Laici v pastorační práci (TT 5/2002)

Autor: Václav Mikula - Číslo: 2003/1 (Dialog)

Díky za pěkný text Aleše Opatrného o problematice aktuální, leč málo diskutované. Při popisu zapojení laiků do pastorace se text věnuje spíše liturgickým službám (lektorát, akolytát, vedení bohoslužeb slova), a tím omezuje šíři pastoračního působení. Neocenitelní jsou aktivní laici ve vlastní farnosti jako pomocníci při práci s dětmi, mládeží nebo rodinami, vedoucí scholy, knihovníci a redaktoři farního časopisu, pomocníci při různých akcích (farní ples, výstava betlémů,...), ti, kteří navštěvují nemocné, atd.

Že máme nedostatek kněží ve vztahu k počtu farností, ale ne ve vztahu k počtu věřících, je dobré připomenutí. Ovšem měřit potřebnost kněží počtem svátostí a obřadů je zavádějící. Těžko statisticky měřitelná je evangelizace. Kolik kněz vykonal nebo přijal návštěv, kolik rozhovorů, kolik pomoci, nakolik byl s lidmi v jejich bolestech i radostech? Z tohoto hlediska máme velký nedostatek hlasatelů evangelia. Ovšem mám obavu, že kněží v misijních oblastech u nás stráví více času úřadováním, zařizováním oprav kostelů a sháněním peněz než hlásáním víry. To je podstatnější problém. Farnost, v jejímž kostele nejsou pravidelné nedělní bohoslužby, odumírá. Kdo má odvahu rozhodnout, že tu a tu farnost (i když málo živou) odepíšeme?

Zavádět styl života „misijních stanic“ je důležitá výzva. Na českém misijním venkově to bude záležitost dlouhodobá. Návyk na „obřadní servis“ a zdůrazňování svátostí je hluboce zakořeněn. Stejně tak smýšlení, že být křesťanem rovná se jít v neděli do kostela („mši svatou nábožně slyšeti“) a víc nic. Proto Bohu díky za každého laika, který o víře přemýšlí, mluví, modlí se v rodině a cítí potřebu zapojit se ve farnosti.