Nepochopená

Autor: Józef Augustyn - Číslo: 2000/5 (Praxe)

Kdo je můj bližní? Otázky a odpovědi. Karm. nakl. 57-59

Před několika lety jsem poznala člověka, který se stal mým vzorem, autoritou a duchovním vůdcem. Velmi jsem za to děkovala Bohu i jemu. Nedávno jsem se mu svěřila s problémem, a on zareagoval způsobem, který mě hluboce ranil. Pocítila jsem se nepochopená a odstrčená. Jak mám přemoci svůj uražený postoj?

Abychom mohli vyřešit tento konflikt, museli bychom nejprve znát odpověď na zásadní otázku, co tazatelka od svého duchovního vůdce očekává a co u něj tolik hledá. Jakou úlohu hraje v jejím životě? Přijal roli duchovního vůdce dobrovolně, nebo mu byla vnucena proti jeho vůli? Existuje mezi nimi skutečné porozumění a shoda ve vzájemných rolích a v tom, co od sebe vzájemně očekávají? Pocit tazatelky, že od svého duchovního vůdce získala velmi mnoho, je jistě oprávněný. Vděčnost Bohu i jemu je toho důkazem. Ale tento pocit vůbec neznamená, že daný vztah byl od samého začátku zcela průzračný.

Snadno podlehneme idealizaci, když naléhavě potřebujeme citovou oporu, teplo, bezpečí a přitom potkáme člověka, který nám projeví trochu laskavosti, zájmu a pochopení. Pak vnímáme jenom jeho kladné povahové rysy. Zdá se nám skvělý, nenahraditelný atd., ale jsme slepí vůči jeho slabostem a omezením, které má každý člověk.

Idealizace, o níž je tu řeč, spočívá také v přehnaném hodnocení skutečných možností druhého člověka. Je skvělý, šlechetný, mocný, a proto mě určitě nepodvede a mohu se na něj zcela spolehnout. To je logika idealizace. Ale idealizace je určitý druh manipulace člověkem. Nadsazujeme jeho možnosti podle míry svých nekontrolovaných přání a citových potřeb. V idealizaci se kdesi uvnitř skrývá přesvědčení, že on je povinen poskytnout mi to, co já od něj očekávám. Čím větší citové a duchovní potřeby, čím více nejistot a zmatků, tím větší idealizace a nebezpečí manipulace.

Pocítila jsem se nepochopená a odstrčená

Toto je v daném vztahu důležitý moment. Na jedné straně může pomoci pochopit vlastní očekávání a postoj k duchovnímu vůdci, na druhé straně zase určit, zda a jak lze dále čerpat z jeho pomoci. Když využíváme jakoukoli pomoc duchovního vůdce, terapeuta, přítele nebo kohokoli jiného, musíme si také uvědomovat meze této pomoci. Lidská pomoc má vždy své meze, a to i tehdy, když je v ní plno oddanosti, obětavosti a lidské ušlechtilosti. Meze jsou dány jednak všeobecnými hranicemi lidských možností, a pak také tím, že nikdo nemůže převzít odpovědnost za osobní život někoho jiného. Někteří lidé, kteří se cítí slabí, zmatení, zaleknutí, očekávají pomoc, kterou jim nelze poskytnout. Očekávají, že terapeut, nebo duchovní vůdce převezme odpovědnost za jejich osobní životní rozhodnutí.

Pocit zklamání a výčitky vůči někomu, kdo nám pomáhá, se snadno zrodí, když jeho pomoc spočívá v tom, že na něj svalujeme své životní potíže. Může to mít formu vyhledávání citové útěchy v situacích, kdy si neumíme poradit se svými city a měli bychom se to spíše sami učit. Můžeme také vyžadovat, aby za nás rozhodl nebo aby schválil naše málo promyšlená rozhodnutí.

Když využíváme pomoc druhých, musíme mít na paměti, že každý sám a jenom sám se může vypořádat se svým problémem ve svém srdci. Proto také pro nás, křesťany, konečným vzorem, autoritou a vůdcem nemůže být druhý člověk, i kdyby byl sebelepší. Člověk je jenom společníkem na cestě, svědkem. Opravdová pomoc druhého člověka nás vede ke zdroji veškeré pomoci - ke Kristu.

Možná, že v popsané situaci tazatelka očekává příliš mnoho nejen od svého duchovního vůdce, ale i od lidí vůbec. Rodiče, duchovní, vychovatelé, velcí přátelé, různé osobnosti, od nichž mnoho získáme, zůstanou vždy jen obyčejnými lidmi, kteří nás mohou do určité míry zmást a dokonce i ranit. Uvědomit si tuto pravdu je bolestivé, zejména když celý náš život byl závislý na jediném člověku. Za vlastní život jsem odpovědný sám a z této odpovědnosti nemohu rezignovat. Náš život nemůže být zavěšen na někom blízkém, i kdyby byl nejšlechetnější, nejmocnější, nejbližší. Vyjděme z pomoci jednoho člověka a hledejme širší pomoc v kruhu přátel, v rodinném prostředí, v nějakém církevním společenství. Jak se otvíráme lidské pomoci, nezapomínejme, že je nezbytné hledat podporu a pomoc u samotného Boha.

Nedávno jsem se mu svěřila s problémem, a on zareagovat způsobem, který mě hluboce ranil. Pocítila jsem se nepochopená a odstrčená.

To je další, velmi důležitý prvek konfliktní situace. Měli bychom se zeptat, proč byla tazatelka tolik zraněna poskytnutou interpretací. Odpovědi mohou být různé. Duchovní vůdce byl ve své odpovědi málo citlivý, snad i bez taktu, problém zbytečně přehnal, nebo se možná poprvé dotkl jádra věci. Když nás v mezilidských vztazích něco velmi zabolí, musíme se zeptat: Proč? Lékař, který vyšetřuje nemocného, se dotýká mnoha míst. Soustředí svou pozornost tam, kde nemocný pociťuje při doteku silnou bolest. Ostrá bolest při běžném dotyku signalizuje bolavé místo. Podobně je tomu i v duchovní a citové oblasti. Je nutné zjistit, proč to v daném místě tolik zabolelo.

Pocity křivdy a výčitky vůči duchovnímu vůdci vznikly zcela spontánně. Neměly by se však příliš dramatizovat. Je to určitý signál, znamení, které je nutno dešifrovat. I když to jsou pocity bolestivé, mohou přispět k tomu, abychom se v situaci orientovali. Stejný postoj zaujímá tazatelka možná i vůči mnoha dalším osobám, ačkoli o tom ještě sama neví. Zde se jen zřetelněji projevil, protože daný vztah je závažnější, jsou s ním spojena větší očekávání. Překonávání výčitek bude ve velké míře záležet na tom, nakolik ona sníží své nároky a zvýší svou citovou a životní nezávislost. Když člověk očekává od druhého příliš mnoho, ale ten nemůže nebo jen nechce vyhovět, rodí se výčitky a hněv. Když se zbavíme přílišných nároků, přestaneme se hněvat na ostatní za to, že naše očekávání nesplňují.


Bookmark and Share
 
 
© Na zveřejněné texty se vztahují autorská práva.
© Design, redakční systém: Webdesignum 2004-2018
Licence Creative Commons
Teologické texty podléhají licenci Creative Commons.
|