K fakticky existujícím soužitím

Autor: Rudolf Smahel - Číslo: 2001/5 (Články)

Doc.Dr.Rudolf Smahel, Th.D.přednáší pedagogiku a katechetiku na CMTF UP Olomouc.

Pokusím se nastínit některé příčiny fakticky existujících soužití z pohledu pedagoga. Jsem si vědom velké složitosti celé problematiky i toho, že každé takové soužití může mít své zcela specifické důvody. První možnou příčinu existence těchto soužití vidím v jistém selhání rodin, což konkrétně znamená, že mnohým dětem v jejich raném dětství i později nebyla dána možnost hlubokého a dlouhodobého láskyplného vztahu ze strany primární osoby, tedy matky. Tato skutečnost znamenala pro mnohé děti snížení základní důvěry vzhledem k sobě i k dalším lidem a také celoživotní snížení schopnosti prožívat hluboké a trvalé mezilidské vztahy a je rozvíjet. Tento deficit lásky a něhy ze strany rodičů se mnohdy doslova přenáší z jedné generace na druhou. Důsledkem toho jsou pak velká traumata u dětí, deformované sebepojetí a sklon k osobní izolaci. Nedostatek prožitku domova a dlouhodobé negativní rodinné klima působí jistou nezakořeněnost, která vede k neschopnosti být oporou druhému člověku a být vůči němu odpovědný. Rodiče si mnohdy neuvědomují dosah a důsledky svého jednání i svých mnohdy velmi sobeckých a nezralých postojů. Jejich děti pak ve svém životě volí spíše cestu nezávazných soužití a tento model předávají další generaci. V nejvyspělejších zemích světa se rodí stále více dětí mimo manželství. V Kanadě např. je to v současné době 55 % dětí.

V dokumentu „Rodina, manželství a fakticky existující soužití“ se v osmém článku hovoří: „V integrativním procesu lidské osobnosti hraje velmi důležitou roli prvek identity. V průběhu dětství a dospívání osoba postupně nabývá vědomí vlastního „já“, své vlastní identity. Toto vědomí vlastní totožnosti je vepsáno do procesu přijímání sebe sama a následně také do přijímání vlastní pohlavnosti. Jedná se tedy o vědomí totožnosti a odlišnosti. Odborníci obvykle rozlišují mezi pohlavní totožností (jedná se o vědomí psychické a biologické totožnosti vlastního pohlaví a odlišnosti vzhledem k druhému pohlaví) a totožnosti rodu (jedná se o psychicko-sociální a kulturní vědomí ohledně role, kterou osoby určitého pohlaví ve společnosti sehrávají). V harmonickém a správně postupujícím procesu integrace se pohlavní totožnost a totožnost rodu vzájemně doplňují, protože osoby žijí ve společnosti takovým způsobem, který odpovídá kulturním modelům jejich vlastního pohlaví.“ Ve 14. článku zmíněného dokumentu je uvedeno: „Právě proto je primárním úkolem definovat vlastní totožnost rodiny. Tato identita obsahuje trvalost vztahu mezi mužem a ženou, který je nahlížen jako hodnota i jako povinnost a který nachází své vyjádření a stvrzení v záměru plodit a vychovávat potomstvo ku prospěchu celé společnosti. Manželská a rodinná stabilita se nezakládá jedině na dobré vůli jednotlivců, nýbrž bere na sebe také institucionální podobu díky tomu, že stát veřejně uznává svobodné rozhodnutí osob k manželskému životu. Uznání, ochrana a podpora této stability odpovídá obecnému zájmu a zejména zájmu těch nejslabších, tedy dětí.“

Co říká o rodině Katechismus katolické církve?

V článku 2207 tohoto základního dokumentu je uvedeno: „Rodina je základní buňkou života společnosti. Je to přirozená společnost, v níž jsou muž i žena povoláni k tomu, aby se sobě navzájem dávali v lásce a v daru života. Autorita, stálost a prožívání vztahů v lůně rodiny tvoří základy svobody, bezpečí a bratrství v rámci společnosti. Rodina je společenství, v němž se lze již od mládí naučit mravním hodnotám, začít uctívat Boha a správně užívat svobody. Rodinný život je uváděním do života společnosti.“ Tato jasná slova církve mohou pomoci dnešním lidem v základní orientaci.

Dalším důležitou příčinou fakticky existujících soužití je současný trend neatraktivnosti klasické rodiny ve společnosti. Veřejné mínění i názory a příklady vychovatelů i působení médií jsou vlivným zdrojem deformovaného pojetí. Mediální vzory jsou mladými lidmi brány velmi vážně. V mnoha filmech i televizních pořadech se bere jako samozřejmé nepřijímání právních závazků v soužití mezi mužem a ženou. Manželství jako trvalé sebedarování je mnohdy představovámo jako překonané, neatraktivní a svým způsobem nežádoucí. Přitom je zcela jasné, že rodinné prostředí je základním formujícím činitelem.

Harmonická rodina plní tyto základní funkce:

  • biologicko reprodukční - jde o zabezpečení lidského rodu
  • výchovná - rodina je základním výchovným místem
  • emocionální - vzájemný citový život všech členů rodiny
  • ekonomická - uspokojování materiálních potřeb
  • ochranná - zahrnuje péči o děti i prarodiče

Je možné konstatovat, že se v současnosti stále více smazává role otce i role matky. Úkolem otce je jistě postarat se o svou rodinu materiálně a všestranně ji zabezpečit. Chceme si však také uvědomit, že opravdové otcovství je to, které svobodně a z lásky usiluje o formování svobodných a zodpovědných jedinců. Důležitým rysem otcovské lásky je milovat jako první. Otcova láska je mužná, odpouštějící, spravedlivá i přátelská. Dobrý otec je oporou nejen matky ale i oporou a rádcem svých dětí. Matka má být srdcem rodiny. Její láska dává dítěti celoživotní důvěru, narůstající schopnost k mezilidským vztahům, dobrá matka dává a vytváří pravé teplo domova pro všechny členy rodiny. Toto téma bychom mohli dlouho rozebírat. Nejdůležitější myšlenkou je skutečnost, že právě dobře fungující a harmonická rodina je pro společnost i pro církev nezbytná a je třeba ji všestranně podporovat.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|