Iluze Boha? Jen primitivní materialismus

Autor: David Černý - Číslo: 2009/3 (Články)

Oxfordský biolog a popularizátor vědy Richard Dawkins napsal jednu výbornou knihu: Sobecký gen. Napsal i některé další dobré knihy, a nakonec, poměrně nedávno, napsal i jednu hodně, hodně špatnou knihu. Dostala jméno Iluze Boha (The God Delusion1) a stala se, jak jinak, bestsellerem. Tak jako dříve platilo, že každý správný britský občan, dostatečně si hledící své dobré intelektuální pověsti, musel mít ve svém domě, na dobře viditelném místě, knihu Stručná historie času od S. Hawkinga, dnes je podobně nepostradatelným lapačem prachu také kniha R. Dawkinse. Dawkins se stal mediální hvězdou, nezpochybňovanou autoritou, jedním z nejvlivnějších intelektuálů naší doby; na tom, co píše, již tak nesejde. A jeho poslední kniha je opravdu hodně špatná.2

1 R. DAWKINS, The God Delusion, Bantam Press, London 2006. Český překlad: Boží blud: Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Přeložila Z. Gabajová, Academia, Praha 2009.

2 Jak velmi trefně poznamenávají A. a J. C. McGrath: „Dawkins simply offers the atheist equivalent of slick hellfire preaching, substituting turbocharged rhetoric and highly selective manipulation of facts for careful, evidence-based thinking. Curiously, there is surprisingly little scientific analysis in The God Delusion. There’s a lot of pseudoscientific speculation, linked with wider cultural criticisms of religion, mostly borrowed from older atheist writings. Dawkins preaches to his god-hating choirs, who are clearly expected to relish his rhetorical salvoes and raise their hands high in adulation. Those who think biological evolution can be reconciled with religion are dishonest! Amen! They belong to the ‚Seville Chamberlain school‘ of evolutionists! They are appeasers! Amen! Real scientists reject belief in God! Hallelujah! The God that Jews believed in back in Old Testament times is a psychotic child abuser! Amen! You tell them, brother!“ A. McGRATH – J. C. McGRATH, The Dawkins Delusion? Atheist Fundamentalism and the Denial of the Divine, IVP Books, Downers Grove 2007, s. 11–12.

Nemám v úmyslu pouštět se zde do neužitečných úvah o vnitřních důvodech, které Dawkinse k napsání Iluze Boha vedly; možná je to jeho nikdy neskrývaná nechuť k náboženství, zvláště ke katolicismu (která probleskuje již na stránkách jeho první knihy), jež ho vede k demagogii, možná má i jiné důvody (mnozí „bojoví“ ateisté se snadno stávají mediálními hvězdami, třebaže jejich knihám se odborníci nepokrytě smějí – příkladem může být italský „Dawkins“, matematik Piergiorgio Odifreddi); není to důležité. Ostatně, psát dobré knihy ve svém oboru odbornosti a poté opravdové hlouposti, pokud jde o argumenty proti teismu, je, troufám si říci, celkem běžným rysem ateistických publikací. Dawkins psal nejlépe tehdy, když se zaměřoval pouze na evoluční biologii, již zmíněný matematik P. Odifreddi napsal výbornou knihu z dějin logiky (Il diavolo in catedra) a dobrou odbornou práci z teorie rekurzivních funkcí, jeho knihy s ateistickou tematikou (jako např. Il Vangelo secondo la scienza) však obsahují natolik elementární logické chyby, že jsou předmětem posměšných recenzí kolegů logiků. Ne že by Odifreddi byl tak hloupý: prostě jen píše dobře se prodávající knihy, které mu zajišťují pravidelné místo na televizních obrazovkách a slušný příjem. Dawkins napsal dokonce skvěle se prodávající knihu; obsah již není tak důležitý, stejně jako jeho pravé motivy.

