Slovo – Boží dar a závazek

Autor: Oto Mádr - Číslo: 2004/1 (Punctum saliens)

Zlomek starého latinského verše konstatuje: „Habent sua fata libelli“ – I knihy mají své osudy. Totéž platí o slovech: ta byla a jsou užívána, protože jsou nositeli významů. Beze slov by nebylo možné sdělování, ba ani myšlení. Jak jinak by se zrodily vědy, filosofie, teologie, poezie, technika…? Takže už před dvěma tisíciletími vyslovil Aristotelés definici člověka jako „živočicha majícího slovo“ (zóon logon echon).

Mezi nejvýznamnější slovní druhy patří pojmenování věcí a lidí. Poskytují nám základní prostředek životní orientace. Jména zastupují jedince a skupiny. Jsou nepostradatelná ve službě soužití a jeho řádu. Už když se zeptáme svého Já „Kdo jsi?“, vyvoláme tím množství souvislostí biologických, účelových, pojmových, citových atd. Také otazníků pátrajících po naší příslušnosti do světa s jeho nároky na nás.

Slova však nejen konstatují. Mnohá obsahují hodnocení a jen málokterá nevyvolávají citové odezvy: přízeň nebo odpor, přitakání životu nebo jeho negaci. Avšak i pouhé mlčení o něčem nebo o někom může být významné. Je známa lidová zásada „O mrtvých jen dobře“. S opačným morálním znaménkem je mlčení schopno pohřbít pravdu i nositele hodnot jakoby do neexistence. Jako křesťané jsme zažili vyloučení Boha ze škol a náboženství z veřejných sdělovacích prostředků.

V parlamentních diskusích předkládají poslanci návrhy, doporučení i kritiky často se silným řečnickým nábojem a jednostranným důrazem. Na tomto fóru se s tím počítá a patrně to je nejméně špatné řešení. Ale ani zde není omluvitelná zřejmá lež. Protipólem parlamentní svobody jsou nároky soudního řízení. Tady jde o spravedlnost, kterou je třeba zjistit z výpovědí svědků. Proto se od nich požaduje sdělovat „pravdu a nic než pravdu“.

Mezi těmito výraznými situacemi je široké pásmo běžného života. Zde očekáváme pravdu, protože ji potřebujeme pro svou orientaci v životě a často pro svá konkrétní rozhodování. Neberou se sice příliš vážně takzvané společenské lži nebo průhledné naparování. Ale ani to si nedovolí vnitřně čestný člověk, zvláště věřící: „Vaše řeč budiž Ano, ano – Ne, ne!“

Co však v situacích nespravedlivého pronásledování, kdy zločincům slouží zjišťování pravdy ke zlému? Takoví „vlci hltaví“ (Mt 7,15) nemají právo na pravdu. Zapření víry, jakožto odřeknutí se Boha, však nepřichází v úvahu. Ve starověku se mohlo napravit jen těžkým pokáním.

Soudy a hodnocení prolínají bezděčně většinou našich rozhovorů. V běžném měřítku je to přípustné, ba žádoucí, protože tak se ustalují většinové názory, takzvané veřejné mínění. Ve složitostech života potřebujeme společnou orientaci. A svoboda slova je předpoklad nalézání pravdy.

Vedle jiných faktorů vytvářejících veřejné mínění jsou zvlášť důležité hromadné sdělovací prostředky. Ty poskytují výrazný prostor umělcům slova. Schopný řečník se může stát vůdcem lidu (řecky démagógos), až i svůdcem. Takoví lidé mohou dosahovat neuvěřitelných úspěchů. Písmo o nich mluví jako o falešných prorocích a náš Pán před nimi varuje. Patří do celkového obrazu i dnes, kdy dovedou obratně působit na povrchní vrstvy našeho duševna.

Nepožadují, naopak nabízejí a osvobozují. Nemluví o povinnostech, ale o právech. Obratně líčí temné pozadí, které by nám nemělo kazit dobrou náladu. Jako by se tu z dálky ozývalo lákadlo „To všechno ti dám…!“

Ve starých Athénách působili sofisté – obratní řečníci, kteří se prosazovali nečistými prostředky. Jejich triky odhalovali solidní filosofové („milovníci moudrosti“). Jako zbraň proti polopravdám sofistů vypracovali, zejména Platón a Aristotelés, filosofickou logiku spolu s etickou normou pravdivosti a čestnosti.

Dejme na závěr slovo autentickému křesťanství. V prvním listu svatého Jana čteme: „Milovaní, každému duchu hned nevěřte, ale zkoumejte duchy, zdali jsou z Boha, neboť je ve světě mnoho lžiproroků. (…) My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu.“ (1Jan 4,1.14-15)