Zápas o svobodu - zkušenosti katolické rodiny

Autor: Marie Muchová, Josef, Cyril, Ignác, Petr Muchovi - Číslo: 2003/2 (Články)

Rodina Muchových zde hovoří zástupně za mnoho jiných statečných rodin i jedinců, "jejichž jména jsou zapsána v nebi". Apoštolský elán, nabuzený situací ohrožení, je stejně tak potřebný i dnes jako obrana proti jiným, neméně nebezpečným podobám ohrožení.

V dubnu 2003 se v jednom pražském rodinném domku sešli bratři Josef (40), Cyril (39), Ignác (36), Petr (35) a jejich matka Marie (69), aby pro Teologické texty odpověděli, jak byli zapojeni do „podzemního“ života církve před rokem 1989.

Co nám úvodem řeknete o své rodině?

M.: Vždy jsme si s mým již zemřelým manželem uvědomovali odpovědnost za výchovu dětí, samozřejmě i v oblasti náboženské. Snažili jsme se, aby měly též pravdivý pohled na situaci, ve které jsme žili. Šlo o to nejen přežívat, ale především žít, snažit se nepodlehnout a vytrvat. Velmi výstižně vyjádřil, co jsme cítili, i P. Šimáček v Příchovicích, kam jsme občas zavítali. Na naši otázku, zda není příliš nebezpečné mít faru otevřenou mnoha mladým lidem, nám odpověděl: „Myslím, že je lépe čtyři roky naplno žít než čtyřicet let živořit.“

Přes vás k nám přicházela náboženská literatura z ciziny.

C.: Nejprve se k nám tato literatura dostávala jednotlivě, k přečtení a předání dál. Pak vznikla jakási malá distribuce ve více exemplářích (často od otce Mádra). Později přicházely hromadné zásilky z Říma, Londýna, Německa, Holandska, Rakouska.

M.: Nejprve jsme vždy dostali avízo, že se u nás v příštích dnech někdo zastaví. Býval to neznámý cizinec, který měl v rukou smluvené znamení: složenou (tehdy papírovou) desetikorunu. Vyptal se, kam má večer (spíše v noci) se zásilkou přijet. Protože bydlíme v rodinném domku, mohlo auto vjet do zahrady. Někdy však byl vůz příliš vysoký a do zahrady neprojel, ten musel zastavit na ulici. V papírových pytlích jsme pak za tmy odnášeli knihy dovnitř.

P.: Potom si k nám lidé chodili s taškami, část jsme však distribuovali sami. Většinou jsme měli určená překladiště v Praze. Literaturu jsme často nosili v krosnách či sportovních taškách s hokejkou v ruce, aby to vypadalo, že jdeme na trénink. Abychom nebyli nápadní, při odchodu jsme měli v prázdné krosně nafukovací hračky, aby měla stejný obsah a tvar.

M.: Vzpomínám si, jak jsem naším autem, plným knih, jela se salesiánem P. Vikem někam na východ od Prahy. Vše bylo v autě jen přikryto dekou. A jak se často stávalo, na kraji Prahy policie stavěla auta a nahlížela, co převážejí. Polil nás tehdy studený pot, ale Bůh je mocnější než oni - projeli jsme bez problémů.

C.: Obecně při distribuci bylo dobré dodržovat určité zásady, aby na sebe člověk ničím zbytečně neupozorňoval a rizika se nekumulovala. Bylo nutno dodržovat nejbanálnější předpisy - nepřecházet na červenou, neoblékat se výstředně, mít u sebe vždy všechny doklady, aby se člověk vyhnul zbytečnému zadržení. Navíc se muselo samozřejmě dbát i na specifickou „bezpečnost práce“: nesmělo se o těchto věcech mluvit do telefonu, nesmělo se o naší činnosti zmiňovat ani před vzdálenějšími přáteli. V některých bytech se navíc muselo o důležitých věcech mluvit při puštěném rádiu nebo při naplno puštěné vodě v koupelně, protože se předpokládalo, že takovéto zvuky ruší odposlouchávací zařízení štěnice“ (dodnes vlastně nevím, zda to fungovalo). Někdy jsme si v některých bytech důležité věci sdělovali dokonce beze slov - psaním na zvláštní přemazávací tabulku.

