Současnost řehole basiliánů
Autor: Cyril Jiří Špiřík - Číslo: 2005/4 (Studie)
Tato stať je mírně upravený závěr disertační práce ThDr. Ing. Cyrila Jiřího Špiříka OSBM, podané roku 2005 na Teologické fakultě v Olomouci.
Práce se zaměřuje na obnovu řádu sv. Basila Velikého v duchu jeho mnišského ideálu. Řád se nyní nachází v nových historických podmínkách a úkolem mnichů je ně odpovědět. Následující teze naznačují, jakým směrem se v této obnově vydat:
1. Basilovo charizma má univerzální a nadčasový význam pro mnišský život.
Jeho mnišský ideál neztrácí svoji aktuálnost ani po mnoha stoletích. Důvody jsou známé:
a) Basil patří k církevním otcům a důležitým zakladatelům mnišského života, zejména cenobitního charakteru.1 Jako první v historii podává teologické i praktické důvody2 přednosti společenství cenobitismu nad anachoretismem jedinců.3 Basilovo sedmé obšírné pravidlo4 o společném životě mnichů se stalo již klasickým textem.5
1 J. Naumowicz. Úvod II, s. 27; Srov. E. AMAND. Le systčme cénobitique basilien comparé au systčme cénobitique pachômien. Revue de l’histoire des religions, 1957, č. 152, s. 37.
2 J. NAUMOWICZ. Úvod II, s. 75.
3 E. AMAND. L’Ascčse monastique de saint Basile. Essai historique, s. 118-128; Srov. J. KATRIJ. Svjatyj Vasylij Velykyj - patrijarch schidňoho černectva. New York : VOOV, 1979, s. 13.
4 PG 31, 928c – 933b.
5 „Sedmé pravidlo můžeme nazvat Pochvalným slovem společného života.” A. V. PEKAR. Doskonalyj chrystijan, s. 107.
b) Ideál mnišského života je u něho těsně spjat s Písmem svatým, prohlubuje se tak jeho univerzální charakter. Basil ve svých dílech nechává „mluvit” Písmo svaté a sám se vytrácí. Nedává dlouhé komentáře, které by „umenšily” ostrost Božího slova, nechce Písmu svatému odebrat jeho moc a radikálnost požadavků. (Zj 22,18-19)6
6 J. NAUMOWICZ. Úvod I, s. 39.
c) Zdůrazňuje život ve společenství, kde má každý určitá charizmata a v jednotě tvoří Tělo Kristovo. Dary Ducha Svatého jsou pro něho nástrojem budování pravdivého společenství.
d) Zachoval nám hluboký a vyvážený obraz askeze. Jako nejdůležitější prostředek spojení s Bohem si cení modlitbu. Ta pro něho znamená především přebývání před Boží tváří. Není proto zarážející, že mnozí zakladatelé mnišských společenství hledali u Basila základy pro formování pravidel svého života.
2. Charizma udělené zakladateli a mnišskému společenství je Boží dar. Jeho přijetí a obnova je rovněž Božím darem a zároveň úkolem řeholníků.
a) V historii církve existovaly různé směry chápání působení Ducha Svatého a duchovních darů. Charizma nelze ztotožnit s přirozenou dovedností, ctností, ale též nelze jeho předání omezit na hierarchické svěcení.7 Charizmata jsou nadpřirozené Boží dary pro budování církve a společenství, ale také k posvěcení každého člověka.8 Charizmata výrazně formují spiritualitu společenství a mají sloužit ku prospěchu celé církve. V tomto chápání charizmat se práce opírá o Písmo svaté a učení církve po II. vatikánském koncilu.
