Co je to filosofie?

Autor: Konrad Liesmann, Gerhard Zenaty - Číslo: 2004/2 (Lexikon)

Z knihy O myšlení. Úvod do filosofie, Olomouc, Votobia, 1994.

Pro přiměřenou profesní kvalifikaci je dnes třeba množství speciálních vědomostí. Ale chce-li být člověk navíc považován za „vzdělance“, pak potřebuje vedle toho, aby měl kromě velkých básníků v hlavě a kromě vstupenky na operu v kapse snad i malou špetičku filosofického vědění – nebo toho, co se za ně považuje. Tak se snaží filosofičtí snobové imponovat svému okolí – a ne neradi – nesrozumitelnými odbornými výrazy, subtilními sofistickými argumenty a rétorickými triky. Okolní svět je nadšen nebo nazloben – podle toho. Avšak – je tohle již filosofie? Nebo pseudointelektuálské naparování?

Kdyby se provedl průzkum veřejného mínění a při něm položila otázka: „Co pro vás znamená filosofie?“ nebo „Co si myslíte o filosofii?“, zaznamenali bychom kromě jiných asi tyto reakce: „Filosofie – to je pro mne příliš vysoké, komplikované, je to něco pro intelektuály, pro knihomoly a rozumbrady, pro ty, co nemají nic lepšího na práci, pro povaleče, pro lidi bez starostí, pro snílky, jimž praktický život je příliš obtížný, a proto se utíkají do filosofické věže ze slonoviny.“ Nebo také: „Filosofové mluví zcela nesrozumitelně, abstraktně; jsou to žongléři se slovy, jejich žargonu nerozumí žádný smrtelník; oddávají se nekontrolovatelným spekulacím a jsou přitom vzdáleni od tvrdých skutečností života, a vůbec: tohle neustálé filosofování a pochybování o všem každého jen mate, činí nejistým a neschopným a činí neschopným jednání.“

Na druhé straně uslyšíme názory, jež považují „filosofování“ za zcela všední, každému přístupnou formu uvažování, rozhodování, zastávání osobních stanovisek a subjektivního světového názoru. „Moje, tvoje, jeho filosofie – to je, jak jednat a vůbec…“ Podle nich potřebuje každý člověk nutně svou filosofii „jako denní chléb“. Prostě, jak člověk vidí svět. Jako takový pohled na svět je filosofie přirozeně subjektivní, libovolná, nezávazná, relativní. Spočívá na tzv. „osobních zkušenostech“, na něž se nelze dále tázat, ale mohou se měnit v každé době za jiné, nové „zkušenosti“.

Nebojme se pohlédnout do dějin filosofie samé a zjistíme tam také s podivem velmi rozšířené „předsudky“. Již u starých Řeků bylo považováno filosofování za luxus pro nepočetnou elitu, za utrácení času a potěšení z hnidopišství a sofistiky, z umění obracet smysl slov. Filosof Arthur Schopenhauer neváhal označit v té době nejproslulejšího filosofa v Německu G. W. F. Hegela za „kováře nesmyslů“, za „větroplacha“, a jeho filosofii denunciovat jako „katedrové kašpárkovské divadlo“ a „vytírání zraku“. Mnozí kritici šli tak daleko, že označovali celé dějiny filosofie za „dějiny omylů“. Filosofické výpovědi se prý vyznačují tím, že jejich pojmům nepřísluší žádný obsah, žádný význam; místo očekávané jasnosti nacházíme pouhé „pojmové básnictví“. Filosofie údajně už nemá v naší moderní vědecké a technické civilizaci žádnou funkci. Není prý už pro žádnou oblast života skutečně příslušná a kompetentní. Jedinou kompetencí, jak praví německý filosof Odo Marquard, nacházíme v její „nekompetentní kompenzační kompetenci“. Filosofie se dokáže mistrovsky vypořádat s tím, že není k ničemu užitečná.

Platón prudce otočil kopí. Jistě poskytují filosofové při všedních záležitostech mnoha lidem důvod k posměchu, ale u skutečně „podstatných věcí“ je tomu jinak. Jakmile jde o zásadní otázky, např. o podstatu spravedlnosti, o ctnosti o sobě, popřípadě čím vlastně člověk je, jaké je poslání jeho života, pak nastává něco zcela jiného. Sebejistota lidí mizí, jejich mínění se ukazují jako prázdná, domnělá, zdánlivá vědění, jako iluze.

Platón obě strany převrátil – filosof je jen zdánlivě naivní. Ve skutečnosti je pro něj filosofie tou pravou osvoboditelkou od předsudků a iluzí všedního vědomí.

V našem „naivním“ každodenním vědomí se cítíme relativně jisti a bezpečni ve svých jistotách, přesvědčeních a představách. Tohle je stůl, tamhle to okno, tam venku ulice, po níž spěchají lidé za svými denními záležitostmi; kolik je právě hodin, co je za mnou, co budu ještě dnes dělat. Nové zážitky a situace přiřazuji k již známým a podobným zkušenostem. Tím se orientuji, získávám přehled. Život má svůj normální běh.