P.: Mně se jednou stalo, že jsem se nechtěně dostal do demonstrace v centru Prahy, právě když jsem mířil do jednoho distribučního centra a krosnu jsem měl plnou knih. Demonstrace byla právě potlačována vodními děly a mě polila nejen studená voda, ale i studený pot, když jsem si uvědomil, jak snadno by zabili dvě mouchy jednou ranou, kdyby mě chytli. Díky Bohu jsem však proklouzl na určené místo bez problémů.

Podíleli jste se také na opisování samizdatu?

M.: Já jsem v sedmdesátých letech opisovala různé knihy či texty, a později i magazín „Informace o církvi“. Psala jsem to na psacím stroji s kopírovacími a průklepovými papíry - většinou asi 8-9 kopií. „Průklepák“ byl tenký papír, který se užíval ve spojení s kopírovacími papíry, aby bylo propsáno co nejvíce kopií najednou. Tyto papíry se ale musely nakupovat opatrně, protože větší množství mohlo upozornit na to, že se používá k nějaké „nekalé“ činnosti. Proto jsme ho museli nakupovat ve více prodejnách po jednotlivých balících. Důležitý při této práci byl i druh stroje, protože menší stroje se slabším úderem kláves propsaly málo kopií. Distribuci těchto věcí jsme prováděli pouze mezi známými a lidmi navštěvujícími naše křesťanské kino.

„Křesťanské kino“?

C.: Asi začátkem 80. let začalo být dostupné video a objevovaly se první videokazety s křesťanskou tematikou ze Západu. Když jsme se setkali s několika takovými filmy, začali jsme přemýšlet, jak umožnit našim lidem takový zážitek. Napadlo nás, že bychom mohli vytvořit malé improvizované kino v suterénu našeho rodinného domku. Tehdy vzniklo s požehnáním otce Mádra, a jak jsme se dozvěděli později, i s požehnáním kardinála Tomáška, který na to poskytl finance. Televizor i video jsme koupili v Tuzexu, ale protože i to mohlo být sledováno, zakoupil vše pro nás jeden můj kamarád, který s takovýmito aktivitami neměl nic společného. Protože naše kino bylo umístěno ve sklepě, začali jsme mu říkat „katakomby“.

J.: Tyto filmy byly nahrávány například v západních Čechách, kde amatéři chytali německou televizi na výkonné antény a nahrávky pak posílali k dalšímu zpracování.

C.: Dalším zdrojem byla rakouská televize, z níž bylo nahráváno na Slovensku. Za dobu fungování našeho kina jsem tedy podnikl několik cest do Bratislavy. V jednom panelákovém bytě na sídlišti bylo malé nahrávací studio, kde za improvizovaných podmínek, ale pro tehdejší dobu perfektních, byly filmy překládány, dabovány a rozmnožovány.

M.: Přes salesiány (otce Vika) jsme se později dostali i do dobře vybaveného studia pana Oberreitera uprostřed Prahy, kde byly filmy namlouvány do češtiny (většina jich do té doby byla ve slovenštině) a dále rozmnožovány.

I.: Ještě k prostorám našeho „kina“. Do místnosti v suterénu jsme shromáždili 20 židlí, které ale mnohdy nestačily, pak se muselo sedět na zemi. Všechno bylo uzavřeno a zatemněno, takže jsme postupně museli vymýšlet způsoby větrání (např. do komína). Měli jsme bezpečnostní opatření: dírou ve stropě jsme prostrčili trubici (tzv. husí krk), kterým bylo v případě potřeby slyšet vše, co se dělo u hlavního vchodu v přízemí, a kterým se zároveň mohl poslat povel „nebezpečí“ dolů, kde jsme měli připravené různé „neutrální“ kazety, například Vinetoua a Mrazíka.

P.: Postupně přicházelo víc lidí a byl stanoven kalendář promítání pro jednotlivé dny. O „kině“ a jednotlivých promítáních se nesmělo mluvit telefonem, nýbrž vždy jen „od úst k ústům“. Většinou nezůstalo jen u shlédnutí filmu. Následovala diskuse, která lidem umožnila otevřeně hovořit o duchovních věcech. Okruh přicházejících lidí byl poměrně široký. Dodnes potkáváme lidi, kteří vzpomínají, jak k nám chodili na promítání. Mnozí vzpomínají, že filmy i následná diskuse byly důležité pro jejich duchovní život, pomohly uzrát jejich rozhodnutí pro křest nebo pro aktivní návrat do církve.