7 R. Cantalamessa. Zpěv Ducha, s. 160.
8 F. A. Sullivan. Charizmy a Charizmatická obnova, s. 11-12; srov. LG 12.
b) V historii církve se můžeme setkat s různými způsoby předání, přijetí a obnovy charizmatu, ale i s jeho opuštěním a úpadkem mnišství. V životě reformátorů existovala často určitá duchovní zkušenost, později se také nechali inspirovat některým ze starších typikonů. Jednalo se u nich spíše o vlastní charizma dané Bohem pro konkrétní dobu, přizpůsobené a podporované mnišskou tradicí a zkušenostmi podle určitého typikonu.
c) Přizpůsobená reforma podle II. vatikánského koncilu staví před Bohu zasvěcené osoby úkol návratu k původnímu charizmatu zakladatele a zároveň přizpůsobení vlastního charizmatu současnosti.9 Dokumenty církve předpokládají obnovu, k předání a přijetí charismatického daru však nevystačí jen informace nebo usilovné cvičení.10 Přijetí daru vyžaduje novou milost Ducha Svatého, která proměňuje lidský život. Znovuobjevení duchovních darů, přijetí a obnova pak svědčí o autentičnosti Bohu zasvěceného života.
9 Srov. PC 2.
10 Srov. Konstituce, s. 21.
3. Uniatská církev měla v řádu sv. Basila účinný nástroj k obraně a rozvoji, zejména v těžkých situacích v kontaktu s církvi pravoslavnou.
Basiliánský řád se výrazně zapsal do historie řeckokatolické uniatské církve. Zvláště život a mučednická smrt basiliánského mnicha a reformátora sv. Josafata11 se staly příkladem a motivací pro další úsilí o jednotu církve. Toto zapojení řádu do unie ovlivnilo také charizma řádu. Častá pronásledování a kříž spojený s věrností papeži učinily basiliánský řád citlivým na problémy spojené s jednotou.12 Ekumenické problémy spojené s Brestskou unií jsou v práci řešeny poukázáním na ekleziologický rozvoj:
11 Duchovní dědictví sv. Josafata je rovněž zdůrazněno v oficiálním názvu „Basiliánský řád sv. Josafata” (Dekret Kongregace východních církví (12.5.1932), potvrzený Piem XI.), srov. Konstituce, s. 75.
12 Srov. Kostituce, s. 16-17.
a) Konstituce Magnus Dominus (1595), deklarující přistoupení kyjevských biskupů k jednotě, hovoří, že „nejsou součástí Kristova těla, to jest církve, v důsledku chybějícího spojeni s viditelnou hlavou této církve, nejvyšším římským biskupem.”13 Biskupové se „z těchto důvodů rozhodli pro návrat k římské církvi, věrné matce své a všech věřících ...”14
13 Apoštolská konstituce o Unii rusínského národa s římskou církvi. v: T. Žychiewicz. Josafat Kuncevič, s. 127.
14 Tamtéž.
b) Dokument z Balamandu konstatuje, že různé snahy o jednotu církve v minulosti, „nedokázaly přinavrátit plné společenství mezi Západní církví a církví Východní”. Nynější dialog s pravoslavnou církvi je postaven na nové ekleziologii a metodě vzájemného dialogu: „Katolická a pravoslavná církev se navzájem uznávají za sesterské církve společně odpovědné za zachování věrnosti Boží církve vůči Božímu plánu.”15
15 Ekumenické konsensy I, s. 90.
Je nesporné, že v minulosti byly vzájemné vztahy mezi katolickou a pravoslavnou církvi poznamenány rivalitou a vzájemným obviňováním. Basiliánský řád, sv. Josafat a jiní světci se stali pro svoji věrnost papeži prvním cílem nevraživosti. Nakolik jejich svatost a upřímná horlivost přinesly církvi jednotu a podaří-li se nyní ekumenickým dialogem dosáhnout lepší a trvalejší jednoty, zůstává otevřeno.
4. Na počátku 17. století došlo zásluhou sv. Josafata a metropolity Rutského k reinterpretaci Basilových pravidel, obnově mnišství a vytvoření řádu sv. Basila Velikého.
