Otázka Boha v totálně technologické společnosti

Autor: Karel Vrána - Číslo: 2008/3 (Články)

Studie, 22/1970.

Útlá, ale podstatná kniha Heriberta Mühlena Die abendländische Seinsfrage als der Tod Gottes und der Aufgang einer neuen Gotteserfahrung¹ sahá na jeden z neuralgických uzlů dnešní metafyzické a teologické problematiky, totiž na otázku po smyslu bytí a po smyslu Boha. Autor je přímo heideggerovsky vyzývavý; dráždí svými hermeneutickými zkratkami, zneklidňuje náš spekulativní pořádek, narušuje tradiční myšlenkové šablony. Jeho dohady a pokusy budou potřebovat dialogické a historické upřesnění. Jsou však plodné a vzácné už tím, že otvírají soudobou problematiku do budoucnosti a že nabádají k překračování dosaženého. Zkratková hutnost Mühlenovy studie, která je vlastně jeho rektorskou řečí, je vyvážena jasnou osnovou a logickou stavbou. Podařilo se mu také vyhnout veškerému módnímu a žurnalistickému balastu, který dnes vládne i v některých teologických kruzích. Zvlášť si cením toho, že svou rozpravu zakotvil organicky a dialogicky v odvěké metafyzické a teologické tradici, v kritické přemýšlivosti a v potřebě dobrat se věci samé: „Qualiter se habeat veritas rerum‚“ řekl by Tomáš.

Dnes se hodně mluví a píše o radikální teologii smrti Boha, o sekularizaci křesťanství a o pokřesťanské dějinné epoše. Negativní, i když pronikavé a jemné rozbory, prorocký, ale destruktivní patos často uvízly ve své vlastní negaci a netrpělivosti. Zdá se, že jen málo autorů bylo schopno podnítit novou, plodnou náboženskou zkušenost a vytvořit nový myšlenkový a existenciální prostor, v němž by se dnešní a metafyzický, pozitivismem nabažený člověk mohl opět setkat vitálně a celostně s pravým Bohem, ne s jeho maskou či karikaturou. Mühlen vychází z této metafyzické pouště a z tohoto teologického suchopáru. Hledá nejen novou, ale hlavně pravou, spolehlivou stezku k pochopení smyslu bytí, velkoryse zakládající a umožňující transcendenci Boha, který by byl skutečně „božský“ – a tedy háravě přítomný v lidském a kosmickém příběhu.

Zapomenutost bytí

Západní civilizace od svých prvních řeckých začátků až po prvního Heideggera žila ve znamení fyzikálního modelu bytí. Náš autor přijímá v hlavních rysech, ale ne bez výhrad, Heideggerovu kritiku tradiční západní metafyziky. Tato kritika vidí osud metafyziky, její tragické vyústění v nihilismus a v totální zatmění Boha, jako jedinou epochální redukci bytí na jsoucno. Dějiny Západu byly doposud zapomínáním na ontologickou diferenci mezi bytím a podstatou v jsoucnu. Heidegger se ptá, jak mohlo vůbec dojít k této redukci a jak skrytost ontologické diference mohla určit úděl západního myšlení a úděl křesťanské teologie. Podle německého filosofa první apriorní, dějinně osudová podmínka ontické redukce tkví v chápání vědění, poznání a myšlení jako prostředku lidské vůle k nadvládě. Člověk redukuje bytí na jsoucno, protože jedině v horizontu této redukce se může zmocnit své podstaty, stát se pánem sebe, svých možností a možností veškeré skutečnosti. Západní prometeovský humanismus vyrůstá právě na této půdě.

Mühlen sestupuje hlouběji do nitra této problematiky a ptá se na druhou skrytou stránku ontické redukce. Upřesňuje Heideggera v tom smyslu, že zapomenutost bytí i metafyzika vůle k moci byly umožněny tím, že dotazování jsoucna se dělo bez rozlišení mezi věcí a člověkem, že byl vypuštěn z metafyzické problematiky personální střed lidského JÁ a TY. Otázka západní metafyziky tedy zněla: Co je jsoucno, co je postatou jsoucna, a nikoliv: Kdo jsi ty.

V horizontu ontické redukce byl chápán nejen svět, nejen člověk, ale i Bůh. Stal se prvním a nejvyšším jsoucnem, příčinou, věcí. To byl první krok k jeho odbožštění a usmrcení. Stal se nejdřív deisticky vzdáleným, nepotřebnou domněnkou, zbytečnou ideou, a nakonec i překážkou pro plné rozvinutí lidské autonomie a svobodné tvůrčí činnosti.