C.: Filmy s křesťanskou tematikou se musely promítat tajně, přestože v nich nebylo nic protistátního. „Nebezpečné“ pro komunistickou dobu bylo, že se v nich mluvilo o lidech, kteří žili svou víru. Např. filmy: Quo vadis, Ben Hur, Svatý František, Píseň o Bernadettě, Ježíš Nazaretský, Agapé (P. Zvěřina), Mojžíš, Starý zákon.

M.: K výraznému odhalení nikdy naštěstí nedošlo. Sousedé u nás zaznamenali větší pohyb lidí, ale s manželem jsme říkali: „To víte, máme pět dětí, tak mají hodně známých.“ Jinak jsme se ale samozřejmě snažili dodržovat základní bezpečnostní opatření. Každý, kdo někoho pozval, za něj také ručil. Největším problémem byly příchody a odchody, aby najednou neodcházelo větší množství lidí. Chodilo se tedy po malých skupinkách, někdy i přes sousední zahrady, zejména ve chvíli, kdy jsme postřehli, že v ulici stojí podezřelé auto se dvěma muži nebo že se dvojice mužů prochází po naší ulici.

I.: Promítání filmů a jejich obsah byl samozřejmě důležitý i pro nás samotné. Já sám si vzpomínám, že mě některé konkrétní filmy velmi oslovily a formovaly i mou cestu víry.

Byli jste také zapojeni v neoficiálním skautském hnutí.

J.: Rodiče byli v mládí skauti, na konci čtyřicátých let bylo ale skautské hnutí zakázáno. Vzkříšení skautingu proběhlo v roce l968. Normalizace v sedmdesátých letech přinesla zákaz oživlého skautingu, mnoho oddílů však dále pracovalo jako turistické oddíly mládeže. My jsme do takového oddílu také chodili, byla to „Pětka Praha“. Zde jsme se seznamovali s náplní a ideály skautingu. Začátkem 80. let jsme s mým otcem a bratrem Cyrilem založili nový oddíl, jmenoval se „Lumturo“, což v esperantu znamená maják. Chtěli jsme tak být pokračovateli skautského střediska „Maják“, které bylo v roce 1972 komunistickým režimem zakázáno. Bratr Ignác vstoupil do křesťanského oddílu „Protěž“ a sestra Marie do oddílu „Bílý Albatros“.

C.: Skautské oddíly fungovaly nejen pod turistickými oddíly mládeže v ČSTV (Československém svazu tělesné výchovy), ale i pod hlavičkou dalších nejrůznějších státem povolených organizací, jako např. „Tis“ (ochránci přírody), „Mladí požárníci“, „Svazarm“, a dokonce i komunisty propagovaný „Pionýr“.

C.: Pro naši činnost v těchto oddílech mládeže bylo velmi důležité, že v zastřešujícím představenstvu byli staří skauti. Ti nám vedoucím, kteří jsme pracovali přímo s dětmi, vytvářeli příhodné podmínky. Vzpomínám si, že nám v úzkém kruhu říkali: „Kluci, vy se starejte o děti a my vám budeme dělat deštník, aby na vás nepadaly různé příkazy, vyplňování papírů, dotazníků a nutnost vysedávání na schůzích.“

J.: Na Praze 3, v odboru turistiky ČSTV dělal předsedu náš otec a držel ochrannou ruku nad těmito oddíly mládeže. Byla to například „Pětka Praha“, „Viktorka Žižkov“, „TJ Spofa“, „Neskenon“ atd.

P.: Křesťanská činnost na táborech samozřejmě vyžadovala bezpečnostní opatření. Duchovní prvky, které jsme dávali do programu, byly nějakým způsobem skryté. Měli jsme různá duchovní témata na každý den, modlitby v družinách apod. Nedělní mše jsme řešili buď tak, že k nám přijel nějaký kněz bez státního souhlasu a sloužil přímo na tábořišti, nebo jsme chodili do kostelů v okolí tábořiště.

J.: Vzpomínám si, jak jsme se na táboře v Petrovicích v roce 1978 po malých a „nenápadných“ skupinkách trousili do kostela, kde bylo asi šest místních lidí. Když jsme tam přišli, pan farář radostně a oficiálně přivítal „skauty z blízkého tábora“ a tím nás prozradil. To byla bomba!

