Jan Patočka a Pavel Floss: MIKULÁŠ KUSÁNSKÝ

Autor: Lukáš Novák - Číslo: 2002/2 (Recenze)

Život a dílo renesančního filosofa, matematika a politika.

V roce 2001 uplynulo právě 600 let od narození Mikuláše Kusánského, diplomata, kardinála a především originálního myslitele, který může být považován za prvního renesančního filosofa. U příležitosti tohoto výročí vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici Reflexe knihu, v níž je tato osobnost představena jednak studií Pavla Flosse, podávající kromě stručného životopisu především podrobnější rozbor jeho filosofického díla, a jednak výborem z jeho děl v překladu Jana Patočky, Jana Sokola a Karla Flosse (až na doplněný Flossův překlad raného Mikulášova kázání In principio erat Verbum je tato část knihy vlastně reedicí Kusánovské antologie, která vyšla již v roce 1977 jako součást knihy Mikuláš Kusánský. Život a dílo.) V této recenzi bych rád nejprve přiblížil studie Pavla Flosse, a poté se krátce věnoval výboru z Kusánova díla, který kniha přináší.

V úvodu své studie představuje Pavel Floss Mikuláše Kusánského jako prvního skutečného filosofa renesance. V této souvislosti se vymezuje proti pojetím renesanční epochy v dějinách filosofie jako pouhého přechodného období mezi středověkou scholastikou a novověkou filosofií, spatřujícím svébytnost a jednotu renesanční filosofie. Za charakteristický a vymezující znak renesanční filosofické produkce považuje Floss touhu po novém, projevující se buď vkládáním nových významů do tradičních výkladů, nebo vytvářením zcela nových vizí. Mikuláš Kusánský pak podle něj zastává v renesanční filosofii asi takové místo, jakou hraje roli ve filosofii středověké Aristotelés, či z jiného hlediska Tomáš Akvinský. Podle jeho výkladu to byl právě Kusánus, kdo při výkladu svých ontoteologických teorií definitivně opustil typickou scholastickou metodu a formu, vyznačující se snahou o důslednou logickou argumentaci, a zevrubnou systematičnost ve zkoumání jednotlivých problémů (je ovšem třeba poznamenat, že scholastika jako taková nezanikla se vznikem renesance, nýbrž po krátkém období útlumu nastoupila, byť už nikoliv v tak výlučném postavení jako ve středověku, další rozvoj, vrcholící v 17. století; teprve poté vlivem prudkého nástupu novověké filosofie rychle a definitivně upadá na významu). Impulsem k opuštění scholastického stylu bylo podle Pavla Flosse Kusánovo odlišné chápání pravdy: podle Flosse existuje rozdíl mezi klasickým aristotelským pojetím pravdy jako adekvace (věci a intelektu), a Kusánovým chápáním pravdy jako asimilace: tj. připodobnění rozumu poznávané věci (které nikdy není dokonalé).

V dalších částech své studie sleduje Floss témata Mikulášova myšlení, jak postupně podléhala proměnám během jeho filosofického vývoje. V první kapitole po obecném úvodu analyzuje Kusánovo pojetí vztahu Boha a univerza, jakožto téma ovládající ranou fázi jeho vývoje, zachycenou především v díle De docta ignorantia (O učené nevědomosti). Zde je možné si povšimnout jeho výkladu klíčového pojmu kontrakce, který Kusánus používá při vysvětlení vztahu mezi Bohem, universem a individuem: Bůh je Kusánem pojímán jako absolutní nekonečno a jednota, universum pak jako nekonečno a jednota „kontrahovaná“, a individuální jednotlivina je opět určitou specifickou „kontrakcí“ universa. Termín kontrakce, který ve scholastické latině nejčastěji znamená tolik, co omezení či specifikace (například omezení platnosti zákona, nebo - a to je velmi typické užití - omezení či specifikace rodového pojmu přistoupením diference), překládá Patočka jako „skloubenost“; podle Flossova výkladu pak tento termín u Kusána vyjadřuje zároveň jednak takový způsob existence, kterým v sobě každá jednotlivina svým způsobem skloubuje veškerenstvo, a jednak vztah k ostatním jednotlivinám a k celému universu. Floss dále mimo jiné kontrastuje Kusánovo pojetí této hierarchické postupné kontrakce jak s novoplatónským emanačním schématem, tak s tradiční naukou o makro- a mikrosvětě, a věnuje se některým revolučním Kusánovým kosmologickým tezím z druhé části spisu De docta ignorantia, jako jeho popření podstatné odlišnosti supralunární sféry os sféry sublunární, popření nehybnosti a centrálního postavení Země apod.

V další kapitole, věnované Kusánovu pojetí člověka, vyzdvihuje Pavel Floss jeho přesvědčení o individualitě a nesmrtelnosti lidské duše, dávaje je do kontrastu k tehdy stále ještě živým teoriím o jediném společném rozumu lidstva, které od arabským komentátorů Aristotela převzali i někteří myslitelé latinské scholastiky, známí jako „latinští averroisté“. Dále pak Floss předvádí obrat, který ve vývoji Kusánova myšlení znamenal spis De coniecturis (O domněnkách): když se totiž v Kusánově konceptu na místo dřívějšího universa stává prvním připodobněním Boha a tak „prostředníkem“ mezi Bohem a jednotlivinami lidská mysl. Mimoto se zde Floss také věnuje epistemologickým názorům Mikuláše Kusánského, jeho ideji využití kvantitativního měření ve vědách, vycházející z jeho přesvědčení o kvantitativním základu kvalitativních rozdílů a „harmonické“ povaze universa, a vůbec významné roli, kterou pro Kusána hraje matematika a geometrie v poznání světa i Boha.