a) Sv. Josafat a zejména metropolita Rutský se snažili obnovit mnišský život podle Basilových pravidel. Nelze tvrdit, že šlo o jakousi kontinuální diachronní jednotu v rozvoji mnišského života na Východě, ale spíše o reinterpretaci Basilova mnišského ideálu v nových historických podmínkách. Pod vedením metropolity Rutského tak došlo na počátku 17. století k reformě klášterů, sjednocení a vytvoření řádu sv. Basila Velikého.16 Nově vzniklý řád se stal „duší“ sjednocené uniatské církve a zapojil se do církevněspolečenského dění.17
16 Monumenta Ucrainae Historica, vol IX, Romae 1971, s. 452 - 453; PPV, 133.
17 Srov. LEV XIII. Singulare Praesidium. v: AOSBM XI, s. 348-349.
b) Pozitivní přínos osobností sv. Josafata a metropolity Rutského pro charizma řádu byl sporným bodem zmiňovaným v posudcích oponentů. Je nutno přiznat, že zapojení basiliánů do unijní „misie“ výrazně ovlivňovalo jeho charizma. Rovněž je nutno vzít do úvahy negativní postoj k unii ze strany pravoslavné církve.18
18 Tak je tomu v ruské církevní historiografii (metr. Makarij), ne však v historiografii liberální (S. M. Solovjev, G. Vernadskij a jiní). Srov. J. B. LÁŠEK. Posudek na doktorskou disertační práci C. J. Špiříka. Praha 11.9.2002.
c) Dobromylská reforma započatá a schválená papežem Lvem XIII. vzpomíná tři důležité osobnosti v dějinách řádu: sv. Basil, sv. Josafat a metropolita Rutský. Reformní dokumenty o nich hovoří jako o zakladatelích řádu.19 Současné texty Konstitucí řádu20, ale i listy Apoštolského stolce, spíše potvrzují kladný přínos sv. Josafata a metropolity Rutského pro charizma řádu.
19 Srov. LEV XIII. Singulare Praesidium. v: AOSBM XI, s. 348-349.
20 Srov. Konstituce, s. 14-19.
Přímý vliv osobností sv. Josafata a metropolity Rutského na formování a charizma řádu je prokazatelný. Zároveň práce ve vysvětlení teze upozorňuje na často bolestné hledání pravdivých pohledů na minulost. Vzájemná tolerance a uzdravení zraněné církevní jednoty není záležitostí jednoduchou a rychlou. V tomto směru si teze zasluhuje další pozornost.
5. Po II. vatikánském koncilu můžeme rozlišit dvě etapy obnovy řádu:
a) Vytvoření pokoncilních Konstitucí se zvýrazněním Basilova mnišského ideálu
b) Radikální změny konstitucí po roce 1990 a hledání charizmatu řádu.
Toto rozdělení dvou etap má své zdůvodnění v nové historické situaci po roce 1990.
– Při vytváření pokoncilních Konstitucí21 byla dodána nová první část (Ustav). Tato část je tvořena úryvky z asketických děl sv. Basila. Na přepracování konstitucí měl velkou zásluhu tehdejší protoarchimandrita A. Welikyj. Další kapituly až do roku 1992 činily pouze drobné úpravy a změny.
21 Schváleny na generální kapitule v roce 1969.
– Kapituly v roce 1996 a především v roce 2000 se snažily o radikální změnu charakteru dosavadních konstitucí. Sv. Basil a jeho asketické dílo nadále zachovávají svoje nezastupitelné a nejdůležitější místo. Návrhy konstitucí se snažily upustit od příliš právního charakteru a naopak zdůrazňovaly východní spiritualitu mnišství. O tyto změny se zasloužil zejména protoarchimandrita D. Ljachovyč, který se pokusil v duchu II. vatikánského koncilu konkrétně pojmenovat charizma řádu.22
22 D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 11.
6. Charizma řádu, formulované protoarchimandritou D. Ljachovyčem jako „společenství, jednota, misie”, navazuje na historický rozvoj řádu a zohledňuje jeho spirituální zkušenosti.
Charizma řádu je spojeno třemi osobnostmi: sv. Basilem, sv. Josafatem a metropolitou Rutským.23 Teze konstatuje, že toto charizma vskutku vychází z historického řádu. Zároveň akceptuje rozdílnost přínosu jednotlivých osob a jejich důležitost pro obnovu charizmatu. Charizma „společenství” vychází z duchovního odkazu sv. Basila, který je jednou z nejvýznamnějších postav mnišského života na Východě a je také duchovním otcem řádu. V úsilí o jednotu a misii charizma navazuje na sv. Josafata a metropolitu Rutského, kteří se v historii postarali o reformu řádu a přinesli cenný vklad do spirituality. Současná obnova řádu si prioritně vyžaduje zaměřit se na Basilův mnišský ideál. Další duchovní dědictví, které přinášejí do charizmatu řádu sv. Josafat a metropolita Rutský, tím ustupují do pozadí.