I.: Ještě si vzpomínám na tábor „Radost“, kterého jsem se zúčastnil sice až po revoluci, ale vyprávěli mi, že fungovali pod Pionýrem, zvali si na tábor milicionáře se cvičenými psy, na tábořišti měli viset „mimikrovské“ nápisy: „Se Sovětským svazem na věčné časy“ apod. Když se pak sloužila mše svatá nebo vyučovalo náboženství, obcházely tábor „zamilované dvojice“, které měly včas upozornit na nebezpečí.

C.: Důležitým aspektem těchto táborů byla výchova dětí i k určité konspiraci, aby se učily mlčet, protože v některých rodinách k tomu děti vedeny nebyly.

I.: Akce těchto oddílů se vztahovaly i na dospívající. Scházeli jsme se ve skupinkách dorostenců po bytech, modlili se a diskutovali o otázkách víry. Jezdili jsme na putovní tábory, stavěli jsme tábory těm menším, opravovali kostely. Skauting pro nás znamenal a znamená mnoho. Učí člověka orientovat se v životě v nestandardních podmínkách, učí soběstačnosti, samostatnosti, lásce k přírodě, ale i zodpovědnosti.

P.: Dodnes máme radost, když potkáme některé bývalé členy našich oddílů. Mnozí mají již své rodiny, zodpovědná postavení, někteří jsou kněžími. Rádi vzpomínají na to, co vše jim skauting dal a čím je vybavil pro život.

Byli jste zapojeni i v salesiánském projektu chaloupek.

C.: Se salesiány jsme přišli do styku už od našeho nejútlejšího mládí, když jsme jezdívali na setkání rodin, která probíhala na různých chalupách, např. na Klimentu. Jako starší jsme se zúčastňovali náboženských kroužků. Byly to skupinky chlapců (dívky měly totéž), kteří se jednou týdně scházeli po bytech k výuce náboženství. Pak jsme se zapojili do projektu chaloupek, které nám dodnes připadají úplně zázračné. Byla to rozsáhlá akce a velmi důležitá zvláště pro děti z vesnic, které neměly příležitost scházet se.

I.: Pro mne bylo od malička důležité, že k nám domů chodili lidé zapojení do (neoficiálního) života církve, kteří ale žili v běžném životě. Tudíž asi nějak více rozuměli normálnímu životu a necítil jsem z nich žádnou podivnou „náboženskost“ jejich víry. Byli to především sourozenci P. Jožka Kopecký a Lída Kopecká a později i Kája Herbst. Vždy k nám vnesli něco „normálního“, počínaje žvýkačkami Donald s obrázkem, přes různé ovoce, až po vyprávění různých dobrodružných příběhů na pokračování. Někdy jsme si pak povídali samozřejmě i o víře, nebo měli tajnou mši svatou. Právě přes ně jsme se dostali k chaloupkám.

P.: Chaloupek jsme se účastnili nejdříve jako frekventanti. Později jsme chaloupky také sami vedli (tak od roku 1981). Samozřejmě jsme nejdříve museli absolvovat několik školení. Školení většinou probíhala minimálně celý víkend, tam jsme se učili, jak naplnit pobyt dětí po náboženské stránce, jak zajistit běžný chod akce. Nám ve vedení chaloupek hojně pomohly i zkušenosti ze skautského oddílu. Příprava vedoucích chaloupek obsahovala i tzv. vánoční školení, pro která jsme poskytovali i náš byt. Takové školení probíhalo většinou několik dní během Vánoc. Sešlo se 30-50 vedoucích, probíhaly různé přednášky, při kterých se střídali teologové, psychologové apod. I my jsme školili ostatní, a to v oblasti výchovné - využití her a ostatních skautských metod. Školení probíhala na více místech v republice.

I.: Projekt chaloupek organizoval převážně P. Kája Herbst a později i P. Pavel Kadlečík - alias Reverend. Bylo opravdu strhující zažít za komunismu takový veliký projekt, kterého se účastnilo mnoho stovek dětí a vedoucích. A fungovalo to bez větších obtíží a problémů!