Rovněž díky skutečnosti, že je Dawkins mediální hvězdou a takřka oficiálním mluvčím moderního ateismu,3 netrvalo dlouho a krátce po publikaci Iluze Boha spatřily světlo světa také z různých stran vedené polemiky, více či méně podařené, mezi nimiž je zcela nepochybně nutné vyzdvihnout knihu Alistera a Joanny C. McGrathových The Dawkins Delusion? Atheist Fundamentalism and the Denial of the Divine. Ve svém článku se chci zaměřit pouze na jednu, dle mého soudu velmi dobře napsanou a přístupnou knihu mladého oxfordského filosofa, dominikána: Thomas Crean, A Catholic Replies to Professor Dawkins (Katolík odpovídá profesoru Dawkinsovi), jež vyšla v nakladatelství Family Publications v Oxfordu v roce 2007.4 Na pultech italských knihkupectví je nyní k dostání také italská verze knihy v kvalitním překladu Marie L. Buratti, s titulem Non di sola materia. In risposta a ‚L’illusione di Dio‘ di Richard Dawkins, vydaná boloňským nakladatelstvím Edizioni Studio Domenicano v roce 2008.5 Nemám v úmyslu svou recenzí postihnout celou odpověď T. Creana Dawkinsovi; zaměřím se na její filosofickou část, konkrétně na první kapitolu (Professor Dawkins’ Argument), ostatních osm kapitol ponechám stranou.

3 Pro tento ateismus je typické, že existenci Boha považuje za vědecky testovatelnou, a tedy vědeckému myšlení podrobenou hypotézu; hypotézu, jejíž pravděpodobnost pravdivosti je nesmírně malá.

4 T. CREAN, A Catholic Replies to Professor Dawkins, Family Publications, Oxford 2007. Crean je autorem další publikace věnované myšlení R. Dawkinse, srov. TÝŽ, God is No Delusion: A Refutation of Richard Dawkins, Ignatius Press, San Francisco 2007.

5 T. CREAN, Non di sola materia. In risposta a ‚L’illusione di Dio‘ di Richard Dawkins, ESD, Bologna 2008.

Struktura a obsah knihy

Jak jsem již naznačil výše, skládá se poměrně útlá kniha (celkem 160 stran malého kapesního formátu) z devíti kapitol: první dvě mají explicitně filosofický obsah, následující dvě kapitoly se zaměřují na Dawkinsovu prezentaci problému zázraků a evangelií, pátá kapitola analyzuje oblíbené téma nejen britského biologa, ale i mnoha jeho myšlenkových následovníků, totiž problém původu morálního jednání (kterému se věnuje např. M. Ridley – nepřímo v práci Červená královna. Sexualita a vývoj lidské přirozenosti, přímo potom v knize Původ ctnosti. O evolučních základech a zákonitostech nesobeckého jednání člověka – či D. C. Dennett v práci Darwin’s Dangerous Idea. Evolution and the Meaning of Life), se kterým je logicky spojeno téma kapitoly bezprostředně následující, věnované původu náboženského cítění a náboženství. (K tomuto tématu se z „dawkinsovského“ hlediska vyjadřuje především známý filosof D. C. Dennett ve své knize z roku 2006 Breaking the Spell: Religion as a Natural Phenomenon.) Předposlední dvě kapitoly (sedmá a osmá) se kriticky zaměřují na Dawkinsovu kritiku morálky derivující z Bible a na kritiku církve, jež je britskému autorovi nejvíce trnem v oku: katolické církve. Poslední, devátá kapitola, představuje velmi srozumitelný a jednoduchý souhrn srovnání a kritiky dvou základních životních filosofií, jak jim Crean přezdívá, totiž sekulárního ateismu a katolictví. Kniha disponuje velmi malým poznámkovým aparátem (což ji činí velmi přístupnou), neobsahuje však ani žádnou, byť minimální, bibliografickou referenci, což je trochu škoda. Nejeden čtenář, zaujatý Creanovým srozumitelným a poutavým výkladem, pocítí chuť přečíst si k tématu něco víc a stručný průvodce doporučenou literaturou by jistě uvítal.