23 Tamtéž, s. 12.
Docházíme k chápání jednotlivých „hesel“ charizmatu:
a) Společenství
Basilův mnišský ideál je především vnímán ve spojitosti s životem ve společenství. „Mnich je vždy ve své podstatě mužem společenství.”24 Protoarchimandrita D. Ljachovyč oprávněně konstatuje: „Sv. Basil popisuje, jak má vypadat život ve společenství,25 které je charizmatickým tělem Krista; učí, jak zachovávat vzájemnou lásku a bratrskou soudržnost, a tak se pod každodenním vedením Ducha Svatého přibližovat k Trojjedinému Bohu.”26
24 Orientale lumen 14.
25 BASIL. O Božím soudě 4; Morální pravidla 60; Krátká pravidla 85; 93; 131; 135; 148; 183; Obšírná pravidla 7; 19; 34; 35.
26 D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 12.
Podařilo se odkrýt dva důležité prvky společenství: vzor první křesťanské obce27 a vzájemnou službu duchovními dary.
27 Srov. Sk 4, 32n.
„Máme rozvinout vzájemnou lásku ve společném životě, příkladem které je první jeruzalémské společenství, v němž se všichni dělili o společný majetek a charizmata.”28
28 D. LJACHOVYČ. Protoarchymandryčyj zvit, s. 15; srv. Sk 2, 42-47; taktéž Jan Pavel II. List k úšastníkům generální kapituly OSBM, 2-3.
„Ve společném životě jednotlivé dary se stávají vlastností všech (...) Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrostí, druhému podle téhož Ducha slovo poznání, někomu zase víra (...) a jinému dar uzdravování.29 Každý z těchto darů člověk přijímá ne pro sebe, ale pro druhé. Moc Ducha Svatého, která je v jednom zřetelná, nezadržitelně přechází na všechny (...) Ve společném životě má každý možnost užívat svůj dar a uděluje ho druhým. Tehdy každý sbírá plody darů, jako by byly jeho.”30
29 Srov. 1Kor 12, 8n.
30 BASIL. Obšírná pravidla 7, 2; Konstytuciji ČSVV, Ustav, 41; D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 22-23.
b) Jednota
Charizma řádu nazvané heslem „jednota” navazuje na historickou spojitost řádu s unií. Touhu po jednotě vnáší do charizmatu řádu především spiritualita sv. Josafata,31 který „ukazuje, jak spojit kontemplativní život a osobní duchovní růst s činností pastorační, zvláště při úsilí o jednotu křesťanů.”32 Tato jednota vyžaduje nové pohledy a hledání33 a příkladem pro budování jednoty je také sv. Basil Veliký.34 Basilův mnišský ideál je důležitější zejména pro budování jednoty ve společenství mnichů. V ekumenickém kontextu můžeme cenné modely jednoty nalézt v životech svatých Cyrila a Metoděje a jejich žáků.35
31 A. SILVESTRINY. Slovo k účastníkům gen. kapituly OSBM. v: Gen. kap. 2000, s. 15; „Je to paradox, že právě ten, který byl zabit jinými křesťany a stal se mučedníkem, hlásal a předal vám charizma pracovat na obnovení jednoty v církvi.” (Tamtéž).
32 Srov. D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 12; srv. též D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 15-16.
33 „Jednota církve potřebuje dnes tvůrčí věrnosti, která umí čerpat z veliké a bohaté duchovní tradice východního křesťanství. Tato tradice očekává své znovunalezení ve vašich společenstvích, která mají být svědectvím rozmanitého duchovního dědictví.”, Jan Pavel II. List k účastníkům generální kapituly OSBM, 2. v: Gen. kap. 2000, s. 10 – 11.
34 „Jeho láska ke Kristu a Evangeliu ho nutila hledat úspěšnější a jasnější jednotu se všemi církvemi, (...) neboť mnoho vytrpěl pro neshody v církvi.“ Jan Pavel II. List k účastníkům generální kapituly OSBM, 2. v: Gen. kap. 2000, s. 10.
