Co očekává nemocný

Autor: Kateřina Tetivová - Číslo: 2000/5 (Dialog)

Velmi mě překvapuje postoj některých kněží a věřících k lidem, které nečekaně zaskočila nějaká zákeřná nebo nebezpečná nemoc. Každý sice nemohl vystudovat současně s teologií i medicínu nebo psychologii, ani nemůže mít podrobný přehled o všech existujících chorobách, nic mu však nebrání, když se s nějakým postiženým setká, zjistit si o příslušné nemoci seriózní a odbornou informaci, aby věděl, jak s ním jednat, nebo jaký druh svátostné posily zvolit. Mnozí vycházejí často jen z toho, co náhodou slyšeli, stav nemocných bagatelizují, nebo s nimi dokonce odmítnou komunikovat. Tak jen stupňují jejich úzkost a osamělost.

Lidé jsou dnes vzdělanější a informovanější, obvykle vědí, jak to s nimi je, nebo co je může čekat. Případně to vycítí z chování lékařů a zdravotníků. V takových případech nelze argumentovat, že tamhle pan Novák měl totéž a žije s tím spokojeně už desítky let. Kolikrát není jasné, co pan Novák vlastně měl, a pokud jde skutečně o shodnou diagnózu, ani tak z toho nelze nic vyvodit. Každý organismus reaguje individuálně, záleží na mnoha faktorech (věk, tělesná konstituce, dědičnost, prodělané choroby, stupeň imunity atd.) a hlavně na fázi a čase, kdy byla nemoc podchycena. Také je třeba si uvědomit, že některé nemoci mívají fáze bez klinických příznaků, proto někdo těžce nemocný může navenek vypadat zdravěji než ten, na koho zrovna leze obyčejná chřipka nebo rýma.

Konfrontace s diagnózou, na jejímž konci může být smrt, představuje psychickou zátěž i pro hluboce věřícího člověka. A k tomu ještě nevhodné chování okolí může postiženého někdy stresovat a traumatizovat víc než jeho nemoc. Takto postižený si musí vytvořit vlastní postoj, který nelze nadiktovat zvenčí. Je paradoxní, že v těchto případech projevují víc porozumění ateisté a sekulární osoby. Někteří věřící nebo kněží, pokud mu nedají rovnou najevo, že je rozhovor o smrti nebo umírání obtěžuje, apelují na jeho víru, recitují dogmata o zmrtvýchvstání a životě věčném, stanovují mu, jak by se měl chovat a reagovat, kritizují jeho úzkost a nejistotu, určují mu termíny, dokdy má být se svou diagnózou vyrovnán, kdy a jak dlouho smí o své nemoci mluvit - pokud s ním o tom vůbec mluví. Obyčejné bratrské porozumění, lidská účast a pochopení zůstávají jaksi stranou. Přitom právě tito postižení, i když se občas cítí psychicky nebo fyzicky zle, mohou poskytnout duchovně cenná a obohacující svědectví.

Kněží nejsou jediní, kdo přichází do styku s lidmi. My laici musíme na svých pracovištích často jednat s větším počtem osob než kněží a ještě za značného stresu. Nemůžeme si vybírat podle svých nálad nebo sympatií, s kým se chceme nebo nechceme bavit, ale jsme povinni jednat slušně se všemi. Ať už je v tom obava ze ztráty zaměstnání, profesionální čest nebo skutečná křesťanská láska.