Dawkinsův argument

Dawkinsova kniha Iluze Boha by bývala mohla být zařazena mezi takzvaná ateologická pojednání, jejichž finalita je specifikována jedním z významných představitelů ateologie, francouzským filosofem Michelem Onfrayem, třemi body:6

6 Srov. M. ONFRAY, Traité d’athéologie. Physique de la métaphysique, Editions Grasset & Fasquelle, Paris 2005.

a) dekonstrukce monoteismů;

b) demystifikace židovsko-křesťanského náboženství a islámu;

c) dekonstrukce teokracie.

Přívlastek „ateologické pojednání“ si však Dawkinsova kniha přece jen nezasluhuje; její myšlenkové jádro spadá spíše do rámce toho, co M. Onfray nazývá „křesťanským ateismem“. Je to nicméně pouze otázka stupně, nikoli principu: britský intelektuál totiž zcela explicitně odmítá židovsko-křesťanskou epistémé (ve smyslu M. Foucaulta), jejíž esence je nesena představou, že materiální svět nevyčerpává celek jsoucího, že kategoriální diverzita světa není jen „horizontální“, v rámci plurality materiálních kategorií reality, ale také „vertikální“, ve smyslu transcendence materiálního světa (ontologická teze) a horizontu možné empirické zkušenosti (gnozeologická teze). Dle mého soudu však Dawkins, stejně jako např. Ridley, není dostatečně radikální: odvrhuje křesťanského Boha, ale ne všechny hodnoty, které nás skrze naši kulturu více než 2000 let formují a které jsou specificky křesťanské; chybí mu k tomu odvaha. Není jistě náhoda, že tolik argumentačního úsilí tito evoluční biologové věnují právě vysvětlení altruismu, nesobeckosti, hodnotám, jež tolik znevažoval prorok smrti Boha Friedrich Nietzsche.7 Dawkins je biologem smrti Boha (záměrně nepíši „filosofem“, protože skutečné filosofie je v jeho dílech poskrovnu), není ale skutečným nihilistou: hlásá smrt Boha – ztrátu víry v transcendentální dimenzi lidské skutečnosti a s ní spojených hodnot – zastavuje se však u neúplného nihilismu, v jehož rámci se (marně) pokouší teoretické nihilistické důsledky své pozice vyvážit určitou formou scientismu.8

7 Altruismus je ovšem vysvětlován jako fenomén, jenž ve skutečnosti skrývá inteligentní (dlouhodobě stabilní) sobectví.

8 Srov. výklad Nietzschovy filosofie v podání G. Realeho: G. REALE, Saggezza antica. Terapia per i mali dell’uomo d’oggi, Raffaello Cortina Editore, Milano 1995, zvláště s. 11–28. Scientismem zde obecně rozumím názor, že vědy – zvláště vědy přírodní – představují nejhodnotnější složku lidského vědění, protože jsou autoritativní či seriózní či přinášejí největší prospěch. Srov. T. SORELL, Scientism. Philosophy and the Infatuation with Science, Routledge, London – New York 1991.

Hlavní poselství Dawkinsovy knihy je dvojí:

a) existence Boha je vědecky testovatelná hypotéza (je to, jinými slovy, empiricky falzifikovatelná teorie);9

b) Bůh je pouhá iluze, psychotický delikvent vymyšlený šílenými, oklamanými lidmi.

Podle T. Creana nabízí britský biolog pouze jeden jediný skutečný argument na podporu teze, že Bůh není než pouhou iluzí. Crean mu přezdívá „argument vycházející z komplexnosti“ (argument from complexity). Jeho předpokladem je následující definice Boha, jíž Dawkins podává v rámci kladení hypotézy Boha pro účely své polemiky: Existuje nadlidská, nadpřirozená inteligence, která záměrně vyprojektovala a stvořila vesmír a vše, co se v něm nachází, včetně nás.10

10 „(…) there exists a superhuman, supernatural intelligence who deliberately designed and created the universe and everything in it, including us.“ R. DAWKINS, c.d., str. 31. Britský zoolog okamžitě poznamenává, že jeho kniha obhajuje alternativní postoj: „Any creative intelligence, of sufficient coplexity to design anything, comes into existence only as the end product of an extended process of gradual evolution.“ Tamtéž.