Někdy se však může stát, že se vlákno „každodennosti“ přetrhne, „banalita“ konvenčního vnímání se rozbije. Pak se zdá, že se čas zastavil, ztrácí se navyklá jistota. Všechno, co bylo samozřejmé, přestává být „samozřejmým“, stává se otázkou. Tento nový stav úžasu, podivování se, kdy se důvěrně známé stává cizím, dávno známé novým, hotové opět otevřeným, jisté se zpochybňuje, se všeobecně považuje za začátek filosofování.

Ztráta naivity otvírá na svět nový pohled, který svou zvědavostí, svým tázavým charakterem je s to odhalovat klamy a sebeklamy, napětí a rozpory v každodenním vnímání a jednání. Jestliže se toto vědomí zaostřené k postojům a k činnosti zaměřuje na to, aby kriticky reflektovalo daná přesvědčení, aby pojmovou a obsahovou precizností proniklo k objasňování, kritice a zdůvodňování, pak hovoříme o filosofování.

Mnohovrstevnatost, již 2500 let patrná neukončenost a otevřenost jsou centrálními vlastnostmi západního filosofování. Že je filosofování především hledáním pravdy, namáhavým a trvalým pokusem zpochybňování, kritiky a odtabuizování, což vše se děje v dialogu a v zásadní otevřenosti bez dogmatických výhrad, je snad tím nejobecnějším rysem veškerého usilování označovaného pojmem „filosofie“. Tak také říkal Immanuel Kant, jeden z největších novodobých filosofů: „Neexistuje filosofie, které se dá naučit, naučit se dá jen filosofovat.“

V průběhu svých dlouhých dějin předložila filosofie množství otázek a problémů a pokoušela se o odpovědi a jejich objasnění. Immanuel Kant shrnul všechny filosofické problémy do tří fundamentálních otázek.

První zněla: „Co mohu vědět?“ Jako odpověď na tuto otázku nestačí poukaz na vědy nebo na všeobecně uznávané vědění. Spíše může být zpochybněna věda a tato všeobecná přesvědčení. Tato otázka poznání nakonec vyúsťuje do problému možnosti vědění vůbec. Předmětem debaty se stávají rozsah, kvalita, spolehlivost, stupeň jistoty poznání a poznávacích metod. Otázky, které patří do okruhu tohoto základního problému, zní asi takto: Je vůbec možné bezpečné poznání? Jaké poznávací metody vůbec existují? Jsou schopné zlepšování? Existují principiální hranice lidské schopnosti poznání? V čem by mohly spočívat? Existují pravidla, podle nichž můžeme dělat závazně jisté závěry nebo zobecnění? Dají se taková pravidla, jako např. logika, formulovat jako obecně závazná? Jak by muselo vypadat korektní a jednoznačné používání jazyka? Jakým kritériím musí vyhovovat vědecký jazyk? Je vůbec možné dorozumění? Co jsou přísně vědecké metody? Kde leží jejich možnosti, jejich hranice? – Kant označil tento dílčí úsek filosofie, která se těmito otázkami zabývá, jako metafyziku, tedy jako onu vědu, která překračuje čistou „fyziku“. Dnes bychom hovořili o teorii poznání, popřípadě logice, filosofii řeči a vědecké teorii.

Druhá Kantova otázka zní: „Co mám činit?“ Tím není míněn pouhý poukaz na právě platné morální předpisy, konvence nebo zákony, nýbrž otázka týkající se smyslu, závaznosti takových předpisů a jejich zdůvodnění. Kant podřadil tyto otázky morální filosofii, dnes bychom řekli spíše etice… K etickým otázkám bychom mohli zařadit: Co je štěstí? Které jsou nejdůležitější ctnosti pro jednotlivce, pro společnost?

Podle jakých kritérií máme řídit své jednání? Co je dobré, co zlé? Existují vůbec zcela závazné normy? A jak by byly podobné normy zdůvodnitelné? Je člověk vůbec zodpovědný za své jednání? Nebo leží vše v Božích rukou? Jsme snad determinováni přírodou? Existuje svoboda člověka? Filosofické přemýšlení o našem jednání vychází přitom stále z každodenních a tradičních představ a přesvědčení. Rozšiřuje je ovšem tím, že se snaží navzájem spojit různé, často rozporné mravní pocity, soudy a zkušenosti do nerozporných souvislostí. Dále filosofická etika usiluje o srovnávání mravních představ různých lidí, epoch, kultur a táže se přitom na společný základ, snaží se jej pojmenovat, precizovat.

Třetí Kantova otázka zněla: „V co smím doufat?“ Jde zde především otázku smyslu, o otázku, proč a k čemu jsme na světě. Předmětem debaty jsou zde účel a cíl lidské existence, i ve formě radikální pochybnosti, zda vůbec takový smysl existuje. Tyto otázky přecházejí v otázky náboženské, jestliže se tvrdí, že tento smysl je „dán zvnějšku“; náboženství, Bůh, nesmrtelnost jsou od počátku důležitým tématem filosofie. Zda jsou náboženství s to tyto otázky zodpovědět, zkoumá zvláště filosofie náboženství.