Heidegger i Mühlen mluví o „obratu“ (Kehre), který dnes nastává. Uzavírá jednu velkou západní epochu, od Platóna až po Nietzscheho a soudobý nihilismus; zahajuje také novou pomoderní a poindustriální epochu. Tento „obrat“ záleží podle Heideggera v tom, „že člověk pozná, že jeho nárok zmocnit se poznáním předem jsoucna vcelku má své meze, neboť důsledkem tohoto nároku je, že se nakonec poznání podřazuje vůli. Člověk si naopak musí uvědomit, že svou podstatu nemůže předem pochopit tím, že bude ‚pohlížet na ideje‘‚ nýbrž že ji musí vždy znovu zažít ve své situaci, když ve své ‚ek-sistenci‘ ze sebe vystupuje k bytí.“² Mühlen prohlubuje i zde heideggerovský „obrat“. Podle něho vystupovat k bytí znamená předně dát absolutní prvenství a přednost otázce: Kdo jsi ty, Kdo jsme my – tedy radikálně ontologické-antropologické otázce – před otázkou: Co je jsoucno vůbec. Chápání věcí a světa vstoupí do osobnostního obzoru otázky TY, nikoli naopak. Naše epocha dospěla svou naprostou technologickou vládou nad přírodou do situace, kdy vše je organizovatelné, vyrobitelné, manipulovatelné. V tomto světě naprosté manipulovatelnosti a vyrobitelnosti vyvstává nová možnost a nutnost ptát se nově na smysl bytí. Podle Mühlena je to hlavně proto, že celý technologický svět a priori vyrůstá, kotví a gravituje k intersubjektivnímu stavu technicko-vědecké spolupráce. Mně se zdá, že otázka se rodí i negativně, jaksi na rubu soudobé technologické nadvlády: Osobnostní a intersubjektivní hodnoty, na nichž je založena absolutní nezvěcnitelnost člověka, jsou neorganizovatelné a nemanipulovatelné. Ptáme se na jejich základ, pramen a kořen; ptáme se na jejich absolutnost a nalézáme ji v bytí, které se zjevuje v prostoru dialogického setkání JÁ s TY. Odtud povede také cesta – podle mého názoru – k nové ontologizaci přírody. Naprostá technologická manipulace vede totiž k rozvrácení přirozeného lidského prostředí, protože zapomněla na bytí – a vyrostla z tohoto zapomnění. Příroda bude zachráněna tím, že člověk se jí ujme a vnese ji do dialogického vztahu.

Ve zkratce bychom tedy mohli shrnout Mühlenův názor na metafyzickou i teologickou bilanci Západu a jeho perspektivy naděje takto: Nepřítomnost personologického rozměru TY v dotazování smyslu bytí zavinila zapomenutost bytí. Zapomenutost bytí na jedné straně umožnila rozvinutí a uskutečnění metafyziky vůle k moci a na druhé přivodila totální nihilismus, trojí vyvrácení a zatmění: přírody, člověka a Boha. Od poloviny devatenáctého století lze pozorovat rostoucí potřebu překonat tradiční kategoriální šablonu subjektu a objektu. Zároveň se hlásí ke slovu doposud nesmělé pokusy vyhodnotit ontologicky, nejen gnozeologicky, intersubjektivitu³ a dialogický princip. Vztah JÁ-TY je tu chápán nejen jako psychologický proces probouzení a zrání etické osobnosti, ale též ve svém ontologickém ustavujícím propojení: bez TY není možné ani JÁ. Mühlen vidí v těchto pokusech novou naději na vytvoření či znovuobjevení onoho existenciálního a myšlenkového prostoru pro nové setkání s Bohem, kterého bychom mohli oslovit TY, protože naše já vystupuje a vnořuje se do bytí právě tím, že Bůh, naše absolutní TY, mne volá a ustanovuje svým TY.⁴

Nová cesta k Bohu

Dnešní člověk je nejen silně skeptický, ale i často přímo alergický, slyší-li mluvit o rozumových důkazech Boží existence. To má svůj důvod jednak v tom, že v minulosti, a někdy i dnes, se od takových důkazů očekávala v naivní důvěře jakási matematická jistota a intuitivní ozřejmění Božího bytí, jednak v tom, že dnešní člověk ve své zdrcující a stále rostoucí většině ztratil schopnost metafyzicky chápat a vykládat skutečnost ontologicky, zprůhledňovat ji a číst v ní přítomnost absolutního božského prazákladu.

Mühlen nekritizuje tradiční metafyzické přístupy k Bohu. Konstatuje jen jejich omezený a nedostatečný dopad. Vychází z potřeby najít novou, schůdnější cestu pro člověka žijícího ve zcela ztechnizovaném, sekularizovaném a ametafyzickém světě. Teologie a metafyzika nemohou nepřihlížet k historicko-psychologické situaci člověka, k němuž mluví a jehož existenci prosvětlují a zakotvují. Jejich humanistickým úkolem a antropologickým smyslem (jedině člověk filosofuje a „dělá“ teologii) je diakonia v tom nejčistším a nejvyšším významu.

Prvním krokem k existenciálnímu zkonkrétnění filosofického poznání Boha jsou takzvané morální důkazy, vycházející z etické zkušenosti a z dramatu mravního svědomí. V tomto etickém, axiologickém a ontologickém obzoru Bůh vystupuje jako nejvyšší umožňující základ absolutních mravních hodnot a svobody člověka. Vyjevuje se zde hloubka, plnost a ontologická autonomie lidské subjektivity a lidského JÁ, kotvícího osvobozujícími hodnotami v Bohu. Obyčejně však nejdeme až na konec této cesty a neuvědomujeme si, že empiricky psychologická, axiologická (a tedy horizontální) a metafyzická (tedy vertikální) plnost, hloubka a hutnost lidského „já“ je možná jen skrze horizontální lidské „ty“ – a ovšem tato celá dialogická horizontalita vyžaduje své vertikální zakotvení v transcendentním božském „ty“.

Mühlen přechází bez velkých rozpaků do řádu zjevení a mluví o vertikálním transcendentním Ty jako o Duchu Božím. Smrt deistického boha znamená podle něho rození Ducha Božího v našich srdcích. Teologie prochází proto dnes touto katartickou lázní. Jejím lícem je pneumatologická zkušenost. Jí se asi připravuje nové, tvořivé, oživující setkání s OTCEM, který obývá světelné a nepřístupné tajemství.