Oslavenec

Autor: Petruška Šustrová - Číslo: 2007/3 (Panoráma)

Na setkání signatářů Charty 77 věnovaném památce profesora Jana Patočky vystoupil také Václav Havel a mimo jiné řekl, že se Nadace Vize 97 rozhodla ocenit dílo teologa Oto Mádra a udělit mu Uznání za přínos k filosofii vzdělání a za obnovu univerzitní myšlenky.

Panu Mádrovi bylo letos v únoru devadesát let. Na setkání přišel, byl samozřejmě pozván, ač signatářem Charty 77 nebyl, a když se dozvěděl, že byl takto vyznamenán a že je s poctou spojena částka devadesát sedm tisíc korun (symbolicky, podle názvu Vize 97), hned se ohradil — žádné peníze nechce. To je pro něj typické: peníze skutečně nejsou to, po čem se celý život pídil. Pak si ale uvědomil, že může peníze použít pro časopis Teologické texty, a rozhodl se, že je tedy přijme.

Neměl život jednoduchý, strávil v komunistickém kriminále patnáct let (1951—1966) a až na krátké období pražského jara, kdy mohl přednášet na teologické fakultě Karlovy univerzity, strávil desítky let v podzemí.

Měl štěstí, narodil se brzy, a do roku 1950 se stihl stát knězem, vystudovat teologii, a dokonce pobýt rok na římské Gregorianě. V polovině roku 1951 však byl zatčen a na věznění vzpomíná takto: „Mohli jsme mírnit utrpení. I my kněží jsme tu dozrávali. Poznávali jsme vlastní chyby a omezenosti a mohli se přiblížit k obyčejným lidem. Nádherný byl ve věznicích tehdy ještě neobvyklý ekumenismus. Díky za ten nádherný čas milosti.“

Vrátil se do doby těhotné nadějemi, ale po příjezdu sovětských tanků přišla šedá normalizace. Pro Mádra to byla výzva: pořádal podzemní přednášky a semináře, překládal, redigoval a vydával samizdaty a posléze vedl tajné teologické grémium Františka kardinála Tomáška. Není snad ani třeba zdůrazňovat jeho odvahu a statečnost, ty jsou z běhu jeho života každému zřejmé — ale za zdůraznění určitě stojí Mádrova skromnost a pozoruhodná věcnost. Velkých slov se od něj moc nedočkáte, spíš střízlivého hodnocení, klidného přístupu i k těm nejvypjatějším situacím.

Celý život neokázale pracoval na křesťanském vzdělávání, což byl v komunistickém Československu věru nelehký úkol, a od této práce neupustil ani po zhroucení starého režimu. V čem vidí největší zlo komunismu? „V tom, že se mu podařilo během čtyřiceti let ideologickými mlýny a terorem dostat řadu ročníků našeho národa do ideologického prázdna. Část lidí získali do bojových šiků, ale většinu dotlačili k zájmu jen o sebe... Komunismus svým útlakem také probudil touhu po svobodě. Po jeho pádu se rozvinulo krásné společenství svobodných jedinců, někdy až příliš, protože se ztrácí cit pro společenství a odpovědnost za národ.“ Cit a odpovědnost Oto Mádr rozhodně neztratil nikdy. Člověk může jen žasnout, kde se v tom křehkém člověku bere taková síla a vůle, že před jeho tichým hlasem zmlkají radikálové i konzervativci; zároveň může pochopit, že autorita nevyplývá z halasného pokřiku ani z mediální známosti, ale z hluboce zažité vnitřní pravdy. Ale já vím, oslavenec by mě svým mírným způsobem hned opravil, že je to všechno řízení Boží.

Lidové noviny, 18. 5. 2007.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|