J.: Chaloupky byly soukromé objekty, které zapůjčovali lidé, kteří pomáhali této práci salesiánů (na 14 dní až měsíc). Ne vždy se podařilo získat objekty dokonalé. Na chaloupce v Doksech jsme se dostali do prvního patra objektu, kde předtím nikdo nebydlel, kromě dvou velkých psů. Zůstalo tam po nich obrovské množství blech - celý pobyt jsme s nimi bojovali.

I.: Dva roky po sobě jsem také jezdil s Reverendem nějakou dobu o prázdninách jako řidič. Reverend během prázdnin objížděl všechny chaloupky v Československu a potřeboval vždy někoho, aby to za něj odřídil. Během cesty autem pak dospával, připravoval se na další setkání a modlil se. Já pak dospával během návštěvy na chaloupce.

M.: Vzpomínám na jednu příhodu. Naši dva mladší synové nám na konci pobytu z jedné chaloupky, kterou vedli, volali, abychom pro ně přijeli autem. Nevěděli jsme, o co přesně jde, do telefonu se mluvit nedalo. Mysleli jsme, že asi potřebují odvézt nějaké nemocné dítě. Když jsme ale přijeli, našli jsme je oba ve čtyřicetistupňových horečkách ležet za (starodávnou) pecí. Chaloupku s vypětím sil dokončili, ale už nebyli schopni dopravit se domů.

A jiné křesťanské aktivity mládeže?

J.: Já jsem začal chodit do „party“ ve svých čtrnácti letech (1977). Dával ji dohromady P. Jožka Kopecký. Byli to lidé zhruba stejně staří. Na setkáních jsme probírali různá duchovní témata, samozřejmě i běžná témata - o životě, manželství, o budoucích představách apod. Jezdívali jsme na puťáky, výlety, chodili do kina, ale i v rodinách hlídali malé děti, aby si rodiče mohli odejít. Jezdívali jsme na fary, kde jsme pomáhali při opravách kostelů i far jako brigádníci. Během všech těchto akcí jsme kromě práce či turistiky mívali různá duchovní cvičení, která nám dávali kněží nebo duchovně vzdělaní laici.

C.: Bylo dobře, že si rodiče uvědomovali důležitost takových společenství mladých v dospívání. Tyto party byly vyústěním skautingu i chaloupek, a přestože nebyly přímo organizovány, osvícenější kněží (např. P. Kohlíček i salesiáni) napomáhali tomu, aby takováto společenství vznikala, i když bez jasného vedení.

I.: V roce 1985 jsme se zúčastnili i neoficiálního setkání mládeže na Velehradě. Setkání, které bylo součástí červencové oslavy jubilea sv. Cyrila a Metoděje, proběhlo v sobotu (den před hlavní poutí). Státní moc se samozřejmě snažila mnoha lidem v cestě na Velehrad zabránit: kontroly na silnicích, uzavřené komunikace, zrušené vlakové spoje... My jsme proto jeli z Prahy ne přímými spoji, ale nočními vlaky „couráky“. Z nedalekého nádraží jsme pak na Velehrad nešli po silnici, ale oklikami přes polní cesty. Program pro mládež probíhal hlavně v noci ze soboty na neděli na louce za Velehradem. Nedělní oficiální pouť se nakonec změnila v protistátní demonstraci, kde poprvé v dějinách komunistického Československa byli doslova vypískáni představitelé státní moci, na což do té doby zvyklí nebyli. Tato pouť pro nás byla samozřejmě posilou a povzbuzením.

Byli jste také součástí společenství rodin?