35 Srov. Jan Pavel II. Slavorum apostoli 14.
c) Misie
V Konstitucích řádu je jmenována určitá škála misijní činnosti: společný život, jasné svědectví evangelijního života, služba jednotě Kristovy církve, rozmanitý apoštolát pro Boží lid skrze duchovní vzdělávání, pastorační činnost, katechizace, misie, vyučování ve školách a vydavatelská činnost.”36 D. Ljachovyč považuje metropolitu J. V. Rutského za symbol misijní činností řádu, který vychovává basiliány v církvi a pro církev a ukazuje na nové místo řádu ve východní církvi.37 Bližší určení forem misie lze v jeho programu jen stěží najít.
36 Konstituce, s. 160 –180. Srov. Jan Pavel II. List k účastníkům generální kapituly OSBM, 2. v: Gen. kap. 2000, s. 11.
37 Srov. D. LJACHOVYČ. Slovo Otcja Protoarchymandryta, s. 12.
Misie basiliánského řádu byla v minulost spojena s historickými okolnostmi, kulturně-společenskou situací, a unii. Současné misijní úkoly řádu vyžadují přizpůsobení podmínkám jednotlivých klášterů či provincií. Některé provincie budou nyní chápat misii jako výzvu k nové evangelizaci.38 Jiné již samotným pravdivým životem v komunitě mohou být velkým povzbuzením.39 Práce upozorňuje na misijním příklad sv. Cyrila a Metoděje40, který je pro obnovu misijního charakteru řádu v církvi inspirující.
38 „Aby se instituty plodně zapojovaly do procesu nové evangelizace, je velmi důležitá jejich věrnost původnímu zakladatelskému charizmatu...”, VC 82.
39 „Misie – vést dialog mezi kulturami a národy, jít lidem naproti, stát nablízku těm nejposlednějším a sdílet se s nimi, to jsou motivace mladých řeholníků, dnes jako včera. Avšak sloveso „jít” vyžaduje jako podmět komunitu, lidi sjednocené ve jménu Kristově, schopné svědčit svým životem o novosti Evangelia, a lidi, kteří jsou znamením věrohodnosti.”, F. CICARDI. Znamení jednoty, s. 150.
40 JAN PAVEL II. Orientale Lumen 3.
Návrh reformního programu řádu:
Reformní program obnovy řádu postavit na spiritualitě sv. Basila, zejména na životě ve společenství po vzoru první jeruzalémské církve, vztahu k Písmu svatému a otevřenosti na dary Ducha Svatého.
Současné měnící se společensko-historické podmínky nutí řád k obnově, vytvoření nových Konstitucí a jasnému poznání svého vlastního charizmatu. Basiliáni neodvozují od sv. Basila pouze svůj název, ale také přijímají a následují jeho ideál mnišského života. Reforma sv. Josafata a metropolity Rutského je pro řád důležitá, ve svých kořenech nás však znovu přivádí k svatému Basilovi.
Obnovu charizmatu řádu práce je třeba vidět především v následování mnišského ideálu sv. Basila, v jeho důrazu na život ve společenství, důslednému vycházení z Písma svatého a ve vzájemném sdílení darů Ducha Svatého.
Takto obnovený řád může nalézt úspěšnější a jasnější jednotu se všemi církvemi. O úspěchu reformního programu a jeho opodstatněnosti rozhodne budoucnost.
Zusammenfassung
Die Studie betrifft die Erneuerung des Ordens des hl. Basil des Grossen im Geiste seines Ideals des Mönchtums. Das Charisma Basils hat universale Bedeutung für das Leben der Mönche. Der Orden war wichtig für die Uniaten. Charisma des Ordens: Gemeinschaft, Einheit, Mission. Die Studie deutet an, in welcher Richtung man sich im Erneuerungsprozess begeben soll: auf der Spiritualität des Hl. Basil bauen, besonders auf dem Leben in Gemeinschaft nach dem Muster der ersten Jerusalemer Kirche, auf dem Bezug zur hl. Schrift und der Offenheit den Gaben des Heiligen Geistes.