Poslední část své studie věnuje Floss kromě referátu o Mikulášových pozdních dílech především rozboru jeho díla posledního, které shodně s autorem považuje za vyvrcholení jeho myšlení, totiž spisu De apice theoriae (O vrcholu zření) z roku 1464, jehož překlad není v knize zařazen. Zde při hledání nejadekvátnějšího vyjádření Boží bytnosti Kusánus (který v tomto spise, majícím formu dialogu, poprvé a naposledy osobně vystupuje) dochází k chápání Boha jakožto Posse ipsum, tj. „možnosti samé“, neboť právě možnost je to, co předchází a zakládá veškerou skutečnost (jak víme z té nejběžnější zkušenosti), a k pojetí stvořených věcí jako „způsobů zjevnosti“ (modi apparitae) této prapůvodní možnosti. Floss obhajuje tuto koncepci proti nařčením z pantheismu (časným i za Kusánova života) poukazem na transcendenci Kusánova „posse“, a poté srovnává ideje vyjádření v tomto díle s myšlenkami z Učené nevědomosti, přičemž si klade otázku po kontinuitě Kusánova díla. V tomto ohledu si všímá především posunu v Kusánově náhledu na zjevnost Boží: oproti pojetí stvořených věcí jako způsobů zjevnosti, prezentovanému v dialogu De apice theoriae, Kusánus ve spisu De docta ignorantia naopak zpochybňuje možnost chápat stvořené věci jako obrazy poukazující na Boha. Nicméně i přes tyto a některé další změny, které Kusánovo myšlení doznalo během svého vývoje, je Floss přesvědčen, že v jádru vykazuje Kusánovo myšlení přece jen jednotu.

Tolik tedy ke stuii, která tvoří první část knihy, a nyní se ještě krátce zastavme u výboru z Kusánových děl, který tvoří obsah její části druhé.

Jako první je zařazeno Kusánovo rané kázání (asi z konce roku 1430) In principio erat Verbum, zabývající se problémem Nejsvětější Trojice a Vtělení (poslední část obsahuje pozoruhodný dialog Boží spravedlnosti Božím milosrdenstvím, vedoucí k rozhodnutí o Vtělení) - centrálními tématy jeho myšlení je celý jeho život.

Následují první dvě části (s některými kapitolami chybějícími) jeho prvního filosofického díla, De dota ignorantia. Zde Kusánus v první části vypracovává svoji metodu „učené nevědomosti“, rozvíjí nauku o koincidenci protikladů v Bohu jako absolutním maximu i minimu, a o Boží Trojici jakožto jednotě „jednosti“, „tosti“ a „totožnosti“; ve druhé části pak předkládá nauku o universu jakožto kontrahovaném nekonečnu a předkládá některé své nové kosmologické názory. Část třetí, jednající o vtěleném Kristu, v knize zahrnuta není.

Dále je ve výboru obsqažen krátký Kusánův dialog De Deo abscondito (O skrytém Bohu), vyjadřující Kusánovo přesvědčení o nemožnosti vystihnout Boha jakýmkoliv ať pozitivním či negativním určením, a rovněž krátký traktát De non-aliud (O ne-jiném), kde je Bůh představen jako „to ne-jiné“ každé věci. Výbor pak uzavírají opět dva dialogy; první z nich, Idiota de mente (Soukromník o mysli), reprezentuje Kusánovo myšlení v době, kdy mysl jakoby převzala zprostředkující roli univerza mezi Bohem a jednotlivinami, a Kusánus zde ústy „Soukromníka“, postaveného do protikladu k „filosofovi“ a „Řečníkovi“, rozvíjí svoji nauku o duši-mysli jakožto toho, co „měří“ věci (mens - mensurare), a o povaze a druzích poznání. Druhý dialog a poslední Kusánovo dílo zahrnuté v tomto výboru, Idiota de staticis experimentis (v Sokolově překladu Soukromník o zkušenostech s vahami) je, jak říká Floss, „až jakýmsi gejzírem nápadů, jak prohloubit a zpřesnit naše poznání v nejrůznějších vědách a technických dovednostech...“, a manifestuje významnou roli, kterou pro Kusána hrálo ve filosofii přírody vážení, které nám podle jeho názoru odhaluje povahu věcí ve vzájemných číselných poměrech panujících mezi různými nimi jakožto částmi harmonicky uspořádaného universa.

Touto publikací se bezpochyby podařilo poskytnout českému čtenáři ucelený, do souvislostí uvedený a zároveň hloubky a podstatných detailů nezbavený pohled na tuto významnou postavu dějin filosofie. Za mimořádně šťastné pokládám spojení studie tohoto typu s díly, která jsou v ní analyzována, takže má čtenář možnost okamžité reference k primárnímu textu. Pokud jde o věcné nedostatky, tak jediné, co by snad mohlo vyvolat otázky, je vhodnost překladu termínu „contractio“ slovem „skloubenost“ - zdá se mi, že tento překlad snad až příliš zastírá asociaci běžného významu, který má tento termín ve scholastické latině (a ze kterého Kusánovo užití, jak se zdá, vychází). Jediný technický přehmat, na který jsem narazil, je ojedinělé nejednotné uvedení českého překladu díla - na str. 55 je název spisu jinde překládaného jako Soukromník o pokusech s vahami uveden jako Neučený o pokusech s vahami (v překladu J. Sokola se spis nazývá snad trochu méně vhodně Soukromník o zkušenostech s vahami). Tyto zanedbatelné nedostatky však nic nemění na tom, že se jedná o pozoruhodnou knihu, která nepochybně důstojně přispěla k oslavám kusánovského výročí, a jíž lze jen doporučit každému, kdo chce od běžné učebnicové znalosti Kusánova myšlení pokročit k hlubšímu seznámení s jeho osobností.