Jak Crean správně podotýká, Dawkinsova definice příliš neodpovídá představě, jež o Bohu máme na základě zjevení a filosofické spekulace, nicméně případné změny (jež Crean činí) nic zásadního na podstatě Dawkinsovy argumentace nemění, a proto definici ponecháme v původním stavu. Ač tak samotný Crean nečiní, můžeme rozdělit Dawkinsův postup do tří kroků: první zahrnuje empirickou konstataci existence organizované komplexnosti, v druhém se zavádí teoretický princip, podle nějž vše, co je schopné naplánovat komplexní struktury, musí samo být komplexní, a konečně se odvozuje, že vysvětlení komplexního komplexním není ve skutečnosti žádné vysvětlení, neboť výchozí otázka se logicky obrací i na explikans. Namísto vysvětlení existence mnohovrstevné, složitě organizované skutečnosti stojíme před otázkou po vysvětlení existence explanačního principu, ač situovaného v jiné rovině, než je rovina hmotného světa: Who made God, then?

Dawkins dává svému argumentu následující podobu: Bůh-architekt nemůže vysvětlit organizovanou komplexnost, protože je-li schopen naplánovat něco komplexního, měl by taktéž být komplexní a vyžadovat pro sebe též druh vysvětlení, jež poskytujeme komplexitě jím stvořené.11

11 „A designer God cannot be used to explain organized complexity because any God capable of designing anything would have to be complex enough to demand the same kind of explanation in his own right.“ R. DAWKINS, c.d., s. 109.

Rozložme si argument do tří již zmíněných kroků:

1. Empirická konstatace: Svět a jeho obyvatelé představují komplexní organizované struktury.

2. Teoretický princip: Vše, co je schopno vyprojektovat komplexní struktury, musí být samo komplexní.

3. Závěr 1: Bůh – architekt světa – musí být dostatečně komplexní na to, aby mohl vyprojektovat a stvořit náš svět. Závěr 2: Hypotéza Boha – architekta světa – není vysvětlením komplexnosti světa, neboť sama vyžaduje vysvětlení.

Odtud Dawkins vyvozuje, že hypotéza kladoucí existenci Boha je extrémně nepravděpodobná, protože existenci komplexních struktur nejlépe a, můžeme dodat, ontologicky úsporněji vysvětluje evoluce, především mechanismus přírodního výběru. Crean velmi správně podotýká, že argument ve skutečnosti nedokazuje neexistenci nadlidské inteligence, která vyprojektovala a stvořila tento svět: pokud by byl argument platný (logicky korektní a s pravdivými premisami), potom by pouze dokazoval, že inteligence, která vyprojektovala a stvořila tento svět, je nadána vysokým stupněm komplexity, nikoli že neexistuje. A že by taková inteligence mohla vzniknout v rámci evolučních procesů, to je, jak se zdá, hlavním krédem Dawkinsova myšlení. (Neexistují žádná omezení, která bychom mohli klást na možný rozvoj inteligence evolučními mechanismy.) Crean proto vychází Dawkinsovi trochu vstříc a poněkud pozměňuje jeho původní formulaci hypotézy Boha, aby si neusnadňoval následující kritiku: Boha považujeme jak za inteligentního architekta vesmíru, tak i za první jsoucno. Každý inteligentní architekt vesmíru by byl natolik komplexní, že by vyžadoval jemu vnější příčinu, tudíž nemůže existovat žádný Bůh, jež by byl inteligentním architektem a současně prvním jsoucnem.12

