Patriku v pravoslaví a Štefana Pružinského ml. na téma vidění a poznání v Janových listech, si rozhodně zaslouží pozornost druhý jmenovaný. Monika Šlajerová v článku s názvem „Palestinská politická teologie. Její vznik, charakteristika, autoři a témata“ představuje velmi zajímavý fenomén vlivu socio-politické situace blízkovýchodní a palestinské církve, zejména izraelsko-palestinského konfliktu, na formování teologických pozic, z nichž některé jsou blízkovýchodní analogií „teologie osvobození“, jak ji známe od katolických teologů z latinské Ameriky.

Rozhovor s Jeho Svatostí Aramem I. Keshishianem, katholikem-patriarchou Kilíkijského arménského patriarchátu, je veden se zřetelem na aktuální témata ekumenismu a mezináboženského dialogu v politicky náročných podmínkách. (Z rozhovoru je zřejmé, že duch dialogu Druhého vatikánského koncilu není spoután hranicemi katolické církve, ale je univerzální a podtrhuje „znamení časů“, jež rozpoznávají křesťané všech denominací.)

Závěrem lze jen konstatovat, že projekt Parrésia je velmi přínosný počin, který s poměrně zajímavým designem a s přijatelnou formou ročníkových sborníků má v sobě potenciál být opravdu průkopnickým.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|