Nikolaj Arseňjev: OHEŇ LÁSKY

Autor: Vojtěch Pavel Kohut - Číslo: 2006/2 (Recenze)

Nikolaj Arseňjev, OHEŇ LÁSKY. Příspěvek k teologii mystiky (Edice Slovo a obraz VII). Refugium, Velehrad – Olomouc 2005, 77 str.

Již po léta se nakladatelství Refugium snaží zaplňovat jednu z existujících mezer ve vydavatelské činnosti minulých dob tím, že českému čtenáři zpřístupňuje texty předních ruských duchovních autorů a teologů. Recenzovaná publikace patří do této kategorie spisů a je drobným dílkem Nikolaje Arseňjeva (1888-1978), který se sice narodil ve Stockholmu a zemřel v New Yorku, ale před bolševickou revolucí působil rovněž v Moskvě a Saratově jako docent dějin literatury a dějin náboženství. Spis byl v originále vydán roku 1917 v Petrohradu.

Podtitul knihy sice slibuje „Příspěvek k teologii mystiky“, ale ten bychom zde marně hledali. Autorovi ke cti je třeba ovšem podotknout, že tato charakteristika pochází pouze od českého vydavatele, zatímco ruský originál předkládá skromnější a výstižnější titul i podtitul: Misticizm i lirika. Iz oblasti mističeskoj poezii srednich vekov. Je pro mne nezodpověditelnou otázkou, proč byl český překlad označen tak zavádějící a falešnou „etiketou“.

Autor nám na zhruba sedmdesáti stranách drobnějšího formátu nabízí v podstatě antologii mystické poezie středověku a renesance (neboť se zastavuje zhruba u sv. Jana od Kříže), nechybí zde ovšem rovněž odkazy na sekundární odbornou literaturu přelomu 19. a 20. století.

Kniha sestává ze čtyř kapitol. Název první z nich (ss. 7-18) už sám napovídá, co je jejím obsahem: „Geneze mystické lyriky“. Tu spatřuje Arseňjev v nevypověditelném setkání Boha s mystikem, setkání láskyplném, které se lidské slovo jen stěží snaží zachytit mluvou snubní symboliky. Následující dvě kapitoly mají zmapovat jakýsi „itinerář“ mystického vztahu k Bohu: zatímco druhá kapitola prezentuje „Drama hledání“ (20-36), třetí hovoří o „Nalezení Milovaného“ (38-51). Poslední, čtvrtá kapitola je pak věnována úvaze „Kdo je Milovaný duše?“ (53-72). V závěru publikace je uvedena autorova stručná bibliografie (74n).

Kdo se do dílka začte, již s prvními stránkami knihy nabývá dojmu, že autor je sice nesmírně sečtělý a dokáže citovat v několika světových jazycích nejen celou plejádu mystiků křesťanského Západu, ale i odborných autorů z přelomu 19. a 20. století, je však zároveň až nemístně zdrženlivý, když má vyjádřit vlastní úsudek či hodnocení. A tento dojem s postupující četbou nejenže sílí, nýbrž přerůstá v jistotu, že kniha není ničím jiným než koláží velmi působivých, ovšem spolu navzájem někdy jen velmi nepatrně souvisejících textů nejrůznějších mystických autorů, přičemž Arseňjev sám k jejich výpovědím nepřispívá ničím objevným nebo originálním.

I to by nakonec přece jen mohlo mít svou hodnotu, nebýt skutečnosti, že vlastní text se ztrácí ve spoustě odkazů na poznámky, v nichž se to rojí dalšími citacemi mystiků. Když k tomu připočteme fakt, že autor většinou cituje v originále a pak překládá, je zřejmé, že mnohý čtenář v určitých chvílích neví, kde se vlastně pohybuje, a rozhodně ztrácí nit pojednání. Nejkřiklavějším dokladem jsou strany 20-22, kde nacházíme poznámku 36, jež zabírá takřka dvě strany, takže na s. 21 vůbec nenalezneme vlastní text, nýbrž jen zmíněnou poznámku. Takovým excesům by se sice částečně dalo předejít, kdyby vydavatel použil drobnější velikost písma v poznámce oproti textu a kdyby verše jen odděloval lomítkem a nepsal je na jednotlivé řádky (jak bývá běžně zvykem přinejmenším v poznámkách), ale celkovému dojmu zmatení a ztracenosti by asi stejně nezabránil.

Když k tomu připočteme ne vždy dokonalý překlad (namísto o „kvítcích“ sv. Františka se hovoří o „květinkách“ – srov. s. 12; u verše Jacopona z Todi se druhá osoba mylně překládá třetí – s. 16; apod.) a příliš dlouhé citace mystiků ve srovnání s vlastním textem autora (srov. např. text Ruysbroecka, Mechtildy z Magdeburku a Raimunda Lullského na s. 32-33, uvozené pouze dvěma větami), celkové hodnocení nemůže být než velmi rozpačité.

Kniha totiž není ani klasickou antologií, v níž by mohli mystičtí autoři promlouvat sami: na rozsah knihy je jich příliš mnoho; není ovšem ani studií o mystické lyrice, neboť vlastní příspěvky autora se jen těžko hledají v řadě citací. Možná, že mohou být pozváním k četbě mystiků, ovšem nejsem si jist, zda jde o pozvání dostatečně přitažlivé.