12 T. CREAN, A Catholic Replies to Professor Dawkins, c.d., s. 11.

Podívejme se znovu na Dawkinsův argument. Jeho první premisa je evidentně pravdivá: složitá struktura světa a jeho obyvatel je faktem přístupným prostému pozorování a zkušenosti, navíc stále více a více dosvědčovaným objevy na poli přírodních věd, které postupně odhalují složité mnohovrstevné komplexní procesy, které probíhají na všech úrovních světa, od makroskopických až po svět elementárních částic. Je tomu podobně i s jeho druhou, teoretickou premisou? Crean velmi správně poznamenává, že jde o premisu vzniklou na základě induktivního usuzování, a induktivní usuzování se musí řídit jistými principy. Řečeno poněkud klasickým slovníkem, induktivní generalizace by měla setrvávat v rámci rodu či druhu, ve kterém probíhá, nesmí neoprávněně „přeskočit“ ve svých závěrech jinam. Princip „Vše, co je schopno vyprojektovat komplexní struktury, musí být samo komplexní“ vznikl na základě pozorování našeho světa: čím složitější organismy, tím složitější jsou jejich projevy (jejich rozšířené fenotypy). Pokud by tedy nějaká inteligence byla schopna tak složitého jednání, jakým je vyprojektování vesmíru a uvedení projektu do existence, potom by taková inteligence musela být sama nesmírně složitě strukturovaná a komplexní.

V čem je problém? Problém spočívá ve faktu, že indukce vznikla pouze v horizontu materiálního světa a je tedy platná pouze a jen v jeho rámci; pokud ji rozšiřujeme i na jiné oblasti, potom se dopouštíme nekorektního argumentačního kroku. Teisté totiž netvrdí (v drtivé většině), že inteligence, která vyprojektovala a stvořila náš vesmír, je imanentní materiálnímu světu, naopak: Bůh je nehmotné povahy, není složený z látky, není to organizovaný komplex materiálních prvků, Bůh je duch, transcenduje materiální kategorie. A pokud je Bůh duch – je nehmotný –, potom Dawkins nemůže druhou premisu, získanou indukcí v horizontu materiální reality, v rámci svého argumentu použít. Vychází totiž z hypotézy Boha a ona hypotéza již musí zahrnovat nehmotnou povahu Boha, pokud samozřejmě Dawkins skutečně pretenduje na to, vyvracet křesťanskou hypotézu Boha.

Jednoduchým příkladem Creane ukazuje, že indukce neplatí ve všech sférách reality. Navrhuje v první řadě uvažovat vztah projekt – aktualizovaný projekt (projekt katedrály – katedrála samotná): snadno si uvědomíme, že tento vztah není nutně vztahem komplexnější – méně komplexní, a to dokonce již v rovině materiální (narýsovaný plán – vystavěná katedrála). Projekt katedrály je ovšem nejdříve jistou ideou, existující v mysli architekta, ideou, jež nejdříve získává svou hmotnou realizaci v podobě plánu a později v podobě zhotovené stavby. A idea katedrály je v porovnání s katedrálou samotnou mnohem jednodušší: nemá žádné nahoře a dole, vlevo a vpravo, strop a podlahu, není z cihel, malty a podobně. Dokonce ani přesvědčený materialista, podotýká Crean, nebude tvrdit, že idea katedrály, existující v mysli architekta, je složena z neuronů, synapsí a chemických látek.13

13 Zde asi nemá autor zcela pravdu. Teorie identity myšlení a procesů, jež probíhají v lidském mozku, skutečně tvrdí, že lidské myšlenky jsou identické s těmito pochody, tedy se z nich vlastně i skládají. Jedná se nicméně o tezi, kterou i mezi materialisty zastává málokdo.

Zde se ukazuje největší slabina Dawkinsovy argumentace: předpokládá již od samého začátku pravdivost materialismu. Materialismus nedokazuje, prostě ho předpokládá, občas se poměrně demagogicky tváří, že materialismus je jediná možná vědecká pozice, a kdo není materialista, ten vlastně ani nemůže být skutečným vědcem. Dawkins se mýlí: v první řadě proto, že je možné být dobrým vědcem a přitom nevěřit v materialismus; například vedoucí prestižního vědeckého „Human Genome Project“ Francis Collins, jenž hovoří o harmonii mezi vědeckým a duchovním pohledem na realitu.14 A Dawkins se mýlí i v tom, že chápe materialismus jako vědeckou tezi (Dawkins je poměrně primitivní materialista, scientista a pozitivista), zatímco materialismus je filosofická pozice a musí být posuzován pouze a jen na poli filosofie. A přesně to Crean také dělá.