M.: Naše společenství rodin vlastně navázalo na společenství mládeže z našeho mládí, tj. z padesátých let. Tenkrát existoval sbor mládeže z celé Prahy, který čítal mnoho desítek lidí. Patřili jsme oficiálně ke kostelu sv. Rocha, na jehož faře jsme se zpočátku scházeli. Hlavním úkolem nebyl zpěv, ačkoliv jsme v něm dosahovali dobrých výsledků, když jsme hostovali po pražských farnostech. Měli jsme tam několik dobrých hudebníků. Hlavním důvodem existence našeho sboru bylo, abychom se navzájem poznávali a v malých kroužcích nábožensky vzdělávali. Společně jsme také jezdívali na brigády, které tenkrát byly vítány a pomáhaly nám, protože jsme mohli být spolu a vždy po práci jsme měli nějaký duchovní program. Policie sledovala naše aktivity, několikrát jsme byli někteří bráni k výslechům, až nakonec několik lidí bylo odsouzeno za „protistátní činnost“ na několik let vězení. Ale scházeli jsme se dál. Totalitní režim pokračoval (vlastně po větší část našeho života), ale snažili jsme se neustále udržovat mezi sebou kontakty. Mnozí jsme našli v tak početném společenství křesťanské partnery, někteří zvolili duchovní povolání. Do širšího okruhu našeho společenství patřil např. i dnešní kardinál Miloslav Vlk a mnozí jiní. Abychom později nezůstali sami, snažili jsme se s mým manželem udržovat společenství rodin, které bylo důležité nejen pro nás dospělé, ale i pro děti. Pod hlavičkou ČSTV jsme vyjížděli do různých rekreačních zařízení. Někdy jsme měli s sebou i kněze. Na programu byly společné modlitby, někdy i mše svatá, které jsme říkali „missa šeptaná“, protože nesměla být slyšet do dalších okolních místností. Večer býval duchovní program - společná modlitba všech, pak duchovní program pro děti, a když jsme je uložili, program pro dospělé. Měli jsme na kazetách namluveny různé přednášky či kázání (např. P. Skoblíka) a následně jsme pak diskutovali. Později, jak přibývaly děti, jsme jezdili na soukromé chaty, nejčastěji na chatu rodiny Hamplových v Jizerských horách pod Příchovicemi.

I.: Tato chata měla tu výhodu, že stála na samotě. Navíc byla blízko Příchovic, kde v té době začínal působit P. Mirek Šimáček. Na jeho faře se již tehdy scházelo mnoho mládeže. On sám vyzařoval tehdy ze sebe mnoho strhujícího a zároveň „normálního“, což bylo pro nás mladé velmi důležité. Po mši svaté ve vymrzlém kostele nás pak vždy pozval na teplý čaj, kde byl čas i na nějakou písničku, povídání... Často přišel s mládeží z fary přímo i na naši chalupu. Na faru do Příchovic jsme pak jezdili i nadále.

Co jiné neoficiální aktivity?

C.: V roce 1983 jsem začal studovat tzv. „Malou teologii“, která trvala čtyři roky. To organizovali salesiáni pro mladé lidi. Přednášky probíhaly po bytech, zkoušení v různých kancelářích apod. Tato malá teologie přerostla do dnešních dnů, kdy za účasti některých stejných přednášejících probíhá v rámci Jaboku.

I.: Aktivně jsme kromě salesiánů a Fokolare (v Příchovicích) později poznali i další jiná hnutí a spirituality. Např. Taizé a Charizmatickou obnovu.

Proč jste to všechno dělali?

M: To, co jsme prožívali, se už dnes zdá trochu nepochopitelné nejen pro ty, kdo totalitu neprožili, ale i pro nás samé. My dospělí jsme si samozřejmě chtěli uchovat víru, sdílet ji s našimi přáteli a předat ji našim dětem. Pro děti a mladé lidi v tom určitě hrála velkou roli víra, ale byla tam jistě syntéza pocitů - že by člověk měl něco dělat, potřeba dobrodružství i boje proti nenáviděnému režimu.

I.: Naše aktivity byly ovlivněny opravdu mnoha motivy. Počínaje vlivem rodiny a prostředí, do kterého jsme se narodili, přes normální sociální vazby (společenství rodin, skauting, přátelé a společenství mládeže), až k normálnímu hledání smyslu života a víry. Svou roli v neposlední řadě sehrála též jakási chuť zakázaného ovoce a podíl na „protistátní“ činnosti.

Chtěl bych ještě podotknout, že v tomto rozhovoru bylo místo převážně jen pro popis „aktivit“, které jsme vyvíjeli a do kterých jsme byli zapojeni. Nehovořilo se zde o dalších faktorech, které s tím vším pochopitelně souvisely: o strachu, pochybnostech, nejasnostech, úzkostech, hledání, konfliktech apod.

M.: Díky Bohu - víru jsme si zachovali, mladí ji nalezli a utužili. Společenství rodin, dnes většinou už jen rodičů, trvá dál, pravidelně se scházíme k duchovnímu slovu i na Obnovách víry. Naše již dospělá mládež má většinou své rodiny a spoustu stejně smýšlejících přátel. Jsme rádi, že jsme se po takovýchto cestách vydali a doputovali až tam, kde jsme dnes.