14 Slavný vědec, paleontolog a evoluční biolog Stephen Jay Gould, mimochodem člověk, který Dawkinsův scientismus a pozitivismus odkryl velmi rychle, poznamenal: „Buď je polovina mých kolegů zvláště hloupých, nebo je darwinovská věda plně slučitelná s běžnými náboženskými vírami – a stejně tak s ateismem.“ S. J. GOULD, Impeaching a Self-Appointed Judge, Scientific American, 267 (1992), č. 1.

Na několika příkladech mimořádně jasně a srozumitelně ukazuje, že materialismus, jenž ztotožňuje myšlení s hmotou, případně chápe myšlení jako vlastnost hmoty, cosi, co se vynořuje z dostatečně komplexních hmotných systémů, je absurdní pozicí. Autor se nenechává rozptylovat zbytečnými distinkcemi, nepozastavuje se nad různými strategiemi, které materialisté postupně přijímají, aby se vyhnuli evidentním rozporům derivujícím ze ztotožnění hmoty a myšlení. Stručně, jasně a přístupně ukazuje, že identifikace myšlení jakožto myšlení s hmotnou realitou je nepodložená a v konečném důsledku absurdní. Pokud chceme – na různých úrovních – ztotožňovat typy objektů x a y, potom musíme ukázat, že a v čem jsou totožné, v jakém aspektu F můžeme jejich totožnost klást. Tyto aspekty totožnosti se mohou nacházet v různých rovinách: např. Petr a Pavel mohou být totožní v tom, že jsou oba lidmi, že jsou oba materiální substance a podobně. Co ale mají společného myšlenka a hmota? Např. myšlenka, že odmocnina z devíti jsou tři, jakožto myšlenka? Nemají společného vůbec nic, myšlenka je nehmotné povahy, je jednoduchá, nesložená: identifikace myšlení a hmoty je absurdní. Crean proto uzavírá svou expozici jediného Dawkinsova argumentu vyzdvihnutím faktu, že Dawkins se pokouší ukázat, že hypotéza Boha je extrémně nepravděpodobná, jeho argumentace však v podstatě předpokládá od samého počátku, že je pravdivý materialismus, a tedy že Bůh neexistuje. Kruhovost argumentace navíc zhoršuje fakt, že britský zoolog nepodává žádný filosofický důkaz své materialistické pozice. Dogmaticky ho předpokládá jako jediný postoj slučitelný s moderní vědou: navzdory vlastním proklamacím, dokázat extrémně nízkou pravděpodobnost hypotézy Boha se mu nepodařilo.

Závěr

Thomas Crean napsal skvělou knihu, mezi jejíž přednosti patří: vynikající znalost Dawkinsova myšlení, jasnost výkladu, stručnost a argumentační tah na branku. Nenechává se svádět detaily, neomylně se zaměřuje na klíčové aspekty Dawkinsovy knihy a ukazuje jejich neudržitelnost. Ačkoli myšlení samotného Dawkinse vykazuje vysloveně fundamentalistické prvky se všemi neblahými důsledky – s věřícími lidmi autor skutečně nenakládá v rukavičkách – je Crean zcela věcný, nikdy se nesnižuje k nějaké argumentaci ad hominem, kterých je Dawkinsova kniha plná. Každý, kdo má upřímný zájem udělat si vlastní názor o kvalitě ateismu britského zoologa a vlivného intelektuála, by měl po knize A Catholic Replies to Professor Dawkins rozhodně sáhnout. Její četba je příjemným intelektuálním zážitkem.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2015
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|